Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola padesátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá devátá	Kapitola padesátá	Kapitola padesátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá
Podtitulek:	Rozumná hádka, jakou měl D. Quijote s kanovníkem, mimo jiné události.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 366–370. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

I toť by bylo krásné! odpověděl D. Quijote, aby ty knihy lhaly, které s dovolením královskym se tisknou, a s jásáním ode všech, velikých i malých, chudých i bohatých, učených i neučených, zkrátka ode všech lidí rozličných stavů a stáří se čítají; vždyť vypravujou zřejmě o otci, matce, vlasti, příbuzných a stáří každého zvláště, udávají místo a den každého skutku, jež vykonali! Upokojte se jen, milý pane, a nerouhejte se tak více; věřte mně, že vám dobře radím, byste se choval co rozumný člověk; čtěte jen ty knihy, a uvidíte, jaké potěšení z nich míti budete. Řekněte jen, může-liž býti větší blahosti, než když se tu líčí, jak se před našimi zraky veliké jezero rozprostírá, plno vařící smůly, v němžto se pohybuje nesčíslné množství hadů, ještěrů, saní a jiných strašných ohnižilů a netvor a tu najednou z prostřed jezera ozval by se žalostný hlas: Rytíři, kdokoli jsi, jenžto žasneš nad tímto hrozným jezerem, chceš-li dobýt pokladu, který spočívá na dně pod těmito černými vlnami, okaž sílu prsou svých a vrhni se do středu tohoto žhoucího proudu; jestliže toho neučiníš, nejsi hoden spatřiti všecky ty divy, ježto se nalézají v sedmi tvrzích sedmi panen jezerních, ležících v úkrytu pod černými vlnami. Sotva že rytíř zaslechne strašný ten hlas, vrhne se ozbrojen, ani na okamžik se nerozmýšleje, poručiv se Bohu a slečně svojí, do prostřed vroucího jezera. Sotva se naděje, octne se na květnatých nivách, kteréž se s krásou elisejskou ani porovnat nedají; zdá se, že nebesa zde jasněji se třpytí, slunce skví se neobyčejným leskem, oku jeví se nad míru příjemná pažit se zeleným stromovím; v uších ozve se lahodný zpěv tisíců pestrých malých ptačat ratolestmi proskakujících; zde spatří potůček, jehož čistá, křišťálová voda hrčí po lesklém kamení podobajícím se zlatým zrnům a perlám skvostným. Dále jeví se umělý vodomet z pestrého jaspisu a skvoucího mramoru, tu zase spatřuje ozdobnou jeskyni složenou z rozličných mušlí, lastur, bílých skořepin hlemejždích, prokládaných dělanými smaragdy tak uměle, že sama příroda zde předstižena jest uměním. Tu náhle spatří pevný hrad, silnou tvrz, nebo skvostný hrad, jehož zdi jsou pouhé zlato, cimbuří z diamantu a brány z hyacintu a vše tak divokrásně sestaveno, že třeba všecko bylo z diamantů, rubínů, perlí, zlata a smaragdů, cena uměleckého zdělání toto vše přesahuje.

A když se toto vše spatří, což vzácnějšího lze spatřit, jako když ze brány hradu vyjde průvod panen, jejichž skvostný oděv a vzácná roucha ani popsati nemohu, kdybych to měl vše povídat jak to v knihách stojí. Ta, která se zdá být nejvznešenější z těchto panen, vezme smělého rytíře, kterýž se byl ve vroucí jezero vrhl, za ruku a odvede jej, anižby slova promluvila, do skvostného hradu či paláce, tam ho dá svléknout do naha, že zůstane, jak jej matka porodila, a vloží ho do koupele vlažné, potom namazán jest vonnými mastmi, oblečen v košili z plátna nejtenšího napuštěnou nejjemnější vůní a jiná panna opět zavěsí mu plášť na plece, kterýžto plášť má zajisté cenu velikého města, pakli ne větší. Jaká to rozkoš, pakli se teď vypravuje, že ho vedou do jiné síně, kde stoly jsou připraveny s takovou skvostností, že úžas jej naplní? když mu lijou na ruce vodu propouštěnou ambrou a nejvonnějším kvítím, když sedne dále na křeslo ze slonové kosti? Když všechny panny mu slouží, při čemž podivuhodné zachovávají mlčení! Když mu přinášejí nejrozmanitější jídla tak chutně upravená, že ústa i ruka jeho neví, po kterých dříve sáhnouti, při čemž zavzní líbezná hudba, aniž by věděl odkud přichází? Když po skvostném stolování jídla se odnášejí, rytíř pak v křesle svém seděti zůstane a snad v zubech se šťourá, jak to zajisté způsob jest, a v tom vejde jiná přespanilá panna, usadí se vedle rytíře, a vypravuje mu o vlastnostech zámku, kterak v něm jest zaklena, a jiných věcí, že rytíř žasne stále a každý, kdo historii tu čte, v stálé divení jest pohroužen! Nechci o tom mluvit obšírněji, neboť z toho již lze nabyt přesvědčení, že každý čtoucí toto vše napnut jest úžasem a obdivováním; a věřte, milý pane, jak jsem vám prvé již řekl, vy ty knihy čist musíte a shledáte, že všechny vrtochy vám zaženou, máte-li jakých, zušlechtí charakter váš, není-li právě z nejlepších. Tím se mohu honosit, že od té doby, kde jsem se stal bludným rytířem, jsem udatný, zdvořilý, štědrý, ušlechtilých mravů, velkomyslný, způsobný a trpělivý, povolný v utrpení, věznění a očarování, a pakliže nyní v této kleci co blázen uzavřen jsem, tož přece doufám v statečnost mého ramena, pakli mně i jinak nebesa přejou a štěstí mi paty neukáže, že v málo dnech stanu se králem veliké říše, kde budu moci dokázat šlechetnost a velikomyslnost srdce mého, neboť na mou čest, pane, chudému nelze šlechetné srdce projeviti, byť sebe velikomyslnějším byl, a vděčnost, která toliko ve vůli záleží, jest mrtva, jako víra bez skutků. Právě proto bych si přál, aby mi osud brzy příležitost poskytnul, státi se králem, bych své šlechetné srdce mohl okázati a svým přátelům dobře činiti, zvláště tomuto ubohému zbrojnoši mému, který ten nejhodnější člověk pod světem jest a kterému bych od srdce rád nějaké hrabství dal, jako jsem již dávno mu slibu; obávám se jenom, že nemá dosti schopnosti k spravování země své.

Uslyšev Sancho poslední slova svého pána, pravil: Jen se postarejte, pane D. Quijote, abyste mi to slíbené hrabství dal, které již dávno očekávám, nebo Vám slibuju, že mi nebude scházeti schopnosti k panování, a kdybych jí i neměl, vždyť jsem slyšel povídat, že jsou lidé na světě, kteří statky velkých pánů v nájem brávají a něco jistého ročně z nich jim platí, ti pak starají se o vládu a pán sedí v svatém pokoji, požívá svých důchodů, aniž oč jiného se stará. A tak budu také já to dělati, že ani vlas mi starostí nezšediví, zbavím se hned všeho, budu ze svých důchodů tráviti, a oni ať si dělají, co chtějí.

Milý brachu Sancho, pravil kanovník, to se rozumí pouze o tvém příjmu, co se však týče řízení spravedlnosti, té musí vladař rozuměti sám a k tomu potřebí jest schopnosti a bystrého rozumu, zvláště pak dobré vůle, neboť kde této hlavní věci se nedostává, jde také vše ostatní na příč; Pánbůh, uvidí-li dobrou vůli, i prostotě pomáhá, aby zlému rozumných se opírala.

Této moudrosti nerozumím, odvětil Sancho Panza, vím toliko, že nad svým panstvím vládnouti budu, jakmile jen je budu míti; duše moje dobrá jest jako každá jiná a tělo mé mocné mnohému na vzdor a chci v říši mé kralovat, jako každý jiný, a kdybych byl pánem, dělal bych, co bych chtěl, a kdybych dělal, co bych chtěl, šlo by vše dle mé vůle, a když půjde vše dle mé vůle, budu spokojen, a budu-li spokojen, nebudu si více přáti, a nebudu-li si ničeho více přáti, bude všecko dobře, ať se pak děje v říši cokoli, Bohu poručeno, až se zase spatříme, jak pravil jeden slepý druhému.

Tato filosofie, Sancho, není špatná; co se však toho panování týče, o tom by bylo ještě mnoho co povídat.

Na to odpověděl D. Quijote: Nevím, co by se mohlo ještě povídat; kráčím zde jen za příkladem velikého Amadise z Gauly, který zbrojnoše svého učinil hrabětem pevných ostrovů, mohu tedy svého Sancha Panzu s dobrým svědomím hrabětem učinit; onť jest nejlepším zbrojnošem, jakýž kdy bludnému rytíři sloužil.

Kanovník strnul nad souvislým nesmyslem, jaký mluvil D. Quijote (pakli vůbec v nesmyslu souvislosti jest), divil se způsobu vypravování o dobrodružství rytíře s jezerem, divil se dojmu, jakým čtením báječných lží uchvátit se dal, a konečně i bláznovství Sanchovu, s jakou horlivostí toužil po panování v hrabství, které mu pán jeho přislíbil.

Mezi tím navrátili se sluhové kanovníka, přivedli osla s potravou z krčmy, prostřeli koberce na zelený trávník, všichni usedli do stínu několika stromů a počali zde jísti, aby i majitel volů měl příležitost, zvířata svá nechat se napásti.

Když ještě jedli, zaslechli na blízku nějaký hřmot a zvuk zvonečku, přicházející z tmavého houští, a hned na to shlédli ve stínu poskakovati pěknou kozu, jejíž srst pokryta byla černými, bílými a šedými skvrnami, za ní bral se mladý pastýř, kterýž ji obvyklými zvuky a slovy nazpět přivolával, aby buď státi zůstala anebo do chléva se navrátila. Ulekaná a bázlivá koza běžela k lidem stolujícím, jakoby chtěla prosit za ochranu, a zůstala u nich. Pastýř se přiblížil, chopil ji za rohy a mluvil k ní, jakoby tomu rozuměla: Ty tulačko, tulačko, strako, strako, aj, aj! jsi dnes opět na špatných cestách? Snad ti nahánějí vlci strachu, mé děťátko? Jak pak to, mé krásné zvířátko? Ale vy jste ovšem ženuška a to nemůžete být pokojna; i jdi mi k šípku s tvými vrtochy! Pojď, pojď, mé zvířátko, neb není-li ti tu volno, jsi přece bezpečnější v stádu svém mezi družkami svými; ty jim máš být příkladem a vodit je, ne pak běhat sama na bezcestí, co pak si o tobě pomyslí?

Slova pastýřova bavila všecky posluchače, zvláště pak kanovníka, kterýž pravil: Příteli, učiňte mi tu libost a posaďte se u nás, nehoňte také kozu svou tak rychle do chléva, vždyť je ženuška, jak pravíte, a musí kráčet po přirozeném pudu svém a kdyby jste ji sebe líp hlídal. Přijměte toto sousto a napíte se k tomu, aby se utišil váš hněv a koza si zatím odpočinula. S těmi slovy podal mu na noži napíchnuté stehénko králičí. Pastýř je přijal, poděkoval a napiv se na to, upokojil se a pravil: Nemyslete si, pánové, že jsem snad blázen, když s tímto dobytčetem tak mluvím; neboť slova, kteráž jsem vyřkl, něco znamenají. Jsem sedlák, ale přece ne tak hloupý, abych nevěděl, že se zachází jinak s lidmi a jinak se zvířaty.

To rád věřím, pravil farář, neboť zkušenost nás učí, že i z hor povstali učenci a v chatrči pastýřské často mudrci bydleli.

Alespoň, dodal pastýř, často rozumní lidé, a abyste se o pravdě toho přesvědčili, budu Vám, třebas o to ani požádán nebyl a jestliže Vám to nebude na odpor, když dovolíte, vypravovat událost, kteráž potvrzuje to, co tento pán (ukáže na faráře) právě řekl.

Na to odpověděl D. Quijote: Poněvadž vidím, že tento případ má podobnost s dobrodružstvím rytířským, tedy vás pro svou osobu rád poslechnu a to zajisté učiní také tito pánové, protože jsou rozumní a rádi se dovědí vzácných novinek, jakéž mysl baví a obveselujou, jakž se to domnívám o vaší povídce. Začněte jen, milý příteli, my všichni chceme naslouchat.

Vyjímaje mne, řekl Sancho; já se odebeřu s touto paštikou ku potoku a najím se tam na tři dny; neboť jsem často od mého pána D. Quijota slýchal, že zbrojnoš bludného rytíře musí jísti kdekoliv příležitost k tomu se naskytne, poněvadž se může státi, že zabloudí v hustém lese, z něhož se nemůže dostati; není-li ale člověk nasycen aneb plný vak sebou nemá, seschne jako kůl, jak se často stává.

Pravdu máš, Sancho, pravil D. Quijote, jdi, kam chceš, a jez dle libosti, neboť já jsem nasycen, a chci toliko duši své ještě občerstvení popřáti, když vyslechnu vypravování tohoto dobrého člověka.

To učiníme také, pravil na to kanovník; pak prosil pastýře, aby hned vypravovat počal. Pastýř plácnul dvakrát kozu svou na hřbetě, při čemž druhou rukou za rohy ji držel a řekl: Lehni si, strako, zbyde nám ještě dosti času na návrat k domovu.

Koza jakoby mu rozuměla, ulehla hned podle něho a velmi tiše se chovají, hleděla mu do obličeje, jakoby pilně jeho povídku poslouchati chtěla, kterouž vypravovat měl a následujícími slovy započal: