Dopis Karla staršího ze Žerotína Kateřině ze Zástřizl z 13. dubna 1612
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dopis Karla staršího ze Žerotína Kateřině ze Zástřizl z 13. dubna 1612 |
| Autor: | Karel starší ze Žerotína |
| Zdroj: | DVORSKÝ, František. Staré písemné památky žen a dcer českých [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [2013-09-06]. 188. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/13/90/stare_pisemne_pamatky.html. |
| Licence: |  PD old 70 |
Karel starší z Žerotína přimlouvá se k paní Kateřině ze Zástřizl za Vilíma z Vrchlabí, aby vroucí jeho lásku nezamítala.[red 1]
V Brně. 1612, 13. dubna. (Tišť. ruk. listů K. s. z Ž.)[red 2]
Službu svou vzkazuji. Urozená paní, paní teta má zvláště milá; abyste zdrávy jsouc všelijak se dobře míti ráčily, přál bych vašnosti věrně. – Ne nadarmo i písmo praví, že ze všech ctností největší jest láska, i příčinu toho klade tu, že nikdy nevypadá; nebo stálost a ustavičnost lásky jest taková, že by i všecky jiné věci zahynuly, ona však zůstává v své celosti bez proměny, bez umenšení, bez přerušení; tehdáž nejvíc přemáhaje, když nejvíce odporností okouší, a nejvíc se rozmáhaje, když takměř udušena bývá.
Toho ač sou jistoty a důvodové mnozí a pevní, však kdybychom sami toho neshledávali a neokoušeli, snad bychom tomu nevěřili; ale vidíme příkladů tak mnoho na každý den, že nelze více o tom pochybovati nežli o ohni, že pálí a o ledu, že studí. Mezi těmi příklady spatřuje se jeden na panu Vilímovi z Vrchlabí, kterýž jsa tolikrát odbyt, tolikrát odpraven, tolikrát vší takměř naděje odsouzen a zbaven, avšak předce se navracuje; proč? proto že té upřímé lásce; kterou ku paní tetě má, nemůže tak odpuštění dáti, jak je sám od paní tety dostává; a proto jí ho nemůže dáti, že ona jsúc stálá, jsúc pevná, nemůže z přirození svého proměně poddána býti a tudy se toho spustiti, k čemu jest jednou opravdově přilnula, a s čím se nerozdílným jakýmsi tovaryšstvím spojila. Pročež ačkoli paní teta takovou jeho láskou a z ní pocházejícími službami jako pohrdá; on však neohlédaje se na to, předce trvá v své upřímnosti, předce se staví v naději, předce očekává v trpělivosti, maje základ všech těchto ctností na lásce založený, která mu z nich ani na kročej jeden vystupovati nedá. Kterak tedy tak zatvrdilého srdce račte moci býti, že v skutku shledávaje, netoliko na oko spatřuje, takovou neustálou a neproměnnou k sobě mysl jeho, račte ho moci tak dlouho trápiti a podobně jako skřipcem někdy nejvejš jej vytáhnouti, totiž některým příjemným slovem v doufání postaviti, někdy zas jako s patra dolů spustiti, totiž všecku naději pojednou odkrojiti; ježto by divu nebylo, aby se v kámen nějaký obrátil a všecku citedlnost ztratil; když vnitř hoříc, zevnitř mrznouc, všecko přirození tak odpornými případnostmi v sobě porušuje. Pročež i já, maje nad ním lítost, nemohl sem pominouti, abych se zaň znovu k vašnosti přimluviti, a jeho vašnosti poručena učiniti neměl; a ačkoli byl sem toho oumyslu, oustně to vykonati, ale příčinou nedostatku na zdraví svém, nesměl sem se tak daleko pustiti na cestu; za kterouž příčinou místo sebe samého toto psaní ku paní tetě posílám, a své předešle prosby a přímluvy připomínaje velice žádám, aby jej paní teta taky již jednou potěšila, a i mně toho přála, abych svým jednáním zahanben nebyl. Nebude toho bohdá paní teta litovati; pán Bůh toho požehná, a já se vašnosti tolikéž odsloužím, a jsa pln důvěrnosti, že aspoň nyní něco obdržím, zavírku činím, a pánu Bohu osobu i oumysl vašnostin poroučím.
Datum v Brně v pátek 13. dne měsíce dubna léta 1612.
Vašnosti volný a služebný ujec K. s. z Ž.