Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvacátá osmá
Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
Kapitola dvacátá sedmá | Kapitola dvacátá osmá | Kapitola dvacátá devátá |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola dvacátá osmá |
Podtitulek: | O věcech, jichž, jak Benengali dí, čtenář zví, bude-li je bedlivě čísti. |
Autor: | Miguel de Cervantes |
Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 166–169. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Kristian Stefan |
Licence překlad: | PD old 70 |
Kdy hrdina dá se na útěk, odkryl zálohu, a moudrého muže jest šetřiti sebe k lepší příležitosti. Tato pravda osvědčila se při D. Quijotovi, jenž couvaje před zuřivostí lidu a před zlým úmyslem toho rozkvašeného zástupu poradil se s Vaňkem a nepomýšleje na Sancha ani na nebezpečenství, v němž jej zůstavil, na tolik se vzdálil, kolik se mu k bezpečnosti jeho vidělo býti potřebno. Sancho ubíral se za ním na příč leže, jak již praveno. Konečně k němu dorazil úplně jsa při sobě, a tu hned spadl k nohoum Rocinanta celý poděšen, zmalován a potlučen.
D. Quijote slezl prohlédnout mu rány, vida jej ale na celém těle zdráva v nemalém hněvu vece: Dals se velmi v nečas do hykáni, Sancho. Kde pak jsi slyšel, že by dobře bylo v domě oběšeného mluviti o provaze? Jaká harmonie kromě obuškové měla se ozvati při zvuku hykání? Děkuj Pánubohu, Sancho, že té požehnali klackem a nedali ti signum crucis šavlí.
Nejsem s to nyní Vám odpovídati, řekl Sancho, poněvadž se mi zdá, že mluvím zády; vsedněme a pojeďme odtud. Hykáni svému uložím mlčení, avšak nezamlčím, že dobrodružní rytíři se dávají na útěk a zůstavují své zbrojnoše jako žito zmláceny v rukou nepřátel.
Neprchl, alebrž couvl jsem, odpověděl D. Quijote, neboť věziž, že udatnost, nespočívá-li na základě opatrnosti, nazývá se třeštivostí, a zdar velkých činů ztřeštěnce připisuje se spíše šťastné náhodě než zmužilosti; pročež vyznávám, že jsem couvl avšak neprchl. Tím následoval jsem mnohých hrdin, jižto se zachovali k lepší příležitosti. Toho jsou historie plny, jichž nyní neuvodím, ježto tobě nepřispěji a mne nebaví.
Zatím seděl už Sancho na oslu podporován byv od D. Quijota, jenž taktéž na Rocinanta vsedl, a pomalu jeli k stromoví, jež se asi čtvrt míle před nimi objevovalo. Chvílemi vydával Sancho ze sebe hluboké vzdechy a bolestné steny, když pak se ho D. Quijote na příčiny tak trpkého nářku tázal, odpověděl, kterak od kříže až do posledního obratle u hlavy má takovou bolest, že jdou až mdloby na něho.
Příčinou té bolesti nepochybně jest, vece D. Quijote, že oklesek, jímž ti ránu dali, jsa dlouhý a tlustý, potřel ti celá záda, čímž tě i celá strana tak bolí, a kdyby tě obuch více byl zasáhl, byla by bolest tím větší.
Bůh tě svědek, zvolal Sancho, že mě Vaše Mst vytrhla z velkých pochybností a jasnými slovy mi je vysvětlila. U všech všudy! Byla příčina mé bolesti tak skryta, aby potřebí bylo říci mi, že mne bolí tam, kam obušek dopadl? Kdyby mne kotníky u nohou bolely, tu by bylo třeba hádati, proč mne bolí; že ale bolí mne zmalovaná místa, k tomu nebylo velkého proroctví zapotřebí. Věru, pane můj, cizího nebolí, a každým dnem nabývám přesvědčení, jak málo mi doufati lze ze společnosti s Vaší Mstí. Tenkráte nechal jste mne zmlátit a stokrát jindy necháte mě zase na prostěradle vzhůru vyhazovat jako ondy, a vlezli-li mi nyní na záda, skočí mi po druhé do očí. Mnohem lépe bych učinil, — jen že jsem hlupák a nevyvedu po čas života nikdy nic chytrého — kdybych se obrátil k ženě a dětem i živil a zaopatřoval je tím, co mi Bůh dáti ráčí, nechodě s Vaší Mstí na cestách bezcestných, pěšinami a dráhami, kde jich není, při špatném nápoji a horším pokrmu. Vezmeme na př. spaní; vyměř si, bratře zbrojnoši, sedm stop země, a chceš-li víc, vezmi ještě jednou tolik, máš na vůli, a natáhni se podle libosti. Kéž bych na popel spálena a v prach obrácena viděl toho, kdo první vymyslil dobrodružné rytířství, aneb aspoň onoho, kdo první chtěl býti zbrojnošem takových bláznů, jakými byli všickni někdejší dobrodružní rytíři. O nynějších ničeho neříkám, neboť je mám v úctě, poněvadž jste z nich a poněvadž vím, že rozumíte něco víc než sám ďábel, ať si mluví a myslí kdo chce co chce a jak chce.
Založil bych se s tebou, Sancho, řekl D. Quijote, že nyní, když mluvíš, aniž by ti kdo překážel, na celém těle nic tě nebolí. Mluv, synu můj, cokoli ti na mysl a na jazyk přijde; neboť náhradou za to, že tě nic nebolí, spokojím se nudností, jižto mi tvé opovážlivé řeči způsobují; chceš-li ale tak toužebně domů k ženě a dětem, uchovejž Bůh, abych ti v tom bránil. Máš moje peníze v rukou, spočítej, jak dávno tomu, co jsme se na tuto třetí výpravu vydali, a co bys každého měsíce vydělat mohl a musil, a vyplať se sám.
Když jsem sloužil u Tomše Carrasca, otce bakalářova, jehož Vaše Mst dobře zná, odpověděl Sancho, vydělal jsem si, kromě stravy, dva dukáty měsíčně; u Vás nevím, mnoho-li si mohu vyzískat, toliko mi známo, že zbrojnoš dobrodružného rytíře má více práce než čeledín u sedláka. Máť zajisté čeládka na vsi, byť i mnoho za dne pracovala, byť i špatně se jí vedlo, u večer své jídlo a spí na posteli, a tu jsem neměl, co u Vaší Msti sloužím, kromě krátkého času, když jsme byli v domě D. Diega de Miranda, a kromě hodů, jichž jsem měl z pěny nabrané z hrnců Camachových, i kromě jídla, pití a spaní v domě Basiliově. Všechen ostatní čas spal jsem na tvrdé zemi, pod širým nebem, podléhaje všem, jak se říká, nehodám počasí, živě se slupkami sýra a kůrkami chleba, pije vodu tu z potoka, tu z pramene, jak jsme čeho zastihli v pustinách, kudy jsme chodili.
Připouštím, vyznával D. Quijote, že všecka tvá slova jsou pravdivá; co tedy myslíš, Sancho, mnoho-li ti mám přidat k výdělku u Tomáše Carrasca?
Myslím si, vece Sancho, že dvěma realy, jež byste mi měsíčně přidal, byl bych dostatečně zaplacen; to se týká platu za mé práce. Co však se týká řeči a slibu Vaší Msti, že mi dáte vladařství některého ostrova, bylo by spravedlivé, abyste mi ještě šest realů přidal; to by bylo dohromady třicet.
To je zcela dobře, přisvědčil D. Quijote, a shoduje se s mzdou, kterou jsis ustanovil. Dvacet pět dní tomu je, co jsme ze vsi odešli, spočítej si to podle denní mzdy a uvidíš, co ti patří, i vyplať se, jak jsem pravil.
Pro Pánaboha! zvolal Sancho; Vaše Mst se velmi přepočítala, neboť co se slíbeného ostrova týká, musí se počítati od toho dne, kdy jste mi jej slíbiti ráčil, až do této chvíle.
Což je tomu tak dávno, Sancho, co jsem ten slib učinil?
Dobře-li se pamatuju, odvětil Sancho, je tomu přes dvacet let, tři dni více neb méně.
D. Quijote uhodil se dlaní na čelo a dal se do srdečného smíchu řka: Vždyť tomu není víc než dva měsíce, co jsem šel do Morenského pohoří a co všecky naše výpravy dohromady trvaly! A ty pravíš, Sancho, že tomu dvacet let, co jsem ti ostrov slíbil? Toť dím, že chceš, aby všecky moje peníze, co jich u sebe máš, praskly na tvou mzdu! A je-li tomu tak, a zachtělo-li se ti jich, dám ti je ihned a učiním tě šťastného; zbavím-li se tak daremného zbrojnoše, rád budu potřebný a bez krejcaru. Avšak rci mi, rušiteli zbrojnošských povinností dobrodružného rytířstva, kde jsi viděl neb četl, aby některý zbrojnoš dobrodružného rytíře vyjednával se svým pánem: Tolik a tolik musíte mi měsíčně přidat, abych u vás sloužil? Kliď se, kliď se, zlobochu, věrolomče, padouchu — a tak dokonce vypadáš — kliď se, pravím, na mare magnum dějin toho rytířstva, a najdeš-li, že některý zbrojnoš pronesl aneb na mysl si připustil, cos ty tu řekl, dovolím, abys mi to přibil na čelo a kromě toho vytiskl mi rukou čtyři plámy do obličeje. Obrať uzdu či ohlav svého šedouše a jdi domů zpět, neboť ani kroku dále nesmíš od té chvíle jíti se mnou. O chlebe neuznaný! sliby zmrhané! O člověče podobnější zvířeti než tváři lidské! Nyní, když jsem na to myslil zaopatřiti tě, tak že by ti navzdor ženě tvé říkali milostpane, ode mne odcházíš? Nyní jdeš, když jsem se zanášel pevným a nezvratným úmyslem učiniti tě pánem největšího ostrova na světě? Zkrátka, jak jsi jindy říkal: Med není atd. Oslem jsi, oslem máš být a oslem máš zůstati až do konce života, jenž dle mínění mého dříve vyprší, než pomyslíš a nahlídneš, že jsi dobytkem!
Sancho hleděl ustavičně a upiatě na D. Quijota po celou dobu, co pán tu hanu na něho kydal, a rozlitostil se tak, že mu slze do očí vstoupily, a hlasem žalostivým a slabým pravil: Pane můj, vyznávám, že mi k hotovému oslu nic neschází než ocas; chce-li mi jej Vaše Mst přidělat, budu Vám za osla sloužit po všechen čas, co živ budu. Odpusťte mi, milostivý pane, a slitujte se nad mou hloupostí a uvažte, že málo vím a mnoho mluvím; pochází to spíše ze slabosti nežli ze zlé vůle; k hříšníku, když činí pokání, milost boží zas se přiklání.
Divil bych se, Sancho, kdybys do tvé řeči nevpletl nějakou propověď. Tedy dobře, já ti odpustím, polepšíš-li se a nebudeš-li od té chvíle tak žádostiv svého prospěchu; naopak hleď nabyti mysli a vzbuzuj i rozmnožuj důvěru v splnění slibů mých, neboť co se vleče, neuteče.
Sancho slíbil, že tak učiní, byt i mdlobou sil ztrácel. Mezi tím dostali se do stromoví a D. Quijote uložil se u paty jilmu a Sancho u paty buku, jakož ty a podobné stromy mají patu a nikdy ruku. Sancho strávil noc trapně, poněvadž výprask ho venku tím více bolel; D. Quijotovi míjela noc ustavičným přemýšlením, nic však méně odevzdali oči spánku a při ranním rozbřesku pokračovali cestou hledajíce břehy proslulého Ebra, kde se jim přihodilo, co v příští kapitole se vypravuje.