Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola sedmnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šestnáctá	Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmnáctá
Podtitulek:	Vyličuje se v ní nejvyšší a poslední stupeň, jehož dosáhla a dosíci mohla neslýchaná statečnost D. Quijota, i jak šťastně skončila se příhoda se lvy.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 94–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Historie vypravuje, že když Don Quijote Sancha volal, aby mu přílbici přinesl, zbrojnoš právě kupoval mazlavý sýr, jejž pastýři prodávali. Polekán silným voláním pána svého i nevěda co se sýrem činiti a kam jej dáti, zpomněl si, aby ho nezmařil, poněvadž jej zaplatil, že jej dá do přílbice pána svého, a s tímto pamlskem chvátal zvědět, co pán chce.

Sotva že k němu přišel, pravil tento: Dej mi, příteli, přílbu, neboť buď špatně rozumím dobrodružstvím, aneb pozoruju tu jakési, kteréž mě přinutí či už nutí chopiti se zbraně.

Zelenopláštík slyše to napínal zraky na všecky strany a neviděl ničeho než vůz k nim přicházející, s dvěma neb třemi praporečky, ježto mu dávaly na srozuměnou, že na voze vezou se peníze Jeho Milosti krále. Řekl to i D. Quijotovi, on ale nevěřil tomu ustavičně předpokládaje a za to maje, že vše, co jej potká, musí být jen samá dobrodružství; tudíž zemanovi: Opatrnost, vece, půl vítězství. Nebude mi škoditi, připravím-li se, neboť ze zkušenosti vím, že mám nepřátel viditelných a neviditelných, aniž mi povědomo, kdy a odkud a v jaké podobě dají se do mne.

Na to obrátiv se k Sanchovi žádal svou přílbici, a zbrojnoš nevěda, kam sýr schovati, byl přinucen dáti mu ji jak byla. D. Quijote ji uchopil a nevšímaje si toho, co v ní jest, honem si ji posadil na hlavu. Jakmile se ale sýr stiskl a zmáčkl, začal mu mok přes celý obličej a vous téci, z čehož se tak polekal, že pravil Sanchovi: Co je to Sancho? Zdá se mi jakoby mi lebka změkla neb mozek zřidl, aneb potím se od hlavy do paty? Potím-li se, přisám Bůh není to strachy; neomylně mám za to, že mě nyní potká nějaká strašná příhoda. Dej mi, máš-li co, čím bych se utřel, ježto mi potoky potu oči zaslepují.

Sancho mlčel a dal mu kus plátna děkuje Pánubohu, že pán jeho nepřišel věci na stopu. D. Quijote se utřel a sundal přílbici, aby zvěděl, co ho studí na hlavu, a vida na dně helmice bílou kaši dal ji k nosu a přivoněv k ní pravil: Pro život seňory mé, Dulcinee del Toboso, to jest sýr, který jsi mi tam dal, zrádce, darebo, nezvedený zbrojnoši!

Na to dí Sancho s velikou chladností a přetvářkou: Je-li to sýr, dejte mi jej, Vaše Milosti, já jej sním; avšak ať si jej ďábel sní, jenž ho tam dáti musel. Mohl bych já být tak drzý, znečistiti Vám přílbici? Již máme toho opovážlivce. Na mou věru, pane, jakož mi Bůh dává znamení, mám i já kouzedlníky, kteří mě stínají, že jsem tvorem a členem Vaší Milosti. Daliť oni sem tu nečistotu, aby trpělivost Vaši k hněvu popudili, abyste mi dle obyčeje žebra semlel; ale nyní se zajisté marně pokusili, poněvadž v pána svého mohu se s takovou povážlivostí důvěřovati, že nahlídne, kterak já nemám ani sýra ani mléka ani cos podobného, a kdybych cosi takového měl, že bych to dal spíše do žaludku než do přílbice.

To vše může být, pravil D. Quijote a na to vše díval se zeman a divil se všemu, zvláště když D. Quijote utřev si hlavu obličej a vousy i helmici na hlavu si ji posadil, do třemene pevně vstoupil, meč si upravil a kopí zasadiv zvolal: Nyní ať si přijde, kdo chce; jsem odhodlán potýkati se se satanášem v jeho vlastní osobě.

Zatím přišel vůz s praporečky, při němž nebylo než vozataje na mezku, a ještě jednoho muže sedícího na kozlíku. Don Quijote postaviv se před ně pravil: Kam jdete, bratři? Co to za vůz? Co v něm vezete a co je to za praporce?

Na to odpověděl vozataj: Ten vůz je můj, a v něm jsou zavřeni dva stateční lvové, jež náměstek Oranský darem posýlá Jeho královské Milosti; praporečky krále, pána našeho, jsou znamením, že věci ve voze jsou jeho.

A jsou ti lvové velcí? tázal se D. Quijote.

Tak velcí, odpověděl muž, jenž byl u dveří vozu, že nikdy větších ani tak velkých nedostalo se z Afriky do Španěl, a já jsem lvář a vozil jsem jiných, ale takového žádného; je tu lev a lvice, samec jest v přední kleci a samice v druhé, a nyní jsou velmi hladovi, poněvadž dnes ještě nežrali. Pročež račiž Vaše Milost jít stranou, poněvadž spěcháme dojít na místo, kde bychom jim dali žrát.

Na to vece D. Quijote pousmívaje se: Lvíčky na mne? Na mne lvíčky? A touto dobou? Přisám Bůh! ti páni, co je sem posýlají, uvidí, jsem-li já člověk, který se lvů leká! Slez dolů, dobrý člověče, a jsi-li lvář, otevři ty klece a pusť ty šelmy ven. U prostřed této roviny naučím je, kdo je D. Quijote de la Mancha, na vzdor a k omrzení těm kouzedlníkům, kteří je na mne posýlají.

Ha! ha! pravil při těchto slovích zeman k sobě; dobrý náš rytíř ukázal, kdo je: nepochybně mu sýr změkčil lebku a rozředil mu mozek! Při tom přistoupiv k němu Sancho dí: Pro Bůh, hleďte, Vaše Milosti, aby se seňor D. Quijote nepotýkal s těmi lvy, neboť učiní-li tak. nadělají kusů z nás ze všech.

Což je váš pán takový blázen? tázal se zeman, že se bojíte a domníváte, aby se nedal do dravých zvířat?

Není blázen, odpověděl Sancho, ale ztřeštěnec.

Postarám se, aby se to nestalo, odtušil zeman a přistoupiv k D. Quijotovi, jenž naléhal na lváře, aby klece otevřel, pravil mu: Dobrodružní rytíři mají se pouštět do dobrodružství, které v nich vzbuzují naději, že z nich šťastně vyváznou, ne ale do takových, které naději tu odnímají; neboť udatnost, která přechází v ztřeštěnost, podobá se více bláznovství než statečnosti. Mimo to nejdou ti lvi na Vás, aniž se jim o tom zdá; a poněvadž jsou darováni Jeho Milosti králi, není dobře zdržovati je a překážeti jim cestou.

Jděte, milostivý pane zemane, zabývat se svým ohařem a svým cvičeným stavěcím psem, a nechte každého konat svou povinnost, a ta jest povinnost moje. Já vím, jdou-li ti páni lvi na mne čili nic. Na to obrátiv se k lváři vece: Přisahám k takovému ničemníku, jako tys, neotevřeš-li ihned klece, napíchnu tě tímto kopím k vozu!

Vozataj vida odhodlanost té ozbrojené příšery ozval se: Pane můj, má se stát Vaší milosti po vůli, jen mě nechte ty mezky vypřáhnout a vyváznout s nimi pryč na bezpečné místo, dřív než lvi budou puštěni, neboť kdyby mi je usmrtili, byl bych zničen na celý život nemaje jiného jmění než ten vůz a ty tahouny.

O člověče malé víry! odvětil D. Quijote; slez a vypřáhni a měj si co chceš, ale brzy uvidíš, že jsi se marně namáhal, a že jsis té práce uspořiti mohl.

Vozataj slezl a honem vypřáhl a lvář volal hlasem velikým: Jste mi všickni svědky, že proti své vůli a z přinucení otvírám ty klece a pouštím lvy, a dokládám se tomuto pánu, že všechno zlé a všechna škoda, jižto ty šelmy způsobí, jde na Váš vrub i s mojí mzdou a náhradou. Vy pánové, skryjte se, dříve než otevru, ježto já jsem tím jist, že mi neublíží.

Ještě jednou přemlouval zeman D. Quijota, aby takového bláznovství nečinil, poněvadž jest to zkoušení Boha, dávati se do odvážlivých věcí. Na to odpověděl D. Quijote, že ví, co činí. Zeman jej napomínal, že vidí, kterak se on v počínání svém mýlí.

Nyní, pane, odvětil D. Quijote, nechce-li Vaše Milost býti divákem toho, co dle Vašeho mínění má býti truchlohrou, bodněte koně a zachraňte se. Slyše to Sancho se slzavýma očima jej prosil, aby upustil od takového počínání, jež porovnáno s větrnými mlýny a s pošetilostmi u valchy, zkrátka se všemi slavnými činy, jichž vykonal během celého života svého, činí z nich jen dorty a marcipány. Hleďte, pane, pravil Sancho, není-li zde v tom nějakých čárů aneb čehož podobného, neboť viděl jsem štěrbinou a mřížemi klece skutečnou lví tlápu a soudím z ní, že lev, který má takovou tlápu, je větší než hora.

Za chvilku, odpověděl D. Quijote, učiní ti jej strach větším než půl světa. Odejdi, Sancho, a zůstav mě, a zahynu-li zde, víš už naši úmluvu: půjdeš k Dulcinei a víc nedím. Připojil ještě několik slov, jimiž odnímal naději, že by se spustil svého divokého úmyslu.

Zelenopláštík hleděl se mu postaviti na odpor, ale vida, že zbraně jejich jsou nestejné, neměl to za moudré měřiti se s bláznem, jakýmž se mu D. Quijote úplně býti dokázal. Ten opět dorážel na lváře a opětoval hrozby své, a tím dal zemanovi příležitost bodnouti svou klisnu, Sanchovi popohnat šedouše a vozataji vypřáhnout své mezky, aby se všickni od vozu co nejvíce vzdálili, než by lvové z klece vyvázli. Sancho oplakával smrt svého pána, o níž tenkráte s jistotou myslil, že ho zastihne pařáty těch dvou lvů, proklínal svůj osud a zlořečil hodině, kdy mu na mysl přišlo opět mu sloužiti, avšak při všem tom pláči a nářku neopomenul mrskati osla, aby vzdálil se vozu.

Vida lvář, že odešlí jsou již hodně daleko, obnovil své prvější domlouvání a ohrazování D. Quijotovi, jenž mu odpověděl, že to slyšel a že si nevšímá těch domluv a vyhrůžek, to že vše jest marné i aby si pospíšil. Mezi tím, co lvář se meškal otvíráním první klece, rozvažoval D. Quijote, bylo-li by dobře dáti se do zápasu spíše pěšky než na koni, a konečně ustanovil se na boji opěšalém obávaje se, že by se Rocinante poděsil spatřením lva; pročež slezl s koně, odhodil kopí a navlékl štít na ruku, vytasil meč a kráčel s podivuhodnou odhodlaností a statečnou neohrožeností před vůz poroučeje se Bohu z celé mysli a zároveň velitelce své Dulcinei.

Dlužno věděti, že spisovatel přišed k tomuto místu této pravdivé povídky zvolal řka: O udatný a nade všechno velebení statečný D. Quijote de la Mancha, zrcadlo, v němž zhlížeti se mohou všickni hrdinové celého světa, druhý a nový D. Manuele de Leon, jenž byl ctí a slávou rytířstva španělského! Jakými slovy mám o tomto hrůzném hrdinství pěti? Kterými důkazy učiním se víryhodným pro příští století? Která chvála by ti nepříslušela a na tebe se nehodila, byť i hyperbolickou byla nade všecky hyperbole? Ty opěšalý, ty samojediný, ty neohrožený, ty velkomyslný, s pouhým mečem, nepravě břitkým, se štítem z ocele ne hrubě nejlesklejšího a nejčistšího, ty stojíš a hledíš a zíráš na dvé nejzuřivějších lvů, jakýchž kdy zplodili lesové afričtí. Tvoji vlastní činové jsou to, kteří tě velebí, statečný Manchaňane, jichžto já v těchto místech zůstavuji z nedostatku slov, jimiž bych je vynášel.

Tu přetrhl spisovatel zmíněné volání a navázav nit povídky vypravoval dále řka, že lvář vida D. Quijota již připravena a nemoha lva nepustiti, nechtěl-li by padnouti v nemilost rozhoršeného a třeštivého rytíře, otevřel do kořán první klec, v nížto jak již praveno, nacházel se lev, jenž zdál se býti velikosti neobyčejné i pohledu hrůzného a škaredého. První, co lev učinil, bylo obrátiti se v kleci, v níž ležel, a natáhnouti tlápy a celý se vypnouti. Otevřel tlamu, zíval dlouho a jazykem asi na dvě pídě vyplazeným vytíral si zaprášené oči a slizoval si tvář. Na to vystrčil hlavu z klece a ohlížel se na vše strany očima řeřavýma a pohledem takovým, že by hrůzy nahnati mohl samé třeštivosti. D. Quijote jediný bedlivě naň hleděl touže, aby již z vozu vyskočil a již se mu dostal do rukou, jimiž by jej dle svého domnění na kusy roztrhal.

Až této výše dostoupilo nikdy nevídané bláznovství jeho; avšak šlechetný lev, více zdvořilý než hrdý, nevšímal si dětinství a chvástavosti, ač ohlížel se, jak řečeno, na všecky strany, a obrátiv se zády i ukázav D. Quijotovi kýty s velikou chladokrevností a klidností vlezl zas do klece. Vida to D. Quijote rozkázal lváři, aby jej ranami podráždil, by vylezl.

To neučiním, řekl na to lvář, poněvadž poškádlím-li jej, budu první, z něhož kusů nadělá. Spokojte se, pane rytíři, s tím, co Vaše Milost dokázala, poněvadž jest to vrchol, jehož připomínati lze o statečnosti, a nezkoušejte svévolně štěstí. Lev má dvéře otevřeny, v jeho moci to jest vyskočiti či nevyskočiti, jestliže ale až doposud nevylezl, nevyleze za celý den. Velikost Vaší udatnosti jest úplně osvědčena; žádný řádný bojovník, jak já si to myslím, není povinen více činiti než vyzvati svého nepřítele a v poli ho očekávati; nedostaví-li se soupeř, spočívá pak hana na něm, a čekající nabude věnce vítězoslavného.

To je pravda, odpověděl D. Quijote; zavři, příteli, dvéře, a dej mi o tom, co jsi tu konati viděl, svědectví nejlepšího způsobu; tu třeba říci, kterak jsi otevřel lvu dvéře; já naň čekal, on ale nevylezl; kterak já ještě čekal a on pořád nevylízal, a kterak se obrátil. Více není potřebí; ať zhynou všecky čáry, Bůh ať chrání právo a pravdu a pravé rytířstvo! Zavři, jak jsem pravil, zatím dám znamení uprchlým a nepřítomným, aby z úst tvých zvěděli o tom hrdinském činu.

Lvář tak učinil a D. Quijote přivázav k špici svého kopí onen kus plátna, jímž si utřel obličej po sýrovém dešti, jal se volati ustavičně úprkem utíkajících a při každém kroku se ohlížejících a zemana před sebou ženoucích. Sancho spatřiv znamení bílým plátnem zvolal: Ať mě zabijou, nepřemohl-li můj pán ty dravé šelmy, poněvadž na nás volá!

Všickni se zastavili a přesvědčili se, že to znamení dává D. Quijote, i pozbyvše poněkud strachu pomalu se blížili až jasně slyšeli hlas D. Quijota na ně křičícího. Když konečně přišli k vozu, pravil D. Quijote vozataji: Zapřáhněte, příteli, zase své mezky a jděte svou cestou dále, a ty, Sancho, dej jemu a lváři po dukátu náhradou, že mnou se zdrželi.

S největší radostí je dám, odpověděl Sancho; avšak co činili lvi? jsou živi či mrtvi?

Na to lvář do podrobna a se svou váhavostí vypravoval výsledek zápasu přeháněje co nejlíp mohl a uměl statečnost D. Quijota, jehož pohledem zaražený lev nechtěl a neodvážil se vyskočiti z klece, ač dvéře hodnou chvíli otevřeny měl; když pak rytíři pravil, kterak drážditi lva, aby silou šel ven, jak rytíř chtěl, by on ho škádlil, bylo by zkoušeti Pánaboha, že sobě na úkor a proti vůli své rytíř svolil, aby on dvéře zavřel.

Co se ti o tom zdá, Sancho? tázal se D. Quijote; jsou kouzla, která by něco proti statečnosti zmohla? Budou mi ovšem kouzedlníci štěstí moci kaziti, a však zlomiti mou udatnost a odvahu jest jim věcí nemožnou.

Sancho dal ty dva dukáty, vozataj zapřáhl, lvář za obdrženou odměnu políbil D. Quijotovi ruku a slíbil mu, že o tomto statečném činu vypravovati bude samému králi, až ku dvoru přijde.

Bude-li se náhodou Jeho Milost král tázati, kdo ten čin vykonal, řeknete že lví rytíř, neboť od nynějška hodlám, aby se posavadní jméno moje rytíř truchlivé podoby přeneslo, změnilo, obrátilo a přetvořilo v ono. Tím následuju starého obyčeje dobrodružných rytířů, jižto měnili si jména, kdy se jim zlíbilo aneb kdy se jim to hodilo.

Vůz se ubíral svou cestou a D. Quijote, Sancho i Zelenopláštík šli svojí. Za ten celý čas D. Diego de Miranda nepromluvil ani slova, poslouchaje a pozoruje činy i řeči D. Quijotovy, jenž se mu zdál býti rozumným bláznem, aneb bláznem, který hraje na rozumného. Nedostalo se mu ještě vědomosti o první části jeho historie, kterouž kdyby byl četl, zmizel by obdiv, jejž mu zjednaly činy a řeči D. Quijotovy, poněvadž by znal už zvláštnost jeho bláznovství. A však poněvadž jí neznal, měl ho brzy za rozumného, brzy za blázna, jakož co rytíř mluvil, bylo spořádané, slušné a dobře pravíno, co ale činil, přemrštěné, třeštivé a pošetilé. Pravil tedy sám sobě: Může být většího bláznovství, než posaditi si na hlavu přílbici plnou tekutého sýra a říkati, že mu kouzedlníci změkčili leb? A jaká to tím větší třeštivost a přemrštěnost vší silou chtít se potýkati se lvy?

Tuto úvahu a samomluvu přetrhl mu D. Quijote řka: Nepochybně, pane D. Diego de Miranda, pokládá mě Vaše Milost ve své mysli za člověka pomateného a za blázna, i nebylo by divu, kdybyste tak činil, poněvadž činy moje nedávají důkazů o něčem jiném. Přes to přese všecko rád bych, abyste se přesvědčil, že nejsem takový blázen ani tak obmezen, jak se snad zdám. Dobře sluší statnému rytíři před očima královýma uprostřed velkého prostranství kopím zasaditi šťastnou ránu býku; dobře sluší rytíři oděnému v lesklou zbraň u veselé kolbě dlíti mezi oštěpy před dámami; dobře sluší to všem oněm rytířům, kteří šermem vojenským aneb čímsi podobným baví a obveselují, i může se říci oslavují dvůr knížat svých; avšak nad to nade všecko vidí se dobrodružnému rytíři býti, aby v pustinách, aby v samotách, aby na rozcestích, aby v horách a lesích hledal nebezpečných dobrodružství s úmyslem, by je šťastně a zdárně vykonal a nabyl slavné a trvalé pověsti. Lepší zdá se mi býti, pravím, aby dobrodružný rytíř ku pomoci přispěl vdově v některé pusté krajině, než aby dvorský rytíř milostné služby konal dívce v městech. Všickni rytíři mají své zvláštní zaměstnání; dvořan ať slouží dámám, zdobí dvůr krále svého komonstvem, podporuje chudé rytíře skvělou krmí stolu svého, upravuje kolby, zřizuje sedání, jeví se velikým, štědrým a nádherným, především ale dobrým křesťanem, a způsobem tím naplní povinnosti své; avšak rytíř dobrodružný prohledej kouty světa, vnikej do nejzapletenějších labyrintů, podstupuj každým krokem věcí nemožných, odporuj v pustinách paprskům slunečním u prostřed léta a v zimě tuhé nevlídnosti větrův a mrazův; nikdy nebojiž se lvů, nelekej se přízraků a nehroziž se draků, poněvadž hledati jich, pustiti se do nich a přemoci všech jest hlavním a vlastním jeho povoláním. Já tedy, maje los býti z počtu rytířstva dobrodružného, nemohu vyhýbati se tomu, co dle mého mínění spadá do oboru povolání mého. Tím způsobem příslušelo mi právem zápasiti se lvy, jakož jsem dnes zápasil, ač jsem nahlížel, že to přes přílišná slepá odvážlivost. Jakkoli dobře vím, co jest statečnost, totiž cnost spočívající mezi dvěma výstřednostmi, zbabělostí a třeštěnstvím, nic však méně jest menší chybou dostihne-li a podstoupí-li muž statečný kraje třeštivosti, než aby klesl a došel na kraj sketnosti; neboť jak snadnější jest věcí marnotratníku neb lakomci státi se štědrým, tak lehčeji jest třestivému než sketnému státi se opravdově statečným a vykonávati pravé hrdinství. Co pak se týká podstupování dobrodružství, věřte mi, pane D. Diego, že více se vyhraje většími než menšími kartami; neboť lépe to zní v uších, slyšíme-li: Tento rytíř jest slepě odvážlivý a udatný, než řekne-li se: Tento rytíř jest bojácný a zbabělý.

Připouštím, pane D. Quijote, vece D. Diego, že vše to, co Vaše Milost řekla a vykonala, drží rovnováhu s rozumem, i nahlížím, kdyby zákony a předpisy dobrodružného rytířstva se ztratily, žeby v prsou Vaší Milosti jako v nějaké ukládce neb v archivu se nalezly; avšak pospěšme si, poněvadž se připozdívá, abychom dostihli ves a příbytek můj. Tam si odpočinete z přestálého namáhání, jež nebylo-li tělesné, bylo duševní, a to nejednou způsobuje ochablost těla.

Přijímám nabídnutí velmi ochotně a vděčně, pane D. Diego, odpověděl D. Quijote, a když více než před tím do koní bodli, přišli okolo dvou hodin po polednách do vsi a do domu D. Diega, jehož D. Quijote nazýval rytířem zelenopláštíkovým.