Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá třetí

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá druhá	Kapitola čtyřicátá třetí	Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá třetí
Podtitulek:	V níž se vypravuje roztomilý příběh mezkářův a jiné neobyčejné události v hospodě.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 318–325. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Já jsem smutný plavec lásky
A hlubokým mořem jejím
Vesluju bez vší naděje,
Že kdy přístavu dosáhnu.

Při té plavbě jednu hvězdu
Zdaleka se vidím svítit,
Spanilejší a jasnější,
Než jich viděl Palinurus.

Nevím, kam ona mne vede
A tak pluju pomatený
S duší do ní pohrouženou
Neustále, s lhostejností.

Nepřístupnost nepovolná,
Stydlivost neobyčejná
Jsou mraky, jež mi ji kryjou,
Když ji oko nejvíc hledá.

O jasná a krásná hvězdo!
Světlo tvé jest moje blaho
Jakmile ty pro mne zajdeš,
Nastane mi smrti chvíle.

Když přišel zpívající k tomuto místu, myslela Dorotea, žeby nebylo dobře, aby Klaru spáti nechala a ona tak pěkný hlas neslyšela; zahýbavši jí tedy několikráte zbudila ji a pravila: Odpusť děvče, že tě budím; neb to činím proto, abys uslyšela krásný hlas, jaký bezpochyby jak živa ještě jsi neslyšela. Klara se probudila celá rozespalá a nemohla spočátku porozuměti, co Dorotea jí praví, a když se jí optala, ona jí znovu to pravila, načež Klara poslouchati počala. Avšak sotva že dva verše uslyšela, které zpívající dále zpíval, an tak velice chvěti se počala, jakoby čtvrtodenní zimnice ji byla uchvátila, a přivinuvši se vroucně k Dorotei pravila: Ach, má milá, drahá slečno! proč jste mne zbudila? nebo byloby to pro mne větším štěstím bývalo, kdybych byla měla oči i uši zavřené a tohoto nešťastného pěvce ani neviděla ani neslyšela.

Co to pravíte, dívko? Vždyť se praví, že zpěvák ten jest mezkař jeden.

Nikoliv, odpověděla Klara, nýbrž majitel statků, ano i srdce mého, tak že mu je nikdo není s to vyrvati, sám-li on od něho neustoupí?

Dorotea se podivila těmto vroucím slovům děvčete a zdálo se jí, že v nich více se jeví, než bylo do tak mladé dívky se nadíti, a tedy pravila: Vy mluvíte, slečno Klaro, tak, že Vám nemohu rozuměti; vyslovte se lépe a řekněte mi, co to mluvíte o statcích a o srdci a o tom pěvci, jehož hlas vám takový nepokoj způsobil? Avšak nyní mi ničeho nepovídejte, neb já bych nerada pro Váš nepokoj zbavila se potěšení, abych neslyšela zpěváka, který, jak se zdá, právě novou píseň začíná.

Tak tedy ho poslouchejte, pravila Doňa Klara a oběma rukama uší si zacpala, nad čímž Dorotea nemálo se podivila; poslouchajíc pozorně zpěváka, slyšela, že takto pokračuje:

Sladká naděje ty moje,
Jenžto přese všecky překážky a hráze
Řídíš pevné kroky svoje
Po zvolené, nastoupené dráze,
Nedej nijak se tím lekat
Vidouc smrt za každým krokem čekat.

Nikdy nedostalo posud
Slávy, vítězství se nečinnosti,
Aniž potkal šťastný osud
Ty, jenž ve lhostejné ochablosti
Osudu se podrobili,
Zmužilosti, smyslů všech pozbyli.

Láska dary svoje draze
Prodává — to vůbec dokázáno —
Avšak za to třikrát blaze
Tomu, jemuž posléz jich dopřáno;
A, jak obyčejně bývá,
Co lacino, to ceny nemívá.

Lásky vytrvalá píle
Přemohla již často nemožnosti,
A tak i já proti síle
Překážek a velkých obtížností
Směle troufám sobě
Že dosáhnu nebe v šťastné době.

Tu hlas ustal a štkání Klařino znovu počalo.

Dorotea hořela dychtivostí, zvěděti příčinu tohoto líbezného zpěvu a smutného nářku; optala se tedy znovu, co jí před tím říci chtěla. Klara se na to co nejvíce k Dorotei přivinula, aby Luscinda ničeho neslyšela, a přitisknuvši ústa Dorotei k uchu, takže nikdo jiný ji nemohl slyšeti, pravila: Zpěvák ten, milá slečno, jest syn jednoho kavaléra, pána dvou statků, který v Madridě naproti domu otce mého bydlí; můj otec měl sice okna domu svého v zimě záclonami a v létě mřižovanými okenicemi zakryta, takže nevím, kdy a jakým spůsobem kavalér tento, jsa tam na studiích, mne uhlédal, v kostele-li neb někde jinde, avšak slovem, on se do mne zamiloval a okny ze svého domu na srozuměnou mi to dával a sice toliku znameními a slzami, že jsem byla přinucena, mu věřiti, ano jej milovati, dříve ještě, než jsem věděla, že on mne miluje. Mezi jinými znameními, jež dával, skládal on také často jednu ruku do druhé, dávaje mi znáti, že mne chce za manželku si vzíti. Z toho jsem měla velikou radost a poněvadž jsem byla samotna a žádné matky neměla, jíž bych byla se svěřiti mohla, neokázala jsem mu žádné jiné přízně, než že jsem, když můj a jeho otec z domu odešli, záclonu neb okenici trochu nadzdvihovala a mu se viděti dávala, nad čímž on tak býval potěšen, že právě jako šílenec se tvářil. Přišel čas, kde můj otec měl odjeti, což on se dověděl, nikoliv ale ode mne, neb já jsem nijak mu to říci nemohla. On se rozstonal, jak jsem později se dověděla, zármutkem a já tedy nemohla toho dne, když jsme odjížděli, ani pohledem s ním se rozloučiti. Když jsme ale byli dva dni cesty ujeli a právě přenocovati chtěli, spatřila jsem ho v jedné vsi, která asi den cesty odtud leží, u vrat domu v oděvu mezkaře a sice tak přirozeně, že, kdybych obraz jeho neustále nebyla v mysli mívala, zajisté nebylabych ho poznala. Poznala jsem ho, podivila a zaradovala se nad tím; on na mne pohlédl, aniž otec můj čeho byl pozoroval, neb se vždycky před ním ukryje, kdykoliv na cestě neb v hospodách blízko mne se octne. A ješto nyní vím, kdo on jest, a povážím, že on mně k vůli pěšky a tak obtížnou cestu koná, jsem tak uděšena, žebych úzkostí umřela a, kam noha jeho kročí, i mé oči se obracejí. Já nevím, co chce, a jak mohl otci svému uprchnouti, který jej nesmírně miluje, protože žádného jiného dědice nemá a protože on vskutku jest toho hoden, jak sama uznáte, až jej uhlídáte. Taktéž on všecko, co zpívá, béře ze své hlavy, nebo slyšela jsem o něm, že jest velmi učený a dobrý básník; kdykoliv jej spatřím neb zpívati uslyším, celá se chvěju a jsem v největší úzkostí, aby můj otec jej nepoznal a smýšlení našeho se nedopídil. Já jsem ještě jak živa slova s ním nepromluvila, ale přece tak velice jej miluju, že bez něho živa býti nemohu. To jest, drahá slečno, všecko, co Vám pověděti mohu o tomto zpěváku, jehož hlas Vám tak velmi se líbil, a můžete nyní nahlédnouti, že to žádný mezkář není, jak jste myslila, nýbrž pán srdcí a statků, jak jsem Vám před tím pravila.

Upokojte se, slečno Kláro, řekla na to Dorotea, celou ji zulíbajíc, upokojte se, pravím Vám a v trpělivosti dne očekávejte, neb já doufám, že věc Vaši tak zařídím, že tak šťastného konce dosáhne, jako tak dobrý počátek zasluhuje.

Ach slečno! pravila Doňa Klára, jaký pak konec mohu očekávati, když jeho otec jest tak vznešený a bohatý, že ani nejsem hodna, abych služkou jeho syna se stala, tím méně chotí jeho? Abych ale bez vědomí mého otce se zasnoubila, toho pro vše na světě neučiním; přeju si toliko, aby mladý člověk ten domů se navrátil a mne opustil; neb snad, až nebudu ho vidět a mnoho mil budeme od sebe vzdáleni, umírní se tento bol, jejž nyní cítím, ačkoliv přece myslím‚ že mi prostředek ten mnoho nepomůže. Nepochopuju, který ďas to nastrojil a kde všecka tato láska ve mně se vzala, ješto já tak mladá jsem a on také, nebo myslím, že jsme stejného stáří a já nejsem ještě ani šestnáct let, nýbrž budu tak stára teprv až na sv. Michala, jak mi otec můj pravil.

Dorotea nemohla smíchu se zdržeti‚ slyšíc Doňu Kláru tak dětinsky mluviti, načež pravila: Pospěme si ještě trochu, slečno, pokud ještě noci zbývá; až bude den, nalezneme nějaký prostředek, sice bych musela velmi neumělá býti. Nato usnuly a v celé hospodě nejhlubší ticho nastalo.

Toliko dcera hospodského a děvka Maritornes nespaly; znajíce neduh D. Quijotův a vědouce, že venku před krčmou na koni na stráži stojí a hlídá, umínily si nějaký žert s ním si ztropiti aneb aspoň posloucháním jeho pošetilostí chvíli si ukrátit.

Náhodou nebylo v celé hospodě žádného okna, kteréby do pole ven bylo šlo, mimo jeden otvor, kterým sláma ven se vyhazovala. K tomu otvoru postavily se tyto dvě polopanny a viděly, jak D. Quijote na koni sedl, o kopí své opřen, chvílemi bolné a hluboké vzdechy vydávaje, jakoby každým duše mu vyletět chtěla, zároveň slyšely, jak jemným, slavným a zamilovaným hlasem si naříká: O má panovnice, Dulcineo tobosská, výbore vší krásy, květe vší rozumnosti, archive vší důvtipnosti, sklade všech ctností, ideále vší dokonalosti, spanilosti a vznešenosti, co jich na světě se nachází! Co dělá nyní Tvoje Milost? Snad obracíš myšlénky své na podrobeného rytíře svého, který však veliká nebezpečenství, toliko aby Tobě sloužil, dobrovolně se vydává? Dej mi zprávu o ní, svítitelko s trojí tváří, kteráž nyní snad jí v tvář hledíš, an ona po galerii nádherného paláce svého kráčí, neb ňádry přes pavlán se kloní, přemýšlejíc, jak by bez ujmy své cnosti a vznešenosti zmírnila trýzeň, jež rozervané srdce mé pro ni snáší, jaké radosti trápení mému, jaké upokojení mé starosti a slovem jaký život mé smrti a jakou odměnu mým službám poskytnouti by mohla. A ty slunce, které koně své jižjiž sedláš a na rychlé jízdě své mou velitelku spatříš, prosím tě, pozdrav ji ode mne, až ji uhlédáš. Až ji ale uvidíš, a pozdravovati budeš, chraň se, na tvář polibek jí dáti, nebo já budu na Tě žárlivější, než tys byl kdy na onu rychlonohou ukrutnici, která tě vzdychati a běhati nechala po rovinách thessalských, neb po břehu Penea — nenapadá mi právě nyní, kdes tenkrát běhal — láskou a žárlivostí planoucího.

Když D. Quijote tak daleko ve svém nářku přišel, zavolala naň dcera hospodského pst a pravila: Milostpane, je-li vám libo, pojďte sem blíž.

Na toto oslovení obrátil D. Quijote hlavu a viděl při světle měsíce, který v úplné jasnosti se leskl, že naň se volá z onoho otvoru, který mu oknem býti se zdál, ano s pozlacenou mříží, jako se slušelo na bohatý hrad, za který on krčmu měl, a hned představil si ve své pošetilé obraznosti, že právě, jako předešle, krásná panna, dcera pána hradu, láskou k němu přemožena mu se nabízí a v těchto myšlénkách, aby snad nezdvořilým a nevděčným se nezdál, obrátil Rocinanta a k otvoru se blížil. Spatřiv pak ony dvě holky, pravil: Je mi Vás velice líto, krásná dámo, že své zamilované myšlénky tam obracíte, kde nikdy uznání dojíti nemůžete, jakoby Vaše vznešenost a milostnost zasluhovala; avšak neračte proto tomuto nešťastnému dobrodružnému rytíři zazlíti, kterému láska nedopouští, vůli svou k jiné obrátit, než té, jenž, jakmile oči jeho ji shlédly, neobmezenou panovnicí srdce jeho se stala. Odpusťte mi, šlechetné dámy, a odebeřte se do své komnaty nazpět, aniž mi vícekráte žádost svou projevujte, abych častěji nevděčným se okázati neměl zapotřebí; avšak pakli láska, již ke mně chováte, Vám něco jiného na mysl přivede, čímžbych Vám mohl se zavděčiti, a není-li to právě ta láska sama, žádejte to ode mne a přisahám Vám na svou nepřítomnou, přesladkou nepřítelkyni, že Vám v to hned svolím, a byť jste žádali kadeř z vlasů Medusiných, které samé hady byly, neb paprsky slunce v láhvi zavřené.

Toho moje slečna nic nepotřebuje, pane rytíři, pravila na to Maritornes.

Čeho tedy potřebuje, rozšafná panno, slečna Vaše? odpověděl D. Quijote.

Toliko jednu Vašich krásných rukou, pravila Maritornes, aby jí ukojila velikou touhu, která ji přivedla k tomuto vikýři, v takové nebezpečenství její cti, že kdyby její pan otec to zvěděl, aspoň jedno ucho by jí utrhl.

To bych se podíval, pravil na to D. Quijote; avšak ať se toho chrání, nechce-li vzíti bídnější konec, než kterýkoli otec na světě pro vzložení rukou na útlé údy zamilované dcery své.

Maritornes viděla, že D. Quijote bez pochyby žádanou ruku podá, a usmyslivši si, co učiní, odběhla od vikýře dolů do konírny, kde provaz se Sanchova dobytčete vzala, a přiběhla s velikou rychlostí opět k milému vikýři právě, když byl D. Quijote na sedlo Rocinantovo na nohy se postavil, aby dosáhl okna zamříženého, v němž, jak se domníval, láskou raněná slečna se nacházela. I podávaje jí ruku pravil: Tuto máte, slečno, tu ruku čili raději ten bič zlosynů tohoto světa: vezměte ruku tu, pravil, které nikdy ruka jiné ženy nebyla se dotkla, ani oné, které celé tělo moje úplně náleží. Já vám jí nepodávám, abyste ji políbila, nýbrž abyste seznala pevnost jejích nervů, sílu svalů, objem a šíři žil, a domyslila se z toho, jaká asi musí býti síla toho, jemuž ruka ta náleží.

To nyní uvidíme, pravila Maritornes a udělavši na provaze oko, hodila mu je na ruku, odběhla z vikýře a ostatek provazu velmi pevně na závoru dvéří u vikýře uvázala. D. Quijote, jenž drsnost provazu na ruce cítil, pravil: Zdá se, že V. Milost mne spíše dře, než ruku mi hladí; nezacházejte s ní tak zle, neb ona není vinna tím, že moje vůle Vám ubližuje, aniž jest slušno, abyste na tak malé částce celý svůj hněv si vylévala: považte‚ že kdo miluje, tak zle se nemstí. Avšak z celé této řeči nikdo ničeho již neslyšel, protože, jak mile Maritornes jej byla přivázala, ona i s druhou mohouce smíchem puknouti odešly a jej tak uvázaného zůstavily, že mu nijak nebylo možno se odvázati. On stál, jak již praveno, na Rocinantu, celou rukou ale ve vikýři a uvázán za pěsť a na závoře dvéří v náramném strachu a úzkosti; neb kdyby Rocinante na tu neb onu stranu byl sebou hnul, bylby on za ruku viseti zůstal a tudy neopovážil se ani trochu se pohnouti, ačkoliv od trpělivosti a krotkosti Rocinantovy dalo právem se očekávati, že bez pohnutí sto let státi zůstane. Konečně vida D. Quijote, že jest přivázán a že dámy byly odešly, přišel na myšlénku, že to vše se děje čárami, jako minule, když v tom samém hradu ten Mór proměněný v mezkáře tolik jej byl ztřískal, i proklínal sám sebe, že byl tak nerozumný a neopatrný a vyváznuv tak zle poprvé z hradu toho, do něho podruhé vjeti byl se opovážil, ješto jest to poučením rytířům dobrodružným, že když byli o nějaké dobrodružství se pokusili a špatně z něho vyvázli, jest to znamením, že není pro ně ustanoveno, nýbrž pro jiné a že tudy není jim třeba po druhé o ně se pokoušeti. Při tom všem ale kroutil ramenem, může-li se odvázati; avšak byl tak dobře uvázán, že všecky jeho pokusy byly marny. To ale je věc jistá, že se opatrně namáhal, aby Rocinante se nepohnul, a, ačkoliv chtěl si sednouti a v sedle se umístit, nemohl a musel buď na nohou stát zůstati aneb rameno si vytrhnouti. Tu počal přáti si meče Amadisova, proti kterému žádné kouzlo moci nemělo; tu začal svému osudu láti; tu myslil, bůh ví, jakou škodu svět tím utrpí za ten čas, co on zde jest přičarován, neb se domýšlel, že jím v skutku jest; tu zpomínal opět na svou milenou Dulcineu tobosskou; tu volal na svého milého zbrojnoše Sancha Panzu, který pochován v sen a natažen na sedle svého hovada té chvíle ani na svou matku nepomýšlel, která ho byla porodila; tu volal věhlasného Lirgandea a Alquifa, aby mu k pomoci při-spěli; tu vzýval svou milou přítelkyni Urgandu, aby mu pomohla; posléz tu jej zastihlo jitro v takovém zoufalství a pomatení, že jako býk řval, aniž myslil, že den jeho trápení konec učiní, an měl za to, že bude věčně trvati, protože byl očarován; zvláště, když viděl, že Rocinante ani se nehýbá, myslil‚ že tímto způsobem on i jeho kůň bez jídla, bez pití a spaní tak dlouho tu státi budou, dokud zlý účinek hvězd nepomine aneb dokud nějaký moudřejší čaroděj je neodkouzlí. Ale on se v tomto svém domnění velice zmýlil, nebo sotva že počalo se dníti, přijeli k hospodě čtyři jezdci, velmi slušně oděni a upraveni, s puškami na sedlech.

Tloukli silně na vrata hospody, která ještě byla zavřena, a volali, což vida D. Quijote, nezapomněv dosud, že na stráži stojí, hlasem smělým a vysokým pravil: Rytíři neb zbrojnoši, aneb kdokoli jste! přestaňte na vrata hradu toho tlouci; nebo jest dostatečně patrno, že v tuto dobu obyvatelé tam spí aneb zvyklí nejsou, hrad dříve otvírati, až když slunce po celé zemi bylo se rozšířilo; pročež odejděte a čekejte, až bude úplně den, a pak se uvidí, má-li se Vám otevříti.

Copak, u všech čertů, je to za hrad anebo tvrz, pravil jeden, že nám třeba takových okolků dělati? Jste-li hospodský, dejte nám otevřít; jsme pocestní, chceme toliko trochu ovsa koňům dát a pak zase dále jet, nebo máme naspěch.

Což pak, vy rytířové, vypadám já jako nějaký hospodský? odpověděl D. Quijote.

Já čerta vím, jak vypadáte, odvětil onen; ale to vím, že bláznovsky mluvíte, když hospodu hradem jmenujete.

Hrad je to, odpověděl na to D. Quijote, a to ten nejznamenitější v celé krajině této; jsouť lidé v něm, kteří již žezlo v ruce a korunu na hlavě mívali.

Lépe by bylo, odvětil pocestný, kdyby žezlo v hlavě a korunu v ruce byli mívali, a povážíme-li tu věc lépe, bude tam asi tlupa komediantů, kteří ovšem, jak pravíte, s korunou a žezlem zacházívají; nebo v tak malé krčmě, kde mimo to ještě tak jest ticho, nemyslím, že bydlí lidé, kteříby žezla a koruny hodni byli.

Vy málo o světě víte, pravil na to D. Quijote; neb nevíte pranic o věcech, které dobrodružným rytířům se přiházívají.

Druzí, jenž s tázajícím se byli, měli D. Quijotovy rozmluvy již dosti a začali znovu co nejsilněji na vrata tlouci, takže hospodský a všickni, co jich v hospodě bylo, se probudili. Hospodský tedy vstal a šel se podívat, kdo to jest.

Zatím se stalo, že jedna z kobyl, na kterých oni čtyři byli přijeli, k Rocinantovi, který posud ještě smuten a zamyšlen se svěšenýma ušima stál, aniž pod pánem svým se pohnul, přistoupila a očuchávati ho začala; a ješto on přece také z masa byl a nikoliv ze dřeva, jak se zdálo, nemohl opominouti, obrátit se, aby též očichal, co tak zdvořile jej pozdravilo. Sotva že byl jen se pohnul, sklouzly D. Quijotu obě nohy a on smeknuv se ze sedla, byl by na zem spadl, kdyby na ruce nebyl viseti zůstal, což mu takovou bolest způsobilo, že myslil nejinak, než že má ruku zlomenou anebo z ramena vytrženou. Neb on přišel zemi tak blízko, že špičkami nohou jí se dotýkal, což právě mu velmi bylo na škodu, ješto cítě, jak málo mu schází, aby na zem mohl se postaviti, se trýznil a co jen mohl natahoval, aby na zem se dostal, tak že mu se dělo jako těm, jenž na řebříku, mučidle se nacházejí, stojí a nestojí, tak že sami bolest si zvětšujou, hledíce, ještě více se natáhnouti v klamné naději, že snad, když trochu se natáhnou, zemi dosáhnou.