Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola devatenáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá	Kapitola dvacátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devatenáctá
Podtitulek:	Vypravuje o příhodě zamilovaného pastýře a o jiných skutečně půvabných věcech.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 110–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Don Quijote malý kousek cesty od D. Diegova sídla se vzdálil, an potkal dva muže, jakoby duchovní neb studující, s dvěma venkovany, jižto vesměs na čtyřech oslích jeli. Jeden ze studentů měl, zdálo se, v hrubém zeleném plátně, jakoby ve vaku, trochu bílého prádla a dva páry vlněných černých punčoch zabaleny; druhý nenesl než dva nové šermovací kordy s paličkami na špici. Venkované nesli rozličných věcí, které ukazovaly a svědčily, že přicházejí z velikého města, kde jich nakoupili a nyní je do vsi dopravují. Jak studenti tak vesničané nemohli se dost vynadivit, jakož se stává všem, kdo poprvé spatřil D. Quijota, a toužili zvěděti, co to za člověka, jenž tak krom obyčeje ostatních lidi vypadal. D. Quijote je pozdravil a zvěděv, že mají tutéž cestu co on před sebou, nabízel jim svou společnost prose jich aby zmírnili krok, ježto osli jejich více uháněli, než jeho kůň. Aby se jim zavděčil, řekl krátkými slovy, kdo jest, jaké má povolání a zaměstnání, že jest dobrodružným rytířem a chodí hledat příhod po všech koncích světa. Sdělil jim, že se vlastně nazývá D. Quijote de la Mancha a příjmím že mu říkají lví rytíř. Vše to bylo vesničanům jakoby mluvil řecky neb tatarsky, ne tak ale studentům, jižto jeho slabost na mozku ihned zpozorovali; nic však méně hleděli naň s podivením i s úctou a jeden z nich pravil: Pane rytíře, Vaše Milost nemá určitou cestu, jak to bývá u těch, kteří hledají dobrodružství; pojďte tedy s námi a uhlídáte nejlepší a nejskvostnější svatbu, jakáž až podnes byla kdy slavena na Manche neb na kolik mil ve vůkolí. Don Quijote se tázal, bude-li to svatba nějakého knížete, že má být tak důležitá.

Není to svatba knížete, odpověděl student, alebrž venkovana s vesničankou, a však nejbohatšího v celé krajině se sličnějším děvčetem, než jakého kdy viděti bylo. Konají se přípravy neobyčejné a neslýchané, neboť svatba slaviti se bude na louce vedle vsi nevěsty, jížto po výtce říkají sličná Quiteria a ženichovi Camacho Bohatý. Ona má osmnáct a on dvacet dvě léta; oba jsou pro sebe jako zrozeni, ačkoli někteří šťouralové, kteří mají rodokmeny celého světa v hlavě, povídají, že rod sličné Quiterie jest nad rod Camacha; avšak na to se nehledí, poněvadž bohatstvím může se leckterá díra zamazat. Tento Camacho skutečně není skoupý a umyslil si, že střechou z klesti pokryti dá celou louku, tak že bude mít slunce co dělat, aby dostalo a podívalo se na zelenou trávu, anaž zemi kryje. Chystá také rozmanité tance, jako tanec s kordy a s malými rolničkami, neboť jsou tam lidé, kteří jimi výborně umějí řinčeti a cinkati; o tanečnicích na dupanou ani nemluvím, poněvadž jich zjednal sílu siloucí. Ze všech uvedených a mnohých zamlčených věcí neučiní žádná tu svatbu tak pamětihodnou jako kusy, které při ní tropiti bude zamítnutý Basilio. Tento Basilio jest mladý pastýř a soused Quiterie z téže osady, maje otcovský svůj dům hned vedle statku rodičův Quiterie, čehož Milek použil k obnovení zapomenuté už lásky Pyrama a Thisby, poněvadž Basilio zamiloval se do Quiterie za mladistvého a útlého mládí a ona hověla tužbám jeho tisícerými důkazy počestné přízně, tak že o milkování dětí Basilia a Quiterie ze zábavy ve vsi se vypravovalo. Basilio prospíval věkem a otec Quiterie ustanovil se na tom, že mu překazí obyčejný a posavadní přístup do svého domu, i aby zbavil se všech starostí a strachu, umínil si dceru svou provdati za bohatého Camacha maje za to, že sňatek s Basiliem nebyl by tak šťastný, ježto pastýř neměl tolik darů na statcích, kolik od přírody. Můžeť se říci plnou pravdou bez závisti, že jest Basilio nejšvarnějším hochem, jejž jsme poznali, velikým metounem hralí, neobyčejným zápasníkem v křížkování a mrštným hráčem na míč, utíkat umí jako kamzík, skákat jako kozel a v kuželky hrát jako posedlý; zpívá jako skřivan a hraje na kytaru jakoby mluvila a šermuje jako nejcvičenější mistr.

Pro tuto jedinou vlastnost, vece D. Quijote, zasluhuje ten jinoch dostati nejen sličnou Quiterii, alebrž samou královnu Grinevru, kdyby na živě byla, navzdor Lancelotovi a všem těm, kteří by mu v cestě býti chtěli.

Moje žena také je toho míněni, ozval se Sancho Panza, jenž až doposud cestou se ubíral poslouchaje; ona žádá, aby každý vzal si sobě rovného, držíc se přísloví: Co se stejně zrodí, nejlépe se k sobě hodí. A já bych si přál, aby ten dobrý Basilio, jemuž ze srdce přeju, dostal tu seňoru Quiterii, i aby dlouho žili a dobře se měli odpůrcové — mluvil ironicky — sňatku těch, kteří se mají rádi.

Kdyby se všickni li, kteří se mají rádi, za se dostali, namítal D. Quijote, přestalo by ustanovení a právo oženit a provdat děti, jak se rodičům líbí. Záviselo-li by na vůli dcer voliti si muže, zvolila by mnohá sluhu otce svého aneb koho vidí na ulici vykračovat si dle svého mínění vyšňořeně a honosně, byť to byl třeba prostopášný práč; neboť láska a náklonnost snadně zaslepují oči rozumu tak potřebné k pravému poznání stavu, a při manželství bývá největší nebezpečenství zmýliti se tak, že k němu zapotřebí jest veliké opatrnosti a přízně boží, aby na pravé se přišlo. Chce-li někdo konati dalekou cestu a je-li moudrý, hledá dříve než se na cestu vydá, bezpečnou a příjemnou společnost, k níž by se připojil; proč by to tedy neučinil ten, kdo má s někým kráčeti po celý čas života až k přístavu smrti, a to tím spíše, má-li jej tato společnost provázeti na lůžko, ke stolu a všude, jak činí manželka s mužem? Žena není zboží, jež koupeno jednou by se mohlo dát zpět, vyměnit neb předělat, jsouc přímětem neodloučeným a trvalým, dokud život trvá; manželství jest smyčka, anaž máš-li ji na krku, stává se uzlem gordickým, který nerozvážeš, nepřetne-li jej kosou smrt. Mohl bych o té věci ještě mnoho mluviti, kdyby nepřekáželo mi přání zvěděti, může-li nám pan licenciat ještě něco sděliti o příběhu s Basiliem.

Na to odpověděl študent, bakalář či licenciat, jak jej D. Quijote nazýval: Nezbývá mi ze všeho než říci, kterak Basilia od té chvíle, co zvěděl, že sličná Quiterie provdá se za Camacha boháče, nebylo více vidět zasmáti se aneb rozumně mluviti, chodí ustavičně zamyšlen a zarmoucen mluvě sám s sebou, a to je jisté a patrné znamení, že se na mysli pomátl. Jí málo, spí málo, a jí-li, je to ovoce, a spí-li, činí to v poli na tvrdé zemi jako němá tvář; hledí chvílemi do nebe a jindy sklopí oči k zemi s takovou otupělostí, že podobá se oděné soše, jejíž rouchem větřík pohrává. Zkrátka jest takových znamení rozčilené mysli jeho, že se všickni známí jeho bojíme, aby zaslechne-li z rána od slíčné Quiterie dané ano nebylo mu výrokem smrti.

Bůh to napraví, jal se mluviti Sancho, neboť dá-li ránu, dá i léku; nikdo neví, co bude, a od teďka do rána je mnoho hodin, a za hodinu ano i za minutu zřítí se stavení. Já viděl pršet a svítit slunce najednou, a mnohý léhá si večer zdráv a ráno je tuhý. A řekněte mi, může se někdo snad pochlubit, že zarazil hřebík do kola osudu? Zajisté nikdo, a mezi ano a ne ženštiny netroufal bych si ani špendlíkovou špičku vstrčit, poněvadž není pro ni místa. Dejme tomu, že Quiterie z plného srdce a z dobré vůle ráda má Basilia, tu bych mu na to dal plný pytel naděje; neboť láska, jak slýchám, hledí skrze brejle, které přetvořují měď v zlato, chudobu v bohatství a krhavé oči v perle.

Kam se to strojíš, zpropadený Sancho? zvolal D. Quijote; začneš-li rozpřádat svoje přísloví a povídačky, nemůže ani sám Jidáš se nadít, že tě dohoní. Řekni mi, pitomče, co ty rozumíš hřebíku a kolu a jiným podobným věcem?

Aj, když mi nerozumíte! odtušil Sancho; tu pak není divu, že moje propovědi máte za zmatené řeči; avšak nezáleží na tom, já sobě rozumím a vím, že jsem neřekl mnoho hloupostí tím, co jsem řekl, jen že Vy, pane můj, jste ustavičným kuntromolem řečí ano i činů mých.

Kontrolorem, ne kuntromolem, říká se, překrucovateli dobré mluvy; aby ti Bůh jazyk zpletl! horlil D. Quijote.

Nevaďte se se mnou, Vaše Msti, hájil se Sancho, ježto víte, že jsem nesloužil u dvora ani nestudoval v Salamance, abych přidal neb vypustil hlásku v slovech svých. Tak, na mou duchu, nikdo nemůže žádati, aby Sayagues mluvil jako Toleďan, a jsou zajisté také Toleďané, kteří si to z prstu nevycucali, aby mluvili správně.

Tak tomu jest, prohodil licenciat, poněvadž nemohou tak dobře mluviti robotníci v koželužnách a v Zocodovru jako ti, kteří takřka celý den se procházejí v křížových chodbách hlavního kostela, a všickni jsou Toleďané. Mluva čistá, správná, uhlazená a jasná jest toliko mezi vzdělanými dvořáky, byť se i v Majalahondě byli narodili; pravím vzdělanými, ježto jest mnoho těch, kteří vzděláni nejsou a vzdělanost jest grammatikou dobré mluvy, spojena-li se vzděláváním cvičba. Já, pánové, studoval jsem pro své hříchy církevní právo v Salamance a zakládám si něco na tom, že dovedu myšlénky své vyjádřiti slovy jasnými, srozumitedlnými a významnými.

Kdybyste si více na tom nezakládal, nežli že umíte lépe šermovati než jazykem se oháněti, stal byste se prvním v licenciatské zkoušce, jako posledním, řekl na to druhý student.

Pozor, bakaláři! odpověděl licenciat; jste na největším omylu ve světě, co se týká obratnosti v šermu, pokládáte-li ji za zbytečnou. U mne to není omyl, nébrž dokázaná pravda, odsekl Corchuelo, a chcete-li, abych to skutkem dokázal, máte šermovní kordy u sebe, příležitost tady; já mám silné pěsti, které spojeny jsouce s odvahou, a ta není malá, přimějí Vás k vyznání, že se nemýlím. Slezte, postavte se i dělejte své kruhy a úhle jak umíte; já doufám, že mou nepředvídanou a hrubou zručností, v níž kromě Boha spoléhám, spatříte hvězdy na nebi v samé poledne; neboť člověk, který by mě k útěku přiměl, má se teprv naroditi, jakož toho není na světě, který by přede mnou necouval.

Dám-li se na útěk či nedám, toho se nebojím, odpověděl obratný, může se ale i státi, že Vám tam vykopají hrob, kam poprvé nohou vstoupíte, t. j. že tam pro pohrdání cvičeností mrtev sklesnete.

Uvidím hned, odpověděl Corchuelo, a skočiv hbitě s osla uchopil vztekle jeden z šermovacích kordů, jež licenciat vezl. Tak to nemůže být, pravil ihned D. Quijote, já budu sekundantem v tom souboji a řešitelem často nerozhodnuté otázky; při tom skočil s Rocinanta a opřev se o kopí postavil se do polovice dráhy v tom okamžení, když licenciat s ušlechtilou těla půvabností se postavil a na Corchuela dorážel, jenž proti němu s napřaženou se hnal, jiskře, jak se říká, očima. Ti dva venkované ze společnosti neslezše s oslů byli diváky smrtelné truchlohry. Seků, bodů, machů, švihů a odrazů, jež Corchuelo vykonal, bylo bez počtu, hustě a hojně jako krupobití. Hnal se jako rozdrážděný lev, a však naproti němu vyrazil licenciat a zasadil mu polibek paličkou svého kordu, tak že zuřivost jeho uprostřed zastavil a přiměl ho políbiti paličku, jako by to byl sv. ostatek, ač ne s takovou nábožností, s jakou sv. ostatky mají být a bývají líbány. Zkrátka licenciat spočítal mu svými body všecky knoflíky na jeho kabátci a rozsekal mu šosy na hadry; dvakrát mu srazil klobouk a unavil jej tak, že rozmrzelostí, hněvem a vztekem uchopiv kord za rukovět takovou mocí do výšky jej vyhodil, že jeden ze dvou přítomných venkovanů, jenž byl vesnickým písařem a pro kord šel, napotom svědectví dal, kterak zbraň tři čtvrti míle vzdálí letěla. Svědectví to slouží a sloužiti má na důkaz, aby se s úplnou pravdou poznalo a vidělo, jak síla překonána bývá uměním.

Corchuelo jsa celý uondán sedl si a osloven byl od Sancha, jenž k němu přistoupil, řka: Na mou věru, pane bakaláři, chce-li Vaše Mst přijmouti mou radu, nevyzývejte od té chvíle nikoho na souboj, nébrž spíše na pěsti a do křížku, poněvadž k tomu máte léta i sílu; o těch ale, jižto se nazývají šermíři, slyšel jsem, že dovedou strčit špičku kordu skrze ouško u jehly.

Jsem tomu rád, odpověděl Corchuelo, že jsem vlastní škodou přišel k poznání a ze zkušenosti přesvědčil se o pravdě, jížto jsem byl tak daleký. Na to vstal a do náruči vzal licenciata i stali se většími přátely než před tím byli. Na písáka, jenž pro kord šel, nečekali, poněvadž se jim zdálo, že by se dlouho zdrželi, a tudíž ubírali se cestou dále, aby v čas přišli do vsi Quiteřiny, odkud vesměs pocházeli. Cestou jim zbývající vysvětloval licenciat přednosti šermu takovými objasňovacími důvody, příklady a mathematickými důkazy, že všickni proniknuti byli výtěžností toho umění a Corchuelo napraviti se dal ze své zatvrzelosti.

Setmělo se; dříve ale než na místo se dostali, zdálo se všem, jakoby přede vsí nebe plno bylo nesčíslných a skvělých hvězd. Spolu slyšeli změtené a líbezné zvuky rozličných nástrojů, jako: flétny, tamburinů, louten, dud a bubnů. Když pak přišli blíže, spatřili, kterak křoví oblouku, vystaveného u vchodu do vsi, celé ověšeno bylo lampičkami, jimž nepřekážel větřík tak mírně vanoucí, že jedva lupením stromů hýbal. Hudebníci obveselovali svatební hosti, chodíce v rozličných tlupách utěšeným místem, jedni tančíce, druzí zpívajíce a ostatní na rozmanité jmenované nástroje hrajíce. Zkrátka, nevypadalo to jinak, než jakoby se na té louce veselost procházela a radost tančila. Mnozí jiní zaměstnáni byli zřizováním lešení, s nichž by druhého dne pohodlně viděti bylo divadla a tance, jež se tu k oslavení svatby boháče Camacha a k pohřebnímu veselí Basilia chudáka díti měly.

D. Quijote nechtěl do vsi jíti, ač ho venkovan i bakalář za to žádali, neboť bylo mu dle jeho mínění dostatečnou omluvou, že jest mrav dobrodružných rytířů spáti spíše v šírém poli a v lesích než ve vsi, byť to i bylo pod zlatou střechou. Při tom se trochu s cesty uhnul, naprosto proti vůli Sanchově, jemuž na mysl přišlo dobré ubytování v zámku či v domě D. Diega.