Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá osmá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola šedesátá sedmá	Kapitola šedesátá osmá	Kapitola šedesátá devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šedesátá osmá
Podtitulek:	Kterak D. Quijota štětinaté dobrodružství potkalo.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 397–400. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Noc byla poněkud tmavá, ač měsíc stál na nebi; z té strany ale nebylo jej viděti, poněvadž paní Diana odebéře se k protinožcům zůstavujíc hory černy a nížiny temny. D. Quijote učinil přirozenosti za dost a přespal první spánek, aniž by druhému místa popřál. Naopak počínal si Sancho, jenž nikdy do druhého snu se nedostal, poněvadž spaní jeho trvávalo od večera do rána, jakož v tom se osvědčovala jeho dobrá tělesná zřízenost a bezstarostnost. D. Quijota ale starosti tak znepokojovaly, že zbudil Sancha a pravil: Divím se, Sancho, volnosti tvé povahy a domnívám se, že jsi složen z mramoru a tvrdého mosazu, jenž nepřipouští ani hnutí ani citu nějakého. Bdím, když spíš, kvílím, když zpíváš, omdlívám lačností, když nečinně zeješ samou sytostí. Dobrým sluhům náleží ulehčovati strasti pánům svým, sdíleti s nimi city jejich, byt i to bylo z pouhé slušnosti. Viz jasnou noc a osamělost naši, anaž vyzývá nás přetrhnouti spánek kratičkým bděním. Vstaň, pro Bůh, odstup trochu stranou a dej si s dobrou myslí a radostnou odhodlaností tři neb čtyři sta ran na srážku šlehův k odčarování Dulcinee. Žádám a snažné prosím tě za to nechtěje opět dostati se s tebou do křížku jako ondy, poněvadž vím, že máš těžké pěsti. Až si vymrskáš, ztravíme ostatek noci zpěvem, já o své odloučenosti, ty o své stálosti, dávajíce tím ihned počátek našemu pastýřskému životu, jejž v naší vsi provozovati hodláme.

Pane, odpověděl Sancho, nejsem mnichem, abych o půl noci s lože vstával a se bičoval, aniž se mi podobá, že by člověk z největší bolesti přechod k zpěvu učiniti mohl. Račte mě nechati spát a netýrejte mě šleháním, sice zapřisahnu se, že ani o chlup roucha svého nezavadím, neřku-li o tělo své.

O srdce zatvrzelé! o nelítostný zbrojnoši! o chlebe špatně udílený a milosti nepředložené, jichž jsem ti propůjčil a propůjčiti zamýšlím. Mnou stal jsi se vladařem a mnou máš naději státi se brzy hrabětem aneb dosíci hodnosti tomu podobné; skutečnost té naděje nebude déle váhati než co potrvá tento rok, ježto post tenebras spero lucem.

Tomu nerozumím, odmlouval Sancho, toliko vím, že dokud spím, nemám ni strachu ni naděje, ani klopoty ani slávy. Blažen budiž vynálezce spaní, jenž vymyslil onu kapí, anaž zastírá všecky lidské myšlénky, onen pokrm, jenž zapuzuje hlad, onu vodu, anaž zahání žízeň, onen oheň, jenž zahřívá studenost, onen chlad, jenž mírní palčivost, a konečně onen všeobecný peníz, za nějž všecko lze koupiti, a ony váhy a těžidla, které činí pastýře rovného králi, hlupáka mudrci. Toliko jednu zlou stránku má spaní do sebe, jak slýchám, totiž že se podobá smrti, ježto mezí spícím a mrtvým velmi malý rozdíl jest.

Nikdy jsem tě, Sancho, neslyšel tak pěkně mluvit jako nyní, divil se D. Quijote, z čehož poznávám pravdivost přísloví, které často uvádíš: Ne s kým jsi se narodil, ale s kým chléb jídáš!

Aj, u všech všudy! zvolal Sancho, pane panečku můj, tenkráte nejsem já ten, který plýtvá příslovími, ježto se Vám z úst sypají dávem více než mně, jen že mezi mojimi a Vašimi jest rozdíl ten, že Vaše vyskytají se v pravý čas a moje mimo potřebu, skutkem ale všecka jsou příslovími.

Takto rozmlouvali, ano slyšeti bylo temné kručení a drsné hrochání, jež se celým údolím rozléhalo. D. Quijote vyskočil a chopil se meče, Sancho ale schoval se pod šedouše obloživ se z jedné strany svazkem zbroje, z druhé sedlovým náčiním chvěje se strachem, jako D. Quijote v podivení trval. Zponenáhla kručení se zmáhalo a blížilo se k vyděšeným, aspoň k jednomu z nich, ježto neohroženost druhého jest známa. Stalo se totiž, že jacísi lidé hnali na trh více než šest set prasat, s nimiž se touto dobou nacházeli na cestě. Způsobené kručení, hrochání a hulákání bylo tak veliké, že D. Quijotovi a Sanchovi nevědoucím, co by to bylo, uši zaléhaly. Četné kručící stádo přihnalo se kvapem a nevšímajíc si vážnosti ni D. Quijotovy ni Sanchovy uhánělo přes oba, zbouralo hradbu Sanchovu a porazilo nejen D. Quijota, alebrž dalo se mimo to i do Rocinanta. Dusot, hrochot, chvat, s kterým ona nečistá zvířata se přihnala, změteně na zem porazil sedlo, zbraň, šedouše, Rocinanta, Sancha a D. Quijota. Sancho jak nejlíp mohl se vzchopil a žádal svého pána za zbraň řka, že půl tuctu těch pánů a nezdvořilých prasat skolí, zpozorovav již, že jsou to prasata. D. Quijote mu pravil: Nech je na pokoji, příteli; pohanění to jest trestem za přečin můj a spravedlivým pokáráním nebes, aby přemoženého dobrodružného rytíře sežrali vlci, popíchali sršně a pošlapala prasata.

Taktéž to jest asi trestem božím, odpověděl Sancho, že zbrojnoše přemožených rytířů dobrodružných štípají mouchy, žerou vši a že je trápí hlad. Kdybychom my zbrojnoši byli synové rytířů, kterým sloužíme, aneb blízcí jejich příbuzní, nebylo by věcí přílišnou, stíhal-li by nás trest za jejich viny až do čtvrtého kolena. Ale co jest Panzům do D. Quijotův? Nyní však učiňme si opět pohodlí a pospěme si trochu, dokud noc potrvá; až dá Bůh ráno, budeme zas čilí.

Spi si, Sancho, vece D. Quijote, jenž jsi se pro spaní narodil, co zatím já, jenž jsem pro bdění na svět přišel, na chvíli do jitra scházející pustím uzdu svým myšlénkám a vyleju je milostnou písní, kterou jsem bez tvého vědomí v noci složil.

Zdá se mi, že myšlénky, které dovolují verše skládati, nejsou valné, odpověděl Sancho; Vaše Mst si veršuj dle libosti, co zatím já pospím dle možnosti. A při tom položil se na zem, schoulil se, jak stačil, a usnul ihned, aniž by ho starosti neb dluhy aneb bolest nějaká vytrhovaly. D. Quijote opřel se o kmen buku neb korku (Cide Hamete neustanovuje, jaký strom to byl) a ku zvuku svých vlastních vzdechů takto zpíval:

Lásko, uvážím-li kruté žaly,
Které snáším mocí tvou,
Kvapím sám za smrtí svou,
By tím strasti moje za své vzaly.

Když však již již zdvihám kroku svého
V moři bolův k přístavu,
Cítím opět zotavu,
Žití vzplane, nevykročím z něho.

Tak mě život v náruč smrti vodí,
Smrt zas k žití popudu;
Jaká zvláštnost osudu,
Jenž i smrt i život ve mně plodí!

Každou z těchto sloh doprovázel četnými povzdechy a hojnými slzami, jako ten, jehož srdce prokláno jest bolestí z porážky a vzdáleností od Dulcinee.

Zatím se rozednilo a slunce svými paprsky padalo Sanchovi do očí. Probudil se, zpamatoval se, otřásl se, natáhl chabé oudy, prohlížel spoustu prasaty v zásobárně jeho způsobenou a lál stádu i honcům. Konečně vydali se oba opět na cestu a k večeru spatřili, kterak jim vstříc přichází asi deset mužů na koních a čtyři neb pět pěších. Srdce D. Quijotovo se povzneslo a Sanchovo kleslo, ježto přicházející mužstvo mělo při sobě oštěpy a štíty a velmi válečně vypadalo. D. Quijote obrátiv se k Sanchovi vece: Kdybych mohl, Sancho, zacházeti zbraní a slib můj ruce mi nevázal, byl by mi zástup, jenž se proti nám ubírá, dortem a marcipánem. A však mohlo by se státi, že jest to něco jiného, než čeho se obáváme.

Jezdci se přiblížili a založivše oštěpy obklopili D. Quijota slova nemluvíce alebrž zamířili mu zbraní na prsa a v zad smrtí mu hrozíce. Jeden z pěších vložil prst na ústa dávaje tím znamení, aby mlčel, uchopil Rocinanta za uzdu a vedl ho stranou s cesty. Druzí pěšáci zaskočili Sancha s šedoušem zachovávajíce vesměs podivuhodné mlčení a dali se za vůdcem D. Quijotovým. Dva- neb třikrát chtěl se D. Quijote tázati, kam ho vedou a co chtějí, avšak jedva hnul rtoma, zavřeli mu je opět hroty oštěpův. Totéž dělo se Sanchovi, neboť jak mile strojil se promluviti, bodl ho jeden z pěších honeckým ostnem a rovněž tak i šedouše, jakoby chtěl mluviti.

Přikvapila noc, zrychleno krokův a strach zajatých se zvýšil, dokonce když časem slyšeli, kterak na ně voláno: Táhněte, troglodité, držte huby, barbaři, dobře na vás, anthropofagové, neúpěte, Skytové, zamkněte oči, vražedlní Polyfémové, krvežízniví lvové, a podobnými jmény, jimiž trýzněn sluch nešťastného pána a sluhy jeho. Sancho ubíral se dále mluvě pro sebe: My truhly lité, my barváři a handroflákové, my velryby, kterým se říká kyfové? Jména ta se mi dokonce nelíbí, zlý vítr vane do stodoly a všecka nehoda najednou se na nás valí jako rány na psa; dej Bůh, aby na tom zůstalo, čím tak zlodružné dobrodružství hrozí.

D. Quijote kráčel zaražen a nemohl při všem uvažování uhodnouti, co znamenají potupná názviska, jichž jim udíleno a z nichž si toliko vybral, že nelze mu očekávati mnoho dobrého tím více ale zlého. Zatím asi o jedné hodině s půl noci přišli ku hradu, jejž D. Quijote vévodským býti poznal, v němž nedávno byl meškal. Pro Bůh, zvolal, když se v zámku byl zpamatoval: Co to má být? Ač v tomto domě vše jest samá zdvořilost a uhlazený mrav, nic méně přemoženým stává se z dobrého zlé a ze zlého horší. Dostali se do hlavního nádvoří a spatřili v něm příprav i takových opatření, že podivení jejich se zvětšilo a strach se zdvojnásobil, jak viděti bude v kapitole následující.