Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá třetí

Údaje o textu
Titulek: Kapitola padesátá třetí
Podtitulek: O smutném konci a výsledku vladařství Sancha Panzy.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 314–318.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Velice by se mýlil, kdo by se domníval, že na tomto světě vše trvá věčně; spíše patrno jest, že vše se točí dokola či v kruhu. Po jaru následuje léto, po létě podzim, po podzimu zima a po zimě jaro a tak vrací se opět čas v ustavičném kolotání. Toliko život lidský utíká volně k svému cíli, rychleji než čas, bez naděje v návrat, leč by to byl onen život, nemající hrází obmezujících. Tak dí Cid Hamcte, mudřec mohamedánský, jakož k náhledu o volnosti a nestálosti přítomného života a o trvání žití věčného, v něž doufáme, dospěli mnozí beze světla víry, alebrž svitem přirozeným. Zde však spisovatel náš tak mluví k vůli rychlosti, s kterou se skončilo, za své vzalo, sřítilo se vladařství Sanchovo, jako by bylo stín a dým.

Sedmé noci po tolika dnech svého vladařství byl Sancho ve své posteli, syt ne chlebem ani vínem, alebrž rozsuzováním, udílením dobrých zdání, vydáváním předpisův a řádův, když sen vzdor tíži hladu začal zamykati mu víčka, an tu zaslechl veliký hřmot zvoněním a mluvením, že se zdálo, jakoby celý ostrov se propadal. Posadil se v posteli a poslouchal bedlivě, zdali by s to byl vypátrati, co by asi bylo příčinou tak velikého lomozu. Avšak nejen že toho nezvěděl, nébrž k burácení hlasův a zvonův přistoupilo i zvučení nesčíslných trub a kotlů. Tím více poděšen, pln strachu a hrůzy vyskočil vzhůru, vzal na nohy trepky na zemi ležící i aniž by se do županu neb čehosi podobného přioděl, skočil ku dvéřím svého pokoje právě v tu chvíli, kdy viděti bylo přicházeti chodbou více než dvacet osob s hořícími pochodněmi v rukou, s meči vytasenými a křičících hlasem velikým: Do zbraně, do zbraně, pane vladaři! Do zbraně! nesčíslný zástup nepřátel vstoupil na ostrov, jsme všickni ztraceni, nepřispěje-li nám důmyslnost a statečnost Vaše. S takovým vřeskem a třeskem přiběhli zběsnělí k Sanchovi, jenž tu stál ohromen a omámen videm a slychem, a když se přiblížili, zvolal jeden: Ozbrojte se, Vaše Msti, nechcete-li býti ztracen a s Vámi celý ostrov!

Nač se mám ozbrojovat? odpověděl Sancho; což já rozumím zbrani a pomoci? Takové věci měly by spíše zůstaveny býti pánu mému D. Quijotovi, který je snadně vyřídí a obstará; já ale, hříšný člověk, nerozumím takovým šarvátkám.

Ha, pane vladaři, vece druhý, jaké to váhání? Ozbrojte se, Vaše Msti, zde máme zbraň útočnou a obhájecí, pojďte na bojiště, buďte naším strážcem a vůdcem, neboť po právu náleží to Vám, vladaři našemu.

Nuže, ozbrojte mne s Pánembohem, pravil Sancho, a v okamžení tom vytasili se s dvěma štíty, jež měli připraveny, a dali mu je na samou košili nenechavše mu jiného odění kromě štítu v předu a štítu vzadu, jež pevně provazy svázali, tak že byl sevřen a obložen jako přímý sochor nemoha ani kolenem hnouti ani na krok s místa se posunouti, do ruky mu dali oštěp, o nějž se opíral, aby se na nohou udržel. Vystrojivše jej takovým způsobem, pravili, aby šel, vedl je a dodával ducha všem, neboť je-li on jejich hvězdou, světlem a jitřenkou, že dobrého konce výpravy se dodělají. Kterak mám jít, já nešťastný, ozval se Sancho, nemoha kloubem v kolenou ani hnout, když mně v tom ty pláty tak překážejí, jakoby mi v těle vězely? Jediné, co učiniti musíte, jest, abyste mě vzali na ramena a postavili na přič neb zpříma do nějakých dveří, abych je hájil tímto kopím aneb svým tělem.

Pojďte, pane vladaři, vzkřikl jiný, více Vám v chůzi překáží strach než pláty; dosti toho a hněte se, sice bude pozdě, nepřátel přibývá, hluk se množí a nebezpečí roste!

K těmto domluvám a výčitkám zkoušel se ubohý vladař, aby sebou hnul, a tím praštil sebou o zem takovým pádem, že dle svého mínění na kusy se roztříštil. Tu ležel jako želva sevřen a svýma skořepinama pokryt, či jako uzený vepř mezi dvěma vanama, či spíše jako člun na pisčině vzhůru obrácený, i ačkoli viděl ten prostopášný lid jeho pád, neměl přece smilování, ba naopak zhasili pochodně a dali se opět ze všech sil do povyku volajíce s tímtéž úsilím do zbraně, chodili přes ubohého Sancha, spouštěli nesčíslných ran přes štíty, tak že kdyby se ubohý vladař byl neschoulil a hlavu mezi štíty neschoval, velmi zle by se mu bylo vedlo. V této tísni skryt potil a propotil se i z celé duše poroučel se Bohu, aby ho z toho nebezpečenství vysvobodil. Jedni přes něho klopýtali, druzí padali, ano došlo i tam, že jeden postavil se naň a chvíli tak potrval, jakoby odtamtud na způsob nějakého cimbuří svým vojům velel, při čemž hlasitě volal: Sem naši, odtud nepřátelé nejvíce dotírají, tu branku tam hajte, onu bránu zavřete, tam ten řebřík shoďte, sem prskavice, smůlu a pryskyřici s kotly vařícího oleje, zahraďte ulice prošívanicemi! Zkrátka, jmenoval s největší důtklivostí všecky nástroje, všecko náčiní, všecky potřeby válečné, jimiž děje se obhájení proti útoku na město, a uhnětený Sancho, jenž vše slyšel a vše přetrpěl, říkal sám sobě: O kéž by se Bohu zlíbilo, aby ostrov již ztracen byl a já se viděl buď mrtva aneb zbavena této hrozné úzkosti!

Nebe vyslyšelo prosbu jeho, a kdy toho nejméně očekával, zavzněly hlasy: Vítězství, vítězství! nepřátelé jsou poraženi! Zhůru, pane vladaři! vstaňte, Vaše Msti, pojďte radovat se z vítězství a rozdávat kořišť nepříteli odňatou udatností tohoto nepřemoženého ramene!

Zdvihněte mě, pravil Sancho úpěnlivým a zarmouceným hlasem. Pomohli mu vstát, a když se vztýčil, vece: Nepřítele, jehož jsem přemohl, nechť mi třeba na čelo přibijou; nechci rozdíleti kořisť nepřátelskou, alebrž žádám a prosím některého přítele, mám-li jakého, aby mi dal lok vína, aby mi setřel a osušil pot, sice se rozplynu! Otřeli ho, přinesli víno. rozvázali štíty; posadil se na postel a padl do mdlob strachy, hrůzou a klopotou. Již toho litovali, kteří tu prostopášnost způsobili, že ji učinili tak krutou, jak mile ale Sancho k sobě přišel, již se zmírnila litost jejich, kterou mdloba jeho v nich vzbudila. Tázal se, kolik jest hodin, a odpověděli mu, že se rozednívá. Byl tiše a neříkaje ni slova začal se oblékati, zabrán v mlčení, a všickni zírali a čekali, co znamená chvat, s kterým se odíval. Konečně byl oblečen a ubíral se pomaloučku — byl celý ztýrán a nemohl rychle kráčeti — do chléva, kamž za ním všickni přítomní následovali. Přišed k svému šedouši objal ho, dal mu políbení míru na čelo a ne bez slz v očích pravil: Pojď sem, soudruhu a příteli můj, soustrastníku v nouzi a bídě mé! Pokud jsem byl při tobě, neměl jsem jiných myšlének, než které pocházely ze starosti o správu náčiní a o potřeby těla tvého; blažené byly moje hodiny, blažení dnové, blažená léta; jak mile jsem tě ale opustil a vylezl na věž ctižádosti a pýchy, vstoupily do duše mé tisíceré nesnáze, tisíceré klopoty a víc než tisíceré trampoty.

Mezi tím, co takto mluvil, sedlal osla, aniž by mu někdo slova řekl. Když byl osedláním hotov, s velkou tíží a s velikým namáháním na něj vsedl, obrátil svá slova k dvornostovi, tajemníku, postolímu, doktoru Pedru Reciovi a mnohým jiným přítomným řka: Pusťte mne, pánové, a nechte mne vrátit se k bývalé svobodě, nechte mne hledat někdejší život, abych vstal z mrtvých nynějšího stavu. Nezrodil jsem se, abych byl vladařem, abych hájil ostrovy neb města proti nepřátelům, kteří by se na ně vrhli. Umím lépe orati a kopati, vyřezávati a klestiti víno než dávati zákony, než hájiti provincie a království. Svatému Petru v Římě nic neschází, t. j. že každému vede se dobře, kdo koná práci, ku které se narodil. Lépe mi svědčí v hrsti srp nežli žezlo vladařské; raději se chci nasytit úkropem než podléhati skrblosti drzého lékaře, který mne hladem usmrcuje; raději chci z jara odpočívati ve stínu dubu a přikrývati se v zimě na svobodě opelichanou kožešinou, než spočívati pod tíží vladařství v holandských prostěradlech a odívati se sobolinou. Buďte s Bohem, pánové, a řekněte vévodovi, pánu mému, že jsem nah přišel na svět, nah zůstal, neztratil ničeho, nezískal ničeho, t. j. že jsem s holýma rukama nastoupil vladařství a s holýma rukama odcházím, zrovna na opak, než jak vladaři odcházejí z jiných ostrovů. Pusťte mne, nechte mne odejít, jdu se potřít mastí, neboť myslím, že mám žebra všecka přetlučena zásluhou nepřátel, jižto této noci přese mne chodili.

To se nesmí stát, pane vladaři, zvolal doktor Recio; dám Vaší Msti nápoj proti udeření a zhnětení, který Vám ihned prvější zdraví udělí, a co se jídla týče, slibuji Vaší Msti, že se polepším nechávaje Vás hojně všeho jísti, co se Vám zlíbí.

Pozdě se vám zlíbilo, odpověděl Sancho, nezachce se mi zde zůstati, jako nechci poturčiti se. Takové žerty dvakrát se nedějou. Bůhtě svědek, že tu nezůstanu a nepřijmu jiného vladařství, byť by mi je i mezi dvěma talíři podávali, jako nepoletím bez křídel do nebe. Jsem z rodu Panzův a ti mají všickni tvrdé lebky a řeknou-li jednou ne, nemůže z toho býti ano, byť by to i sobě rovné bylo, celému světu na vzdor. V stáji té nechť zůstanou mravenčí křídla, anaž mne vzhůru nesla, aby mne sežrali pasovci a jiná drůbež; budeme zase pěkně chodit po zemi bosou nohou, aniž by nás zdobily střevíce pošité korduanem, a proto nám přece nebudou scházeti hrubé oponky s řemínky; rovný k rovnému a každý dělej, jak mu řemen stačí. Pusťte mne, trvá mi to dlouho.

Na to jal se mluviti dvornosta: Pustíme Vás, pane vladaři, se vší ochotou, ač nám těžká bude ztráta Vaše, neboť Vaše důvtipnost, Vaše křesťanské jednání vzbuzuje nám touhu podržeti Vás; avšak známo jest, že každý vladař, dříve než odstoupí, musí účty klásti ze správy své. Složte je z desíti dní, co jste byl vladařem, a pak jděte s Pánembohem.

Nikdo jich ode mne nemůže žádati, odvolával se Sancho, než komu to uloží vévoda, pán můj. Jdu k němu a složím mu je, jak se sluší; mimo to ale, odcházeje nah nepotřebuju jiného důkazu na přesvědčenou, že jsem vladařil jako anděl.

Bůh ví, že veliký Sancho má pravdu, ubezpečoval doktor Recio, a proto jsem toho mínění, abychom ho nechali odejíti, neboť vévoda bude míti z jeho návštěvy nesmírnou radost. Všickni se v tom shodovali a pustili ho, nabízejíce mu dříve doprovod svůj i vše, čehoby k svému občerstvení a pohodlí cestou potřeboval. Sancho vece, že ničeho nežádá, než trochu obroku pro svého šedouše, půl sýra a půl bochníčka chleba, poněvadž prý cesta jest krátká; větších a lepších zásob že nepotřebuje. Všickni mu padli do náručí a on slze všecky objal zůstavuje jich v podivení jak svými řečmi, tak svým určitým a moudrým předsevzetím.