Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola jedenáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola desátá	Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola jedenáctá
Podtitulek:	O podivné příhodě, která se stala statečnému D. Quijotovi s rydvanem či vozem dvořanstva smrti.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 59–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Don Quijote ubíral se celý zamýšlen svou cestou přemítaje o zlomyslném žertu, jejž mu kouzedlníci ztropili proměnivše velitelku jeho Dulcinei v šerednou postavu vesničanky, a rozvažoval, jakého prostředku by užíval, aby ji opět navrátil do předešlého stavu. Myšlénky tyto tak jej rozčilily, že Rocinantovi, aniž toho pozoroval, uzdu pustil. Kůň znamenaje svobodu, anaž se mu udílí, při každém kroku zastavoval se, aby popásl se na zelené trávě, jížto lučina oplývala.

Z ponoření toho vytrhl jej Sancho Panza, řka: Pane, zármutek není sice stvořen pro zvířata, nýbrž pro lidi; avšak přílišně-li jej lidé cítí, stávají se zvířaty. Zmužte se, Vaše Milosti, jděte do sebe a uchopte uzdy Rocinantovy, obživte a bděte či jevte tu bodrost, kterou míti mají dobrodružní rytíři. Kýho čerta to je? Co to za ochablost? Jsme zde či ve Francii? Spíše ať vezme satanáš všecky Dulcinee, co jich ve světě, vždyť zdraví jediného dobrodružného rytíře stojí za více, než všecka kouzla a všecky proměny na zemi.

Ticho, Sancho, odpověděl D. Quijote, ticho pravím, a nemluv rouhavé řeči o této okouzlené seňoře, jejížto nehodou a neštěstím jediné já vinen jsem. Ze záští, jímž zlí lidé mne stíhají, povstal její zlý osud.

To já také říkám, přisvědčoval Sancho; kdo ji viděl a nyní ji vidí, komu by srdce neplakalo?

To můžeš ty nejlíp říci, Sancho, doložil D. Quijote, neboť jsi ji viděl v největší dokonalosti její krásy, poněvadž kouzlo nevztahovalo se tak daleko, aby ti zastřelo zrak aneb zahalilo slíčnost její; jediné proti mně, proti mým očím obrácena jest sila jedu jeho. Nic však méně, Sancho, mám pochybnost v jedné věci; tys pravil, že má oči z perlí; ale oči, které se perlím podobají, patří spíše mořskému okounu, než dámě. Jak já myslím, musí býti oči Dulcinee jako zelené smaragdy, otevřené, s dvěma duhama, ježto jí slouží za řasy. Perle ty vezmi z očí a dej je zubům, neboť jsi se nepochybně zmýlil, bera oči za zuby.

Může tomu tak být, připouštěl Sancho, poněvadž jsem byl tak pomaten její spanilostí, jako Vaše Milost její škaredostí; avšak zůstavme to všechno Pánubohu, jenž ví o všech věcech, které se díti mají v tomto slzavém údolí, na tomto našem zlém světě, na němž sotva nalézá se věci bez příměsku zloby, podvodu a šíbalství. Jedna věc, milostivý pane, tíží mne více, než jiné; jest totiž na to pomysliti, jakého prostředku se uchopit, kdybyste, Vaše Milosti, přemohl nějakého obra aneb jiného rytíře a poslal ho představit se kráse seňory Dulcinee, kde ji má hledati len ubohý tvor aneb ten ubohý a bídný přemožený rytíř? Zdá se mi, jakobych viděl ty do Tobosa poslané otevřhuby, hledající velitelku moji Dulcinei, a kdyby ji třeba uprostřed cesty potkali, lépe ji nepoznají než otce mého.

Snad se, Sancho, odvětil D. Quijote, kouzlo nevztahuje tak daleko, aby přemoženým a představujícím se obrům a rytířům překáželo poznati Dulcinei; na jednom neb dvou prvních, jež přemohu a tam pošlu, nabudeme přesvědčení, zdali ji uvidí čili nic, poněvadž jim dám rozkaz, aby mi přinesli zpět návěští o tom, co se jim zatím přihodilo.

Vyznávám, pane, pronesl Sancho, že se mi velice libí, co jste mi ráčil říci; touto lstí nabudeme vědomosti o tom, čeho si přejeme. Zůstane-li jediné Vaší Msti skryta, bude Vaše neštěstí větší než její; je-li ale seňora Dulcinea zdráva a dobré mysli, tu zařídíme a co nejlíp svou věc povedeme hledajíce dobrodružství a zůstavujíce to času, aby činil své, poněvadž on jest nejlepším lékařem takových i jiných sebe větších chorob.

D. Quijote chtěl Sanchovi odpověděti, avšak překazil mu to vozík, jenž přes cestu jel, naplněn jsa rozličnými a podivnými osobami a postavami, jakých si jen představiti můžeme. Ten, co řídil mezky a zastával kočího, byl ohyzdným čertem. Vůz byl bez krytu, otevřený, bez plachty a košatiny. První osobou, anaž očím D. Quijota se naskytla, byla smrt sama s lidskou tváří; vedle ní byl anděl s velkýma malovanýma křídloma. Po jedné straně nacházel se císař s korunou na pohled zlatou na hlavě; u nohou smrti byl bůh, jemuž říkají Mílek, bez podvazu na očích, avšak se svým lučištěm, toulem a se střelami. Taktéž tu byl rytíř v plnou zbroj oděný, jen že neměl helmici ani přílbu, nébrž klobouk plný pestrého peří. Při těchto byly ještě jiné osoby rozličných krojů a tvářností.

Celý tento nenadálý výjev jaksi překvapil D. Quijota a nahnal strachu Sanchovi; avšak D. Quijote se honem zpamatoval maje za to, že se mu vyskytá nové a nebezpečné dobrodružství. S touto myšlénkou a s odhodlaností pustiti se do jakéhokoli nebezpečenství, hnal se na vůz, volaje hlasem velikým a hrozebným: Vozko, kočí, ďáble, či kdo jsi, neváhej mi říci kdo jsi, kam jdeš a kdo je ten lid, jejž vezeš na svém rydvanu, jenž podobá se spíše člunu Charonovu než obyčejnému vozu.

Na to ďábel zastaviv vůz vlídně odpověděl: Pane, my jsme herci ze společnosti Angula, příjmím zlého. Představovali jsme dnešního rána v jisté vsi za oním pahorkem, poněvadž jest oktav božího těla, nábožnou hru: dvořanstvo smrti a chceme tohoto večera hráti v osadě, anaž tuto se ukazuje. Poněvadž ale je tak blízko, chceme si uspořiti práce svlékáním a oblékáním, jdeme oděni v tomtéž rouchu, jak kdo co představuje. Tento jinoch znamená smrt, onen anděla, tato žena, manželka spisovatelova, jest královnou, onen vojákem; tento jest císařem a já čertem, jednou z hlavních osob divadelné hry, poněvadž v této společnosti zastávám přední úkoly. Žádá-li Vaše Milost věděti o nás více, tažte se, a já vám na vše dám odpověď s největší určitostí, jakož čertem jsem a nic mi nemožno není.

Zaříkám se ctí dobrodružného rytíře, odpověděl D. Quijote, že myslil jsem si, jakmile jsem ten vůz spatřil, kterak se mi nějaké velké dobrodružství naskýtá; nyní ale pravím, že třeba jest rukama ohmatati vidění, aby místa mělo přesvědčení. Jděte s Bohem, lidičky, a konejte si svou hru; žádáte-li si něčeho, v čem bych vám prospěti mohl, učiním to ochotně a náležitě, poněvadž jsem divadelním hrám od maličkosti přál a za mládí očí svých k herectví jsem obracel.

Mezi touto řečí stalo se, že přišel jeden ze společnosti v divadelním oděvu s množstvím rolniček maje na konci holi tři nadmuté hovězí měchýře. Šašek ten přišed k D. Quijotovi jal se holí máchati a měchýři o zem bouchati, velké skoky dělati a rolničkami zvoniti. Tento výjev tak zarazil Rocinanta, že D. Quijote nemohl jej udržeti; kůň vzal uzdu do zubů a dal se na rovině do úprku s větší lehkostí, než bylo lze od kostlivosti jeho očekávati. Sancho vida nebezpečenství, v němž se pán jeho nacházel, že na zem shozen bude, skočil s osla a vší silou běžel mu na pomoc; avšak když k němu přišel, ležel už na zemi i s Rocinantem, jenž s pánem svým klesl. Byl to obyčejný konec a výsledek Rocinantova křepčení a dovádění.

Sotva že Sancho opustil svého stoupáka, aby pánu svému šel na pomoc, skočil tančící diblík s měchýři na šedouše a bouchaje jimi do něho, že osel více strachem a šramotem než bolestí ran pustil se do letu přes rovinu uháněje k místu, kam společnost šla svou hru představovat. Sancho hleděl na úprk osla a na pád svého pána nevěda, které nesnázi by měl dříve pomoci; avšak jsa dobrým zbrojnošem a sluhou více místa dal oddanosti k pánu než lásce k oslu, ač kdykoli viděl zdvihati se měchýře ve vzduchu a padati na zadek svého šedouše byl nešťasten a v smrtelné úzkosti i spíše by si byl přál, aby ty rány dali jemu samému do očí než na nejmenší chloupek ocasu oslova. V tomto hrozném ztrnutí přišel k svému pánu více ztýranému než si přál a pomáhaje mu na Rocinanta, pravil: Pane, čert mi vzal osla.

Který čert? tázal se D. Quijote.

Ten s těmi měchýři, odpověděl Sancho.

Já ti osla zaopatřím, vece na to D. Quijote, kdyby jej zavřeli i do nejhlubších a nejtmavějších propastí pekelných. Pojď za mnou, Sancho, vůz jde pomalu a mezky dám ti náhradou za osla. Není potřebí té ochoty, milostivý pane, odvětil Sancho; zkroťte svůj hněv, poněvadž se mi zdá, že ďábel šedouše pustil a on se vrací.

A tak tomu bylo, neboť ďábel, aby následoval D. Quijota a Rocinanta, upadl i s oslem a šel pěšky k vesnici, osel pak vracel se k svému pánu.

Přes to přese všecko bude prospěšné pokárati nezpůsobnost toho ďábla na někom na tom voze, pravil D. Quijote, byť to byl i sám císař.

Pusťte tuto myšlénku mimo sebe, milostivý pane, krotil jej Sancho, a přijmete mou radu, aniž se míchejte do komediantů: jest to lid, který má své výhrady. Viděl jsem jednoho komedianta, který seděl pro dvě vraždy, odcházeti svobodně a bez útrat. Vězte, Vaše Milosti, poněvadž je to čeládka veselá a zábavná, proto jí každý přeje, každý se jí ujímá, pomáhá jí a váží si jí, dokonce takové, která se zove společností královskou; tu vypadají všickni aneb většina z nich podlé oděvu a chování jako knížata.

Proto přece, odpověděl D. Quijote, nemá mi ten ďábel komediant odejíti s chloubou, byť mu celé pokolení lidské nakloněno bylo.

To řka obrátil se za vozem, jenž byl už u samé vesnice, a zvolal: Stůjte, čekejte, sběři veselá a šaškovitá, já vás naučím, jak se jedná s osly a jinými zvířaty, které slouží k jízdě zbrojnošům dobrodružného rytířstva.

Tak hlasitý byl křik D. Quijota, že jej slyšeli a rozuměli mu na voze, a smrt tušíc ze slov mluvícího úmysl jeho v tom okamžení skočila s vozu, za níž císař, ďábel, vozka a anděl, ba ani královna, ani bůh Mílek nezůstali tiši, alebrž vsickni chopili se kamenů a postavili se do šiku strojíce se uvítati D. Quijota střelbou svých křemenů.

Zatím přirazil Sancho a vida jej pouštěti se do náležitě upravené řady pravil: Bylo by to bláznovství dáti se do takového počínání; považte, Vaše Milosti, pane můj, že proti stříleným knedlíkům a olověným vrtákům není obhájecí zbraně na světě, leda byste se schoval a zavřel do mosazného zvonu. Rovněž musíte pomyslit, že by to bylo spíše přemrštěností než statečností, aby se jediný člověk dal do vojska, kde se nachází smrt, kde císařové osobně velí, jemuž pomáhají zlí a dobří duchové. Nepohne-li Vás toto uvážení k míru, dejte se pohnouti vědomím, že mezi všemi těmi, byť se i zdáli býti králi, knížaty a císaři, není ani jediného dobrodružného rytíře.

Nyní ano, vece D. Quijote, trefil si, Sancho, do pravého, že mohu a musím změniti ustanovený úmysl svůj. Já nemohu a nesmím tasiti meč, jako často jsem ti říkal, než proti ozbrojenému rytíři; tebe, Sancho, se to týká, chceš-li se pomstiti za úhonu, která se oslu tvému stala. Od této chvíle budu tě podporovati slovy a spasitelnými pokyny.

Není, pane, proč se mstiti na někom, odpověděl Sancho, poněvadž nesluší se na dobrého křesťana hledati mstu za urážky, tím méně soudím-li, že můj osel skládá ublížení své do vůle mé, a ta jest, tráviti v míru dni, kterých mi nebesa k životu udělí.

Poněvadž jest to úmysl tvůj, dobrý, moudrý, křesťanský Sancho, doložil D. Quijote, tedy nechme těch hastrošů a vraťme se hledat dobrodružství lepších a důstojnějších, jakož pozoruju, že v této zemi nebude se nám nedostávati mnohých a velmi podivných.

Otočil ihned uzdu, Sancho uchopil se svého šedouše, smrt a celý toulavý zástup vrátili se do svého vozu ubírajíce se cestou dále.

A ten byl šťastný konec strašné příhody s vozem smrti. Díky buďte vzdány spasitelné radě, kterou Sancho udělil pánu svému, jemuž druhého dne nahodilo se dobrodružství jiné s jistým zamilovaným dobrodružným rytířem, ne méně zajímavé než předešlé.