Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola pátá
Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
Kapitola čtvrtá | Kapitola pátá | Kapitola šestá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola pátá |
Podtitulek: | O důvtipném a půvabném hovoru Sancha Panzy s manželkou jeho Terezií i o jiných zmínění hodných příhodách. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 26–30. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Kristian Stefan |
Licence překlad: | PD old 70 |
Překladatel této povídky počínaje psáti tuto pátou kapitolu praví, že ji má za podvrženou, poněvadž v ní Sancho Panza mluví jiným slohem než jej předpokládati lze u člověka tak obmezeného rozumu, i poněvadž jedná o věcech tak útlých, že nelze zato míti, by jim rozuměl; avšak aby vykonal povinnost svou, nemůže prý nepřeložiti tu kapitolu, tudíž vypravuje následovně.
Sancho přišel tak spokojen domů, že manželka jeho na dostřel zpozorovala dobrou mysl jeho; tak že se nucenu viděla tázati se ho: Co přinášíš, příteli Sancho, že tak vesele přicházíš?
Dejž Bůh, ženo, abych toho nelitoval, že jsem tak spokojen, jak se zdám.
Tomu nerozumím, muži, odtušila ona, nevím co tím chceš říci, aby Bůh dal, bys toho nelitoval, že jsi tak spokojen; jaký to nesmysl! nevím, proč bys nechtěl býti spokojen?
Vidíš Terezko, vece na to Sancho, jsem vesel, že jsem se na tom ustanovil sloužiti opět pánu svému D. Quijotovi, jenž potřetí vyjede hledat dobrodružství; já chci jít s ním, poněvadž toho požaduje také nutnost moje. Mám radostnou naději, že najdu jiných sto dukátů jako těch, které jsem už vydal, avšak rmoutí mě, že mám tebe a děti moje opustit. Kdyby mně Bůh dal nasytit se doma o suché noze, aniž bych chodil přes hory a doly, což by snadně učiniti mohl i bez žádosti mé, byla by patrně radost moje stálejší a podstatnější; proto pravil jsem: Nedej Bůh, abych toho litoval, že jsem tak spokojen.
Vidíš Sancho, přejala řeč Terezie, od té doby, co jsi se stal členem dobrodružného rytířstva, chováš se tak temně, že ti nikdo nerozumí.
Dost na tom, ženo, rozumí-li mi Bůh, dal Sancho za odpověď, on, jenž rozumí všem věcem, a tím se spokoj. Věz, že třeba jest tyto tři dni v pořádku být s šedoušem, aby mohl zbroj nositi; zdvojnásob mu obrok, ohlídni se po sedle a mimo to po řemení, poněvadž nepůjdeme na veselku, alebrž na rejd do celého světa; budeme mít šarvátky s obry, draky a upíry, budeme slyšeti sikot, štěkot, škvik a řev, a to vše bude pouhým sbíráním doušky proti tomu, až setkáme se s honci soumarů a se zakletými móry.
Ráda tomu věřím, muži, řekla na to Terezie, že dobrodružní zbrojnoši zadarmo chléb nejedí, a proto budu se modliti k Pánu Bohu, aby tě brzy sprostil takového zlého osudu.
Já pravím, ženo, odvětil Sancho, kdybych neočekával, že se za krátký čas spatřím vladařem nějakého ostrova, přál bych hned, abych skonal.
To ne, mužičku, ozvala se Terezie. Ať žije slepice, byť i tipec měla; žij i ty a čert vezmi všecka vladařství, co jich ve světě. Bez vladařství dostal jsi se ze života matčina, bez vladařství žil jsi až doposud, bez vladařství, bude-li se Bohu líbiti, chodit aneb pohřben budeš, jako mnoho jest těch na světě, kteří žijou bez vladařství a počítání jsou mezi lidi. Nejlepším kořením na světě jest hlad, a pokud ten neschází chudým lidem, jedí vždy s chutí. Avšak viď, Sancho, kdybys šťastnou náhodou dodělal se nějakého vladařství, nezapomněl bys na mne a na děti své? Nezapomeň, že je Sancháčkovi již plných patnáct let a že je čas, aby chodil do školy, má-li ho strýc opat v pořádném stavu věnovat církví. Nezapomeň také, že Marjánka, dcera tvá, tím neumře, provdáme-li ji, a já mám tušení, že tak touží po muži, jako ty opravdu přeješ si vladařství; ostatně myslím si, že lépe jest míti dceru špatně vdanou, než dobře zčubčenou.
Na mou věru, zvolal Sancho, sešle-li mi Bůh něco hodnosti vladařské podobného, hodlám ženo, Marjánku tak vznešeně provdat, že nestačí než nazývat ji milostivou paní.
To ne, namítala Terezie, provdej ji sobě rovnému, to je moudřejší; strčíš-li ji z dřevěnek do panských střevíčků, z hnědé vlněné kazajky do hedvábných šatů, a stane-li se z Marjánky, které se tyká, milostivá neb urozená paní, nedovede se ubohá ani obrátit a dopustí se přes tu chvíli tisícerých hloupostí, prozrazujíc, že setkána jest z přediva tlustého a hrubého.
Mlč bloude, zvolal Sancho, jedná se tu všeho všudy o dvě, tři léta, aby tomu zvykala, pak jí bude slušeti zpanštělost a vážnost jak by ulil; a ne-li, co na tom záleží? Je-li jednou milostivou paní, přijď si kdo přijď.
Pomalu, Sancho, s tvým rodem, pokračovala Terezie; nevypínej se výše a pamatuj na přísloví: Utři nos synu sousedovu a vezmi si ho do domu. To by věru byla pěkná věc, dát naši Marii takovému nějakému hrabátku aneb šlechtíčkovi, který by ji týral, kdyby se mu zlíbilo, nazýval ji sprostou, dítětem nádenickým a kouzedlnickým; ne, na mou duchu, muži, proto jsem svou dceru nevychovala. Přines jen peníze, Sancho, a provdání nech mně na starosti; je tu Lope Tocho a syn Jana Tocha, junek statný a zdravý, jehož známe a kterýž nehledí křivým okem na holku, a s ním, jenž nám je roven, bude dobře vdána, budeme ji mít ustavičně před svýma očima, budeme všickni pohromadě, rodiče a děti, zeť a vnoučata, a meškati bude mezi námi všemi mír a požehnání boží; nevdáš mně ji k těm dvorům a do těch velkých paláců, kde ani ona jim ani oni jí nerozumějí.
Slyš, ostudo, ženo Barnabášova, rozhněval se Sancho, proč mi chceš ustavičně překážeti, abych dceru svou vdal někomu, kdo by mně zplodil vnuky, jimž by urozené panstvo říkali? Věziž, Terino, vždy slýchal jsem říkat rodiče své: Kdo neumí štěstí použiti, když přichází, nesmí reptati, když ho mine; a nyní nebylo by dobře, když štěstí na naše dvéře tluče, abychom je zavřeli; plavme se příznivým větrem, jenž nám vane.
Pro tento způsob mluvení a pro to, co Sancho ještě dále povídá, praví překladatel této povídky, že má tuto kapitolu za podvrženu.
Nezdá se ti, pitomá, věcí dobrou, pokračoval Sancho, posadit mne do nějakého výnosného vladařství, které by nám nohu z bláta osušilo a Marjánce ženicha dalo, kterého bych chtěl? Viděla bys, jak by ti říkali: Urozená paní Teresie Panzová, jak bys v kostele chodila po drahých kobercích, seděla na poduškách a čalounech k pohoršení šlechtičnám zemským? Či chceš zůstati ustavičně v stejném stavu jako věšák na oděv, nejsouc větší ni menší? O tom už víc nemluvme; Marjánka musí státi se hraběnkou, mluv si co chceš.
Víš co mluvíš, muži? tázala se Terezie; přes to přese všecko obávám se, že ten hraběcí stav mé Marie bude jejím neštěstím. Učiň z ní, co chceš; udělej z ní vévodkyni aneb princeznu, avšak říci ti musím, že se to nestane z úmyslu a přesvědčení mého. Vždy, brachu, přála jsem rovnosti a nemohu viděti hrdost bez podstaty. Teresií mne nazvali při křtu, jméno to jednoduché a prosté, bez předních a zadních přívěsků, bez ozdob: Slečno neb urozená paní. Gascajo nazýval se můj otec, a od těch dob co jsem tvojí ženou, říkají mně Terezie Panzová, ač by mne s dobrým důvodem jmenovati měli: Terezie Cascajová. Avšak jak jde kroj, tak se stroj, a s jmenem tím se spokojím, aniž by mně přidávali nějaké Don, jež by mně tak tížilo, že bych ani vztýčiti se nemohla. Nedám těm, kdo by mě viděli chodit oděnu jako hraběnku nebo vladařku, příležitosti k řečem, aby ihned říkali: Podívejte se, jak hrdě si vykračuje ta slouhová! Včera ještě nemohla dost koudele s kužele spříst a chodila do kostela s přehozeným cípem sukně na sobě, jakoby v mantile, a nyní chodí v tuhé sukni se šperkem a pyšně jako bychom jí neznali. Zachová-li mi Bůh mých šest neb pět smyslů, či kolik jich mám, nemyslím na to, uvaliti se do takových nesnází; ty brachu, jdi si být vladařstvím či ostrovstvím, a vypínej se jak chceš; já ale a dcera moje, zaříkám se věčností matky své, ani krokem nehneme se z naši vsi. Počestná žena nohu nezlomí nežli doma, a poctivému děvčeti jest práce nad rozkoš. Ty se svým D. Quijotem jdi si po svých dobrodružstvích a zůstav nás v našem zlodružství, Bůh nám dá vice, budeme-li hodny. I nevím opravdu, jak on přišel k tomu Don, jež neměli ani rodičové, ani dědové jeho.
Teď ale pravím, že máš nějakého rarácha v sobě! rozhorlil se Sancho; Pán Bůh s tebou, ženo, tyť jedno mícháš do druhého, že to nemá ani hlavy ani paty! Kterak dohromady patří Cascajová, šperk, přísloví a pýcha s tím, co já pravím? Slyš, pošetilá a nemoudrá, tak tě musím nazývati, poněvadž nerozumíš mým důvodům a od štěstí se odvracíš — řekl-li bych, aby moje dcera s věže skočila aneb celým světem se potloukala, jako infantka Donna Urraca, měla bys pravdu, nesouhlasíc se mnou; jestliže ale snadňouce a dříve než mžiknutím očima proměniti ji mohu v donnu a urozenou paní, jestliže ji vyvedu z doškové chýše a posadím pod nebesa na zvýšený stolec do skvostné síně s aksamitovými poduškami, jak to měl panovnický rod v Almohadů v Maroku, proč nesouhlasíš a nechceš, co já chci?
Vis proč, muži? odpověděla Terezie, poněvadž přísloví dí: Kdo tě přikrývá, odkrýváte. Chudého všímají si oči všech jako mimochodem, na bohatém ale utkvějí; a byl-li takový boháč jednou chuďasem, tu je reptání a lání, a co horšího, zlolajicníci nepřestanou, poněvadž jich jest na ulici davem jako včel v roji.
Nu, Terino, odvětil Sancho, poslechni, co ti teď chci říci, snad si to neslyšela po všechen čas života; nemluvím ze sebe, poněvadž vše, co ti říci hodlám, jsou výpovědi kněze, jenž minulého postu v této vsi kázal, a dobře-li se pamatuju, pravil, že všecky věci přítomné, na něž oči hledí, jsou a trvají v paměti naší mnohem více a větší silou, než minulé.
Tyto řeči, jež tu Sancho vede, jsou druhým důvodem, proč překladatel tuto kapitolu za podvrženou pokládá, poněvadž přesahují chápavost Sancha, jenž takto pokračoval:
Tím stává se, vidíme-li nějakou osobu pěkně upravenou, bohatě oděnou, se zástupem komonstva, že nás mocně jímá a vábí, tak že k ní máme úctu; jestliže v okamžení tom pamět na mysl nám uvádí nízký stav, v němž jsme tu osobu viděli: tu úhona, ať si pochodí z chudoby aneb z nízkého rodu, jakmile minula, již přestává a platí pouze to, co přítomně vidíme; a jestliže ten, jehož štěstí povzneslo z kalu nízkosti — to jsou vlastní slova otce duchovního — k výši blahobytu, jest způsobný, vlídný a zdvořilý ke všem, a nevtírá se mezi ty, kteří od dávných věků jsou urozenými, buď jistá, Terezie, že nikdo nevzpomene na to, čím byl, alebrž ctíti bude každý to, čím jest, nebude-li závistníků, jichž žádný šťastný osud bezpečen není.
Tomu já nerozumím, odtušila Terezie; dělej co chceš a nepleť mi hlavu svými řečmi a výklady a rozhodil-lis se —
Rozhodl máš říci, ženo, přejal jí řeč Sancho, ne rozhodil.
Nech toho pření se mnou, muži, pokračovala Terezie, já mluvím jak se Bohu líbí a nepustím se do dalších hádek, a pravím, trváš-li zatvrzele při svém vladařství, vezmi s sebou syna svého Sancha, abys ho ihned vladařskému umění vyučoval, poněvadž dobře jest, aby děti dědily a chopily se povolání otcova.
Co do vladařství, vysvětloval Sancho, pošlu pro něho poštou a tobě peníze, jichž budu míti dost, poněvadž vždy jest lidí hojně, kteří jich vladařům dají, nemajícím jich; a vystroj ho pěkně tak, aby nebylo znáti, čím byl, a zdál se býti tím, čím býti má.
Pošli nám jen peníze a já ti ho vystrojím jako panenku.
V tom jsme se tedy shodli, doložil Sancho, že naše dcera má býti hraběnkou.
Od té chvíle, co se stane hraběnkou, odvětila Terezie, přála bych si srdečně, abych ji zahrabala; avšak opakuju to, abys činil, co se ti libí, poněvadž my ženy s tím ustanovením jsme se narodily, abychom poslouchaly mužů svých, byť i hlupáci byli.
A při tom dala se do takového břečtění, jakoby Sanchovnu viděla už mrtvu a zahrabánu.
Sancho ji těšil, řka, že má-li se státi hraběnkou, stane se jí co možná pozdě.
Tím se rozmluva skončila a Sancho odebral se k D. Quijotovi, aby přípravy činil k odchodu.