Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá šestá
| Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes | ||
| Kapitola šedesátá pátá | Kapitola šedesátá šestá | Kapitola šedesátá sedmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola šedesátá šestá |
| Podtitulek: | Kdo ji přečte, uvidí, a kdo si ji dá přečísti, uslyší, o čem jedná. |
| Autor: | Miguel de Cervantes |
| Zdroj: | CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 389–392. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Kristian Stefan |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Když D. Quijote z Barcelony odcházel, podíval se ještě jednou na místo, kde byl padl, řka: Tu stála Troja, tu mé neštěstí ne však zbabělost zbavila mne dostížené slávy; tu osud vykonal se mnou své obraty a převraty; tu zatemnily se mé hrdinské činy; zkrátka, tu kleslo moje štěstí, aby nikdy více se nepovzneslo! Slyše to Sancho pravil: Mysli statečné jest, pane můj, jak v neštěstí zachovati trpělivost, tak v štěstí veselost. Soudím o tom dle sebe; když jsem byl vladařem, byl jsem vesel, a nyní, když jsem zbrojnošem a jdu pěšky, netruchlím, ježto slýchal jsem, že tak zvaná Štěstěna jest svéhlavá, vrtkavá a k tomu slepá ženština nevidouc, co činí, a nevědouc, koho poráží, koho povyšuje.
Jsi veliký mudřec, Sancho, odpověděl D. Quijote; mluvíš velmi rozumně, a nevím, kdo tě tomu naučil; musím ti ale říci, že na světě není štěstí a že věci, nechť jsou dobré či zlé, nestávají se náhodou, alebrž zvláštní prozřetelností boží; a odtud pochází pořekadlo, že každý jest strůjcem svého štěstí. Já byl strůjcem štěstí svého, ne však s potřebnou opatrností, a tak přepočítal jsem se ve svém domnění, ježto jsem uvážiti měl, že mohutnému oři velikánu rytíře Bledoměsíčného neodolá slabý Rocinante. Přece odvážil jsem se, učinil jsem, seč jsem byl; shodili mě, i ač ztratil jsem česť, neztratil jsem přece a nemohl jsem ztratiti sílu dostáti slovu. Dokud jsem byl smělým, statečným, dobrodružným rytířem, dával jsem svým jednáním a svým ramenem činům svým lesku, nyní jsa opěšalým zbrojnošem dám slovům svým důrazu plněním slibu svého. Ubírajíc se tedy, Sancho, cestou dále, jděme v naší krajině odbyt si zkušebný rok, a odloučeností tou nabudeme nových sil vrátiti se opět k brannému, nikdy mi nezapomenutelnému povolání.
Není to tak příjemná věc, pane, cestovati pěšky, aby mne pobádala a ponoukala mnoho za den uraziti, odpověděl Sancho. Pověsme tu zbraň na některém stromě na způsob oběšence, a až budu zase seděti na zádech šedouše maje nohy ve výšce, budeme činiti denní pochody, jak velké se Vaší Msti zlíbí neb nezlíbí, neboť věděti, že mám jíti pěšky a uraziti mnoho cesty, jest žádati věcí nemožných.
Máš pravdu, Sancho, přisvědčil D. Quijote, nechť zavěšena jest moje zbraň na způsob vítězoslavného přístrojí a pod ní neb vedle ní budiž do stromu vyřezáno, co psáno jest na vítězoslavné trofeji ze zbraní Rolandových:
Ostav zbroj tu na pokoji,
Kdo s to nejsi s Rolandem
Měřiti se v tuhém boji.
Toť mi vše připadá, jako drahé perly! zvolal Sancho, a kdyby se nejednalo o to, že bychom Rocinanta cestou pohřešovali, také bych ho pěkně pověsil. — A však nechci, namítal D. Quijote, aby i moje zbroj zavěšena byla, by se neřeklo, že za dobrou službu následuje špatná odměna. — Máte úplnou pravdu, Vaše Msti, přiznával Sancho, ježto dle náhledu moudrých lidí klopýtnutí oslovo nemá sváděti se na sedlo; a poněvadž s příhodou tou vinna jest Vaše Mst, kárejte sebe sama a nevylévejte si svůj hněv na těch už polámaných a krvavých zbraních, ani na krotkém Rocinantovi, ani na měkkých šlapadlech mých žádaje na nich, aby dále kráčely, než spravedlivo jest. — Mezi těmito hovory a řečmi minul celý den a mimo to čtyři jiné dni, aniž by se bylo přihodilo, co by jim cestou překáželo. Pátého dne, když už přicházeli do vsi, vrazili u vrat hospody na zástup lidí, kteří, poněvadž byl svátek, se tu bavili. Když se D. Quijote k nim byl přiblížil, ozval se jeden z venkovanů: Některý z těchto dvou pánů, kteří tu přicházejí a strany neznají, rozhodne, co se má s naší sázkou díti. — Ano, učiním to zajisté, vece D. Quijote, a podlé celého práva, porozumím-li věci. Jedná se o to, dobrotivý pane, vece venkovan, že jeden zdejší vesničan, tak tlustý, že váží přes dva centy a sedmdesát pět liber, založil se o závod s jiným, který nemá více než sto dvacet pět liber. Vyjednáno bylo mezi nimi, že mají se stejnou váhou sto kroků běžeti; když pak vyzyvatel tázán byl, jak se váha má vyrovnati, pravil, že vyzvaný, jenž váží sto dvacet pět liber, má si půldruhého centu na záda zavěsiti a tím že se sto dvacet pět liber hubeného vyrovná dvěma centům a sedmdesáti pěti librám tlustého.
To nejde! zvolal na to Sancho, dříve než D. Quijote odpověděl; mně, jenž jsem před několika dněmi přestal býti vladařem a soudcem, jak celému světu známo, přísluší ty pochybnosti odstraniti a podati o sporu zdání své. — Mluv si s Pánembohem, příteli Sancho, doložil D. Quijote, ježto nejsem s to kočce kůrku podati, tak zmatenou a spletenou mám hlavu. — S dovolením tedy, pokračoval Sancho k venkovanům, jižto davem stáli kolem něho s otevřenou hubou očekávajíce výrok z úst jeho; přátelé, co tlustý žádá, nemůže míti místa a nemá stínu spravedlnosti, neboť pravda-li, jak se říká, že vyzvaný může si voliti zbraň, nesmí vyzyvatel ustanoviti takovou, která by onomu překážela aneb nedala mu státi se vítězem. Náhled můj jest tedy ten, aby tlustý vyzyvatel na tom neb onom místě těla svého, kde se mu nejvíce líbiti a viděti bude, shodil, sňal, uřezal, uškrabal, ubrousil a umenšil si sto padesát liber a tím způsobem maje sto dvacet pět liber vyrovná a přizpůsobí se sto dvacíti pěti librám soka svého, a tak budou moci oba stejně běžeti. — Při sám! ozval se jeden z vesničanů, jenž výrok Sanchův byl slyšel, ten pán mluvil jako blahoslavený a vynesl soud jako kanovník; a však buďte jisti, že tlustý nebude chtít ani lotu masa se zbaviti, tím méně sto padesáti liber. — Nejlépe by bylo, kdyby ani neběželi, prohodil druhý, aby hubený netýral se přívažím ani tlustý neztratil masa, i aby polovice sázky dala se na víno; ty pány vezmeme do hospody na zpropitnou, a bude-li z toho déšť, vezmu obstarání pláště na sebe. — Děkuju Vám, pánové, odpověděl D. Quijote; trudné myšlénky a události jsou příčinou, že vypadám nezdvořilý a přinucen jsem rychleji než krokem dále se ubírati. Při těch slovích zasadil Rocinantovi ostruhy odjížděje od nich, jižto v podivení trvali vidouce a pozorujíce neobyčejnou jeho postavu, jakož i rozumnost sluhy, zač Sancha měli. Jeden z vesničanů pravil: Je-li sluha tak rozumný, jaký musí býti pán? Založil bych se, kdyby šli do Salamanky na studie, že by se z nich co nevidět stali dvorští sudí, neboť vše jest pouhý žert jen ne studovat a pořád studovat a míti přízeň a štěstí; a kdy se toho člověk nejméně naděje, má soudcovskou hůl v ruce aneb biskupskou čepici na hlavě.
Tuto noc strávili pán a sluha v prostřed polí pod holým a šírým nebem. Druhého dne ubírajíce se dále spatřili, že jim přichází vstříc opěšalý muž s rancem přes ramena s naostřenou či okovanou holí v ruce jako pravý posel. Přiblíživ se k D. Quijotovi zrychlil krok a téměř během k němu přichvatav objal pravé stehno jeho nemoha výše dosáhnouti, načež se znamením veliké radosti vece: O pane můj, D. Quijote de la Mancha, jak veliká radost vstoupí do srdce vrchnosti mé, pana vévody, až zví, že Vaše Mst opět přichází na hrad jeho, na němž ustavičně s paní vévodkyní mešká. — Neznám Vás, příteli, odpověděl D. Quijote, a nezvím kdo jste, dokud mi to nepovíte. — Jsem, pane D. Quijote, hlásil se posel, Tosilos, sluha vévody, pána svého, jenž jsem nechtěl měřiti se s Vaší Mstí stran vdavek dcery Doňy Rodriguezové. — Pro Bůh! zvolal D. Quijote, možno-li, že Vy jste ten, jehož kouzedlníci, nepřátelé moji, proměnili v sluhu, jak pravíte, aby mne připravili o čest onoho zápasu? Neříkejte to, milý pane, odpíral posel; tu nebylo kouzla ani nějaké proměny v podobě. Byl jsem tak dobře sluhou Tosilem na souboji jako jsem z něho Tosilem odešel. Chtěl jsem se oženiti bez souboje, poněvadž se mi děvče líbilo, a však úmysl můj se zvrátil. Jakmile totiž ráčil jste odejíti z našeho hradu, dal mi pán vévoda vysázeti deset ran za to, že jsem jednal proti rozkazu, jenž mi před bojem udělen byl, a vše skončilo se tím, že děvče stalo se jeptiškou a doňa Rodriguezová vrátila se do Kastilie. Nyní jdu do Barcelony nesa náměstkovi balíček listův, které mu pán můj posýlá. Poroučí-li Vaše Mst čistý, ač teplý doušek, mám tu láhev dobrého s několika kousky tronchonského sýra, jenž Vám podráždí a vzbudí žízeň, podřimuje-li. — Přijímám vyzvání, ozval se Sancho; nechť dobrý Tosilos nechá dalších okolků a natočí všem kouzedlníkům, co jich jest v Indii, na vzdor a na úkor. — Zkrátka, horšil se D. Quijote, ty jsi Sancho, největší hltoun na světě a největší hlupák na zemi, nemáš-li přesvědčení, že posel ten jest okouzlen a tentýž Tosilos proměněn. Zůstaň si s ním a nasyť se, já zatím půjdu pomalu napřed a počkám, až přijdeš.
Sluha se usmál, vyndal láhev a vytáhl z rance kromě sýra i kus chleba. Oba sedli si do zelené trávy a v míru i dobré vůli dobrali všecku zásobu z vaku s takovou chutí, že i olízali balíček psaní pouze proto, že sýrem voněl. Tosilos oslovil Sancha: Tvůj pán, příteli Sancho, podle vší dlužnosti jest blázen. — Kterak dlužnosti? nepochopoval Sancho; není nikomu nic dlužen, poněvadž hotovými vše platí, zvláště je-li bláznovství penězy. Dobře to nahlížím a dobře mu to říkám, a však kam to vede? Dokonce nyní, když je jako zabit přemožen jsa od rytíře Bledoměsíčného. Tosilos jej vyzýval, aby mu onen příběh vypravoval, avšak Sancho odpověděl, že by bylo neslušno nechat pana svého čekati: až se jindy sejdou, že bude k tomu času dost. Na to zdvihl se, setřel drobečky s oděvu a vousů a hnal šedouše před sebou. Tosilovi dal s Pánembohem a dohonil pána svého, jenž ho ve stínu pod stromem očekával.