Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třináctá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třináctá
Podtitulek:	Končí se povídka o pastýřce Marcelle s jinými příhodami.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 60–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Ale sotva že počal den na pavlán východu vystupovat, vstali kozáci a šli D. Quijota zbudit, míní-li přece na ten znamenitý pohřeb Chrisostomův jet se podívat, oni že jej tam provodí. D. Quijote, jehož jedinou žádostí to bylo, vstal a poručil Sanchovi, aby osedlal a záhy se přichystal, což on s velikou pílí učinil, načež záhy všickni cestu nastoupili.

I nebyli ještě ani čtvrt míle urazili, an na jednom rozcestí spatřili, že asi šest pastýřů, v černé kožichy oděných a s cipřišovými a břečtanovými věnci na hlavách k nim se blíží. Každý z nich měl velikou hůl v ruce, a spolu s nimi přijížděli též dva zemani na koních, dobře na cestu upraveni, s třemi ještě pacholky pěšky je provázejícími. Když se spolu sešli, pozdravili se zdvořile a jedni druhých, kam jdou, se tázali; šli všickni na pohřební místo a tudy pospolu.

Jeden z jízdných dal s druhým se do řeči a pravil mu: Tuším, pane Vivaldo, bude nám to za to stát, že se pozdržíme a na ten podivný pohřeb podíváme. Bude to jistě něco obzvláštního; nebo ti pastýři nám jak o nebožtíkovi pastýřovi tak o vražedlnici pastýřce divy vyprávěli.

Tak i mně se zdá, pravil na to Vivaldo, a mohu říci, žebych si nic z toho nedělal, kdybych k vůli tomu čtyry dni se omeškal.

Don Quijote se jich ptal, co byli o Marcelle a Chrisostomovi slyšeli.

Jeden z cestujících pravil, že když s těmito pastýři se setkali a v tom smutečném obleku je viděli, jich se ptali, za jakou příčinou byli tak se ustrojili. Jeden z nich prý jim to pověděl a divy vyprávěl o kráse jakési pastýřky jmenem Marcelly, o množství milovníků, kteří o ni se ucházeli, a o smrti onoho Chrisostoma, na jehož pohřeb prý právě jdou. Slovem pověděl vše, co byl již D. Quijote od Pedra slyšel.

Rozmluva tato přestala a jiná se začala, načež onen, jenž Vivaldo se jmenoval, D. Quijota se ptal, jaká příčina jej pohnula, že tak ozbrojen pokojnou zemí jezdí.

Don Quijote mu na to odpověděl: Zákon mého řádu nedopouští a nedovoluje mi jinak jezditi. Skvostný oděv, pochoutky pohodli jsou vynalezeny toliko pro rozmařilé dvořáky; ale obtíže, nepokoj a zbroj sluší se těm, jež lidé dobrodružnými rytíři nazývají. A k těm já, ač nehodný a nejmenší z nich, náležím.

Když to uslyšeli, museli všickni za blázna jej uznati, načež Vivaldo, aby ještě více o tom se přesvědčil a seznal, jaký to způsob bláznovství jest, dále se ho ptal, co těmi dobrodružnými rytíři míní?

Nečtli jste, V. Milosti, odpověděl D. Quijote, historii a dějiny anglické, kde se jedná o slavných činech krále Artura, jejž my ve španělském jazyku Artušem nazýváme, a o kterém jest dávná pověst a po celém království anglickém obecná, že neumřel, ale v krkavce se proměnil a po čase opět přijde a znovu království a žezlo ujme? A odtud také pochází, žeby podnes žádný Angličan krkavce nezabil. Za času onoho krále tedy jest založen slavný rod rytířů kulatého stolu a bezpochyby také milostný příběh rytíře Dona Lanzarota del Lago s královnou Ginebrou se udál, při čemž počestná paní Quintaňona prostřednicí a důvěrnicí byla, odkudž také pošla ta pěkná a u nás ve Španělích zhusta zpívaná romance:

Nikdy nebylo rytíři
Od dám tak posluhováno,
Jako Donu Lanzarotu,
Když byl přišel z Britanie,

s oním dalším pěkným a utěšeným vypravováním o jeho lásce a statečných činech. A od těch časů ten řád neustále se rozmnožoval a téměř po všech světa dílech rozšiřoval. V něm se vyznamenal a proslavil činy svými Amadis de Gaula se všemi syny a vnuky svými až do pátého kolena; též chrabrý Felixmarte de Hircania a nejvýš chvály hodný Tirante Bílý a téměř až na naše časy pověst o statečném, nepřemožitelném Belianisu de Grecia se donesla. To tedy, pánové, znamená rytíř dobrodružný, a to, jak jsem pravil, jest ten řád rytířský, kterému, jak jsem opět pravil, já nehodný jsem se zaslíbil, a to samé, co jmenovaní rytíři vyznávali, vyznávám i já a jezdím těmito samotami a pouštěmi hledaje dobrodružství se srdcem odhodlaným a rámě i osobu svou v největší nebezpečí, jež mi náhoda sešle, ku pomoci slabým a utištěným vydávaje.

Z této řeči museli ovšem pocestní z úplna se přesvědčiti, že D. Quijote je blázen, a při tom také seznali, jakého to způsobu šílenství v hlavě mu se zahnízdilo; podivili se tomu právě tak, jako všickni, kdo poprve jej poznali.

Aby Vivaldo, člověk to vtipný a veselé mysli, kousek ten cesty, co na pohřební místo ještě jim zbýval, na příjemný způsob ukrátil, hleděl mu zavdat příležitost k dalšímu pokračování v jeho nesmyslu a pravil: Já myslím, pane dobrodružný rytíři, že to ráčíte náležet k nejtužšímu řádu na světě, a mám za to, že ani řád mnichů kartusiánů tak přísný není.

Tak přísný možná že je, odpověděl D. Quijote; že ale není tak potřebný, nechci ani trochu pochybovati. Nebo, přijde-li na pravdu, nečiní voják, když rozkazy vůdce vykonává, méně, nežli vůdce, který mu je dává. Míním totiž tím, že duchovní lidé v pokoji a klidu Boha za blaho světa prosí; vojáci ale a my uvádíme v skutek to, zač oni se modlí; nebo je dobýváme a ochraňujeme silou svých ramen a ostřím meče svého a to nikoliv pod střechou, nýbrž pod šírým nebem, nesnesitelné vedro slunce letního a nejtužší mrazy zimní snášejíce. A takto jsme my služebníci Boží na zemi, jeho rámě, kterým on zde spravedlnost vykonává. A jakož úřad bojovníka a vše, co k němu náleží a patří, nelze vykonávati bez potu, namáhání a obtíží, jest těm, kteří mu se oddali, zajisté větší strasti snášeti, než těm, jenžto v míru a pokoji k Bohu se modlí, aby ráčil býti slabým nápomocen.

Nechtěl jsem tím nikoliv říci, žeby řád rytířský byl tak důstojný a posvátný, jako nějaký řád duchovní, nýbrž míním, že já ve svém povolání mnohem více lopoty a obtíží, hladu a žízně, bídy, nahoty a všelikých strastí snášeti musím, poněvadž je věc jistá, že dobrodružní rytíři i za předešlých časů život svůj ve mnohonásobných svízelech jsou trávili. A pakliže někteří z nich udatností svého rameno až na císařské trůny se vyšinuli, věru mnoho potu a krve je to stálo. A neměli-li ti, jenž tak vysoko se povznesli, čarodějů a mudrců ku pomoci, jsou zajisté ve svých žádostech zmýleni a ve své naději sklamáni.

Toho mínění jsem také já, pravil na to pocestný, ale mezi jinými jedna věc mi na rytířích dobrodružných se nelibí, že totiž, když mají náhodou něco velikého a nebezpečného podstoupit, kde jich životu patrná záhuba hrozí, nikdy před tím Bohu se neporoučí, jako každý křesťan jest povinen činiti v nebezpečí takovém, ale že spíše se poroučí v ochranu svých dám s takou oddaností a vroucností, jakoby ony jejich bohy byly. Mně se zdá, že to trochu pohanstvím zavání.

Pane, odpověděl D. Quijote, to nemůže nikoliv jinak býti, a zle by se vedlo rytíři dobrodružnému, který by jinak učinil. Jeť to již obyčejem a mravem rytířstva dobrodružného, že každý, vzdálen jsa od své dámy, před podniknutím nějakého hrdinského skutku, očí svých toužebně a milostně po ní obrací, jakoby jimi ji žádal o pomoc a přispění v nebezpečenství, jež podstoupá. A ačkoli jej nikdo neslyší, jest on povinen několik slov zašeptati a z celého srdce jí se poručiti, o čemž v historii máme nesčíslných příkladů. Proto ale nesmí se myslit, žeby neměli také Bohu se poroučet, neb jim k tomu dosti času i místa v podniknutí samém zbývá.

Předce ale, namítnul na to pocestný, ještě jednu pochybnost mám. Četl jsem totiž mnohokráte, že dva dobrodružní rytíři najednou mezi sebou se svadí, hněvem hned na to se rozpálí, koně svého otočí, hodný kus do pole od sebe se rozjedou a pak celým úprkem na se ženou, že při útoku dámám svým se poručí a po vespolném sražení se jeden po zadku, naskrze protknut mečem protivníka svého, s koně dolů spadne, an druhý, kdyby koně za hřívu se nechytil, takéby na zem spadnouti musel. Tu nevím, jakby onen nebožtík byl měl kdy, v tomto spěchu Bohu se poručiti, a myslím, žeby lépe byl učinil, kdyby slov, jež v útoku byl zmrhal, dámě své se poroučeje, k tomu byl použil, co jest každého dobrého křesťana povinností. Mimo to vím, že ani každý dobrodružný rytíř dámu nemá, kterou by mohl vzývat, protože není každý zamilován.

To není možná, pravil na to D. Quijote, a já Vám povídám, že to není pravda, aby některý dobrodružný rytíř byl bez dámy; nebo každý musí mít svou milenku, tak jako nebe má své hvězdy, a dojista není ani jediné historie o dobrodružném rytíři, kterýby svou lásku neměl. A kdyby i takového bylo, žeby bez ní byl, nebyl to žádný pořádný rytíř, ale pankart, který nevešel do hradu rytířstva branou, ale jako zloděj a loupežník dírou do něho se vkradl.

Ale přece, pravil pocestný, se mi zdá, dobře-li totiž se pamatuju, že, jak jsem četl, Don Galaor, bratr statečného Amadise, nikdy jisté dámy neměl, kterou by byl vzýval, a byl to proto přece rytíř velmi statný a znamenitý.

Pane, odpověděl na to D. Quijote, jedna vlaštovka nedělá léto; a mimo to vím já, že rytíř onen byl velmi zamilován a přitom měl on takovou povahu, že do každé, kterou byl shlédl, se zamiloval. Konečně jest to věc velmi jistá, že měl jednu, již byl za paní své vůle si zvolil, kterou velmi často, ale potají, vzýval, protože tajemným rytířem chtěl slouti.

Musí-li tedy nevyhnutelně, pravil pocestný, každý dobrodružný rytíř být zamilován, bude jím bezpochyby též V. Milost, jsa též z tohoto řádu; a pakliže nechcete býti tak tajemným rytířem, jako byl D. Galaor, co nejvroucněji vás žádám svým i celé společnosti jmenem, abyste nám pověděl jmeno a rodiště spanilé své dámy, by dostalo se jí toho štěstí a celý svět zvěděl, že jest milována a ctěna od takového rytíře, jakým V. Milost býti se zdá.

Tu D. Quijote z hluboka vzdychl a pravil: Já nevím s jistotou, chce-li anebo nechce-li moje sladká nepřítelka, aby svět zvěděl, že jí sloužím; jenom tolik smím pověděti, bych zdvořilou žádost Vaši splnil, že jmeno její jest Dulcinea, otčina její Toboso, dědina jedna na Manche; stav její musí býti aspoň knížecí, protože jest královnou a paní mojí, krása její jest nadpřirozená, nebo na ní jsou uskutečněny všecky nemožné a chimerické vlastnosti krásy, jež básníci svým dámám přikládají; vlasy její jsou zlato, čelo její elysejský luh, obočí nebeská obloha, oči slunce, líce růže, rty korály, zuby její perly, šíje alabastr, ňádra skvoucí mramor, ruce její slonová kost, padlý sníh její bělost a části, které zraku lidskému počestnost zakrývá, jsou, jak myslím a skutečně vím, takové, že lidský smysl je toliko oceniti, nikoliv ale porovnati není s to.

Ale rod, kmen a stav její, odvětil Vivaldo, přece bychom rádi zvěděli.

Načež D. Quijote odpověděl: Ona nepochází z rodu Kurciů, Kajů a Scipionů římských, ani novějších Kolonů, Ursinů, Moncadů a Requesenů katalonských, ani Rebellasů a Villanovasů, valenciánských, ani Palafojesů, Nuzasů, Rocabertisů, Corellasů, Lunasů, Alagonesů, Urreasů, Focesů a Gurreasů aragonských; Cerdasů, Mauriquesů, Mendozů a Guzmanů kastilských; Allencastrů, Pallasů a Menezesů portugalských; ale ona je z Tobosských de la Mancha, rodu to sice nového, který ale vznešeným počátkem nejosvícenějších rodin příštího věku státi se může. A proti tomu nedám si ničeho namítati leda pod tou výminkou, kterou byl Arvino pod pomník z Orlandovy zbraně napsal: Nikdo jí se nedotýkej, leč se s Orlandem potýkej.

Ačkoli pocházím z rodu Kapochinů de Laredo, pravil pocestný, netroufal bych si předce rod svůj s rodem Tobosů mancheských rovnati, třeba, abych pravdu řekl, jsem jakživ jmeno to neslyšel.

Takto ovšem ne, odpověděl D. Quijote.

Všickni ostatní tuto jejich rozmluvu s velikou pozorností poslouchali a nyní již i kozáci a pastevci seznali, že našemu D. Quijotu náramně rozumu se nedostává. Sancho Panza myslil, že vše, co pán jeho povídá, jest pravda, nebo věděl, kdo on jest a již od narození jej znal; o čem ale trochu pochyboval a má-li věřiti, nevěděl, byla krásná Dulcinea tobosská; neb takové jmeno a o takové princezně, ač sám byl nedaleko od Tobosa, jak živ ničeho nebyl slyšel.

Když takto za tou řečí jeli, vyšlo z jedné rokliny mezi dvěma vysokými vrchy asi dvacet pastýřů, vůbec v černé kožichy oděných a dílem tisem, dílem cypřišem ověnčených. Šest jich neslo máry množstvím rozličných květin a ratolestí pokryté. Což spatřiv jeden z našich pastýřů, pravil: Hle! tuto nesou Chrisostomovo tělo a tamhle pod tím vrchem je to místo, kde on chtěl být pochován.

Pospíšili si tedy v chůzi a přišli právě, když onino již byli máry postavili a čtyři z nich podle tvrdé skály ostrými motykami hrob kopati začali. Když jedni druhých zdvořile pozdravili, šel D. Quijote a všickni s ním přišlí záhy na máry se podívat; i spatřili na nich mrtvé tělo květinami pokryté, pastýřsky oděné, stáří dle zdání třiceti roků, které, ačkoli mrtvo, okazovalo, že nebožtík musel krásný a pěkně rostlý člověk bývati.

Na márách vedle něho leželo mnoho knih a listů otevřených i zavřených.

Všickni, co jich tu bylo, jak diváci tak kopaři hrobu a ostatní, trvali v podivném mlčení, až jeden z těch, co byli mrtvého nesli, promluvil k druhému:

Dej pozor Ambrosio, je-li to to místo, co Chrisostomo pravil, a hleď, aby na vlas se vyplnilo, co on ve své poslední hodince poroučel.

Jest to to, odpověděl Ambrosio; neb mnohokráte mi zde můj nešťastný přítel smutný svůj příběh vypravoval. Tu, pravil mi, spatřil poprvé onu úhlavní nepřítelkyni lidského pokolení a tu též to bylo, kde ji ponejprv svůj úmysl se vší slušností a vroucností vyjevil; zde to konečně bylo, kde Marcella poprvé jím povrhla a pomítla, takže truchlohře bídného života jeho konec učinila, a tu, na památku tolikerého neštěstí svého, chtěl, aby byl pochován do lůna věčného zapomenutí.

A obrátiv se k D. Quijotu a příchozím pokračoval řka: Toto tělo, pánové, na něž útrpnýma očima hledíte, bylo schránkou duše, ve kterou nebesa nesmírnou část svých pokladů uložila. Jest to tělo Chrisostomovo, člověka plného nadání, nad nějž nebylo rozšafnějšího a způsobnějšího. On byl samolet v přátelství, štědrý bez honosnosti, vážný bez předsudku, veselý bez rozpustilosti, slovem nejprvnější ve všech dobrých vlastnostech a nevyrovnaný v tom, co jest býti nešťastným. On miloval upřímně, byl zamítnut, ctil, byl nevážen, vzýval tvrdou skálu, běžel proti větru, volal na poušti, sloužil nevděku, ode kterého dostal za odměnu, že se stal kořistí smrti uprostřed svého života, jemuž konec učinila pastýřka, kterou zvěčniti se snažil, aby žila v paměti národů, jakož mohly tyto spisy, jež zde vidíte, dokázat, kdyby nebyl nařídil, abych, až tělo jeho do hrobu uložíme, na oheň je hodil.

To byste s větší přísností a ukrutenstvím proti nim jednal; pravil Vivaldo, nežli sám jejich skladatel, a není slušno a dobře, vyplniti vůli člověka, který, když něco poroučí, beze všeho rozmyslu to činí. Císař Augustus by nebyl dobrý rozum míval, kdyby byl svolil, aby se vykonalo, co božský Mantovan ve své poslední vůli nařídil. Pročež, pane Ambrosio, až tělo jeho zemi odevzdáte, neuvrhujte spisy jeho v zapomenutí, a co on v hněvu byl poručil, nechtějte v přílišné horlivosti vykonati. Zachovejte raději s těmito papíry památku Marcelliny ukrutnosti k poučení a výstraze jiným pro budoucnost, aby v podobnou propast neupadli. My všickni již známe příběh našeho zamilovaného a k zoufalství pohnaného přítele, my známe přátelství vaše k němu, jakož i příčinu smrti i poslední vůli jeho. Ze všeho vysvítá, jak veliká byla ukrutnost Marcellina, láska Chrisostomova a věrné přátelství vaše; z toho ze všeho je vidět, kam to přichází, když nesmyslné lásce uzda se pustí. Včera večer jsme se dověděli o smrti Chrisostomově a že na tomto místě má býti pohřeb jeho, a proto ze zvědavosti a útrpnosti ušinuli jsme se s vlastní cesty své a umínili si na své oči uhlídat to, o čem zpráva tak velmi nás byla dojala. A za tuto útrpnost naši, jenž v nás se probudila, a kterou jsme dle možnosti na jevo dali, prosíme tě, moudrý Ambrosio — aspoň já pro svou osobu tě žádám — bys tyto papíry spálit nedával a mi dovolil, abych několik z nich vzíti si mohl.

Nečekaje na pastýřovu odpověď vztáhl D. Quijote ruku a několik nejbližších z nich vzal, což vida Ambrosio pravil: Pane, ty, co jste si vzal, vám nechám; avšak marná jest vaše prosba, abych ty ostatní nespálil.

Vivaldo, jenž by rád byl věděl, co v těch listech stojí, rozbalil jeden z nich a shledal, že má nápis „Zoufalá píseň“, což slyše Ambrosio pravil: To je poslední práce ubohého nebožtíka, a abyste vše zvěděli, kam jej neštěstí jeho přivedlo, čtěte ji nahlas. Máte k tomu času dosti, než budou s hrobem hotovi.

Vivaldo byl hned k tomu hotov, a ješto všickni toho byli žádostivi, postavili se kolem něho a on četl jasným hlasem následující báseň tuto.