Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třináctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třináctá
Podtitulek:	Pokračuje se o příhodách s Lesním rytířem a o ušlechtilém, novém a příjemném hovoru mezi oběma zbrojnoši.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 70–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Rytíři a zbrojnošové od sebe se odloučili, načež tito vypravovali si své příběhy života, onino své příhody milostné. Povídka ale vypravuje dříve rozmluvu sluhův a pak pokračuje o hovoru pánův. Když tedy trochu poodešli, jal se mluviti zbrojnoš Lesního řka Sanchovi: Trudný to vedeme a trávíme život, my zbrojnoši dobrodružných rytířů; zajisté požíváme chleba v potu tváří svých, jeden to z trestu, jejž Bůh seslal na první rodiče naše.

Může se říci, připojil Sancho, že požíváme ho v mrazu těla svého, neboť kdo zakusil více horka a studena než zbrojnoši dobrodružných rytířů? Ale nebylo by tak zle, jen kdybychom jedli, byť i těch vaječných predlíků sebe méně bylo; tu však stává se, že den dva dni ničehož nepozříme než větru, co na nás fouká.

To vše ještě se může snésti a vydržeti, vece zbrojnoš Lesního, nadějí, že dostaneme odměnu; neboť není-li dobrodružný rytíř, jemuž zbrojnoš slouží, přes příliš nevděčný, může aspoň zbrojnoš odměněn býti pěkným vladařstvím některého ostrova aneb nějakým značným hrabstvím.

Já, odvětil Sancho, již jsem pánu svému řekl, že se spokojím vladařstvím nějakého ostrova; pán můj je tak šlechetný a tak štědrý, že mi je mnoho- a mnohokráte slíbil.

Mně zas, pravil zbrojnoš Lesního, bylo by za mé služby vyhověno nějakým kanovnictvím, a můj pán mi je i přislíbil.

A jak to? tázal se Sancho; toť musí tvůj pán být nějakým církevním rytířem, aby mohl svému řádnému zbrojnoši takové odměny udělit? Můj pán ale je čistě světský; pamatuji se ovšem, že mu osoby rozumné, ač zdá se mi zlomyslné, radily, aby se stal arcibiskupem. On ale nechtěl býti než císařem, a já zas jsem se bál, aby se mu nezachtělo býti církevníkem, nevida se dosti schopným zastávati církevní beneficium; neboť musíš věděti, ač se člověkem býti zdám, že jsem hovadem, co se týká věcí církevních.

Řekl bych opravdu, vece zbrojnoš Lesního, že chybuješ, protože vladařství ostrovů nejsou všecka dobrá; některá jsou nespořádaná, některá chudá, některá smutná, a konečně to nejskvostnější a nejspořádanější nese s sebou těžké břímě nepohodlí a duševného namáhání, jež na svá bedra vloží nešťastník, kterému se takového vladařství dostane. Mnohem lépe bylo by, abychom my účastníci toho prokletého služebnictví odebrali se domů do svých chalup a tam se bavili zaměstnáním mnohem příjemnějším, jakož jest lov zvěře a ryb; neboť který zbrojnoš na světě jest tak chudý, aby neměl koně, pár ohařů a udici, jimiž by se ve své vsi bavil?

Mně aspoň z toho neschází ničeho, chlubil se Sancho. Nemám ovšem koně, za to ale mám osla, který stojí za dva koně mého pána. Bůh mi dej dobrých velkonoc, třeba to i ty nejbližší byly, dal-li bych jej za toho koně, byt mně k tomu i čtyři měřice ječmene přidali. Cena mého šedouše bude se ti snad zdáti žertem — šedouš, to je dle barvy mého osla; co se týká těch ohařů, nebude se mi jich nedostávati, poněvadž jich v naší vsi hojnost, a kromě toho jest lov zvěře mnohem půvabnější, stává-li se na cizí ujmu.

Věru a v pravdě, řekl zbrojnoš Lesního, jest to mé pevné předsevzetí, že těch daremností s těmito rytíři zanechám, odeberu se do své vsi a vychovávati budu své tři děti, sličné jak orientalské perle.

Já mám dvě, pravil Sancho, které by se osobně papeži mohly představit, zvláště děvčátko, jež, dá-li Bůh, vychovám za hraběnku, byť i proti vůli matčině.

A kolik let je té slečně, anaž vychovávána jest za hraběnku? ptal se zbrojnoš Lesního.

Patnáct let, dvě víc neb méně, odpověděl Sancho, ale je tak veliká jako bidlo a čerstvá jako dubnové jitro, a sílu má jako nádenník.

To jsou vlastnosti, vece zbrojnoš Lesního, nejen pro slečnu, ale i pro vílu zelených lesů. O děvko děvkovitá, a jaký osten musí ta fiflenice mít!

Na to odpověděl Sancho poněkud rozmrzen: Ani ona není fiflenicí, ani matka jí nebyla a žádná z nich nebude, dokud — dá-li Bůh — já budu živ, a mluv způsobněji, jsi-li vychován mezi dobrodružnými rytíři, jižto jsou zdvořilost sama; mně se taková slova nezdají být slušná.

Aj, jak špatně rozumíš chloubě panenské čistoty, pane zbrojnoši! zvolal zbrojnoš Lesního. Což nevíš, když některý rytíř zasadí dobrou ránu býku na zápasišti, aneb když někdo něco dobře vyvede, že lid volá: Aj ten z kurvy syn, jak to pěkně vyvedl!? A to, co by v okamžení tom zdálo se býti potupou, jest náramnou pochvalou; odřekni se synův a dcer, jestliže by toho docílili, by se jejich rodičům daly ty a podobné chvály.

Ano, odříkám se, odpověděl Sancho, je-li tomu tak; a proto můžeš ze mne, z mých dětí a mé ženy utvořit hotový hampejz, neboť vše, co činí a mluví, jest takové chvály nejvejš hodno. Abych je opět viděl, prosím Pánaboha, by mne chránil smrtelného hříchu, a to se stane, zbaví-li mne toho nebezpečného úřadu zbrojnošského, do něhož jsem podruhé vlezl, váben a klamán měšcem se sto dukáty, jež jsem jednoho dne našel v srdci pohoří Morenského, a od té doby staví mi ďábel před oči tu i tam, zde onde plný vak dublonů, že se domnívám, jakobych každým krokem mohl je vzít do ruky, že po nich hmatám, nesu je domů, počítám úroky, ukládám kapitály a žiju jako kníže. Jak mile na to pomyslím, stávají se mi všecky tu mé klopoty lehčími a snesitelnějšími s tím mým pomateným pánem, jenž má do sebe více bláznovství než rytířství.

Proto říká se, dával zbrojnoš Lesního Sanchovi naučení: Kdo s málem není spokojen, není většího hoden; jedná-li se ale o blázny, není většího, než ten můj, poněvadž je z těch, o nichž se dí: Kdo si hledí cizího, přichází o své; kdo tedy jinému rytíři zjednává rozum, stává se sám bláznem, a kdo něco hledá jinému, najde-li to, utře si sám hubu.

Tvůj pán je snad zamilován? tázal se Sancho.

Ano, pravil zbrojnoš Lesního, je zamilován do jakési Kasildeje de Vandalia, seňory to velmi ukrutné a zatvrzelé, jaké v celém světě sotva najdeš; avšak on neúpí pod nohou té ukrutnosti tak, jak jiné větší vrtochy vrtí mu mozkem; to však poví za krátkou chvíli sám.

Není cesty tak rovné, aby na ní nebylo hrbolců neb jam, rozumoval Sancho; i také v jiných domích vaří hrách, v mém ale na kotlích; více přátel a přívrženců musí míti bláznovství než moudrost. Je-li to ale pravda, jak se obecně říká, že míti soudruha jest útěchou v trampotách, mohu se tebou těšiti, poněvadž tak jako já sloužíš hloupému pánu.

Hloupému, ale statečnému, doložil zbrojnoš Lesního, a ani ne tak statečnému jako poťouchlému.

Takový můj pán není, odpověděl Sancho; mohu říci, že nemá do sebe nic poťouchlého; naopak, má srdce jako takto dobrák, ublížiti nemůže nikomu, ale dobré prokazuje každému a zlomyslnost nezná! Dítě by mu mohlo namluvit, že je o poledni noc, a pro tuto dobrosrdečnost miluju ho jako oko v hlavě a nemohu se odhodlat opustit ho přese všecko jeho podivínské počínání.

Nic však méně, bratře, pravil zbrojnoš Lesního, vede-li slepý slepého, jsou oba v nebezpečenství, že padnou do jámy. Lépe jest, dokud nám nohy dobře slouží, vrátit se a jít domů zpět, poněvadž kdo hledá dobrodružství, nenalézá vždy příjemných.

Sancho vyprskoval při tom častěji hustou a jaksi suchou slinu. Vida a pozoruje to lesní zbrojnoš vece: Zdá se mi, že nám mluvením lepí se jazyk na patro; já ale vezu na jablku sedla odměkčovací prostředek, který zajisté jest dobrý, a vzchopiv se ihned přišel s velikým měchem vína a s paštikou půl lokte dlouhou zpět. Není to požehnáno, poněvadž byla z králíka tak velikého, že Sancho ohmatav ji, domníval se, jakoby byla z kozla a ne z kůzlete; na to pravil: A to ty vozíš s sebou?

Co myslíš, odvětil druhý, že já jsem nějaký zbrojnoš pro vodu a cucky? Mám já na hřbetě koně svého lepší občerstvení, než si je na cestu nějaký generál veze.

Sancho jedl, aniž by se prositi dal, a polykal po tmě kusy jako pěstě řka: Tys zbrojnoš věrný a upřímný, dobrého jádra a kořene, slavný a velký, jak to ukazují hody, které nestávají-li se kouzlem, aspoň tak vypadají; nejsi tak ubohý a nešťastný jako já, jenž ve svém vaku nevezu než kus sýra tak tvrdého, že bych jím obra zabil; mimo to mám čtyři tucty svatojanského chleba, několik lískových a vlaských ořechů. Díky za to skrblosti mého pána a náhledu o řádu jeho, jenž velí, že dobrodružní rytíři nemají se živiti než suchým ovocem a bylinami na poli.

Na mou věru, bratře, zvolal zbrojnoš Lesního, můj žaludek není zřízen pro bejlí a plané hrušky, ani pro lesní kořínky; ať mají tedy pánové naši své náhledy a rytířské zákony i jedí co se jim líbí, já mám při sobě studená masitá jídla a měch s vínem na jablku u sedla zavěšený, ať se děje co děje. Ten je mi tak drahý a milý, že málo okamžiků mine, abych ho tisíckrát nepolíbil a neobjal.

Při těch slovích dal jej do rukou Sanchovi, jenž nasadiv otvor k ústům čtvrt hodiny na hvězdy se díval a přestav píti hlavu stranou spustil s hlubokým povzdechem řka: O z kurvy synu kurevnický, tys mi pěkně katolíkem!

Aha, vidíš! pravil zbrojnoš Lesního, slyše z kurvy syna Sanchova, jak jsi to víno pochválil jmenem z kurvy syna?

Já řku, odpověděl Sancho, přiznávám se a nahlížím, že to pro nikoho není nečesť nazvati ho z kurvy synem, máme-li uvnitř úmysl pochváliti ho. Ale pověz mi, pro vše, co ti nejdražšího, není to víno kralohradské?

Výborný to znalec! zvolal zbrojnoš Lesního, věru, že jsi se nezmýlil a že má hezké stáří.

Aj to si myslím! vece Sancho; nedomnívej se, že jsem tak nepatrný, abych nedovedl znalectví své osvědčit. To by bylo zle, pane zbrojnoši! mámť já tak veliký přirozený dar k oceňování vína, že kdybys mi dal přivonět ku kterémukoli, ustanovím jeho vlasť, původ, chuť a stáří i také účinky, jaké musí mít, se všemi okolnostmi vínu příslušícími. A není se tomu co divit, poněvadž v rodu mém z otcovy strany znal jsem před několika roky v Manche dva výborné znalce, a na důkaz toho povím nyní následující událost. Těm dvěma dali okusit vína z jednoho soudku žádajíce jich za mínění jejich o stáří, hodnotě, dobrosti či nedobrosti toho vína. Jeden z nich okusil ho špičkou jazyka a druhý toliko k němu přivoněl. První pravil, že v tom vínu cítí železo a druhý že v něm velmi pozoruje kůži. Majitel řekl, že nádoba byla čistá a že víno nemá přípravy, z níž by mohlo dostati chuť železa neb kůže. Nic však méně ti dva znalci stáli na svém, co vypověděli, čas minul, víno se prodalo, a když nádobu čistili, našli v ní klíček uvázaný na kordovánské kozičce; nuž řekni, může-li toho druhu potomek dáti své zdání o podobných věcech.

Proto povídám, vece zbrojnoš Lesního, abychom nechali hledání dobrodružství a spíše drželi se chleba nechodíce za koláči; pojďme tedy do svých chýší a tam nás bůh najde, bude-li se mu líbit. Jak mile můj pán do Zaragozy přijde, přestanu mu sloužit, a o ostatním se pak domluvíme.

Slovem, ti dva dobří zbrojnoši tolik mluvili a pili, že spaní bylo přinuceno zastavit jim jazyky a zmírniti žízeň, neboť zahnati ji bylo věcí nemožnou. A tak oba u prázdného měchu sedíce a sousta polorozžvýkaná v hubě majíce usnuli. Zatím my je opustíme a budeme nyní vypravovati, co se stalo s Lesním rytířem a s rytířem truchlivé podoby.