Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola pátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtvrtá	Kapitola pátá	Kapitola šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola pátá
Podtitulek:	Další vypravování o nehodě našeho rytíře.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 20–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Konečně vida, že opravdu nemůže se hnout, umínil si, obrátit se k obyčejnému svému prostředku: myslil totiž na nějakou příhodu ze svých knih a v jeho zlosti napadl mu příběh Valdovinův a markýze mantuanského, jak jej Carloto raněného v horách nechal; příběh to dětem známý, mládeži nenepovědomý, od starých chválený a víru mající a při všem tom ne více pravdivý, než jsou zázraky Mahometovy. Ten mu tedy se zdál v nynějším stavu jeho příhodným a on s patrnou bolestí začal se válet po zemi a slabým hlasem po onom nešťastném rytíři v lese říkat:

Kde dlíš, drahá slečno moje,
Nemáš se mnou útrpnost?
Ty snad ani o tom nevíš,
Aneb jest to nevěrnost!

A tímto způsobem odříkal romanci tu až k veršům, kde stojí:

Ctný markýze mantuanský,
Ujče můj a pane krevný.

I chtěla náhoda, že když byl k těmto veršům přišel, bylo tamtudy jeti jednomu sedláku z jeho dědiny a jeho sousedu, který byl obilí do mlýna vezl. Ten vida člověka toho zde ležeti, šel k němu a tázal se ho, kdoby byl a co mu je, že tak velmi naříká. Don Quijote bez pochyby myslil, že to je markýz mantuanský, ujec jeho, a nic mu neodpověděl, nýbrž u své romanci dále pokračoval, povídaje o svém neštěstí, že syn císařův do jeho nevěsty se zamiloval, vše tak, jak ona romance zpívá. Sedlák stál udiven nad takovýmto nesmyslem a sejmuv mu hledí, od ran celé rozbité, prachu plný obličej mu utírati začal. Jak mile však že jej utřel, poznal ho a pravil: Pane Quijado! (neb tak prý se nazýval, dokud ještě zdravý rozum měl a než z pokojného zemana dobrodružným rytířem se stal) kdopak Vám to učinil? však on na jeho otázku stále svou romancí odpovídal. Vida to dobrák člověk ten, svlekl mu krunýř a náramníky a ohlédal, zdali má nějakou ránu někde; však ani krve ani znamení žádného neviděl. Hleděl jej se země zvednout a s nemalou prací na svého osla jej vysadil, ješto se mu zdálo, že na něm nejpohodlněji mu se pojede. Zbraň sebral až na tříštky z kopí a na Rocinanta ji uvázal, kterého pak za uzdu a osla za ohlávku vzav ku své dědině se bral, neustále o nesmyslu, jejž D. Quijote byl mluvil, přemýšleje.

Nejpříjemnější cestu měl D. Quijote, jenžto na caparty ztřískán a rozbit na oslu ani udržeti se nemohl a neustále takové vzdechy vedl a k nebesům vysýlal, že sedlák opět byl nucen, tázati se ho, co jej bolí. A znova, jakoby ďábel mu byl uváděl na pamět historie příběhu jeho podobné, neb zapomenuv již na Valdovina, zpomněl si na móra Abindarraeza, jak jej antequarrský alkaide Rodrigo de Narvaez zajal a lestně do své alkaidie zavezl. Když tedy sedlák se ptal, co mu je, odpovídal mu těmi samými slovy, která chytrý Abencerraje Rodrigu Narvaezovi pravil, zrovna tak, jak je byl četl v historii: „Diana od Jorge de Monte major“, kde o tom je psáno, a uměl tak vhodně je přitočiti, že sedláka čerti vzíti mohli, když takovou směs hloupostí slyšel. Poznal z toho, že soused jeho blázní, a pospíchal dostat se s ním domů, aby se zbavil mrzutosti, kterou mu D. Quijote svou řečí dělal. Tento mu konečně pravil: Vězte Vaše Milosti, pane Rodrigu Narvaezi, že onou krásnou Jarifou, o které jsem mluvil, jest nyní slečna Dulcinea de Toboso, pro niž jsem já vykonal, konám a konati budu ty nejslavnější činy rytířské, jež kdy bylo, jest aneb bude viděti.

Na to odpověděl sedlák: Ale Vašnosti, pro pána krále! vždyť já nejsem žádný Don Rodrigo de Narvaez, ani markýz mantuanský, nýbrž Pedro Alonso, Váš soused, ani Vy nejste Valdovinos nebo Abindarraez, nýbrž poctivý zeman pan Quijada.

Já vím, kdo jsem, odvětil mu na to D. Quijote; vím ale také, že bych mohl býti každým z těch, jež jsem jmenoval, ano každým z dvanácti pérů francouzských a oněch devíti slavných mužů mimo to. Vše, co oni všickni dohromady a každý z nich zvlášť dovedl, převýšujou činové moji.

Za těch a jiných podobných rozmluv přijeli ke vsi již za soumraku; avšak sedlák počkal, až se trochu více setmělo, aby nebylo vidět ztlučeného zemana tak špatnou jízdu. Když dle jeho zdání ta doba přišla, vjel do vsi a přímo do domu D. Quijota, který celý pobouřený nalezl.

Byl tam farář a lazebník ze vsi, oba dobří přátelé D. Quijotovi, a jeho hospodyně takto s nimi rozmlouvala: Co soudíte Vašnosti, pane licenciáte Pero Pereze — takť se jmenoval farář — o osudu našeho pána? Šest dní to, co byl zmizel i s koněm, štítem, kopím a zbrojí svou. O já nešťastná! Myslím, a je to také pravda, jako že jsem se narodila a zase umru, že ty proklaté knihy rytířské, které on má a tak pilně čte, rozum mu pomátly. Nebo nyní se pamatuju, že mnohokráte pravil, když sám s sebou rozmlouval, že bude rytířem dobrodružným a půjde do světa dobrodružství hledat. Aby satanáš a Barabáš ty knihy vzal, neb ony ten největší rozum na celé Manche zhubily.

Neť povídala to samé a mimo to pravila: Pane mistře Nicolase, neb to bylo jmeno lazebníkovo, já jsem mnohokráte viděla mého strýce, že dva dni a dvě noci po sobě v těch proklatých knihách četl, načež knihu z rukou pustiv meč do ruky popadl a se stěnami se potýkati začal a, když již byl velmi unaven, říkal, že zabil čtyry obry, jako věže veliké, a pot, co z unavení s něho se lil, říkal, že je krev z ran, jež v bitvě byl dostal. A na to vypil veliký žbán vody a byl uzdraven a pokojen, říkaje, že ta voda jest předrahý nápoj, který mu moudrý Esquife, veliký kouzelník a jeho přítel, přinesl. Ale já jsem toho všeho vinna, protože jsem Vašnosti o těchto pošetilostech pana strýce nepověděla, aby se to bylo zpravilo, než to tak daleko došlo, a aby se byly spálily ty proklaté knihy, jichž on tak mnoho má, a které zasluhujou, aby byly upáleny, jako kacíři.

To já také povídám, pravil na to farář, a v skutku nemá minout zítřejší den, aby se nad nimi neučinil soud a ony k ohni nebyly odsouzeny, by již nikdo jich nečetl a nikomu se nestalo, co mého ubohého přítele potkati muselo.

To vše sedlák i D. Quijote poslouchali. Sedlák se úplně o nemoci svého souseda přesvědčil, a tudy začal volati: Otevřte panu Valdovinu a panu markýzu de Mantua, který raněn přichází, a panu móru Abindarraezovi, jenž vede zajatého statečného Rodriga de Narvaez, kastelána antequerského.

Na hlas ten všickni vyběhli, a když tito poznali svého přítele, onyno pána a ujce, který posud nebyl s osla slezl, protože nemohl, běželi všickni jej obejmout. On však pravil: Nechte mne všickni, neb jsem velmi zraněn vinou svého koně; doneste mě do postele, a povolejte, bude-li možná, moudrou Urgandu, aby mne hojila a ošetřovala.

Hle, já nešťastná! zvolala na to hospodyně; mé srdce dobře tušilo, co mému pánu se stalo. Však, Vašnosti, my bez Urgandy dovedeme Vás zhojit. Proklety, pravím, buďte ještě jednou a na stokrát ony knihy rytířské, které Vám to udělaly.

Odnesli jej záhy do postele, a prohlížejíce tělo nenašli rány žádné; on ale pravil, že je celý zdrcen, an byl s koněm Rocinantem v boji s desíti obry, ukrutnějšími a odvážlivějšími nade všecky, co jich na velikém kusu světa.

Tak, tak, pravil farář, on mluví o obrech? Na mé posvěcení, že je zítra spálím, než noc nastane.

Tázali se D. Quijota na velmi mnoho věcí, on ale jinak neodpovídal, než aby mu dali jíst a, čeho mu nejvíc potřeba, spát ho nechali. Stalo se tak a farář dostatečně sedláka se vyptal, kde a jak byl D. Quijota nalezl. On mu vše vypověděl i s nesmyslnými řečmi, jež byl mluvil, když jej našel i vezl, což licenciátu tím větší chuti dodávalo k vykonání toho, co druhý den se stalo. Povolal totiž svého přítele lazebníka mistra Nicolasa a šel s ním do domu D. Quijotova.