Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá šestá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola dvacátá pátá	Kapitola dvacátá šestá	Kapitola dvacátá sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá šestá
Podtitulek:	Další pokračování o zamilovaném pokání D. Quijota v Černých horách.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 163–169. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

A obrátivši se k vypravování toho, co rytíř truchlivé podoby činil, když zůstal sám a sám, praví historie, že když z dola napolo nahý a shora na polo oděný ty kozelce a kotrmelce udělal a viděl, že Sancho, nechtěje na více bláznovství čekati, odjel, D. Quijote na vrch jedné vysoké skály vylezl a znovu jal se přemýšlet o tom, nač již mnohokráte byl se rozmýšlel a na čem konečně se ustanovil: byloliby totiž lépe a jemu příslušněji, Roldana v jeho zuřivém bláznění anebo Amadisa v hluboké zádumčivosti následovati. A rozmlouvaje sám s sebou pravil:

Že byl Roldan tak znamenitý a statný rytíř, jak se vůbec o něm praví, nebyl to žádný div, protože se dal celý tak očarovat, že nikdo jej nemohl ranit, ledaby jehlu do palce u nohy mu byl vrazil, a tu on vždycky střevíce se sedmerým podešvem železným nosil, ačkoliv mu to nic neprospělo proti Bernardu de Carpio, který o tom věděl a jej v Roncevallech v rukou rozmačkal. Avšak pusťme jeho statečnost mimo se a považme, jakým způsobem o rozum přišel. Věc jistá jest, že jej ztratil, když ze známek u studnice nalezených a zprávy, kterou od jednoho pastýře dostal, se dozvěděl, že Angelika mnoho hodin s Medorem, mladým Mórem krásných kadeří a panošem Agramantovým, byla spala. A přesvědčiv se o pravdě toho a že mu jeho dáma takovou hanbu udělala, nevyvedl tím nic obzvláštního, když se zbláznil. Ale já? Jak pak mohu jej následovati v bláznovství, když nemám stejnou s ním k tomu příčinu? Nebo chtěl bych na to přisáhat, že moje Dulcinea de Toboso jakživa ani žádného opravdového Móra neviděla a že jest tak nevinná, jako matka, která ji porodila; i učinil bych jí patrnou křivdu, kdybych jinak o ní smýšlel a takovým bláznem, jako byl zuřivý Roldan, se stal. S druhé strany vidím, že Amadis de Gaula, který ani rozum neztratil ani žádného šílenství nevyváděl, přece při tom co zamilovanec takové slávy si vydobyl, jako kdokoliv jiný; neb, jak historie o něm povídá, nečinil on nic více, než, že vida se od své slečny povržena, která mu přikázala, aby jí na oči nepřicházel, dokud to její vůle nebude, na skálu chudoby k jednomu poustevníku se uchýlil a tam tak dlouho se naplakal, až mu nebesa v jeho nejvyšší strasti ku pomoci přispěla. A to-li pravda, jakože skutečně jest: pročbych já se tak trýznil, zcela nahý běhal, těmto stromům, které mi ničím neublížily, škodu dělal, pročbych tyto čisté potůčky kalil, které když žíznit budu, vody mi poskytovati budou? Sláva památce Amadisově! a jej bude D. Quijote mancheský následovati ve všem, co jen bude moci; pak ovšem také naň známý výrok onen se hodí, že ačkoliv velkých činů nevykonal, přece při pokusu o ně zemřel. A byťbych já od své Dulciney povržen a zamítnut nebyl, jest na tom dosti, jak jsem pravil, že od ní vzdálen jsem. Nuže! tedy ruče k činu; přijďte mi na pamět všecky vy činy Amadisovy a učte mne, jak mám začíti vás následovati. Však už vím; hlavním jeho zaměstnáním byla modlitba a taktéž já budu jednati.

Sebrav několik velkých duběnek navlékl si je na tkanici a z nich růženec si udělal. Co ale velmi jej trápilo, že tu žádného poustevníka nenacházel, jemužby se zpovídati mohl a který by mu útěchy poskytoval. Bavil se tedy tím, že po palouku se procházel, verše do kůry stromů vyřezával neb do písku psal, vesměs jeho zármutku přiměřené a některé Dulcineu opěvující. Avšak, když ho tam opět našli, byly toliko následující verše zachované a čitelné.

Co zde kolem vyrůstáte,
    Stromy, keře, byliny,
Pnete se a zelenáte
    K okrase té doliny,
Nech teď žel můj posloucháte.
Bol můj ať vás tu nesouží,
    Byť i strašný, hrozný dost;
K vašíť slávě to poslouží,
Že vám zde Don Quijote touží
    Dulciney vzdálenost
        Tam v Tobosu!

Na tom místě nejhodnější
    Z milovníků všech se skryl,
Pro slečnu svou nejsličnější
    V žalosti a smutku nyl;
Nevinně v té pusté skrejši
Jej tu láska krutě souží,
    Ach ten nelítostný host!
Tu z jeho slz plno louží;
Don Quijote zde bolně touží
    Dulciney vzdálenost
        Tam v Tobosu.

Dobrodružství jenž zde hledal
    V těchto tvrdých skalinách,
S těžkým srdcem tu usedal
    V skalách těch a roklinách;
S neštěstím se, chudák, shledal,
Zde mu láska srdce ouží,
    A užírá zoufalost,
Zde se v krutý bol pohrouží,
Zde Don Quijote těžce touží
    Dulciney vzdálenost
        Tam v Tobosu.

Těm, jenž dotčeně verše nalezli, nemalý smích způsobil přídavek ke jmenu Dulciney: Tam v Tobosu, a myslili, že D. Quijote měl za to, že kdyby Dulcineu jmenoval a ne také Toboso, básni by rozuměti se nemohlo. A tak také v skutku bylo, jak on potom vyznal. Napsal ještě mnoho jiných veršů, ale, jak praveno, nemohlo se jich více vybrati a přečísti, než tyto tři sloky. Tím, vzdýcháním a vzýváním Faunů a Sylvanů oněch lesů, Nimf říčních a bolestící, smutné ozvěny, ježto vesměs mu odpovídali, útěchy poskytovali a jej poslouchali, jakož i sbíráním bylin, kterými se živil, bavil se po celý čas nepřítomnosti Sanchovy. A kdyby ona místo tří dnů, tři týdny byla trvala, bylby rytíř truchlivé podoby tak se přepadl a změnil, žeby vlastní matka jeho nebyla ho poznala. Nyní však bude záhodno, abychom ho vzdychat a verše dělat nechali a pověděli, co Sanchovi na jeho vysláni se přihodilo.

Když byl z lesa na silnici vyjel, jal se cestu k Tobosu hledati a přijel druhý den k hospodě, kde byl nešťastnou houpačku utrpěl. Jak ji spatřil, bylo mu, jakoby znova v povětří lítal a nebylby za žádný peníz do ní vjel, ačkoliv to právě v tu dobu bylo, kde to mohl i měl učiniti, totiž v poledne, aby po tak dlouhé studené kuchyni něco teplého okusil. Tato potřeba jej konečně přinutila, že se k hospodě přiblížil, jsa pořád ještě na rozpacích, má-li do ní vjeti čili ne; v tom ale vystoupily z hospody dvě osoby, které ho ihned poznali a jeden z nich druhému pravil:

Jářku, velebný pane, ten jezdec, není to Sancho Panza, kterýžto, jak hospodyně našeho dobrodruha pravila, co zbrojnoš se svým pánem jel?

Je to on, pravil licenciát, a ten kůň jest našeho Dona Quijota.

Znali jej tak dobře, protože to byl farář a lazebník z jeho vlastní dědiny a právě ti, jenž byli prohlídku jeho knih a jeneralní auto da fé nad nimi drželi.

Poznavše tedy Sancha a Rocinanta, byli žádostivi, něco o D. Quijotu se dověděti; šli k němu a farář naň jmenem zavolav pravil: Příteli Sancho Panzo, kdepak je váš pán?

Sancho je také hned poznal, ale umínil si, nevyzraditi jim, kde jeho pán jest a co tam dělá; odpověděl, že jeho pán jest kdesi a že tam cosi proň velmi důležitého dělá, což ale on pro celý svět pověděti nesmí.

Ne tak, pravil lazebník, Sancho Panzo; neřeknete-li nám, kde jest, budeme myslit, ano již myslíme, že jste ho zavraždil a oloupil, protože na jeho koni jedete. V skutku vy nám musíte o pánu tohoto koně zprávu dát, sice s vámi jinak zatočíme.

K čemu ty výhrůžky? já nejsem žádný loupežník ani vrah, ať si každý zemře, jak jeho osud chce anebo jak Pánubohu se líbí. Můj pán je tamhle v horách a činí tam pokání, až milo.

A záhy na to a bez nucení dal se do vyprávění, v jakém stavu pán jeho se nachází, jaká dobrodružství jej byla potkala, a že nese psaní panně Dulcinei de Toboso, dceři Lorenza Corchuela, do které až po uši jest zamilován.

Oba se velmi podivili tomu, co jim Sancho vyprávěl, a ačkoliv jim blouznění D. Quijota již známo bylo, i to, co mu hlavu pomátlo, musili přece tomu, co slyšeli, opět se podiviti. Žádali Sancha, aby jim ten list okázal, který slečně Dulcinei donésti má. On pravil, že jest v jakési tobolce napsán a že mu pán jeho poručil, aby, až do nějaké vsi přijde, na papír jej přepsati dal. Farář pravil, aby mu ho dal, že on sám jej opíše. Sancho sáhl za ňádra a hledal tobolku: ta ale tam nebyla a on by byl musel celý rok hledat a přece by ji nebyl našel, protože D. Quijote si ji nechal a mu nedal, a jej také to nenapadlo, aby mu byl o ni řekl. Když Sancho tobolku nenalezl, zbledl jako stěna, hmatal po celém těle a opět shledal, že nic u sebe nemá; i počal se nad tím pěstěmi do tváře bíti, vousy si rváti a několik tak notných facek si vyťal, že mu z úst a nosu krev tekla. Farář a lazebník se ptali, co ho napadá, že se tak trýzní.

Co mne napadá? odpověděl Sancho; že jsem mžikem najednou o tři osly přišel, z nichž každý za jeden hrad stál.

Jak pak to? ptal se lazebník.

Ztratil jsem tobolku, ve které bylo psaní na Dulcineu a cedule od pána podepsaná, v které nařizoval, aby mi jeho neť ze čtyr nebo pěti oslů, jež doma má, tři vydala. Při tom jim také pověděl, jak byl o svého osla přišel.

Farář jej těšil a pravil mu, že až jeho pána nalezne, mu nový poúkaz na něm vymůže a to na papíře, jak se sluší a patří, jelikož poúkazy do tobolky napsané nikde nic neplatí.

Tím Sancho se utišil a pravil, jeli tomu tak, že jej ztráta listu na Dulcineu tuze nemrzí, poněvadž jej ví nazpamět a bude takto snadno, kdy- a kdekoliv na papír jej přenésti.

Povídejte nám ho tedy, pravil lazebník, abychom jej na papír napsati mohli.

Sancho začal v hlavě se drbat a hleděl list na pamět si uvésti, přešlapoval s jedné nohy na druhou, zdvihal oči k nebi a opět na zem je upínal, až konečně, když byl půl nehtu u jednoho prstu si ukousal a oni s dychtivostí, až začne, čekali, po hrozné chvíli pravil: Na mou duši, velebný pane, kdyby mne čert vzal, nemohu se na ten list upamatovat; jenom to vím, že jeho začátek je: Vznešená a bláhová slečno!

Tak to asi nebude, pravil lazebník, nikoliv bláhová nýbrž blahorodá a vznešená slečno.

Ano tak, pravil Sancho, a potom, pak-li se nemýlím, následovalo: poraněný, nevyspalý a ztlučený líbá V. Milosti ruce, nevděčná a neuznalá slečno, a již nevím, co tam stálo o zdraví nebo nemoci, kterou na ni posýlal, načež to šlo dále až skončil: Váš až do smrti rytíř truchlivé podoby.

Seznavše výbornou pamět Sanchovu, nemálo oba si ji libovali a mu ji vychvalovali, žádajíce jej, aby list ještě jednou opakoval, by také oni si jej pamatovati a svým časem napsati mohli. Sancho jej tedy ještě dvakrát opětoval a po každé jiných nesčíslných nesmyslů nažvatlal. Potom také o svých příhodách vyprávěl, při čemž ovšem ani slovem se nezmínil o houpačce, které byl v této hospodě zakusil a tudy tam vjeti se zdráhal. Pověděl také, že jeho pán, jakmile mu dobrou zprávu od slečny Dulciney de Toboso přinese, vydá se na cestu a bude hledět, státi se císařem nebo aspoň nějakým mocnářem, a že takto byli mezi sebou ujednali, Čehož prý dosáhnouti bude velmi snadno při jeho osobní udatnosti a síle ramena. Pak až se to stane, že jej pán jeho ožení, protože do těch dob bezpochyby již vdovcem bude, a že mu dá nějakou komornou císařovninu za manželku, která mu celou provincii na pevné zemi za věno přinese, bez ostrovů a výsep, o které již více nestojí.

Sancho to vyprávěl s takovou pokojností, utíraje si při tom často nos, a s takovým rozumem, že oba velmi se podivili nad náramným bláznovstvím D. Quijota, které i toho chudáka o rozum připravilo. Nedali si práci, z klamu jej vyvésti, neb měli za to, že, jelikož to jeho duši nic neškodí, bude lépe, v něm jej nechati a jeho nesmysly k nemalému potěšení svému vyslechnouti. Pravili mu tedy, aby prosil Boha za zdraví svého pána, an to jest věc možná a velmi snadná, že, jak praví, stane se císařem, neb aspoň arcibiskupem, nebo jinou rovně důstojnou osobou.

Pánové, pravil na to Sancho, kdyby náhoda chtěla a mému pánu přešla chuť, nebýti císařem, nýbrž arcibiskupem, to bych rád věděl, co asi dobrodružní arcibiskupové svým zbrojnošům za odměnu dávají.

Dávají jim, odpověděl farář, nějakou výnosnou prebendu, vikariát, neb sakristánství, které znamenité roční důchody má, nepočítaje peněz na modlení, které také asi tolik ještě obnášejí.

K tomu byloby třeba, pravil Sancho, aby zbrojnoš nebyl ženatý a aby aspoň mši čísti uměl; a je-li tomu tak, já nešťastný jsem ženat a neznám ani první písmeno v abecedě. Co tedy ze mne bude, napadne-li mého pána býti arcibiskupem a ne císařem dle obyčeje a zvyku rytířů dobrodružných?

Nemějte starosti, příteli Sancho, pravil lazebník, nebo, co toho se týče, požádáme my vašeho pána, poradíme mu a na srdce vložíme, aby byl císařem a nikoliv arcibiskupem, protože to proň bude mnohem snadnější, poněvadž jest více udatný, nežli učený.

To se mi také zdá, odpověděl Sancho, ačkoliv musím říci, že on ke všemu schopnosti má; já aspoň, co mne se týče, budu Pánaboha prosit, aby mu to vnuknul, co by proň bylo nejprospěšnější a kdeby mi nejvíce milostí mohl prokázati.

Vy mluvíte, jako člověk rozumný, pravil farář, a budete také jako křesťan jednat; však nyní musíme především na to myslit, jakbychom vašeho pána z toho zbytečného pokání, jež, jak jste pravil, koná, vyprostili, a bychom se uradili, jakým způsobem to máme nastrojiti a také, že právě čas k obědu jest, bude nejlépe vejíti tuto do hospody.

Sancho pravil, aby si šli, on že tu venku počká a potom jim příčinu poví, proč on do hospody jíti nechce a nesmí, avšak že je prosí, aby mu něco teplého k jídlu a Rocinantu obroku poslali. Oni šli a jej venku nechali, načež pak za chvilku lazebník mu trochu pokrmu přinesl.

Když hodně dlouho se namyslili, jakým způsobem by svého úmyslu dosáhli, napadla faráře myšlenka, jak náklonnosti D. Quijotově, tak k dosažení jich záměru velmi příhodná. Pravil totiž lazebníkovi, že míní se přestrojit do šatů dobrodružně panny, on aby co nejlépe možná, za zbrojnoše se přeoděl, tak že spolu půjdou k D. Quijotovi a on jako nějaká sklíčená a soužená slečna o pomoc jej bude žádati, kteréž on co statečný rytíř dobrodružný nebude moci odepříti. Pomoc ta že má v tom záležeti, aby s ní šel, kam ona ho povede, pomstiti křivdu, kterou jí byl jeden zlý rytíř učinil, při tom že ho bude prosit, aby nežádal, by sejmula larvu, aniž o jejím stavu čeho zvěděti chtěl, dokud jí na onom zlém rytíři právo nezjedná. Farář myslil s jistotou, že D. Qujote takto ke všemu svolí, oč jej bude žádati, a že tímto způsobem jej tam odtud vylákají a do své dědiny přivedou, kdež pak budou moci na prostředky proti jeho neobyčejnému bláznovství pomysliti.