Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola padesátá druhá
Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes | ||
Kapitola padesátá první | Kapitola padesátá druhá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola padesátá druhá |
Podtitulek: | Kterak se hádal D. Quijote s pastýřem, jakož i výborné dobrodružství s kajícími, kteréž šťastně na útraty svého potu skončil. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 375–384. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Josef Bojislav Pichl |
Licence překlad: | PD old 70 |
Povídka pastýřova všem se líbila, zvláště pak kanovníkovi, který se způsobu vypravování pastýřova podivil, neboť to nebylo vypravování obyčejného pastýře, ale podobalo se spíše způsobu vzdělance; pravil tedy, že farář měl pravdu, když tvrdil, že i v horách žijou lidé vzdělaní. Všichni se chovali k Eugeniovi velmi přívětivě, zvláště pak velkomyslným byl D. Quijote, kterýž řekl: V skutku, příteli pastýři, kdyby mně bylo v tuto chvíli možno, abych nějaké dobrodružství započal, tedy bych ihned na cestu se vydal, abych Vám nějakou libost prokázal; unesl bych Leandru z kláštera, v němžto se nepochybně bezděčně nalézá, navzdor abatyši a všem, kteří by mi v tom překážeti chtěli, a Vám bych ji odevzdal, byste s ní dle vůle naložil, kdybyste jen zákonům řádu rytířského vyhověti chtěl, kterýž nařizuje, aby se žádné panně nečinilo násilí a příkoří. Však doufám v boha, že zlomyslný kouzelník nebude tak mocný, aby nemohl přemožen být jiným dobrým kouzelníkem a pro ten případ slibuju vám svou přízeň a pomoc, což ostatně jest povinností mého řemesla, kteréž v tom spočívá, abych pomáhal nešťastným a stísněným.
Pastýř naň pohleděl, podivil se jeho hubené postavě a otázal se podle sedícího lazebníka: Milý pane, kdož pak jest tento muž, co tak špatně vypadá a podobné řeči vede?
Kdož jiný by to byl, odpověděl lazebník, než proslavený Don Quijote de la Mancha, nepřítel všeho nepráví, opravce všech nerovností, ochrance panen, co všechny obry poráží a ve všech bitvách vítězí?
Toť zní skoro, pravil pastýř, jako se čte v knihách o bludných rytířích, kteří všecko to konají, co pravíte o tomto muži; mám však za to, že buďto žertujete anebo že tento člověk má v hlavě o deset koleček víc.
Vy jste bídný holomek, zvolal D. Quijote náhle, nemáte kusa mozku ani hlavy, já mám však více nežli nevěstka, která vás porodila! — A s těmi slovy mrštil chléb před ním ležící s takovým vztekem pastýři v obličej, že mu krev z nosu ihned sršela. Pastýř však nerozuměl takovému žertu a vida, s jakou opravdivostí s ním se tak zle nakládá, nebral ohledu na koberec a na jídla na něm ani na ostatní stolující a vrhnul se na D. Quijota, chopil ho oběma rukama za hrdlo, tak že by ho byl jistě uškrtil, kdyby nebyl Sancho Panza mezi tím se objevil, pastýře v půli uchvátil a na prostřený koberec jím mrštil, takže mísy, sklenice, a vše, co se zde nalézalo, buď rozbito neb skáceno a rozlito bylo. Osvobozený D. Quijote vrhnul se opět na pastýře, kterýž krváceje v obličeji a kopáním Sancha Panzy jsa týrán na koberci po noži sáhal, aby se krvavě pomstil; ale kanovník a farář to zamezili, lazebník to však tak zařídil, že dostal pastýř D. Quijota pod sebe a tak ho zpoličkoval, že ubohému rytíři neteklo po oblíčeji méně krve než pastýři.
Kanovník a farář smíchem se prohýbali, ostatní radostí skákali a štvali brzy toho, brzy onoho, tak jako dva rozvzteklené psy, jen Sancho Panza zuřil, protože se nemohl vybaviti z rukou jednoho ze sluhů kanovníkových‚ který ho držel, aby pánu svému pomoci nemohl. Zkrátka, všickni byli radostí a veselostí uchváceni kromě obou rváčů, když tu náhle zavzní žalostný zvuk trouby, takže se všichni ohlíželi, aby viděli, odkud zvuk přichází; nejvíce však ze všech ulekl se D. Quijote, kterýž posud ležel pod pastýřem a do syta ztlučen byl i zvolal: Příteli ďáble, neboť tím musíš být, protože jsi mne s takovou mocí přemohl, prosím tě o příměří, třebas jen na hodinu, neboť ten smutný zvuk, jaký nám v uších zavzněl, zdá se mne k novému dobrodružství volati.
Bitím obapolným unavený pastýř pustil ho na chvíli, D. Quijote vstal a obrátil se v tu stranu, odkud trouba zavzněla, a viděl, kterak z blízkého návrší kráčí tlupa lidí oděných v bílá roucha, jak to bývá obyčej u kajících.
Bylo totiž roku toho náramné parno a po dlouhou dobu nedala oblaka zemi potřebně vláhy, a proto se konala v celé krajině procesí kajicností a modlitbami, aby milosrdný bůh otevřel dobrotivých rukou a deště popřál; k tomu cíli putovali lidé ze sousední vsi k nábožnému poustevníku, který bydlel v jedné jeskyni tohoto údolí. D. Quijote, spatřiv podivný oděv putujících nezpomněl ani, že je vícekrát již viděl, ale domýšlel se, že to je dobrodružství, k němuž je vyzýván, a že jemu co jedinému bludnému rytíři z přítomných přísluší, aby to dobrodružství podstoupil. V domněnce té utvrzovalo jej ještě více, že nesli smutečnými rouchy ověšený obraz; i myslil, že to jakás vznešená dáma, zlými lidmi násilně unešená. Jakmile myšlénka tato mu mozkem projela, přiskočil rychle k Rocinantovi, v trávě se pasoucímu, chopil se uzdy a štítu, žádal Sancha Panzu o meč, vsedl na Rocinanta a promluvil hlasitě k přitomným: Nuže, šlechetná společnosti, věztež, jak je potřebno, že jest na světě rytířů, kteří se znají k řádu rytířstva bludného, pravím vám, že nyní shledáte, jak oné šlechetné dámě, kterouž tamto přivádějí, svobodu vybojuji, a proto si musíte bludných rytířů vysoce vážit.
Po těch slovech kopnul oběma nohama Rocinanta v boky, protože ostruh neměl, a ujížděl cvalem proti kajícím; farář, kanovník a lazebník chtěli jej sice zadržet, ale bylo to nemožné, taktéž pomohlo málo volání Sancha Panzy, kterýž křičel: Kam pak chcete, pane můj D. Quijote, ký ďábel pak vás posedá, abyste bojoval proti naší katolické víře? Slyšte pak, to je procesí kajících, a socha na nositkách představuje naši neposkvrněnou požehnanou matku boží! Hleďte pak, co činíte, neboť tentokráte jistě nevíte, co podnikáte!
Sancho namáhal se však marně, pán jeho ujížděl s takovým chvatem a horlivostí, aby dámu v smutku osvobodil, že ani slova neslyšel, ba nebyl by ani slyšel, kdyby mu byl sám král poroučel. Přijeda k procesí zadržel Rocinanta a křičel drsným, chraplavým hlasem: Slyšte vy, kteří jste obličeje své zajisté pro nic dobrého nezakuklili, dejte pozor a slyšte, co vám říci chci!
Napřed byli ti, kteří nesli sochu, a jeden ze čtyr duchovních litanie zpívající, kterýž podivnou postavu D. Quijota, hubenost Rocinantovu a jiných směšných předmětů zpozoroval, řekl: Milý muži, máte-li nám co říci, tedy mluvte rychle, neboť tito lidé se bičujou a byloby nemoudré, abychom prodlévali a rozprávku poslouchali, nedá-li se to, co nám říci chcete, dvěma slovy odbyti.
Jedno slovo postačí, odpověděl D. Quijote, krásnou dámu máte pustit na svobodu, jejíž slzy a truchlivý pohled dokazujou, že jste ji proti vůli její unesli a velice se prohřešili; já však, který jsem proto se narodil, abych nepravostem podobným učinil přítrž, nepustím vás ani o krok dále, pokud jí, jak zasluhuje, svobody nedáte.
Z té řeči poznali všichni, kteří to slyšeli, že musí být Don Quijote pomatený člověk, načež se dali do nerázného smíchu, což bylo tolik, jako líti olej do ohně; neboť ani slova více nepromluvil, vytasiv rytíř meč, a napřáhna jej, hnal se proti nosičům. Jeden opustil nosítka a postavil se mu vstříc, pozvedna vidlice za podporu mu sloužící proti němu; D. Quijote ťal tak silně po vidlicích, že se roztříštily, avšak majitel jejich dal Don Quijotovi se zbytkem, který mu v rukou zůstal, tak pádnou ránu do ramena toho páže, v němž meč držel, že ji štít zachytit nemohl a ubohý D. Quijote na zem se svalil. Sancho Panza přiběhl k němu celý udýchaný a vida jej na zemi, volal na nosiče, aby jej více nebil, že jest ubohý, okouzlený rytíř, který jaktěživ nikomu neublížil; co ale sedláka nejvíce zdržovalo, nebylo volání Sanchovo, ale vida, že D. Quijote rukou ani nohou více nehýbá, měl za to, že jej zabil, i sebrav honem roucho své utíkal do polí jako kamzík.
Nyní přišla i ostatní společnost D. Quijotova; poněvadž ale lidé z procesí viděli je spěchati a s nimi i strážníky s jich puškami‚ obávali se nemilého setkání, a postavili se kolem obrazu, sundali kutny, chopili své hole a očekávali přepadení s předsevzetím, že se budou bránit, ba možno-li, i na nepřítele udeří; obrátilo se to však šťastněji, než jak myslili; neboť Sancho vrhnul sebou na tělo svého pána a počal nad ním žalostně bědovat domnívaje se, že je mrtev. Farář byl poznán od faráře, kterýž vedl procesí, a celý zástup se upokojil. První farář vyprávěl druhému, kdo je D. Quijote, i přistoupili všichni, aby viděli, je-li D. Quijote v skutku mrtev. I slyšeli nyní Sancho Panzu se slzami v očích takto mluviti: O ty květe rytířstva, jenžto jedinou ranou obušku sešel s dráhy slavných činů na onen svět! O slávo pokolení svého, hrdosti a cti Manchy a celého světa, sejdeš-li ty s něho, naplní se brzo zločinci, které se nebudou muset nijakého trestu báti za prostopášné kousky! O ty štědroto Alexandrova, neboť za osm měsíců služby darovals mi ostrov nejkrásnější, který kdy vlnami mořskými byl omýván! O ty pokoro v hrdosti, trpiteli v neštěstí, pohrdači nebezpečenství, zamilovaným bez příčiny, následovníku dobrých a metlo zlých, nepříteli sprostoty, zkrátka ty bludný rytíři, neb tím je vše řečeno, co se jen říci dá.
Tímto křikem a vzdycháním Sanchovým D. Quijote opět se zpamatoval, a první, co řekl, bylo: Ten, který žije od tebe vzdálen, sladká Dulcineo, jest podroben ještě větším nehodám. Pomoz mi, můj milý Sancho, opět na zaklenou káru, nejsem s to, abych se udržel v sedle na Rocinantu, zdá se mi, že mám rameno rozdrcené.
S radostí tak učiním, milostivý pane, řekl Sancho, vraťme se s těmito pány, kteří to s námi dobře myslí, do své vsi a tam si vymyslíme nový výlet prospěšnější a slavnější než dříve. —
Pravdu máš, Sancho, odpověděl rytíř; nejlépe učiníme, když počkáme, až zlý účinek planet, které nyní panujou, své moci pozbude.
Kanovník, farář a lazebník řekli mu, že dobře učiní, a když se byli ještě nasmáli hlouposti Sancho Panzy, naložili D. Quijota na káru, na které sem byl přijel. Procesí opět se spořádálo a putovalo dále; pastýř se rozloučil se všemi, strážníci nechtěli více dále a farář jim vyplatil jich mzdu; kanovník prosil faráře, aby mu podal zprávy o příhodách D. Quijota, zdali se uzdraví z bláznovství svého, nebo ještě hloub v něm se zakoření, pak žádal o dovolení, by svou cestou dále jíti směl.
Zkrátka všichni se rozloučili a každý se dal svou cestou, jen farář a lazebník zůstali s D. Quijotem a Sanchou, kromě statného Rocinanta, jenžto byl při všem tak trpěliv jako jeho pán. —
Majitel volů zapřáhl opět svá zvířata, položil D. Quijota na otep sena a jel s obyčejnou svou chladností dále cestou, kterouž mu farář ukázal, a po šesti dnech přijeli v otčinu D. Quijotovu, kamž dorazili v neděli na poledne; vesničané byli na návsi, kudy D. Quijota vezli. Všichni se sběhli, aby viděli, koho to vezou, a když krajana svého poznali, v udivení tu stáli a hoch jeden běžel k hospodyni a neteří se zprávou, že ujec a pán jejich bledý a vyzáblý přijel na volské káře, sedě na otepi sena.
Hrozno bylo nyní poslouchati nářek obou ženštin, hrozné podívání, jak se poličkovaly a proklaté knihy rytířské znovu proklínaly, což počalo znovu, když D. Quijota do pokoje přinesli.
Na zprávu o návrátu D. Quijotově přiběhla manželka Sancho Panzy, která věděla, že s ním odjel, aby mu sloužil co zbrojnoš; jakmile Sancha spatřila, byla první její otázka, jestli se také osel šťastně navrátil, a Sancho odpověděl, že šťastněji, než pán jeho.
Nu, díky Bohu, pravila žena, že nám tu milost prokázal, ale řekni mi přec muži, mnoho-li ti ta služba zbrojnošská vynesla? Neseš mi nové šaty s vléčkou a dětem střevíce?
To nenesu, milá ženo, odpověděl Sancho, za to však mám jiné znamenitější a vzácnější věci.
No to jsem ráda, pravila žena, tedy milý muži, okaž mi pak ty věci lepší a vzácnější, ráda bych je viděla, abych měla něco, čím by se mé srdce potěšilo, které bylo truchlivé a zarmoucené po celou tu dobu tvé nepřítomnosti.
Až doma ti všecko okážu, řekl Sancho, jen se s tím teď spokoj, s pomocí boží vytáhneme brzy za novým dobrodružstvím a ty pak mne při návratu co hraběte nebo vladaře některého ostrova, a to ne snad špatného ale nejkrásnějšího, jaký jen k nalezení jest, uvítáš.
Dejž to pán bůh, nejmilejší muži, máme toho zapotřebí. Ale řekni mi přece, co to je, ty ostrovy? Tomu nerozumím.
Perly se sviním nehodí, odpověděl Sancho, svým časem se to dozvíš a podivíš se, až ti všickni poddaní budou říkat milostpaní.
Což pak to mluvíš, Sancho, o milostpaní, ostrovech a poddaných? tázala se Hana Panzova, neboť to jest jmeno ženy Sanchovy a to ne snad proto, že byla příbuzná jeho, ale proto, že všechny ženy v Manche mají jmeno svých mužů.
Nepřekvap se Hano, abys to před časem zvědět chtěla, dost na tom, že to pravda, a proto drž hubu! Jen tolik ti ještě řeknu, že není nic krásnějšího na světě, jako sloužiti za zbrojnoše u bludného rytíře, co hledá dobrodružství. Je sice pravda, že se jich větší díl nevydaří tak jak by si člověk přál, neboť ze sta skončí se jich devět a devadesát dosti šeredně a na rub; vím to z vlastní zkušenosti, bylť jsem v několiku ošizen a v jiných bit; ale jest to přece hezkou věcí, zkoušeti štěstí své, hory přelízat a po lesích bloudit, zámky a hrady navštěvovat a v hospodách nocovat, kde každý krejcar hned čert vem, který se za to zaplatí.
Hovor tento vedl Sancho Panza se svou ženou Hanou Panzovou, co zatím D. Quijota hospodyně i neť přijaly, svlékly a do jeho staré postele položily; on na ně hleděl s vyvalenýma očima a nemohl se upamatovat, kde se nalézá; farář řekl neteři, aby ujce pilně ošetřovala a bedlivý pozor naň měla, aby snad ještě jednou neodešel; při tom jí vypravoval, co všecko učinit musel, aby ho domů dostal.
Nyní začaly obě nový nářek, proklínaly znovu knihy rytířské a prosily boha, aby svrhnul všechny spisovatele tolika lží a pošetilostí do nejhlubší propasti. Slovem, obě byly v největších starostech, aby pána a ujce opět neztratily, až mu bude trochu líp, což se potom v skutku stalo.
Spisovatel této historie však přese všechno namáhání a horlivost, jakouž na to obětoval, neobdržel žádných zpráv více o třetím tažení D. Quijota, alespoň ne v papírech authentických; udržela se jen pověst v Manche, že, když D. Quijote po třetí z domu se vydal, do Saragossy se odebral, kde byl přítomen znamenitému sedání, kteréž se v městě tom konalo, a kde se věci přihodily, jakéž daly se očekávat od jeho zmužilosti a bystrého rozumu. Také o skončení života jeho nemohl spisovatel žádných zpráv dostati a ani by se jí byl nedopátral, kdyby jej nebylo štěstí k jednomu starému lékaři přivedlo, kterýž byl majitelem staré olověné schránky, jižto našel, jak udává, v rozvalinách staré poustevny; v schránce této byly pergameny popsané gothickým písmem, obsahujícím Kastiliánské verše, kteréž jednaly o jeho činech, o kráse Dulcinei z Tobósa, jakož i o postavě Rocinanta a věrnosti Sancho Panzy; dále o pohřbu D. Quijota kromě nápisu náhrobního a chvalozpěvu o jeho životu a mravech. Verše ještě čitelné spisovatel této nové nikdy nevídané historie, níže sděluje. Od svých čtenářů nežádá jiné odměny za své nesmírné namáhání, jaké vynaložit musel při zpytování a hledání látky k historii této v archivu v Manche, aby ji na světlo vydal — než aby jí dali tolik víry, jakou mají u všech moudrých knihy rytířské, které v světě takové vážnosti požívají; tím bude dostatečně odměněn a zaplacen a spolu povzbuzen, aby ještě dále vyhledával a pátral po věcech snad méně pravdivých, za to však stejně zábavných a kratochvilných.
Nejvýtečnější verše, napsané na pergamenech v olověné schránce, jsou tyto:
Akademikové z Argamasilli, jednoho místa na Manche, na život a smrt Don Quijota de la Mancha hoc scripserunt.
Monikongo, akademik argamasilsky na hrob D. Quijota
editovatBlázen, který Manchu, kde se zrodil,
Více oslavil než Jason Kretu,
Rozum bystrý, pravý odiv světu,
Který často až sám sobě škodil.
Rek, jenž udatností divy plodil
Známé z Kataye až po Gaetu,
Který básnil v takém ducha vzletu,
Že až po oblacích téměř chodil.
Který předčil všecky Amadisy,
Galaora za nic považoval
Ve své lásce, ve své udatnosti.
Který překonal Belianisy,
Na Rocinantu se potuloval,
V tomto hrobě složil svoje kosti.
Paniaguado, akademik in laudem Dulcineae del Toboso
editovatTa zde obličeje širokého,
S ňádry vysokými, hrubým tělem,
Toboská je králka, v světě celém
Známá láska Quijota slavného.
Pro niž všecky stráně ohromného
Lesa černého on zběhal s želem,
Srázů nedbaje ni divých šelem,
Až do Aranjuezu květnatého.
Vinou Rocinanta! los ukrutný!
Neb mancheská dáma a s ní spolu
Rytíř onen v nejkrásnějším věku
Zemřeli a vzali konec smutný:
Chudák on ach! proti svému bolu
Nemohl najít žádoucího léku.
Caprichoso, velmi vtipný akademik argamasilský k pochvale Rocinanta, koně D. Quijota de la Mancha
editovatNa podstavci, jenž co démant svítí,
Marsovu kde rudou stopu znáti,
Vidíte Manchanův prápor vláti
A mohútný jeho meč se třpytí.
Co on všecko dovedl jím počíti?
Bodat, sekat i útokem hnáti,
Že by před ním nemohl obstáti
Žádný paladín a měl se skrýti.
Ať si Amadisa Gaula slaví,
Grecie se chlubí svými reky,
Kteří tolik zjednali jí jmena,
Bellona přec nad ně všecky staví
Quijota a Mancha na vše věky
Víc než ony jím je oslavena.
Sláva jeho nebude ztenčena,
A ty Rocinante! slavný oři,
Tobě i Brillador se pokoří.
Burlador, akademik argamasilský na Sancha Panzu
editovatSancho Panza jest to v malém těle
Avšak srdnatosti k podivení,
V prostotě a přímosti mu není
Roven zbrojnoš žádný, věřte směle.
Měl již povýšit na místodržitele,
Avšak osud, který kazí, mění,
Nedopřál mu toho povýšení,
Člověk jinak lehne než si stele.
Zbrojnoš tento na svém oslu milém
Tiše za svým pánem poklusával,
Jsa vždy Rocinanta sledovníkem.
O jak často naděje se míjí s cílem,
Člověk zlaté hory očekával
A ty zmizely mu okamžikem.
Cachidiablo, akademik argamasilský na smrt D. Quijota
editovatTuto rytíř odpočívá,
Který vsednuv si na koně,
A za slávou jen se honě
Výprask ztržil, jak to bývá.
Sancha Panzu zase skrývá
Tento rov tu podle něho,
Zbrojnoše, jejž věku svého
Nejvěrnějším svět nazývá.
Tiquitoc, akademik argamasilský na smrt Dulcinei del Tobóso
editovatDulcinea leží tady,
Masa, hnátů spousta pravá,
Přec ale smrt jí dravá
Zkusit dala své zlé vlády.
Ryzá krev beze vší vady
Žíly její protékala,
Korunou své vsi se zvala,
Quijote ctil její vnady.
To byly verše, které bylo lze přečíst: ostatní, poněvadž bylo písmo zvětřelé, odevzdány jsou jednomu akademikovi, aby smysl jejich vyskoumal. Máme zprávy, že se mu to podařilo po mnohém bdění a úsilí a že má úmysl vydati je na světlo, jak mile D. Quijote třetí výjezd podnikne.