Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola třicátá první

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá	Kapitola třicátá první	Kapitola třicátá druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá první
Autor:	Miguel de Cervantes
Původní titulek:	Jedná o mnohých a velikých věcech.
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 180–186. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Sancho měl velikou radost vida se na pohled v takové důvěrnosti býti s vévodkyní, ježto si představoval, že na hradě jejím najde, co měl v domě D. Diega a Basilia, vždy žádostiv jsa dobrého živobytí; chytil se tedy příležitosti k dobrým časům, kdy a kdekoli se mu vyskytla. Historie ale vypravuje, že vévoda, dříve než k letohrádku či k zámku přišli, napřed jel a všem služebníkům nařídil, jak si s D. Quijotem počínati mají. Když tedy s vévodkyní k hradní bráně přišli, vyběhli ihned dva sluhové či podkoní oděni až na paty v roucha z nejpěknějšího karmasinového atlasu županům podobná, a vzavše D. Quijota z nenadání do náručí pravili: Račte, Vaše Vznešenosti, seňoru vévodkyni s koně zdvihnouti. D. Quijote tak učinil, avšak v příčině té povstalo mezi oběma mnoho okolků, konečně ale zvítězila zdráhavost vévodkyně, anaž nechtěla s oře slézti neb sesazena býti kromě náručí vévodova řkouc, že se nemá za hodnou tak velkému rytíři způsobiti zbytečnou obtíž. Konečně přiskočil vévoda a sesadil ji, i když do velikého nádvoří vstoupili, vyskytly se dvě sličné dívky kladouce D. Quijotovi přes bedra překrásný nachový plášť. V tom okamžiku naplnilo se loubí v nádvoří panskými služebníky a služkami z plna hrdla volajícími: Vítej nám výkvět a smetana dobrodružného rytířstva! a zároveň všickni metali kytice s libovonnými vodičkami na D. Quijota i vévodské manžely. Tomu všemu D. Quijote se divil, a tu poprvé ve všem všude shledal a věřil, že jest skutečným a nikoli domnělým dobrodružným rytířem, vida, že se k němu chovají zrovna tak, jak o podobných rytířích věků minulých čítal. Sancho zapoměv na šedouše držel se při vévodkyni a vstoupil s ní do hradu; poněvadž jej ale svědomí hnětlo, že nechal stoupáka samotna, přikročil k jakési ctihodné dueně, jež s ostatními přišla vévodkyni uvítat, a pošeptal jí: Paní Gonsalezová, aneb jak se ráčíte jmenovat —

Doňa Rodriguezová de Grijalba, mně říkají, odpověděla dueňa: co poroučíte, příteli? Načež odvětil Sancho: Rád bych, abyste ráčila jít před hradní bránu, a tam najdete osla mého šedouše; budete tak dobrotiva a dáte jej postaviti aneb sama jej postavíte do stáje, neboť ten ubožák je trocha ostýchavý a nijak se do toho nevpraví, aby samoten zůstal.

Je-li pán tak zdvořilý jako sluha, pochodíme dobře, myslila si dueňa. Jděte si, u všech všudy, vy i kdo vás sem poslal, a hleďte si svého dobytčete sám, neboť dueňy tohoto domu nejsou takovým práčem zvykly.

Nu, na moutě duchu, odvětil Sancho, slyšel jsem od svého pána, a ten je znalec takových povídek, vypravovat o Lancelotovi, že když přišel z Britanska, dámy jej ošetřovaly a dueňy koně jeho; co pak se týká mého šedouše, nedal bych jej za koně pana Lancelota.

Příteli, vy jste šibřinkář, odsekla dueňa, ušetřte si svých žertů pro toho, komu se líbí a kdo vám za ně zaplatí; ode mne za ně nedostanete leč políček.

Také dobře, odtušil Sancho, byl by aspoň zralý, tím ale Vaše Mst nebude ani o čtvrtinu svého stáři mladší.

Psí chlape! zvolala dueňa celá hněvem rozpálena, ať jsem stará nebo mladá, o to se vyrovnám s Pánembohem, ne s tebou, ničemníku, česnekový žoku!

Vévodkyně slyšíc to a obrátivši se i vidouc dueňu tak rozkvašenu, s očima krví zalitýma, tázala se jí, s kým se jí co přihodilo.

Tu jest, odpověděla dueňa, s tímto hodným člověkem, jenž mě slušně žádal, abych do stáje zavedla jeho osla před hradem stojícího, uváděje mi na příklad, že to tak činili kdesi, dámy že ošetřovaly jakéhosi Lancelota a dueňy jeho koně, a k tomu ke všemu pro dobrý důraz nazval mě starou.

To bych já brala za největší urážku, řekla vévodkyně, a obrátivši se k Sanchovi pravila: Podívejte se příteli Sancho, že Doňa Rodriguezová jest velmi mladá a že ten čepec nosí spíše pro vážnost a z obyčeje než k vůli stáří.

Ať se mi zle vede všecka léta, co mi jich ještě zbývá, řekl-li jsem to z té příčiny! Učinil jsem to jen z velké lásky k svému oslu, poněvadž se mi zdálo, že jej nemohu svěřiti vlídnější osobě, než seňoře Doně Rodriguezové.

D. Quijote slyše to vše ozval se: Jsou, Sancho, takové řeči na tomto místě příslušné?

Pane, odpověděl Sancho, každý mluví, jak je toho zapotřebí, ať je kde chce; zde jsem si zpomněl na svého šedouše a zde o něm mluvím, a kdybych si byl ve stáji na něho vzpomněl, mluvil bych jinak.

Na to vece vévoda: Sancho má úplně pravdu, a není, co by se mu vytýkalo. Šedouš dostane, co bude hrdlo jeho ráčit, a Sancho budiž bez starosti, neboť osel budiž ošetřován jako on sám.

Při těchto zábavných řečech, jež se všem líbily kromě D. Quijota, dostali se nahoru, a D. Quijote vstoupil do síně ozdobené nejskvostnějšími čalouny ze zlatohlavu. Šest děvčat sňalo mu zbroj a sloužilo mu za panoše, vesměs od vévodkyně a vévody navedených a upamatovaných, co mají činiti a jak s D. Quijotem zacházeti, aby se mu zdálo i aby viděl, že si s ním počínají jako s dobrodružným rytířem.

Odzbrojen jsa stál tu D. Quijote v těsných nohavicích svých a v kamzíkovém krznu, hubený, vytáhlý, veliký, s tvářemi zapadlými, že se uvnitř sebe dotýkaly, figura to, že služebné dívky jeho nemohouce se zatajeným smíchem zdržeti — dostaly od své vrchnosti přísný na to rozkaz — smíchy pukaly. Žádaly ho, aby se dal svléci, by mu daly košili, on ale nijakým způsobem k tomu nepřistoupil řka, že cudnost dobrodružné rytíře tak dobře zdobí, jako statečnost. Nic však méně žádal, aby Sanchovi daly košili, a zavřev se v jizbě, kde se velmi skvostné lůžko nacházelo, svlekl a do košile převlekl se, i vida se samotna se Sanchem pustil se do něho: Řekni mi, ty novověký šašku a starý hlupáku, sluší se to, zneuctiti a uraziti tak cti a šetrnosti hodnou dueňu, jako jest ona? Bylo to v čas zpomínat si na šedouše? Či je to vrchnost, která by dobytku nouzi dala jednajíc tak dvorně s pány jeho? Pro Boha, Sancho, polepši se a nedávej hrubost na jevo, tak aby se nezpozorovalo z jak hrubého a tlustého přediva jsi setkán. Věz, hříšníku, že tím u větší cti chován jest pán, čím počestnější a zvedenější má sluhy, a že jedna z největších předností knížat a vznešených lidí jest, mají-li služebníky tak způsobné, jako jsou sami. Což nepochopuješ, obmezený, nešťastný člověče, uvidí-li, kterak jsi hrubý chrapoun aneb šaškovitý pomatenec, že mě budou míti za nějakého kobylkáře aneb lichevného rytíře? Ne, ne, příteli Sancho! varuj se těch neslušností; kdo klopýtá v mluvení a žertech klesá při prvním kročeji a stává se nemotorným fraškářem. Drž jazyk na uzdě, rozvaž a přemysli co mluvíš, dříve než slova vyjdou z úst, a mni, že jsme přišli k místům, odkud přízní boží a statečností mého ramene máme tři- a pětkrát v pověsti a slávě vice povýšeni býti.

Sancho slíbil svatosvatě, že si dá na hubu pozor a spíše do jazyka se kousne, než by řekl slova, které by nebylo zcela na svém místě a rozváženo, jak mu bylo poručeno, i aby byl D. Quijote bez starosti, že jím nikdy nepřijde na jevo, kdo jsou.

D. Quijote se oblekl, opásal se řemením meče, hodil nachový plášť přes sebe a posadil si na hlavu biret ze zeleného hedvábí, jejž mu děvčata dala, a v této úpravě odešel do veliké síně, kde tytéž dívky našel na dvě strany stejně řadou rozestaveny s náčiním na umytí rukou, jež mu podávaly s velikou úctou a obřadností. Na to přišlo dvanáct panošů s dvornostou, aby jej odvedli do jídelny, kde ho vrchnost již očekávala. Vzali jej do prostředka vedouce ho s velikou okázalostí a slavností do jiné síně, kde stál bohatý stůl pouze se čtverým přístrojím. Vévodkyně a vévoda přistoupili ku dveřím uvítat ho, a s nimi vážný duchovní, jací u knížat vládnou domem a kteří, nenarodivše se knížaty, neumějí navedení, jak knížata býti mají, dávati těm, kdo jimi jsou; kteří chtějí, aby vznešenost vznešených řídila se dle jejich nízké mysli; kteří učíce chovance své střídmosti činí z nich skrblíky. Takový, dím, byl asi onen vážný kněz, jenž s vévodami přišel uvítat D. Quijota.

Činěno tisíc dvorných úklonků a konečně vzavše D. Quijota do středu sedli ku stolu. Vévoda vykázal D. Quijotovi místo v čele tabule, i ač ten je od sebe zamítal, bylo naléhání vévodovo tak úsilné, že vykázané místo přijmouti musel. Duchovní posadil se mu naproti a vévoda s vévodkyní po obou stranách. Při tom všem byl Sancho přítomen, omámen a zaražen ctí, která se před jeho očima od knížat pánu jeho prokazovala, a vida tu velkou dvornost i prosby, jež se mezi vévodou a D. Quijotem střídaly, aby si sedl v čele stolu, pravil: Dovolíte-li mi, Vaše Msti, budu Vám vypravovati příběh, jenž se stal v naší vsi stran takového místa.

Jedva to Sancho pronesl, chvěl se D. Quijote na celém těle domnívaje se nepochybně, že Sancho přednese nějakou hloupost. Sancho se na něho podíval a porozuměv mu vece: Nebojte se, Vaše Msti, pane můj, že se zapomenu a něco povím, co by se na vlas sem nehodilo, neboť nepustil jsem z paměti radu, kterou jste mi před nedávném dal o málu a mnohu řečí, či o dobrém a zlém mluvení.

Nepamatuji se na nic, Sancho, odpověděl D. Quijote; co chceš říci, pověz honem.

Co tedy chci říci, pokračoval Sancho, jest tak pravdivé, že pán můj, D. Quijote, jenž přítomen jest, nenechá mě ve lži.

Pro mne, prohodil D. Quijote, lži si, Sancho, jak chceš, já ti nebudu v tom bránit, ale rozvaž, co mluvíš.

Rozvážil a převážil jsem to tak, jako že zdráv jest, kdo to vypravuje, a jak se skutkem ukáže.

Nejlépe by bylo, ozval se D. Quijote, aby Vaše vznešenosti vyvesti dali toho pomatence, jenž tolik nesmyslností mluví.

Jaktě vévoda živ, zvolala vévodkyně, nesmí Sancho ani na krok ode mne; jsem mu velmi nakloněna, poněvadž jest to velmi rozmarný člověk.

Žíte rozmarná léta, Vaše Posvátnosti, za to dobré mínění, které o mně máte, ačkoli já těch rozmarných let nemám! A příběh, který vypravovati chci, jest tento: V naší vsi žil jistý velmi bohatý a znamenitý šlechtic, neboť pocházel z Alamův de Medina del Campo. Ten se oženil s Doňou Mencií de Quiňones, anaž byla dcerou D. Alonsa de Maranoň, rytíře řádu sv. Jakuba. Rytíř ten se utopil na Herraduře, z čehož před léty povstaly hádky v našem místě, kde se nacházel, jak vím, pán můj, D. Quijote, a kde dareba Tomasillo, syn Balbastra kováře, poraněn byl. — Není to všecko pravda, pane můj? řekněte to, jako že živ jste, aby mě ti páni neměli za nějakého lživého mluvku.

Až doposud, vece duchovní, mám vás spíše za mluvku než za lháře, avšak nevím, zač vás dále budu míti pokládat.

Uvádíš tolik svědectví, Sancho, a tolik důkazů, že nemohu neříci, že pravdu mluvíš; pokračuj dále a zkrať vypravování, poněvadž postupuješ tak, že ani za dva dni nepřijdeš k cíli.

Ať nezkracuje ničeho, ozvala se vévodkyně, chce-li mi učiniti vděk; spíše nechť vypravuje, jak to umí, byť i za šest dní ku konci se nedostal, a kdyby jich tolik bylo, byli by to moji nejlepší dnové, co jsem jich za živobytí měla.

Tento šlechtic tedy, pánové moji, pokračoval Sancho, jehož znám jako své vlastní ruce, poněvadž z mého domu k jeho není ani na dostřel z pušky, pozval jistého chudého ale poctivého vesničana.

Dále, příteli, vece tu duchovní, pokračujete, sice nebudete hotov s vypravováním až na onom světě.

Necelé polovice bude dost, zlíbí-li se Bohu, odpověděl Sancho; tedy pravím, že ten vesničan přišel do domu tohoto šlechtického hostitele, dej mu Pánbůh lehké odpočinutí, už je nebožtíkem, a podlé rozličných znamení povídá se, že umřel jako anděl; při tom jsem ale nebyl, musel jsem tenkrát jít do Tembleque žat.

Pro Bůh, synu, jen se brzy vraťte z Tembleque a skončete bez pohřbu šlechticova svou povídku, nechcete-li konati exequie za mne.

Když se tedy stalo, jal se opět Sancho slova, že chystali se, jak jsem pravil, sednout si ke stolu — připadá mi, že nyní vidím líp než kdy jindy —

Vévodští manželé měli velikou radost z nelibosti, kterou u vypravování dobrý duchovní z průtahu a přestávek Sanchových míti ukazoval, a D. Quijote hněvem a zlostí se užíral.

Já řku tedy, vece Sancho, že ti dva, jak jsem pravil, chystali se sednout ke stolu; vesničan odporoval šlechtici posadit se v čelo stolu, a šlechtic také stál na svém, aby si tam sedl venkovan, poněvadž v jeho domě má se prý dít, co on chce; avšak venkovan, ježto se měl za zdvořilého a dobře zvedeného, nikterak tomu nechtěl, až šlechtic rozmrzen položil mu obě ruce na bedra a k sednutí jej přinutil s těmi slovy: Sedněte si, sprostáku, neboť ať si sednu kam sednu, tam bude v čele stolu. Ta je moje povídka, a věru myslím, že nebyla přednesena nemístně.

D. Quijote dostával tisíc barev, jež se na jeho šedohnědém obličeji měnily a ukazovaly. Páni tajili smích, aby D. Quijote nerozvázal, pochopivše zlomyslnost Sanchovu; chtíc tedy hovoru dáti jiný obrat a Sanchovi překaziti dalších nepředložeností tázala se vévodkyně D. Quijota, jakých zpráv má o seňoře Dulcinei, a zdali tyto dni neposlal jí nějakých darův od obrů a zákeřníků, neboť, pravila, nelze, aby jich mnoho byl nepřemohl. Na to odpověděl D. Quijote: Neštěstí moje, seňoro, má sice svůj počátek, ale konce nemůže nikdy dojíti. Obry jsem přemohl, loupežníky a zákeřníky jsem jí poslal, ale kterak ji mají najít, když jest očarována a proměněna v ohyzdnější vesničanku, než si kdo pomysliti může?

To nevím, prohodil Sancho, mně se zdála být nejslíčnějším stvořením na světě, aspoň v lehkosti a skákání vím, že nedá přednosti žádnému tělocvičníku; na mou věru, seňoro vévodkyně, skáčeť se země na oslici, jako by to byla kočka.

Viděli jste ji okouzlenu, Sancho? tázal se vévoda.

Já, zdali jsem ji viděl? divil se Sancho; ký čert, ne-li já, připadl první na tu pletku s okouzlením? Je tak okouzlena jako můj otec.

Kněz slyše mluviti o obřích, loupežnících a zákeřnících připadl na myšlénku, že přítomný asi jest onen D. Quijote de la Mancha, jehož děje vévoda čítal a zač on mu často domlouval řka, že to pošetilé takové pošetilosti čisti, a přesvědčiv se, že domnění jeho pravdivé jest, u velikém hněvu mluvě s vévodou pravil: Vaše Výsost, pane můj, bude jednou Hospodinu počet klásti z toho, co tento dobrý muž činí. Ten D. Quijote či Don Matohlav, aneb jak mu říkají, není dle mého náhledu tak na rozum padlý, jak by ho Vaše Výsost míti chtěla poskytujíc mu příležitosti, aby dále provozoval své převrácenosti a bláznivé kousky. Na to obrátiv řeč k D. Quijotovi vece: A vy, prázdná hlavo, kdo Vám vštípil do mozku, že jste dobrodružným rytířem, že přemáháte obry a zajímáte zákeřníky? Jděte za dobré chvíle, v jakové Vám to pravím; vraťte se domů, vychovávejte svých dětí, máte-li jakých, a hleďte si věcí svých, i přestaňte toulati se světem, za větrem se honě a posměchem jsa všem, kdo Vás znají a neznají. Kde jsou obři ve Španělích aneb zákeřníci v Manche či okouzlené Dulcinee a celá kupa sprostnosti, jež se o Vás vypravují?

D. Quijote pozorně poslouchal slova toho ctihodného pána a vida, že již přestal, vztýčil se nešetře vévodské vrchnosti a s obličejem rozpáleným i s myslí pobouřenou zvolal —

Avšak tato odpověď zasluhuje zvláštní kapitolu.