Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá devátá	Kapitola padesátá	Kapitola padesátá první

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá
Podtitulek:	Vysvětluje se v ní, kdo byli ti kouzedlníci a trapiči, kteří dueňu mrskali a štípali i D. Quijota drápali, kromě příběhův panoše, jenž nesl list Terezii Panzové, manželce Sancha Panzy.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 295–301. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Praví Cid Hamete, nejbedlivější patratel po drobnostech této pravdivé historie, že jak mile doňa Rodriguezová zůstavila jizbu svou, aby odebrala se do komnaty D. Quijotovy, druhá dueňa, anaž s ní spala, to zpozorovala. A poněvadž všecky dueňy jsou zvědavy, slídivy a čmuchavy, ubírala se za ní s takovou tichostí, že ji dobrá doňa Rodriguezová nespatřila; když pak dueňa viděla ji vstupovati do světnice D. Quijota, nejsoucí l prázdna hlavní povahy klepavosti všem dueňám společné, vsadila hned vévodkyni brouka do ucha, kterak doňa Rodriguezová nachází se v komnatě D. Quijotově. Vévodkyně sdělila to vévodovi žádajíc ho za dovolení, by s Altisidorou směly se jíti podívat, co ta dueňa u D. Quijota chce. Vévoda svolil, a ty dvě s velikou opatrností tichounce a pomaloučku připlížily se k dveřím u jizby tak blízko, že všecko slyšely, co se uvnitř mluvilo. Když pak vévodkyně zaslechla, že Rodriguezová vytasila se s fontanelami, nemohla to snésti, tím méně Altisidora, a plny hněvu a mstivosti vrazily prudce do komnaty a poškrábaly, jak vypravováno, D. Quijota i naklepaly dueně, ježto urážky směřující proti slíčnosti a domýšlivosti ženštin u veliké míře probouzejí v nich hněv a rozněcují mstivost. Vévodkyně vypravovala vévodovi, co se bylo přihodilo, k veliké jeho zábavě, a vévodkyně zamýšlejíc žertovati a baviti se s D. Quijotem poslala panoše, jenž představoval Dulcinei při obřadě odčarování jejího, načež Sancho dle domnění vévodkyně pracemi vladařskými dávno byl zapomněl, k Terezii Panzové s listem manžela jejího kromě vlastního dopisu svého a s dlouhým pramenem drahých koralů darem. Praví historie, že panoš byl velmi obratný a vtipný a že chtěje vrchnosti své vděk býti vydal se s velikou chutí na cestu do vsi Sanchovy. Dříve než do ní vkročil, spatřil u potoka zástup prádlo peroucích ženštin, tázal se jich, mohly-li by mu říci, zdali v té vesnici bydlí jistá žena, Terezie Panzová zvaná, manželka jakéhosi Sancha Pauzy, zbrojnoše ve službě rytíře, jemuž říkají D. Quijote de la Mancha. K otázce té zdvihla se jedna z peroucích dívek řkouc: Terezie Sanchová jest moje matka a Sancho jest můj tatínek, a ten rytíř jest náš pán.

Pojďte tedy, děvče, pravil panoš, a ukažte mi k matce; nesu jí psaní a dar od vašeho otce.

Velmi ráda, pane, zvolala dívka na pohled okolo čtrnácti let mající a zanechavši prádlo družce své běžela, aniž by co na hlavu neb na nohy vzala, jsoucí bosa a prostovlasá, před koněm panošovým řkouc: Pojďte, pane, náš dům je na začátku vsi a matka jest doma u veliké starosti nemajíc dlouho o tatínkovi vědomosti.

Za to přináším jí tak dobrých zpráv, vece panoš, že může Pánubohu pěkně děkovati.

Konečně skákajíc, běžíc a hopkujíc přišla dívka ke vsi a dříve než do domu vrazila, volala ve dveřích: Pojďte, maminko, pojďte, pojďte! Zde přichází pán, jenž přináší psaní a jiných věcí od našeho tatouška.

Na ta slova vyšla matka Terezie Panzová ven předoucí s kužele koudel, v hnědé sukni, anaž jsouc krátká zdála se býti napřed vystřižena. Na těle měla kabátek taktéž hnědý a košili ke krku. Nebyla příliš stará, ač napohled jí bylo přes čtyřicet, avšak silná, zdravá, složitá a tlustá. Vidouc dceru svou a panoše na koni divila se: Co je to, dítě, kdo je ten pán?

Jest to sluha velitelky své, doňy Terezie Panzové, odpověděl panoš a při těch slovích sestoupiv s koně padl s velikou ponížeností před Terezií na kolena řka: Poskytněte mi, milostivá paní, své ruky, seňoro doňo Terezie, ježto jste řádnou a vlastní manželkou pana dona Sancha Panzy, statečného vladaře ostrova Baratarie.

Ach, ty pane můj! vstaňte pak! nedělejte to! hrozila se Terezie; vždyť já nejsem palácová dáma nébrž jen chudá vesničanka, dcera nádenníka, žena dobrodružného zbrojnoše a žádného vladaře!

Vaše Mst, namítal panoš, jest nejhodnější manželkou přenejhodnějšího vladaře, a na důkaz té pravdy račte přijmouti tento list a tento dar. Při tom ihned z kapsy vyndal pramen koralů se zlatou sponkou a zavěsiv jej na krk její pokračoval: Tento list jest od pana vladaře, a tento druhý i s těmi koraly jest od paní vévodkyně, anaž mne k Vaší Msti posýlá.

Terezie byla bez sebe a dcera její neméně; děvče ale pravilo: Ať jsem nevím jaká, není-li v tom pán náš D. Quijote, jenž zajisté otci to vladařství aneb hrabství dal, jež mu tolikráte sliboval!

Uhodla jste, přisvědčil panoš, že přízní pana D. Quijota jest nyní seňor Sancho vladařem ostrova Baratarie, jak Vám to tento list dokáže.

Račte mi jej přečíst, šlechetný pane, žádala Terezie; umím zajisté příst, ale číst ani dost málo.

A já také neumím, připojila Sanchica; ale počkejte trochu zde, já někoho zavolám, kdo umí číst, buďsi to sám farář aneb bakalář Samson Carrasco, a ti velmi rádi přijdou, aby něco nového o mém otci slyšeli.

Není třeba, abyste někoho volala; neumím sice příst, ale umím číst a přečtu Vám ten dopis celý, nabízel se panoš, a poněvadž obsah listu již dříve byl uveden, neklademe jej zde. Nato vzal list vévodkyně, jenž následovně zněl:

Milá Terezie! Dobré vlastnosti srdce a rozumu muže Vašeho Sancha přiměly mne, ano za povinnost mi uložily prositi vévodu, manžela mého, aby mu dal vladařství na některém z četných ostrovů svých. Nabyla jsem přesvědčení, že vládne jako sokol, z čehož veliké mám potěšení a začež vřele vzdávám Bohu díky nezmýlivši se, že jsem jej k tomuto vladařství vyvolila, neboť musím seňoře Terezii říci, s jakou těžkostí nalezen bývá ve světě dobrý vladař, a Bůh mne učiň tak dokonalou, jak Sancho vládne. Spolu Vám posýlám, vzácná paní, pramen koralů se zlatou sponkou, a sloužilo by mi k potěšení, kdyby byl z orientalských perlí, avšak kdo nám dává dary, nepřeje nám máry. Svým časem se poznáme a povíme si to; Bůh jediné ví, co se stane. Učiňte mě poručenu Sanchici, dceři Vaší, a vyřiďte jí ode mne, aby byla připravena, že ji zamýšlím výborně provdat dříve než se domnívá. Slyšela jsem, že u Vás máte veliké žaludy, pošlete mi jich dva tucty, budu si jich velice vážit, že jsou z rukou Vašich. Pište mi obšírně a dejte mi vědět, co děláte a jak se máte, a potřebujete-li něčeho, můžete jen muknouti a vyhoví se slovům Vašim. Bůh Vás zachovej.

U nás, Vaše nakloněná přítelkyně

Vévodkyně.

Ach! zvolala Terezie slyšíc obsah dopisu; jaká dobrá, jaká srdečná a jaká vlídná paní! S takovými šlechtičnami dala bych se zahrabat, ne ale se zemankami, jakých je v naší vsi, které myslí, protože jsou zemankami, že ani větříček nesmí o ně zavadit, a které s takovým duchem jdou do kostela, jakoby byly královnami a jakoby snad na cti si zadaly, podívají-li se na vesničanku. Tu se podívejte, ta dobrá paní, ač je vévodkyní, nazývá mě milou a přítelkyní a se mnou jedná, jakobych jí rovna byla. Kéž bych ji rovnati se viděla nejvyšší věži, co jich jest v Manche! Co ale žaludů se týče, pane, pošlu jich Její Urozenosti celou čtvrci a to tak velkých, že se na ně mohou chodit dívat divem divoucím. Nyní ale, Sanchice, hleď obsloužit toho pána, opatři mu koně, vezmi vejce ze stáje, hojně nakrájej slaniny a dej pánovi jíst jako knížeti, neboť za ty příjemné noviny, jež nám přinesl, a za svůj hezký pohled dokonce toho zasluhuje. Já zatím skočím povědít sousedkám o našem štěstí i k panu faráři a k mistru lázebníku Mikuláši, kteří takovými přátely tvého otce byli a jsou.

Ano, udělám to, slibovala Sanchica, ale měla byste mi půl toho pramene dát, protože nemám paní vévodkyni za tak hloupou, aby jej celý byla vám poslala.

Je celý tvůj, dceruško, pravila Terezie, jen mi jej nech několik dní na krku, poněvadž mi to v skutku připadá, jakoby mi srdce obveseloval.

Tím více se budete těšiti, připomenul panoš, až spatříte balíček v tomto vaku. Jest to oděv z nejpěknějšího sukna, který vladař měl jediný den při lovu na sobě a celý seňoře Sanchici posýlá.

Ať žije tisíc let, zajásala Sanchica, a ten, kdo mi jej přináší, rovněž tolik, ano i dva tisíce let, kdyby toho třeba bylo.

Zatím vyběhla Terezie s psaním v ruce a s koraly na krku z domova poklepávajíc cestou na dopis, jakoby to byl bubínek. Náhodou potkala faráře s bakalářem Samsonem a poskakujíc pravila: Na mou věru, už nejsem chudých rodičů dítě! Máme vladařstvíčko; teď ať se mnou nezačíná nejvyšňořenější zemanka, já jí povím!

Co jest to, Terezie Panzová? jaké to bláznovství a jaké jsou to papíry?

Není to bláznovství, ale jsou to listy od vévodkyň a vladařů, a co mám na krku, jsou dobré koraly, otčenáše a zdrávasy jsou z ryzého zlata a já jsem vladařkou.

Pánbůh s námi, Terezie, my vám nerozumíme a nevíme, co mluvíte.

Tuhle tomu porozumíte, pravila Terezie podávajíc jim psaní. Farář je četl, že je i Samson Carrasco slyšel, a Samson i farář podívali se na sebe, jakoby se tomu divili, co čtli; konečně se bakalář tázal, kdo je přinesl. Terezie jim řekla, aby s ní šli domů, že posla tam uvidí, že je to hoch jako zlatá jedle a že jí přinesl ještě jeden dar, který mnohem za víc stojí. Farář jí sňal koraly s krku, prohlížel je a opět prohlížel, a přesvědčiv se, že jsou dobré, začal se znova diviti řka: Mé roucho mi svědkem, že nevím, co říci a co si mysliti o těch listech a o těch darech. Z jedné strany okem a hmatem přesvědčuji se o dobrotě těch perlí, z druhé čtu, že jakási vévodkyně sem posýlá a žádá za dva tucty žaludů.

Vybeř si z toho, co kdo může, pronesl na to Carrasco, zatím na tom dost a pojďme se podívat na posla těch listů, abychom světla nabyli v zmatku se vyskytujícím. Učinili tak a Terezie vrátila se s nimi. Zastali panoše provívajícího trochu obroku pro svého koně a Sanchici krájející slaninu, by do ní vejce vsadila a dala jíst panošovi, jehož pohled a slušný zevnějšek oběma se líbil. Když se na vzájem zdvořile pozdravili, žádal ho Samson, aby jim o D. Quijotovi i o Sanchovi něco nového pověděl, ježto prý si přečtli sice psaní Sanchovo a list paní vévodkyně, přece ale vězí ve tmách nemohouce si vysvětliti, co to má být s vladařstvím Sanchovým, a to na ostrově, ačkoli všechny, aneb většina jich ve středním moři náleží Jeho Msti králi. Na to vysvětloval panoš řka: O tom, je-li pan Sancho Pauza vladařem, nelze pochybovati; je-li to ostrov čili nic, kde vládne, do toho se nepouštím, dosti toho, že jest to místo, které má více než tisíc obyvatelů. Co pak se žaludů týká, pravím, že velitelka moje, paní vévodkyně, jest tak prostá a vlídná, že nejen pošle k vesničance pro žaludy, alebrž mohlo by se i státi, že by poslala k sousedce hřeben si vypůjčit. Musím pánům povědít, že šlechtičny aragonské, byť i vznešeného rodu, nejsou tak puntičkářské a honosivé jako dámy castellanské zacházejíce s lidem s větší upřímností.

Mezi touto řečí přiběhla Sanchica s košem vajec tázajíc se panoše: Řekněte mi, pane: Nosí tatínek také těsné nohavice od té doby, co je vladařem?

Neviděl jsem je na něm, odpověděl panoš, nepochybně je ale nosí. — Ach pro Pána! zvolala Sanchica, jak to musí tatínek vypadat v tom bláznovském kroji. Není to podivné, že jsem od svého narození si přála viděti tatínka v těsných nohavicích? — Však ho v nich uvidíte, budete-li živa a zdráva, vece panoš. Bůh ví, dospěje to tam, že bude chodit v čepici s chlopněmi přes uši, potrvá-li vladařství jeho jen dva měsíce.

Farář a bakalář patrně nahlíželi, že panoš mluví šibalsky, avšak dobrost koralů a pěknost loveckého oděvu, jejž Sancho poslal, úplné je zpletla — Terezie jim oděv již ukázala; taktéž nemohli se dost vynasmáti tužbě Sanchice, dokonce když Terezie pravila: Pane faráři, podívejte se, není-li tu někoho, kdo by šel do Madridu neb do Toleda, abych si koupila širokou obroučkovou sukni, pěknou a hezkou podle módy a z nejlepších, co jich jest. Na mou pravdu, toť se ví, musím co nejvíce mužovu vladařství čest dělat, a zamane-li se mi, půjdu do sídelního města a vrazím se do kočáru, jako všecky ostatní; vždyť mám muže vladařem, který kočár mít a držet s to jest. — I což, maminko, ozvala se Sanchica, kéž by Pánbůh dal, aby to bylo raději dnes než zítra, byť i ten onen, vida mě seděti s paní máteří v tom kočáře, říkal: Podívejte se, ta a ta, dcera česnekového měcháče, jak sedí a roztahuje se v tom kočáře, jako by byla papežkou! Ale nechť si házejí blátem, jen když já budu v kočáře majíc nohy nad zemí. Nechať ďas vezme všechny ty pomlouvače na světě! Mám pravdu, maminko?

I kterak bys neměla, když tak pěkně mluvíš, dcero, libovala si Terezie; a všecko to štěstí, ano i větší předpovídal mi dobrý Sancho, i shledáš, dítě, že co nevidět udělá ze mne hraběnku, neboť vše to je teprv začátek budoucího štěstí. Často jsem slýchala od tvého dobrého otce, jímž jest tak dobře jako otcem přísloví Dává-li ti kdo kravičku, vezmi ji honem za smyčku; dají-li ti vladařství, drž se ho, a dají-li ti hrabství, chop se ho, a dává-li někdo něco a říká: Tu máš, tu máš, ať se nezdráháš. Kdo nechce, ať spí a neodpovídá šťastné náhodě, když stojí u domu za vraty a volá. — I co je mi do toho, doložila Sanchica, ať si řekne kdo chce co chce, budu-li mu připadat nadutá a domýšlivá; vždyť i pes nosí kožené kalhoty, co z toho?

Slyše to farář pravil: Nemohu si jinak mysliti, nežli že všickni rodu Panzův přišli na svět s pytlem přísloví v těle; neviděl jsem nikoho z nich, jenž by je ze sebe nesoukal v každou chvíli a ve všech řečech, jež vedou.

Máte pravdu, tvrdil panoš, neboť i pan vladař Sancho ustavičně je má v ústech, a byť se i mnohá nehodila, přece způsobují zábavu a paní vévodkyně i vévoda velice je chválí. — Jak, vzácný pane, Vy ustavičně stojíte na svém, že Sanchovo vladařství jest skutečnou pravdou a že jest nějaká vévodkyně na světě, která by ženě jeho dary poslala a jí psala? My aspoň, ač jsme dary v rukou měli a listy čtli, nevěříme tomu majíce za to, že jest to nějaký kousek D. Quijota, krajana našeho, který o všech věcech se domnívá, že se dějí kouzlem; a proto pravím, že bych rád Vás omakal a ohmatal na přesvědčenou, jste-li vyslancem obrazotvornosti aneb člověkem z masa a kostí.

Pánové, více o sobě nevím, odpověděl panoš, nežli že jsem skutečným poslancem a pan Sancho Panza že jest opravdivým vladařem, že mu vrchnost moje, vévoda a vévodkyně, dávají a dali vladařství a že jsem slyšel, kterak si Sancho Panza velmi statečně v něm počíná. Je-li v tom kouzla, pánové, čili nic, o tom rozhodněte mezi sebou; jiného nic nevím, jakož přísahám, že tomu tak, k životu svých rodičů, jež posud na živu mám, jež miluju a jimž jsem celý oddán.

Možno, že tomu tak, vece bakalář, avšak dubitat Augustinus.

Nechť si pochybuje, kdo pochybuje, odsekl panoš, co jsem řekl, jest pouhá pravda a zůstane vždy nade lží, jako olej nad vodou; ne-li, operibus credite, et non verbis, pojďte některý se mnou a přesvědčíte se svýma očima, čemu nevěříte ušima.

To jití se mne týká, ozvala se Sanchica, račte mne, pane, vzít za sebou na koně a já půjdu velmi ráda podívat se na svého otce. — Dcery vladařův nemají se vydávat samy na cestu, alebrž v průvodu vozův a nosítek a s četným komonstvem. — Pro Pána, já pojedu tak dobře v kočáře, jako na oslici, to jste přišel na upejpavou! — Mlč, nerozumné děvče, napomínala ji Terezie, nevíš, co mluvíš; ten pán má pravdu, a jak jde kroj, tak se stroj. Dokud to byl Sancho, byla jsi Sanchou, a je-li vladařem, jsi slečnou, myslím, že se nemýlím. — Má víc pravdy seňora Terezie, než se domnívá, přisvědčoval panoš, a nyní dejte mi jíst a vypravte mě brzy, poněvadž dnes večer hodlám se domů vrátit. Tu nabízel se farář: Nelíbilo by se Vám, vzácný pane, se mnou se uskrovniti? Paní Terezie má více vůle než náčiní k uhostění tak hodného pána. Panoš mu v tom odepřel, konečně ale učinil mu po vůli k svému lepšímu, a farář jej velmi rád s sebou vzal, aby nabyl příležitosti pohodlně se vyptati na D. Quijota a hrdinské činy jeho.

Bakalář se nabídl, že napíše Terezii odpověď; ona ale nechtěla připustiti, aby se jí do jejích věcí míchal, majíc ho za čtveráka, a proto dala vaječný predlík jakémusi mníškovi, který psát uměl, a ten jí vyhotovil dva listy, jeden pro muže jejího, druhý pro vévodkyni, jež oba z její hlavy pocházely a nejsou nejhorší stránkou této povídky, jak později shledáno bude.