Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá pátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá čtvrtá	Kapitola čtyřicátá pátá	Kapitola čtyřicátá šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá pátá
Podtitulek:	Kde se ukončila pochybnost o přílbě Mambrinově a burdě, mimo jiné příhody, které ve vší pravdě se staly.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 333–338. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Co tedy smýšlíte, pánové, pravil lazebník, o tom, co tito milí pánové tvrdí, an dokazujou, že to není mísa, nýbrž přilbice?

A kdoby se opovážil, říci něco jiného, pravil D. Quijote, tomu já dokážu, že lže, je-li rytíř, a je-li zbrojnoš, že v hrdlo lže tisíckrát.

Náš lazebník, který při všem tom byl a podivný rozmar D. Quijotův dobře znal, chtěl jej ještě více dopáliti a žert tak daleko provésti, aby všickni smáti se museli; obrátiv se k cizému lazebníku pravil: Pane lazebníče, aneb kdo jste, vězte, že já též jsem vašeho řemesla a mám již přes dvacet let vysvědčení o zkouškách a znám velmi dobře všecky nástroje holičské bez výmínky a mimo to jsem byl za svého mládí nějaký čas vojákem a vím také, co jest přílba a co jest šišák, jakož i ostatní věci vojenštiny se týkající, totiž co k zbroji vojenské náleží, a já tedy tvrdím, ačkoliv úsudek svůj jinému, lepšímu náhledu podrobuju, že to, co tento urozený pán nyní v ruce má, nejenom žádná bradýřská mísa není, nýbrž tak od ní se liší, jako bílé od černého anebo pravda ode lži; přitom přece tvrdím, že třeba to přílba byla, nikoliv není úplná.

Zajisté ne, pravil D. Quijote, nebo jí přední polovice, totiž hledí, schází.

Tak jest, pravil farář, jenž úmysl svého přítele, lazebníka nahlížel, a totéž tvrdil Kardenio, D. Fernando a průvodčí jeho; ano i sudí bylby sám k žertu tomu přispěl, kdyby nabídka D. Luisova mu nebyla starost způsobila, což bylo příčinou, že v zamyšlení svém tak málo aneb pranic žertu toho si nevšímal.

Pro pánaboha! zvolal na to oklamaný lazebník, jak pak je to možné, že tolik vznešených lidí tvrdí, že to není mísa, nýbrž přílbice? Toby mohlo věru celé vysoké školy podivením naplniti, byť sebe rozumnější byly. Tedy dobře! je-li tato mísa přílbicí, bude asi také tato burda sedlem, jak tento pán tu dokazuje.

Mně se to zdá být sedlem, pravil D. Quijote; ale já jsem již pravil, že se do toho nemíchám.

Je-li to burda anebo sedlo, pravil farář, o tom přísluší toliko panu D. Quijotu rozhodnouti, nebo ve všech věcech rytířských považujou jej tito pánové, jakož i já, ze všech za nejznalejšího.

Bůh je svědek, vážení pánové, pravil D. Quijote, tolik a tak podivných věcí mně v tomto hradu po obojíkráte, co jsem v něm byl, se přihodilo, že si netroufám, na něco s jistotou odpověděti, co hradu toho se týče; nebo myslím, že zde všecko čárami se děje. Ponejprv čaroděj Mór, který zde se zdržuje, nevýslovně mne ztrýznil a Sanchovi svými pomocníky také nemálo ublížil; této noci jsem zajisté dvě hodiny za toto rameno visel, aniž mohu pochopiti, jak a kterak jsem do té nehody přišel. Pročež by to veliká opovážlivost byla, kdybych ve věci, která tak jest zamotaná, svůj úsudek pronésti chtěl. Co se toho týče, že tato mísa lazebnická býti má a nikoliv přílba, vyjádřil jsem se již; je-li ale toto burda anebo sedlo, netroufám si, se vysloviti, nýbrž ponechávám to úplně vašemu rozhodnutí a snad, protože nejste pasovanými rytíři, jako já, nebudou čáry tohoto místa vašich očí se týkati, abyste s nezakalenými smysly pronésti mohli úsudek o věcech v hradu tomto, jak ony v skutku jsou, nikoliv, čím mně býti se zdají.

Skutečně, pravil D. Fernando, pan D. Quijote výborně dokázal, že nám rozhodnouti náleží; aby ale to důkladně se stalo, seberu potají těchto pánů hlasy a výsledek pak oznámím.

Pro ty, jenž D. Quijotovy vrtochy znali, bylo to vše velmi k smíchu, těm ale, jenž ničeho o tom nevěděli, zdálo se to největší pošetilostí pod světem býti, obzvláště oněm čtyrem služebníkům D. Luisovým, D. Luisovi samému a třem jiným osobám cizím, jenž byli do hospody přišli, jako pochopové úřední vypadali, a skutečně také úřad ten zastávali; kdo ale téměř nad tím zbláznit se mohl, byl lazebník, jehož mísa před jeho očima v přílbu Mambrinovu byla se obrátila a jenž ani trochu nepochyboval, že také z jeho burdy výborné sedlo se stane. Všickni se smáli, když D. Fernando chodil hlasy sbíraje a ucho své nahýbal, aby potají se dověděl, zdali onen poklad, o nějž taková hádka se strhla, burdou anebo sedlem jest. Když byl sebral všecky hlasy těch, jenž s D. Quijotem známi byli, pravil hlasitě: Můj milý člověče, já už mám toho sbírání úsudků dost, nebo vidím, že, kohokoliv o mínění se tážu, každý odpovídá, že to jest bláznovství, za burdu s osla míti, co sedlem jest: s koně a sice s koně ryzého piemene; pročež musíte trpělivě osudu se podrobiti, neb vzdor vám a vašemu oslu je to sedlo a nikoliv burda a vy tedy jste při svou prohrál.

Ať ji také před Bohem prohraju, zvolal lazebník, když se, pánové, nemýlíte; neb, jakože spasení doufám, jest burda a žádné sedlo; avšak Bohu poručeno — — — víc ani neříkám; ale vždyť já přece nejsem opilý, neb jsem posud ničeho nepil, na mou duši ne.

Všickni museli bláznivé řeči lazebníkově, právě jako D. Quijotově pošetilosti se smáti, on ale na to pravil: Nyní tedy není jiné pomoci, než aby každý podržel, co jeho jest a komu Pánbůh, tomu všickni svatí.

Jeden z oněch čtyr pravil: Není-li to umluvený žert, nemohu nikoliv si mysliti, žeby lidé, kteří tak rozumní jsou, jako tito zde přítomní, aneb kteří aspoň mně rozumnými se zdají, mohli se opovážiti a neustupně upírati, že toto jest lazebnická mísa a ono burda; ješto ale vidím, že všickni to upírají, musí zajisté něco v tom býti, že tak pevně trvají na něčem, co všemu rozumu a zdravému zraku odporuje; nebo na to přisáhám, že mi všickni lidé z celého světa nedokážou, že to žádná mísa a ono žádná burda s osla není.

Vždyť může ona také s oslice býti, řekl farář.

Ať si, pravil služebník; neb to zde nic nedělá, nýbrž je-li to burda anebo ne, jak vy tvrdíte.

An to jeden z příchozích pochopů, jenž hádce té spolu byl přítomen, slyšel, zvolal pln zlosti: Jistě je to burda s osla, jako že jsem svého otce znal, a kdo povídá něco jiného, jest ožralý.

Ty lžeš, jako ničemný darebák, odpověděl D. Quijote a napřáhnuv svou tyčku, kterou nikdy nebyl z ruky pustil, máchnul vší mocí po jeho hlavě, takže, kdyby pochop nebyl se uhnul, by jej byl skolil; tyče se na to o zem na kusy přerazila a ostatní pochopové, vidouce jak s jejich soudruhem se nakládá, hlasem o pomoc svatému bratrstvu volati začali. Hospodský, jenž byl jeho členem, hned se svou holi a šavlí přiběhl a podle svých soudruhů se postavil; služebníci D. Luisovi obstoupli D. Luisa, aby jim z té vřavy neutekl; lazebník vida ten shon popadl zase svou burdu a totéž Sancho učinil; D. Quijote tasil meč a hnal jím na pochopy; D. Luis křičel na služebníky, aby ho pustili a šli pomáhat D. Quijotovi, Kardeniovi a D. Fernandu, kteří všickni D. Quijota se byli ujali; farář do toho křičel, hospodská řvala, dcera plakala, Maritornes naříkala, Dorotea byla celá pomatena, Luscinda ulekána a Doňa Klára bez sebe v mdlobách. Lazebník řezal Sancha, Sancho mlátil lazebníka, D. Luis dal jednomu služebníku, který ho za ruku držel, aby utéci nemohl, do tváře takovou facku, že celá krví mu se zalila; sudí se ho ujímal; D. Fernando stál na jednom pochopu a podle chuti na něm skákal; hospodský začal znovu o pomoc pro svaté bratrstvo volati, tak že celá hospoda samý nářek, samé volání, křik, zmatek, hrůza, úzkost, neštěstí, sprask, facky, bití, kopání a krveprolití byla. Uprostřed této směsice a nešťastného labyrintu pomatenosti, napadlo najednou D. Quijota, že to jest vřava a zmatek v táboru Agramantově, a pročež začal volati tak silně, že hlas jeho celou hospodou se rozléhal: Ustaňte, ticho, dejte pokoj, poslyšte mne, chcete-li život svůj zachovati!

Na strašný hlas ten všickni se ztišili a on pravil dále: Neřekl jsem Vám, pánové, že tento hrad očarován a sídlem na tisíce zlých duchů býti musí. Na důkaz toho jste na své vlastní oči viděli, kterak mezi nás nepořádek a svár Agramantova táboru se vedral. Vizte, jak tu o meč‚ tam o koně jest hádka, zde o orla, tam o přílbici a my všickni se potýkáme vespolek, nevědouce ani, co chceme. Pojďte sem, pane sudí, a Vy, pane faráři, a dělejte jeden krále Agramanta a druhý krále Sobrina, aby takto pokoj byl zjednán; neb, Bůh ví, jest to veliké darebáctví, že tolik výtečných mužů, jako zde jsou pohromadě, pro takové daremnosti se vraždí.

Pochopové, kteří řeči D. Quijotově nerozuměli a viděli, kterak špatně D. Fernando, Kardenio a jeho soudruzi s nimi zacházejí, nechtěli se utišiti; lazebník byl ochoten, neb ve rvačce jest mu brada i burda rozsápána; Sancho poslechl na první hlesnutí pána svého, jakožto pořádný služebník; sluhové D. Luisovi také všickni čtyři se upokojili vidouce, že jim v nepokoji špatně se daří, toliko hospodský trval na tom, aby potrestáno bylo šílenství pošetilého člověka toho, jenž každou chvíli celou hospodu vzbuřuje; konečně ale utichl hřmot, burda zůstala sedlem až do dne soudného, mísa přílbicí a hospoda v obraznosti D. Quijotově hradem.

Když již všecko se upokojilo a všickni na sudího a farářovu přímluvu se stali přátely, nepřestávali služebníci D. Luisovi znovu na tom trvati, aby hned s nimi domů se navrátil, načež sudí D. Fernanda, Kardenia a faráře o radu žádal, co by měl činiti, a při tom vše jim opětoval, co byl mu D. Luis pověděl. Sjednotili se v tom, že D. Fernando služebníkům D. Luisovým se poznati dal a jim pravil, že jest jeho úmyslem, D. Luisa s sebou do Andalusie vzíti, kde prý markýz, jeho bratr, tak jej přijme, jak toho D. Luis zasluhuje, a že on nikoliv nechce nyní k svému otci se navrátit, kdyby snad ho na kusy roztrhali. Zvěděvše služebníci o hodnosti D. Fernandově a úmyslu Luisovu, usnesli se, že tři z nich domů se vrátí a otci poví, co bylo se událo, čtvrtý^{[red 1]} ale měl k posluze D. Luisově zůstati a ho neopouštěti, až oni opět zpátky se vrátí aneb on se doví, na čem otec jeho o něm byl se usnesl.

Tak vážností Agramantovou a opatrností krále Sobrina jest tato zapletená hádka vyrovnána; ješto ale nepřítel svornosti a odpůrce míru viděl, že jest tak poražen a potupen, a jak málo užitku mu z toho pošlo, že je byl všecky v tento zmatek přivedl, umínil si, ještě jednou do díla se dáti a různici a nepokoj znovu vzbuditi.

Stalo se tedy, že pochopové se upokojili uslyševše, že s urozenými lidmi se rvali, a nechali všeho dalšího sváru, majíce za to, že kdyby to jakkoliv se rozhodlo, vždy v této bitce porážku utrpí; jeden z nich ale, ten, co od D. Fernanda jest bit a sešlapán, zpomněl si, že mezi zatykajícími listy, jež na rozličné přestupníky měl, má také na D. Quijota jeden, který svaté bratrstvo proto vydalo, že byl galejní otroky vysvobodil, jak Sancho vším právem se obával. Když ho to napadlo, chtěl se přesvědčiti, zdali udaný popis na D. Quijota se hodí; vyňav tedy pergamen ze záňadří, nalezl, co hledal; na to počal pomalu čísti, nebo bylo čtení proň těžkou prací, a při každém slově, jež četl, díval se na D. Quijota a známky v rozkazu s tváří jeho porovnával, načež se přesvědčil, že on ten samý jest, který tam byl popsán; a sotva že to zvěděl, schoval svůj pergamen zase a drže rozkaz v levé ruce popadl D. Quijota pravicí za límec tak silně, že sotva dýchati mohl, a pravil při tom silným hlasem: Ve jmeno svatého bratrstva! a abyste viděli, že mám pravdu, čtěte tento rozkaz, kde mi se poroučí, abych zatknul tohoto zákeřníka.

Farář vzal rozkaz a viděl, že pochop pravdu mluví, ješto všecka znamení na D. Quijota se hodila. On ale vida, kterak špatně tak sprostý zlosyn s ním nakládá, náramným vztekem se rozpálil a napnuv všecku svou sílu, popadl biřice za chřtán, že kdyby soudruzi jeho mu nebyli ku pomoci přispěli, spíše duši by byl vypustil, než by D. Quijote svou kořist z rukou byl pustil. Hospodský, který dle svého úřadu jim pomoci musel, hned přiběhl a jim pomáhal; hospodská uzřevši muže svého znovu ve rvačce, dala se opět do křiku, při kterém také Maritornes a dcera jí pomáhaly a nebesa jakož i přítomné na pomoc volali. Sancho vida, co se děje, zvolal: Bůh je svědek, že jest pravda, co pán můj o okouzlení tohoto hradu povídá; nebo člověku tu nelze ani hodinu s pokojem žíti.

D. Fernando roztrhl pochopa a D. Quijota a uvolnil oběma ruce, které jeden v kabátci a druhý ve chřtánu druhého zaťaté měl; proto ale nechtěli pochopové od své kořisti upustit a volali, aby jim se pomohlo svázati člověka toho, ješto jest to povinností ku králi a svatému bratrstvu, a znovu jejich jmenem o pomoc prosili, aby toho zlosyna, loupežníka a zákeřníka zatknouti mohli.

D. Quijote se dal do smíchu, když tuto řeč slyšel, a pravil s velikou vlídností: Jenom pak poslyšte, Vy pošetilí a špatně vychovaní lidé; vy nazýváte to loupeží na silnici, když člověk lidi v okovech osvobodí, zajaté vyprostí, v nouzi zůstaveným pomáhá, padlé pozdvihuje, ubohým útěchy poskytá? O vy lidé ničemní! Vy nejste hodni, aby nebesa Vám dala kdy poznati užitečnost dobrodružného rytířstva, aby odejmula od Vás tuto hříšnou nevědomost, která Vám brání stín dobrodružného rytíře v uctivosti míti, tím více rytíře samého, osobně přítomného! Slyšte, vy slídiví darebáci a špatní biřici! Vy zákeřníci s dovolením svatého bratrstva! Kdo pak byl ten blázen, kdo Vám dal rozkaz, zatknouti rytíře takového, jako já jsem? Kdo byl tak zpozdilý a nevěděl, že jsou dobrodružní rytíři ze všeho práva vyhraženi, že jejich meč jich zákonem, jejich síla jich soudem, jejich vůle jich rozkazem jest! Kdo byl ten darebák, tážu se ještě jedenkrát, který nevěděl, že žádný jiný člověk tak neobyčejných předností a svobod nemá, jako jich dobrodružný rytíř nabývá tím dnem, když na rytíře jest pasován a těžkému řemeslu rytířskému se podrobuje? Který pak dobrodružný rytíř platí daň, clo, berni potravní, přípřež, mýto? Který krejčí dává mu účet za oděv zhotovený? Který hradní hostí jej na hradě svém a plat za to od něho žádá? Který král nezve jej k stolu svému? Která panna nedůvěřuje mu a nesvěřuje se úplně libovůli jeho? A konečně bylo-li, jest a bude-li dobrodružného rytíře na světě, který by neměl moci, sám a sám čtyrem stům pochopů vymrskati, když mu v cestu kročí?

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravujeme chybnou číslovku třetí na čtvrtý.