Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola osmá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmá	Kapitola osmá	Kapitola devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmá
Podtitulek:	Vypravuje se o tom co se přihodilo D. Quijotovi, když šel navštívit svou seňoru Dulcinei del Toboso.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 42–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Budiž veleben všemohoucí Allah! di Hamet Benengeli na začátku osmé kapitoly. Budiž Allah veleben, opakuje třikrát a praví, že blahořečení to pronáší, vida, kterak D. Quijote a Sancho jsou na cestě i kterak čtenáři této utěšené povídky budou moci od té chvíle očekávati začátek hrdinských kusů a vtipů D. Quijota i zbrojnoše jeho. Praví, aby zapomněli minulých dobrodružství důmyslného rytíře a zrak svůj obrátili k budoucím, která nyní začínají se cestou Toboskou, jako předešlá počala se na nivách Montielských. A žádost jeho není velká naproti tomu, co slibuje; pokračujeť těmito slovy.

Sotva že D. Quijote a Sancho po odchodu Samsonově byli samotni, dal se Rocinante do ržání a šedouš do hykání, což od obou, rytíře i zbrojnoše, pokládáno za dobré znamení a za věštbu velmi šťastnou. Abych ale pravdu řekl, bylo to spíše sténání a hýkání šedouše než ržání koně, z něhož Sancho soudil, že štěstí jeho vznésti a vypnouti se má nad štěstí velitelovo. Předtucha ta zakládala se na jistém astrologickém hadačství, jemuž snad rozuměl, ač historie věc tu nevysvětluje. Toliko bývalo jej slyšeti, když klopýtl aneb upadl, kterak říkal, že neměl choditi z domu, poněvadž klopýtnutí neb upadnutí nic jiného neznamená, než roztrhání střevíců a potlučení žeber, i ačkoli hrubě chytrý nebyl, v tom se nemýlil.

D. Quijote uchopil se slova řka: Příteli Sancho, noc nám jde kvapem vstříc a máme s největší tmou co dělati, abychom zrána dostali se do Tobosa, kamž hodlám jíti dříve než se do nějakého dobrodružství pustím, abych tam dostal požehnání a příznivého svolení nevyrovnané Dulcinee. Svolením tím, doufám, zajisté vykonám a dovrším všecka nebezpečná dobrodružství, poněvadž nic na tomto světě nečiní dobrodružné rytíře statečnějšími než přízeň jejich dámy.

Já také tak myslím, odpověděl Sancho, avšak mám to za věc velmi nesnadnou, abyste, Vaše Milosti, mohl s ní mluviti jinak než stranou, a tím méně doufám, že budete od ní moci dostat požehnání, leč byste ji vysadil přes nádvorní plot, kde jsem ji poprvé spatřil, nesa jí list s novinami o ztřeštěných a bláznovských kusech Vaší Milosti, jež jste vykonal u prostřed pohoří Morenského.

Zalíbilo se ti mluviti o jakémsi nádvoří, Sancho? odvětil D. Quijote. Kdy a jak viděl jsi tu nikdy dosti nevelebenou ušlechtilost a slíčnost? Nemohla to býti než nějaká gallerie aneb síň aneb sloupová chodba, či jak se to jmenuje, nějakého nádherného a královského paláce.

To vše může být, vece na to Sancho, avšak mně to připadalo jako nádvoří, leda že by mne paměť opouštěla.

Přes to přese všecko tam půjdeme, odtušil D. Quijote, buď si to přes plot aneb oknem, štěrbinou nějakou aneb mezi tyčkami u zahrady, neboť každý paprslek, jenž ze slunce slíčnosti její padne mi do očí, roznítí mi rozum a posilní mysl tou měrou, že budu jediným a nevyrovnaným v moudrosti a statečnosti.

Zajisté, pane, pokračoval Sancho, když jsem já to slunce seňory Dulcinee del Toboso viděl, nebylo tak jasné, žeby mohlo vydávati nějakých paprslků, i muselo být když, jak jsem pravil, Její Milost prosívala tu pšenici, mnoho prachu tím způsobeno, že jako mračno před její obličej se vznesl a ji zatemňoval.

Co to ustavičně máš, Sancho, zvolal D. Quijote, říkaje, domnívaje se, víru tomu dávaje a dokazuje, že velitelka moje Dulcinea prosívala pšenici? Vždyť jest to práce a zaměstnání daleko ležící od toho, co činí a činiti mají osoby výtečné, zřízené a vychované k jiným zaměstnáním a zábavám, osvědčující na dostřel popřednost svou. Špatně pamatovals jsi slova našeho básníka, jenž vypisuje zaměstnání oněch čtyř Rusalek v křišťálové jeskyni, kterak vynořily se z Taja a na zelené lučině dělati se jaly ty skvostné tkaniny, jež nám důmyslný onen básník popisuje, kterak byly ze zlata, hedvábí a perlí do látky vpletených. Takového způsobu musela být práce mé velitelky, když jsi ji spatřil, leda by závist nějakého zlomyslného kouzedlníka vězela ve všem, co mně má způsobiti zalíbení, rušila a měnila v tvářnost jinou, než jakou co má. A tak obávám se, že spisovatelem této povídky, jižto prý o mých činech tiskem vydali, na neštěstí byl nějaký učený, mně nepříznivý muž, který jí složil jako páté přes deváté, a do jedné pravdy přimíchal tisíc lží, libuje si v tom vypravovati o jiných věcech, než jakých vyžaduje vypravování pravdivé historie. O závisti, matko neskončeného zlého a hlodavce všech ctností! Všecky nepravosti, Sancho, mají při sobě cosi příjemného, avšak závist nemá při sobě než nelibost, hořkost a hněv.

To já také říkám, doložil Sancho, a myslím, že v té povídačce či historii, kterou prý bakalář Carrasco o nás viděl, vede se mému dobrému jménu jako zápřeží bez oprati, aneb jak se říká, sem tam z kouta do kouta přes cestu. Na mou věru, jest to pro mne štěstí, že jsem nikdy nic zlého o žádném kouzedlníku nepovídal a že se mi tak dobře nevede, aby mi někdo záviděl. Jest arci pravda, že jsem trochu potutelný a že mám jakýsi nástin šibalství, avšak zahaluje a zakrývá je veliký plášť mé přirozené a nehledané prostoty. A kdyby nic jiného se na mně neshledávalo, nežli že věřím a vždy věřím pevně a opravdově v Pánaboha a všemu, co za pravdu má, več věří svatá církev římskokatolická, a že jsem, jakož vím, ouhlavním nepřítelem židův, musí povídkáři slitovati se nade mnou a dobře mnou zacházeti ve spisech svých. Pročež ať si říkají, co chtějí, ježto nah jsem se narodil, nah jsem zůstal, ničeho jsem neztratil, ničeho nezískal; byťbych se i v knihách viděl a chodil na tomto světě z ruky do ruky, nedám za to ani špetku, ať si o mně říká, kdo chce co chce.

To mi připadá, Sancho, přisvědčil D. Quijote, jako onen případ s jedním slavným básníkem za našich časů, jenž napsal zlomyslnou satyru o všech dvorských dámách, nevloživ do ní a nejmenuje jednu jedinkou, o níž se mohlo pochybovati, zdali tam jest, čili nic. Ta vidouc, že není v seznamu těch dám, odebrala se k básníkovi řkouc čeho na ní shledal, že ji nepostavil do počtu ostatních, i aby hanlivou svou báseň rozšířil a dal ji do pokračování, sice že se tomu podiví, co se mu stane. Básník tak učinil a ztřepal ji, že by to žádná ženština tak nedovedla, a ona byla spokojena s pověstnou, byť i zlopověstnou básní.

Sem se dobře hodí to, co se vypravuje o onom pastýři, jenž zapálil onen slavný chrám Diany, který počítán byl mezi oněch sedm divů světa; a to učinil, jen aby jméno jeho nezahynulo v pamětech budoucích. I ač rozkázáno bylo, aby jméno nikde se nepřenášelo, aby nikdo o něm ani ústně ani písemně zmínky nečinil, by on nedosáhl čile úmyslu svého, přece všude se vědělo, že mu říkali Herostrat. Taktéž shoduje se s tím příhoda slavného císaře Karla V. s jistým rytířem v Římě. Císař přál si viděti onen pověstný chrám, Rotunda zvaný, jenž za starodávna nazýval se chrámem všech bohův a nyní lepším názviskem jmenuje se chrámem všech svatých. Budova tato lépe jest zachována než ostatní, jichž vystavěla ušlechtilost římská, a nejvíce hlásá o mohutnosti a velkoleposti zakladatelů svých. Má podobu jako půl pomeranče, jest převelikých rozměrů a velmi světlý, ač nepadá do něho světla více, než co připouští jediné okno, či lépe řečeno, kulatá kuple na vrchu jeho. Odtud obdivoval se císař budově maje po boku jistého římského rytíře, jenž mu vysvětloval původ a podrobnosti tohoto velkého díla a pamětihodného stavitelství; a když odcházeli od toho světlíku, pravil rytíř císaři: Tisíckrát přál jsem si s Vaší císařskou Milostí vrhnouti se s této kuple dolů, abych na věky zachoval jméno své ve světě.

Děkuju Vám, odpověděl císař, že jste tento zlý úmysl nevykonal; od nynějška ale nechci Vám poskytovati příležitosti, abyste osvědčil řádnost smýšlení svého, a proto zakazuji Vám, abyste nikdy nemluvil se mnou, aneb byl kdy tam, kde já jsem. A těmi slovy velikou milost mu prokázal. Chci tím říci, že žádost státi se proslaveným, na nejvejš podněcuje. Což myslíš, že Horatia Kokla přimělo vrci se v plné zbroji s mostu dolů do Tibery? Proč upálil si rámě a ruku Mucius? Co pohánělo Kurcia, že se do hluboké horoucí propasti vrhl, anaž otevřela se uprostřed Říma? Co přimělo Césara, aby proti všem věštbám, ježto na odpor se ukazovaly, překročil Rubikon? A z příkladů nejnovějších, proč stateční Španělové, vedeni jsouce přeušlechtilým Cortesem do Nového světa, potopili koráby, tak že zůstali na suchu kolkolem jsouce mořem obklopeni? Všecky ty a mnoho jiných velkých činů byly a budou skutky slavné paměti, po níž smrtelníci touží za odměnu a za část nesmrtelnosti, jíž hodní jsou pověstní činové jejich. A však my katoličtí křesťané a dobrodružní rytíři máme spíše zříti k slávě věkův budoucích, anaž věčna jest v říši věčné a nebeské, nežli k marnosti slavné pověsti, jižto dosíci lze v tomto nynějším a pomíjejícím životě. Pověsť taková, byť i dlouho trvala, konečně musí zahynouti se světem samým, jenž cil svůj má určený; tudíž, Sancho, nemají cínové naši překročiti meze, jež nám položilo náboženství křesťanské, k němuž se přiznáváme. V obřích bojovati máme proti zpupnosti; šlechetností a dobromyslností proti závisti; mírností a poklidem duše proti hněvu; střídmostí v pokrmech a ustavičným bděním proti obžerství a ospalosti; zákonností zachovávanou k zvoleným velitelkám srdce svého proti násilí a nevázanosti; cestováním po celém světě i vyhledáváním příležitosti, které nás činiti mohou a činí nejen křesťany ale i proslavenými rytíři, proti lenivosti. Viz, Sancho, to jsou prostředky, které povznášejí k největší slávě, již dobrá pověst s sebou nese.

Všemu tomu, co jste mi až posud říci ráčil, velmi dobře jsem rozuměl, avšak rád bych, aby Vaše Milost podvrátila pochybnost, jež mi právě na mysl přišla.

Vyvrátila, chtěl jsi říci, Sancho, vece D. Quijote; mluv tedy, odpovím ti, seč budu.

Povězte mi, pokračoval Sancho, kde jsou nyní ti Juliové či Augustové a všichni ti slavní rytíři, o nichž jste pravil, že umřeli?

Pohané, odpověděl D. Quijote, bezpochyby jsou v pekle; křesťané, byli-li dobrými křesťany, jsou buď v očistci aneb v nebi.

To je dobře, řekl Sancho, ale nyní bych rád viděl, zdali v hrobkách, kde těla těch velkých pánů odpočívají, jsou stříbrné lampy, aneb zdali zdi hrobek jejich ozdobeny jsou berlemi, umrlčími prostěradly, vlásenkami, hnáty a očima z vosku? A není-li tomu tak, čím jsou ozdobeny?

Na to odpověděl D. Quijote: Hrobky pohanův byly po většině nákladné chrámy; popel z mrtvoly Julia Césara spočíval na kamené pyramidě přenesmírné velikosti, a nyní ji nazývají obeliskem sv. Petra. Císaři Hadrianovi slouží za hrobku hrad tak veliký, jako celá ves; hrad ten nazýval se Moles Hadriani a nyní je to hrad Svatoandělský v Římě. Královna Artemisie pochovala svého manžela Mausola do hrobky, anaž patřila mezi sedm divů světa; avšak žádná z těchto a mnohých jiných pohanských hrobek ozdobena není umrlčími prostěradly aneb jinými oběťmi a znameními, jež by ukazovaly, že ti pohřbení jsou svatými.

Vida, vida! odtušil Sancho; a nyní mně povězte: co jest více, z mrtvých vzkřísiti nebožtíka aneb zabit obra?

Odpověď leží na bíledni, pravil na to D. Quijote, vzkřísiti z mrtvých jest více.

Teď to mám! zvolal Sancho; tedy jest a bude sláva těch, kteří z mrtvých křísí, zrak dávají nevidomým, oudy napravují chromým, zdraví vracejí nemocným, a v jejichž hrobkách hoří lampy, v jejichž kapličkách plno jest lidí pokorně ctících ostatky jejich — těch sláva, pravím, jest a bude i na onom světě větší, nežli kterou zanechali a zanechají všickni ti pohanští císařové a dobrodružní rytíři, co jich bylo na světě.

Rád se přiznávám k té pravdě, odpověděl D. Quijote.

Tedy tuto slávu, tento dík, tyto přednosti, či jak tomu říkají, vece Sancho, mají těla a ostatky svatých, při nichž podle schválení a dovolení svaté matky naší církve jsou lampičky svíčky, umrlčí prostěradla, pohřební sukna, malby, vlásenky, oči, hnáty, jimiž zvětšuje se pobožnost a zveličuje sláva jejich křesťanská. Mrtvoly svatých a ostatky jejich berou králové na svá bedra, líbají částky jejich oudů, ozdobují a obohacují jimi své kapličky a skvostné oltáře.

A co má, Sancho, z těchto tvých slov vyplývati? vece D. Quijote.

Chci tím říci, vysvětloval Sancho, že máme býti svatými a tím nabudeme nejkratším způsobem oné slávy, po níž dychtíme. Vězte, pane, že včera či předvčírem — tedy tomu není dávno, co se to stalo — za svaté neb blažené prohlášeni jsou dva mniši bosáci, jejichž železné řetězy, kterými své tělo pásali a trýznili, políbiti aneb se jich dotknouti pokládá se nyní za veliké štěstí. Řetězy ty jsou u větší cti, jak se říká, nežli meč Roldanův ve zbrojnici našeho zeměpána, jehož Bůh zachovati račiž. Tím, pane můj, stojí za víc býti pokorným mnichem kterékoli řehole, než statečným dobrodružným rytířem; více před pánem Bohem povyšují dva tucty kajicných ran než dva tisíce bodův oštěpem, jež se zasadí buďsi obrům, drakům neb upírům.

To je pouhá pravda, dosvědčil D. Quijote, ale nemůžeme být všickni mnichy a mnoho jest cest, jimiž Bůh k svým vede do nebe; rytířství jest bohoslužbou a svatí rytíři požívají též slávy nebeské.

Ano, namítal Sancho, ale slyšel jsem, že jest více mnichů v nebi než dobrodružných rytířů.

Ovšem, odpověděl D. Quijote, poněvadž jest více řeholníků než rytířů.

Dobrodružných rytířů je mnoho, vece na to Sancho.

Mnoho, odvětil D. Quijote, ale málo, který zasluhuje jména rytíře.

Za touto a podobnou řečí minula jim noc a druhý den, aniž by se jim čeho vypravování hodného bylo přihodilo, což i nemálo D. Quijota hnětlo. Konečně na sklonku druhého dne spatřili velké město Toboso. Při pohledu na ně vyjasnila se mysl D. Quijota; Sancho ale se zasmušil, poněvadž neznal dům Dulcinee a jaktěživ ji neviděl, tak že Sancho nevěděl, co by činiti měl, kdyby jej pán do Tobosa poslal. Posléz ustanovil D. Quijote, že půjdou do města až za soumraku; zatím než by ta hodina přišla, odpočívali v jedné doubravě nedaleko Tobosa, a když ustanovená chvíle přišla, odebrali se do města, kde se jim přihodily věci na věci.