Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá druhá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá první	Kapitola třicátá druhá	Kapitola třicátá třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá druhá
Podtitulek:	Co se přihodilo celé družině D. Quijotově v hospodě.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 220–225. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Skončen tedy milý oběd, načež oni záhy vsedli a, aniž jim co paměti hodného se přihodilo, druhý den k hospodě se dostali, hrůze to a úzkosti Sanchově, kterýžto, ačkoli rád by byl tomu se vyhnul, přece do ní vjeti musel. Hospodská, hospodský, jejich dcera a Maritornes, když D. Quijota a Sancha Panzu přijíždět viděli, s velmi veselou tváří jim vstříc vyšli. D. Quijote je s velikou vážností a povděkem přijal a pravil, aby mu nějaké lepší lože připravili, než předešle. Hospodská mu na to odpověděla, pakli jí lépe zaplatí, než tenkráte, že mu knížecí postel udělá. D. Quijote pravil, že tak učiní, a oni mu dost poctivé lože v též boudě, co tenkrát, uchystali, načež on záhy se položil, poněvadž byl velmi unaven a umdlen.

Jak mile byl se uklidil, přihnala se hospodská k lazebníkovi a chopivši jej za bradu pravila: U všech všudy! vy si nebudete déle z mého ocasu vousy dělat. Dejte ho sem, on patří mému muži a nebude se déle světem potloukat, až je to hanba; on do něho zapichuje hřebeny.

Lazebník jí ho nechtěl dát, ačkoliv ho zaň dosti tahala, až mu licenciát řekl, aby jí jej dal, že již více netřeba této lsti užívat, aby se odhalil, ve své pravé podobě okázal a D. Quijotovi řekl, že byl od galejních loupežníků obrán a do této hospody se utekl. A kdyby se on ptal po podkoní kněžninu, aby mu řekli, že ona ho poslala napřed ke svým poddaným s návěštím, že již přichází a jich všech osvoboditele s sebou přivádí. Nato lazebník hospodské ochotně ocas dal, jakož i všecky věci jí vrátili, jež k vysvobození D. Quijotovu byli se vypůjčili.

V krčmě všickni nad krásou Doroteinou, jakož i sličnou osobou jinocha Cardenia se divili. Farář dal ustrojit k jídlu, co bylo v hospodě dostati, a hospodský v naději lepšího platu dal si záležet a řádné jídlo jim připravil. D. Quijote ale při tom spal a oni se usnesli, jej nezbuditi, majíce za to, že mu právě nyní spaní bude prospěšnější, nežli pokrm. Mezi jídlem u přítomnosti hospodského, jeho ženy, dcery, Maritornesy a ostatních pocestných, povídalo se o neobyčejném šílenství D. Quijotovu a jakým spůsobem jej byli nalezli. Hospodská jim začala povídat, co mu s mezkařem se přihodilo; pak ale se ohlídla, zdali tu Sancho není, a když ho neviděla, všecko o jeho houpačce jim pověděla, že nemálo se nasmáli.

A když farář pravil, že rytířské knihy, které byl D. Quijote čítal, rozum mu pomátly, řekl hospodský: To nepochopuju, jak to být může; nebo skutečně podlé mého rozumu není lepšího čtení na světě, a já tu mám dvě nebo tři, mimo jiné spisy ještě, které jsou opravdu jako chleb vezdejší nejenom pro mne, ale i pro mnohé jiné, poněvadž když v čas žní po práci ženci sem se sejdou, vždycky některý mezi nimi číst umí. Tu on pak vezme jednu z těch knížek do ruky, nás přes třicet kolem něho se posadí a my s takovou zálibou jej posloucháme, že na všecky starosti zapomeneme. Aspoň o sobě mohu říci, že když poslouchám o těch lítých hrozných ranách, které si rytíři sázejí, hned bych do pranice se dal; ano jábych celé dny a noci je poslouchati chtěl.

A já podobně, pravila hospodská; nebo já nikdy nemám pokojné chvíle v domě, leč tenkráte, když ty to čtení posloucháš; nebo tu jsi do něho tak pohroužen, že docela zapomeneš se mnou se vadit.

Máte pravdu, řekla na to Maritornes, a můžete mi věřit, že já také ráda ty věci poslouchám; jsouť tak hezké a zvláště když vypravujou, jak nějaká slečna pod pomerančovým stromem rytíři svému v náručí leží a jak komorná je hlídající strachem a závistí div neumírá. Věru to je něco jako med.

A vy? copak vám se zdá, panenko? ptal se farář obrátiv se k dceři hospodského.

Já, pane, věru nevím, odpověděla ona; já to také poslouchávám a věřte mi, že, ač tomu nerozumím, předce to ráda slýchám. Ale mně se nelíbí, jako mému otci, když ti rytíři se bijou, ale když si naříkají, že jsou daleko od svých slečen, takže opravdu častokráte samou útrpností s nimi plakat musím.

Vy byste je tedy asi brzy potěšila, panno, pravila Dorotea, kdyby Vám k vůli plakali?

Nevím, cobych učinila, odpověděla holka; ale to vím, že jsou mezi těmi slečnami některé tak ukrutné, že je rytíři jejich lvicemi, tygřicemi a jinými nesčíslnými potvorami nazývají. I můj milý Bože! já nevím, co to je za lid tak nelidský a nesvědomitý, že poctivého člověka raději umříti neb se zbláznit nechají, nežby naň jen pohlédli; já nepochopuju vskutku, k čemu ta upýpavost; mají-li poctivé smýšlení, ať si je vezmou, vždyť oni nic jiného na nich nechtějí.

Mlč, holka, pravila hospodská; nebo se zdá že víš příliš mnoho o takovýchto věcech a pannám se nesluší tolik vědět ani mluvit.

Když se mne ten pán na to ptá, řeklo děvče na to, musím mu přece odpověděti.

Nuže tedy, pane hospodský, pravil farář, přineste mi ty knihy; já bych je rád viděl.

S radostí, odpověděl on a vynesl ze své ložnice jakýsi tlumok, starý a řetízkem zavřený. Otevřev jej vyndal z něho tři hrubé knihy a několik čistě psaných rukopisů.

První kniha, kterou otevřel, byla Don Cirongilio de Tracia, druhá Felix Marte de Hircania a třetí Historie velikého kapitána Gonzala Hernandeza de Cordova a Život Diega Garzia de Paredes. Když farář první dva nadpisy četl, obrátil se k lazebníkovi a pravil: Nyní bychom tu jistě potřebovali hospodyni našeho přítele a jeho neť.

Nikoliv, odpověděl lazebník; vždyť já také dovedu je vynést na dvůr anebo pod komín hodit a v skutku hezký oheň tam hoří.

Snad mi chcete, pane, mé knihy spálit? pravil hospodský.

Jenom tyto dvě, řekl farář: Dona Cirongilia a Felixa Marta.

Což, pravil hospodský, jsou snad moje knihy kacířské anebo flegmatické, že je spálit chcete?

Šismatické, chcete snad říci, příteli, pravil lazebník a ne flegmatické.

Ano, odpověděl hospodský; ale, chcete-li již některou spálit, spalte tu o velikém kapitánu a toho Diega Garzia; nebo radši si dám jedno dítě spálit, nežli některou z těch druhých.

Blázínku, pravil farář, tyto knihy jsou lživy a plny nesmyslů a pleskotin; ona však o velikém kapitánu jest příběh pravdivý a obsahuje činy Gonzala Hernandeza de Cordova, kterýžto pro své znamenité skutky zasloužil nazvánu býti od celého světa velikým kapitánem, příjmím to slavným a vznešeným a jemu toliko příslušícím. A tento Diego Garzia de Paredes byl slovutný rytíř rodem z města Trujilla v Estremaduře, vojín přeudatný a takové sily tělesné, že jedním prstem mlýnské kolo v největším běhu zarazil a postaviv se se svým mečem na začátku jednoho mostu, celé nesmírné vojsko zadržel, takže nemohlo přeseň přejíti. Ano, on vyvedl ještě jiných věcí, které, ježto on sám se skromností právě rytířskou vypravuje a je vypisuje, kdyby byl sepsal někdo jiný, jehož by se to netýkalo, Hektory, Achilly, Rolandy a jiné v zapomenutí byly by přivedly.

I dejte si pokoj, zvolal znalý hospodský, to jsou zázraky, zadržet mlýnské kolo. Věru měl byste, pane, tuhle číst, jako jsem já četl o Felixu Martu de Hircania, který jednou ranou pět obrů v pásu přeťal, jakoby byli z perníku bývali, a jindy zas do hrozného a silného vojska se dal, které přes jeden milion a šestkrát sto tisíc mužů od hlavy až do paty ozbrojených obnášelo, a celé, jakoby to stádo ovcí bylo, je rozehnal. Ale copak říkáte udatnému Donu Cirongiliu de Tracia, který byl tak silný a srdnatý, jak se o něm v knize čte, že když jednou přes řeku ploul a z vody ohnivý drak proti němu vyjel, on, jak jej shledl, naň skočil, na jeho šupinatý hřbet si sedl a oběma rukama chřtán tak silně mu stisknul, že had nemoha zaškrcení jinak ujíti, i s rytířem, který ho pořád pevně držel, na dno řeky se potopil. A když se tam dole octnuli, viděl se v jakýchsi palácích a zahradách, že bylo čemu se podivit, a tu se proměnil had v šedého kmeta a takových věcí mu napovídal, že nic podivnějšího na světě slyšeti nelze. — Dejte si tedy pokoj, panáčku, nebo, kdybyste to slyšel, radostí byste se zbláznil a veliký kapitán a Don Garzia by špatně pochodili.

Slyšíc to Dorotea pravila zticha Cardeniovi: Neschází mnoho a ten hospodský bude druhým D. Quijotem.

Tak to skoro vypadá, odpověděl Cardenio; nebo jak vidět, myslí on v skutku, že vše, co tyto knihy povídají, právě tak se stalo, jak v nich je psáno, žádný kapucín by mu tu myšlénku z mozku nevyvrátil.

Pomyslete, milý příteli, ujal se farář opět řeči, že Felix Marte de Hircania ani jaktěživ na světě nebyl, právě tak, jako Don Cirongilio de Tracia a ostatní takoví rytíři, o kterých rytířské knihy píšou; vždyť je to vše pouhá smýšlenka a vynález zahálčivých hlav, které takovéto věci pro ukrácení chvíle spisujou, jakož i sám Vy povídáte, že to čtení Vašim žencům čas ukracuje; neb já Vám také přisáhám, že takovýchto rytířů nikdy na světě nebylo a že takové činy a čertovské kusy nikdy se nestaly.

Věšte si někomu jinému bulíka na nos, odpověděl hospodský; my chvála Pánubohu také víme, kolik jest dvě a dvě a kde nás to svrbí; nemyslete, že mi takového něco můžete o hubu otírat, nebo já nejsem, chvála Bohu, žádný hlupák. To se mi libí; Vy mi chcete namluvit, že všecko, co v těchto knihách stojí, je samá smýšlenka a lež, kdežto jsou s dovolením pánů a královské rady tištěny, jakby oni byli takoví lidé, kteříby tolik lží, tolik bitev a kouzel tisknouti dovolili, že člověk, když to čte, div o rozum nepřijde.

Já jsem Vám už řekl, milý příteli, pravil farář, že to jenom proto se stává, abychom jimi čas si ukrátit mohli; jako ve všech dobře zřízených státech dovoleno jest hráti v šachy, kostky a karty pro kratochvíli takových lidí, kteří pracovati buď nechtějí aneb nemohou. A podobně také jest dovoleno takové knihy tisknouti a prodávati, protože se má za to, jakož i v skutku jest pravda, že nikdo nebude takový zpozdilec, aby takové knihy za opravdové příběhy pokládal. Kdyby k tomu bylo času a přítomné společnosti vhod, mohl bych ledaco pověděti o tom, co v rytířských knihách‚ mají-li býti dobré, státi má, co by užitečno a pro mnohé snad také zábavné bylo. Doufám ale, že přijde čas, že budu moci své myšlénky o tom sděliti těm, jenž v té věci něco učiniti mohou. Zatím, pane hospodský, věřte mi, co jsem Vám pravil; vezměte si své knihy a těšte se s pravdou, anebo lží, kterou v nich naleznete. Dej Bůh, aby jste nepřišel v ta místa, kde váš host D. Quijote se octnul.

To ne, odpověděl hospodský, nebo já nebudu takový blázen, abych se stal dobrodružným rytířem. Já nahlížím velmi dobře, že ty časy již minuly, kde onino pověstní rytíři světem jezdívali.

Mezi touto řečí byl Sancho do světnice přišel a nemálo se zarazil a zamyslil, slyše povídati, že dobrodružní rytíři nejsou nyní v obyčeji a že všecky ty knihy o rytířích jsou hlouposti a lži. I předevzal si v srdci svém čekati, jak asi výjezd jeho pána konečně vypadne; kdyby neměl šťastně se skončiti, jak on očekával, umínil si od něho odejít a ke své ženě, dětem a obvyklé práci se navrátit.

Hospodský již chtěl tlumok s knihami odnést, avšak farář mu pravil: Počkejte; nebo já bych rád se podíval, co to je za listy, co tak pěkně jsou psány. Hospodský je vyndal a mu podal. Bylo to asi osm psaných archů a na prvním listu stálo velikými písmeny. Povídka o nesmyslném všetečníku. Farář přečetl asi tři nebo čtyry řádky a pravil: Opravdu, nadpis té povídky nezdá se mi býti špatným a mělbych chuť ji celou přečísti.

Tedy ji račte, velebný pane, čísti, odpověděl na to hospodský; nebo mohu Vám říci, že několiku mým hostům, kteří ji čtli, velmi se líbila, a že mi velmi často o ni říkávali, ale já ji nechtěl dát pryč, protože míním ji tomu zase navrátit, co tlumok ten s knihami a papíry zde zapomněl. Snad se stane, že vlastník zase jedenkrát se tu zastaví a ačkoliv mi těch knih velmi bude líto, přece mu je zase nazpět dám, nebo jsem sice hospodský, ale také křesťan.

To velmi dobře učiníte, milý příteli, řekl na to farář. Ale při tom přece musíte mi dovolit, abych si povídku tu mohl opsati, bude-li se mi líbit.

S radostí, odpověděl hospodský.

Zatím co oni takto mluvili, vzal Cardenio povídku do ruky a v ní čísti počal a jsa toho samého mínění, co farář, žádal jej, by ji četl tak, aby ji všickni poslouchati mohli.

Mně to bude velmi příjemno, pravila Dorotea, když budu moci posloucháním nějaké povídky čas si ukrátit; nebo city mé nejsou ještě tak utišeny, žebych usnouti mohla, třeba toho třeba bylo.

Já ji tedy, pravil farář, budu číst, třeba to z pouhé zvědavosti bylo; možná, že bude v ní ledaco pěkného.

Mistr Nikolas podporoval tuto prosbu, jakož i Sancho k ní se připojil, což farář vida a uznávaje, že všem i sobě čtením vděk přijde, pravil: Nuže tedy všickni pozorně poslouchejte, nebo povídka takto začíná.