Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá třetí

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá druhá	Kapitola šedesátá třetí	Kapitola šedesátá čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šedesátá třetí
Podtitulek:	O nehodě, která potkala Sancha Panzu při návštěvě galejí, a o podivném dobrodružství se sličnou Moriskou.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 374–380. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Nemalé byly úvahy D. Quijota o odpovědech kouzedlné hlavy, a žádná z nich nevzbuzovala v něm podezření alebrž všecky směřovaly k slibu o odkouzlení Dulcinee, jež za jisté pokládal. Přemítal na mysli semotamo a těšil se u svém vnitru důvěry jsa pln, že co nejdříve spatří splnění slibu. Sancho pak, ačkoli zříkal se vladařství, jak již praveno, přál si přece, aby opět mohl rozkazovati a jiní ho poslouchali, jakož bohužel moc, byť i ze žertu pochodila, ten následek mívá.

Konečně šel k večeru D. Antonio Moreno, hostitel jeho, s D. Quijotem a Sanchem a se svými dvěma přátely na galeje. Velitel zpraven jsa o návštěvě očekával pověstné ty osoby D. Quijota a Sancha. Jak mile k přístavu se přiblížili, sundány jsou se všech lodí pokryvadla a hudební nástroje zavzněly. Spuštěn ihned na vodu člun pokrytý drahými koberci a karmasinovými aksamitovými poduškami. Jedva D. Quijote do něho vstoupil, vypálil náčelnický koráb ránu z řadového děla, ostatní galeje učinily totéž, a když vkročil na hlavní korábové stupadlo, pozdravila jej veškerá veslařská chasa třikrát na zdar volajíc, jakož v obyčeji jest, kdykoli některá vzácná osoba na koráb vstoupí. General, tak ho nazývati budeme, vznešený valencský šlechtic, podal D. Quijotovi ruku, vzal ho do náručí a pravil: Tento den zaznamenám bílým kamínkem, ježto počítám jej mezi nejlepší dni, co jich za živobytí budu mít, spatřiv pana D. Quijota de la Mancha. Doba a znamení to budiž nám svědectvím, že obsahuje a chová v sobě veškerou statečnost dobrodružného rytířstva. Slovy ne méně zdvořilými odpověděl mu D. Quijote nad míru jsa tím potěšen, že se s ním tak pansky nakládá. Všickni vstoupili do zadku lodi velmi pěkně ozdobeného a posadili se na pobočná sedadla. Dozorce vstoupil do veslařské chodby a dal píšťalkou znamení, aby chasa se svlékla, a to stalo se okamžikem. Sancho vida tolik lidí obnažených zarazil se, dokonce když pozoroval, s jakou rychlostí rozestřeli záclonné plachty, tak že zdálo se mu, jakoby tu sami čerti pracovali. To vše ale jest dort a marcipán naproti tomu, co nyní povím. Sancho seděl na příčné lavici u prvního vesláře po pravé straně a ten jsa již naveden, co činiti má, uchopil Sancha v půli těla, vyzdvihl ho v náručí a veškerá chasa vyskočivši a na pozoru jsouc jala se od pravé strany začínajíc podávati si a házeti Sancha od lavice k lavici s takovou rychlostí, že ubohý zraku a sluchu pozbyl a zajisté se domníval, jakoby ho sami čerti brali. Metání nemělo konce až se dostal na levou stranu a posazen byl v zadku lodi, ztýrán ubožec, dechu popadaje a propocen, nemoha si ani představiti, co se s ním dělo. D. Quijote vida Sancha bez křídel v povětří létati tázal se generála, je-li to obyčej, který zachováván bývá se vzácnými osobami, jež na galeje přicházejí; je-li tomu tak, že nemá úmysl zkusiti ho a podrobiti se takové cvičbě, že Bohem se dokládá, přišel-li by kdo chopit se ho a dále podávat, kterak by jej na kusy rozsekal; při těch slovích se vzchopil a vložil ruku na meč.

V tom okamžení spustili záclonnou plachtu a náremným lomozem shodili ráhno dolů. Sancho domníval se, že se nebe do kořán rozkočilo a na hlavu se mu boří, tak že schýliv se pln strachu skryl ji mezi nohy. I D. Quijote neměl všech pět pohromadě, tak byl bez sebe, skrčil ramena a změnil barvu. Chasa s toutéž rychlostí a tímtéž lomozem zdvihla ráhno, jakýmž bylo dolů spadlo, a to vše tak mlčky, jakoby ani hlasu ani dechu neměli. Dozorce dal znamení k vykotvení a skočiv do prostřed chodby s karabáčem či bičištěm v ruce, jal se mrskati záda galejníků, načež zponenáhla na moře se dostali. Vida Sancho najednou pohybovati se tolik pestrých nohou — myslil si, že vesla jsou nohy — pravil sám k sobě: To jsou pravá kouzla, nikoli však o čem pán můj mluví. Čeho dopustili se ti nešťastníci, že je tak mrskají? A kterak může ten jediný člověk, jenž tu chodí a šlehá, míti takovou smělost a mrskati tolik lidí? Já řku, že jest tu peklo, aneb aspoň očistec.

Vida D. Quijote s jakou pozorností Sancho na vše hledí, co se kolem něho děje, pravil: Ach příteli Sancho, jak rychle a jak snadně mohl bys, kdybys chtěl, obnažiti se do půl těla, posaditi se mezi ty pány a vyplniti odčarování Dulcinee. Snad bys při strastech a bolestech tolika jiných necítil valně utrpení své a mimo to vzal by snad mudřec Merlin každou tuto ránu, poněvadž dána jest z dobrých rukou, za deset těch, které si jednou přec dáti máš. Generál se chtěl tázati, jaké to rány jsou a co odčarování Dulcinee znamená, an plavec na stráži se ozval: Monjuich dává znamení, že jest veliký veslový koráb stranou k pevnině. Slyše to generál vyskočil a zvolal: Hoj, hoši, ať nám neuteče! zajisté to nějaký loupežnický koráb z Algerie, který nám od stráže oznamován!

Tu přirazily jiné tři galeje k hlavnímu korábu zvědět, co by činiti mely. Generál rozkázal, aby dvě odebraly se na moře a on s třetí že křižovati bude na přímoří, aby takto loupežnický koráb neunikl. Chasa chopila se vesel a hnala galeje s takovou prudkostí, jakoby letěly. Loď do moře se odebravší spatřila na dvě míle vzdálí veliký koráb, který napohled cenili na čtrnáct neb patnáct veslařských lavic, a tak tomu i bylo. Jak mile koráb galeje zočil, dal se na útěk doufaje a zamýšleje svou lehkostí uniknouti; avšak nezdařilo se mu, ježto hlavní loď patřila mezi nejlehčí plavidla, co jich na moři bylo, a předhonila loupežnickou tak, že plavci její přesvědčili se o nemožnosti útěku. Loupežnický korábník chtěl ustati od vesel a vzdáti se, aby drážděn a rozhořčen nebyl náčelník našim galejím velící; avšak náhoda jinak tomu chtěla, a byla příčinou, že když hlavní loď přišla tak blízko, že loupežníci slyšeti mohly hlasy vyzývající je ku vzdání, dva ztřeštěnci, t. j. opilí Turci, kteří kromě desíti jiných na loupežnickém korábě byli, z ručnic vypálili a dva vojíny zastřelili, jižto na předku naší galeje se nacházeli. Vida to generál přisáhal, že nikoho, kdo na korábě jest, na živu nenechá, když ale zuřivě útokem hnal, unikl mu koráb pod řadou vesel. Galeje předběhla jej o hodný kus a plavci jeho pozorujíce, že jsou ztraceni, uháněli plným větrem, jakoby letěli, a opět úprkem rozestřeli plachty a chopili se vesel; a však namáhání jejich nebylo jim s takovým prospěchem, jako jim na škodu byla opovážlivost jejich. Hlavní loď je dohonila asi na půl míle vzdálí, srazila jim vesla a všecky za živa jala. V tom přišly i druhé dvě galeje, načež všechny čtyři vrátily se do přístavu, kde nesmírný zástup jich očekával dychtiv jsa viděti, co přivážejí. Na blízku přímoří generál zakotvil a zvěděl, že královský náměstek barcelonský nachází se u přístavu. Kázal tedy vypraviti člun, aby náměstka na loď přeplavil, a velel spustiti ráhno, by hned na něm pověsil vůdce a ostatní Turky, jež na korábě zajal. Bylo jich třicet šest osob, samých sličných mužů a z většiny tureckých střelců.

Generál se tázal, který z nich jest vůdcem loupežnického korábu, a odpovědíno mu od jednoho zajatého jazykem španělským — zdál se tedy býti španělským poturčencem: Tento mladý muž, pane, jehož před sebou vidíte, jest naším náčelníkem, a ukázal při tom na jinocha sličnějšího a švarnějšího, než jakého si obrazivost lidská představiti může. Stáří jeho na pohled nedosáhlo dvacátého roku, Generál se ho tázal: Rci mi, nemoudrý pse, co tě ponoukalo zabiti mi vojáky, když jsi viděl, že vyváznutí jest nemožné? Takovou čest máš pro hlavní loď? Nevíš, že třeštivost není udatnost? Pochybná naděje má člověka činiti opatrným, nikoli ale třeštivým.

Vůdce chtěl odpověděti, generál ale nemohl vyslechnouti jeho slov, ježto mu bylo vstříc jíti královskému náměstku a uvítati ho, když už na loď vstupoval doprovázen jsa několika sluhy a osobami obecného lidu. Pěkný to byl lov, pane generále, vece náměstek. — Věru pěkný, odpověděl generál, až jej uvidíte viset, Vaše Velmožnosti, na tomto ráhnu. — Kterak to? ozval se náměstek. — Poněvadž mi, odpověděl generál, usmrtili proti všemu zákonu, proti všemu právu a proti všemu válečnému obyčeji dva vojíny z nejlepších, co jich kdy na tom korábě bylo, a poněvadž jsem přísahal, že všecky pověsím, co jich do zajetí dostanu; zvláště pak tohoto mladíka, jenž jest vůdcem loupežnického korábu. Při tom ukázal na jednoho, jenž měl ruce svázány a provaz přes hlavu hozený očekávaje smrti. Náměstek naň patřil a vida sličnost, uhlazenost a pokoru jeho nacházel odporučovací list v spanilosti jeho; pročež chtěje zbaviti ho smrti tázal se ho: Rci mi, vůdce, jsi Turek rodilý, či Mór, či poturčenec? Na to odpověděl jinoch čistě španělsky: Nejsem rodilý Turek, ani Mór, ani poturčenec.

Kdo tedy jsi? pokračoval náměstek.

Jsem křesťanská ženština, odvětil jinoch. — Ženština a k tomu křesťanská, v takovém oděvu a na takových cestách? Totě více podivu než víry hodné. — Poodložte, pánové, vece jinoch, výkon smrti mé, neztratíte tím zajisté mnoho, sečkáte-li s pomstou, až Vám vypovím život svůj. — Které srdce bylo by tak tvrdé, aby těmito slovy nedalo se obměkčiti aneb aspoň kdo by nechtěl slyšeti, co by zarmoucený a nešťastný jinoch říci chtěl? Generál mu pravil, aby přednesl, co se mu líbí, ale aby nedoufal, že tím nabude prominutí doznané viny.

S tímto dovolením jal se jinoch takto vypravovati. Patříc k národu více nešťastnému než prozřetelnému, na nějž se za našich dní neštěstí mořem valilo, narodila jsem se z rodičův mórského původu. V proudu nehod jejich byla jsem ode dvou ujcův svých do Berberska dopravena, aniž by mi prospívalo dokládání, že jsem křesťanka, jakož křesťankou skutečně jsem a nikoli přetvářenou, ani na oko, alebrž opravdivou a katolickou. Neprospívalo mi říkati tuto pravdu oněm, jimž bylo uložíno vykonati politování hodné vyhnanství naše; ni ujcové moji nevěřili mi majíce pravdu za lež a smyšlénku, abych zůstati mohla v zemi, kde jsem se narodila, a více násilím než z dobré vůle mé vzali mne s sebou. Matku měla jsem křesťanku a otce moudrého a taktéž křesťanského; vsála jsem tedy víru křesťanskou v kolébce do sebe a vychována jsem byla v dobrých mravech, a ni jazykem ni chováním svým, domnívám se, nedala jsem na jevo, že jsem móriskou. Stejně a zároveň s mojimi ctnostmi, jak za to mám, že ctnostmi jsou, zrůstala i sličnost moje, mám-li nějaké, i ač žila jsem v ústraní a u veliké soukromnosti, nebyla asi samota moje taková, aby příležitosti byl nenabyl viděti mne šlechtický jinoch, D. Gaspar Gregorio zvaný, prvorozený syn šlechtice, jenž nedaleko naší vsi statky má. Jak mne spatřil, jak jsme spolu mluvili, jak si mne zamiloval a jak neméně jsem zaujata byla jím, bylo by dlouho vypravovati, dokonce za doby, kdy mi jest obávati se, že mezi jazyk a hrdlo sevříti se má onen ukrutný provaz, jenž mi smrtí hrozí; řeknu tedy pouze, kterak D. Gregorio umínil si doprovázeti mne do vyhnanství našeho. Přimísil se mezi mórisky, kteří od jinud odcházeli, ježto velmi dobře jazyk jejich uměl, a cestou spřátelil se s ujci mojimi, jižto mne s sebou vzali. Otec můj jsa moudrý a opatrný, jak mile zaslechl o rozkazu, že máme vypověděni býti, odešel z domova, aby našel bydliště v zemích cizokrajných, které by nás přijalo. V jistém místě, o němž jediné já vím, zakopal a zahrabal množství perel a nejdrahocennějších kamení i něco peněz v stříbrných dolarech a zlatých dublonech. Přikázal mi, abych nedotýkala se pokladu nižádným způsobem, kdyby nás vypověděli, dříve než by se vrátil. Učinila jsem tak a šla jsem se svými ujci, jak jsem pravila, i s jinými přátely a příbuznými do Berberska. Sídlem naším byl Alžír a vedlo se nám, jako bychom si samé peklo byli zvolili. Panovník slyšel o mé sličnosti a pověsť o mém bohatství se mu donesla; to bylo mým štěstím. Zavolal mě před sebe a tázal se mne, z které španělské krajiny jsem a jaké peníze a poklady mám. Řekla jsem mu rodiště i že mám tam peníze a poklady zakopány, že ale snadně jich lze vyzdvihnouti, vrátím-li se sama pro ně. Vše to zdělila jsem mu, by nezaslepila ho moje sličnost alebrž spíše lakotnost jeho. Mezi touto rozmluvou řekli mu, že přišel se mnou jinoch velmi ušlechtilý a sličný, jakého si jen představiti lze. Porozuměla jsem ihned, že mínili D. Gaspara Gregoria, jehož spanilost převyšuje největší půvaby, jichž vynášeti možno. Chvěla jsem se uvažujíc nebezpečenství, jež D. Gregoriovi hrozilo, ježto mezi těmi tureckými surovci více bývá ceněn sličný hošík neb jinoch než nejspanilejší ženština. Panovník velel, aby mu ho ihned přivedli a ukázali, a tázal se mne, pravda-li jest, co se o tom jinochu povídá. Na to jsem mu pravila, jako by mně to bylo nebe vštípilo, že tomu tak, že ale mu jest věděti, kterak není mužským, alebrž ženskou jako já. Zároveň jsem ho prosila, aby mi dovolil jíti k ní a přistrojiti ji v patřičný oděv, aby se úplná krása její osvědčila i aby s menšími rozpaky před něho vstoupiti mohla. Pravil mi, že jest srozuměn a druhého dne že budeme o tom mluviti, kterak bych se mohla vrátiti do Španěl a vyzdvihnouti skrytý poklad. Mluvila jsem s D. Gasparem. zdělila jsem nebezpečenství, jež mu hrozí, prozradí-li se býti mužským, přistrojila jsem ho do mórského oděvu a téhož večera přivedla jsem ho před vladaře, jenž vida ho byl překvapen a na tom se ustanovil, že ho darem pošle velmocnáři. Aby ale vyhnul se nebezpečenství, jež by mu v serailu vladařově od ženštin jeho hroziti mohlo, tak že by mu o sebe báti se bylo, velel dovésti ho do domu vznešených mórkyň, by ho ošetřovaly a obsluhovaly, dokud by odveden nebyl. Co jsme oba cítili, nemohu zajisté zapříti; že ho miluji, zůstaveno budiž úvaze těch, kteří se milujíce od sebe odloučeni jsou.

Vladař ihned vykonal přípravy, abych odebrala se do Španěl na onom loupežnickém korábě i aby mne doprovázeli dva rodilí Turci, kteří pak usmrtili vaše vojíny. Se mnou šel i tento španělský poturčenec, při tom ukázala na onoho, jenž první byl mluvil, o němž dobře vím, že jest tajným křesťanem, a který má mnohem větší touhu zůstati ve Španělích, než vrátiti se do Berberska. Ostatní čeleď loupežnického korábu jest mórská a turecká sloužíc toliko k veslování. Ti dva Turci jsouce lakotní a zpupní nevšímali si rozkazu obdrženého, aby mne a tohoto poturčence na nejbližším místě ve Španělích v křesťanském oděvu, jímž opatřeni jsme, na pevninu vyplavili, alebrž chtěli dříve křižovati na přímoří a dle možnosti něčeho ukořistiti obávajíce se, kdyby nás před tím na pevninu vyplavili, že bychom nějakým případem nám dvěma se přihodivším prozraditi mohli, že jest na moři koráb, a tím že by zajati byli, kdyby náhodou na přímoří galejí bylo. Večer spatřili jsme přímoří a nevědouce o těchto čtyřech galejích byli jsme zpozorováni. Co nás potom potkalo, jest Vám známo. Zkrátka, D. Gregorio nachází se v ženském oděvu mezi ženštinami s patrným nebezpečenstvím své záhuby, a já mám ruce svázány očekávajíc či spíše obávajíc se ztráty života, jenž mi jest obtíží.

Ten jest, pánové, konec žalostivých příběhů mých tak pravdivých jako nešťastných. Zač jediné prosím, jest, abyste mne nechali umřít křesťankou; nejsem zajisté, jak jsem pravila, ničím vinna při vině, do níž soudruzi národa mého upadli. Na to umlkla majíc oči plny vroucích slz, k nimž se připojovaly mnohé výrony přítomných.

S pohnutím a s útrpností nemluvě ni slova přistoupil k ní náměstek a rozvázal sám provazy, jež sličné ruce její poutaly. Mezi tím, co křesťanská móriska podivné příběhy své vypravovala, upíral na ni upiatě očí svých letitý poutník, jenž s náměstkem na galeji se dostal, a jak mile móriska vypravování své skončila, vrhl se jí k nohoum, objal je a slovy tisícerým vzdechem a štkáním přerývanými zvolal: O Anno Felixo, nešťastná dcero moje, já jsem Ricote, otec tvůj, vrátivší se vyhledat tě, ježto nemohu žíti bez tebe, anaž jsi duší mou! Při těch slovích vyvalil Sancho oči, pozdvihl hlavu, již sklopenu měl přemýšleje o nehodách na projíždkách svých, a pozřev na poutníka poznal v něm živoucího Ricota, s nímž se byl setkal, když odcházel z vladařství svého. Přesvědčil se i o skutečné přítomnosti dcery jeho, anaž sproštěna jsouc okovů otci do náručí padla spojujíc slzy své se slzami otcovými. Ricote pravil generálovi a náměstkovi: Tato jest, pánové, dcera moje, nešťastnější svými osudy než jménem svým. Anna Felixa se jmenuje, s příjmím Ricotovna, pověstná jak sličností svou, tak bohatstvím mým. Odešel jsem z vlasti do cizích zemí hledat útulku, jenž by nás přijal a pohostinství nám udělil. Když jsem jej nalezl v Německu, vrátil jsem se v tomto poutnickém rouchu spolu s některými Němci vyhledat dceru svou a vyhrabat hojné poklady, které jsem byl skryl. Dceru jsem nenašel, poklad, jejž při sobě mám, jsem zastal a nyní přepodivnými okolnostmi, které znáte, nabyl jsem klenotu, jenž jest největším mým bohatstvím, a klenotem tím jest toužebná dcera moje. Může-li skrovná vina naše, mohou-li její a moje slzy při vší neporušenosti spravedlivosti Vaší otevříti brány slitování Vašeho, užívejte ho k nám, jižto nikdy neměli jsme úmysl ublížiti Vám a v ničem se neshodovali se záměry našincův, kteří spravedlivě ze země vyobcováni jsou.

Znám dobře Ricota, ozval se Sancho, a vím že jest pravda co praví o Anně Felixe, že jest jeho dcera, co ale týká se pletek s odchodem a příchodem jeho, dobrých a zlých úmyslů, do toho se nepouštím.

Všickni přítomní divili se neobyčejným příhodám a generál pravil: Vším způsobem nedají mi slzy splniti slib svůj; žíte, sličná Anno Felixo léta, která nebe životu Vašemu ustanovilo, a trest za svou vinu nechť odnesou drzí lehkomyslnící, kteří ji spáchali, a na to kázal na ráhně oběsiti ony dva Turky, kteří ty dva vojíny usmrtili; náměstek ale prosil důtklivě, aby je nedával věšet, ježto prý více bláznovstvím, než smělostí se provinili. Generál učinil, zač náměstek žádal, ježto msta nedobře vykonávána bývá za chladné krvi. Pomýšleno na přípravy k osvobození D. Gaspara Gregoria z nebezpečenství, v němž se nacházel. Ricote k tomu cíli nabízel přes dva tisíce dukátů na perlích a klenotech. Podáno vícero návrhů, žádný ale nepodobal se onomu, jejž podal jmenovaný španělský poturčenec nabízeje se, že vrátí se do Alžíru na některé malé lodici o šesti lavicích, ozbrojené křesťanskými vesláři, ježto prý ví kde, jak a kdy mají přistáti, a ježto zná dům, v němž se D. Gaspar nachází. Generál a náměstek váhali svěřiti se poturčenci a odevzdati mu křesťany k veslování, avšak Anna Felixa měla v něho víru a Ricote, otec její, doložil, že složí výkupné za křesťany, kdyby se jim zle vésti mělo. Na tom návrhu zůstali, náměstek se na pevninu přeplavil a D. Antonio Moreno vzal mórisku i otce jejího s sebou, když mu náměstek byl uložil, aby je co možno uhostil a vlídně s nimi nakládal, on pro svou osobu že nabízí se vším, co v domě jeho k pohoštění jejich se nachází. Taková byla přízeň a laskavost, jižto mu sličnost Anny Felixy do prsou vnukla.