Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá sedmá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá šestá	Kapitola čtyřicátá sedmá	Kapitola čtyřicátá osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá sedmá
Podtitulek:	Pokračuje se o tom, kterak si Sancho Panza při svém vladařství počínal.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 273–279. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Vypravuje historie, že po skončeném soudě vedli Sancha Panzu do nádherného paláce, kde u veliké síni připraven byl královský a skvostný stůl. Jak mile Sancho vstoupil, zavzněla hudba a čtyři panoši, jež Sancho velmi vážně přijal, přiskočili podávajíce umyvadlo s vodou. Hudba umlkla a Sancho posadil se v čelo stolu, poněvadž jiného sedadla a jiného krytu na stole nebylo. Po boku postavil se mu jakýsi muž s kosticovou hůlkou v ruce, jenž, jak napotom shledáno, byl lékařem. Odhodili pěknou bílou pokrývku, jížto zastřeno bylo ovoce i všeho druhu talířů s rozmanitými pokrmy. Člověk, na pohled studovaný, vykonal modlitbu a panoš uvázal Sanchovi pod bradu ubrousek s třepením. Jiný, jenž zastával úřad postolího, položil na stůl talíř s ovocem, ale sotva že Sancho sousto snědl, an onen s hůlkou dotekl se talíře, jejž s největší rychlostí odnesli; postolí ale píůnesl jinou a jinou krmi. Sancho strojil se jí okusiti, ale dříve než se mu jí dostalo, aniž by jí byl okusil, ležela na ní hůlka a panoš krmi s takovou rychlostí odnesl jako ovoce. Vida to Sancho ustrnul, podíval se na všecky a tázal se, má-li se těch krmi najísti, jako při kejklířské hře. Na to odpověděl muž s hůlkou: Zde se, pane vladaři, nesmí jíst jinak, než jak zvykem a obyčejem jest na jiných ostrovích, kde jsou vladaři. Jsem, milostivý pane, lékař a dostávám služné, abych jím byl u vladaře tohoto ostrova; hledím si tedy jeho zdraví více než svého vlastního leže ve dne v noci v knihách a zkoušeje tělesnou zřízenost vladařovu, abych věděl, jak léčit, kdyby onemocněl. Hlavní pak věcí mou jest býti při jeho pokrmu a jídle a nechati ho jísti, co se mi prospěšné být vidí, a nedovoliti mu, co by bylo škodné a nesloužilo žaludku. Takovým spůsobem poručil jsem odnésti talíř s ovocem, poněvadž jest příliš šťavnaté, a rovněž kázal jsem odkliditi druhou krmi, ježto jest příliš horká a obsahuje mnoho látek, které dráždí žízeň, a kdo mnoho pije, kazí a hubí šťávu, anaž tvoří život.

Tím spůsobem, vyslovil se Sancho, nebudou mi koroptve na tomto talíři, jež se mi pěkné upečeny býti zdají, nijak škoditi?

Na to vyjádřil se lékař: Těch, pane vladaři, nebudete jíst, dokud živ budu.

Proč? tázal se Sancho.

Lékař vysvětloval: Poněvadž Hippokrates, severnice a světlo lékařství, v jedné ze svých učebných zásad dí: Omnis saturatio mala, perdicis autem pessima, t. j. každé přesycení škodí, koroptvemi ale nejvíce.

Je-li tomu tak, vece Sancho, prohlédněte, pane doktore, všecka jídla tu na stole a řekněte mi, které jest mi nejprospěšnější a které nejméně škodné, pak ale nechte mne najíst se ho, aniž byste mi je odhůlkoval, poněvadž, pro život vladařský! nechť Bůh mně ho nechá užit! umru hlady. Nedáte-li mi jíst, byť vám to nemilé bylo, pane doktore, a říkal jste co chtěl, spíše mne usmrtíte než životu mému posloužíte.

Máte pravdu, pane vladaři, připouštěl lékař, a proto dle mého náhledu nesmí Vaše Mst jíst onoho sekaného králíka, poněvadž to jest pokrm lechtivý. Oné teletiny, kdyby nebyla pečená a s připravovanou šťávou, bylo by možno okusit, takto ale nijakým způsobem.

Na té velké míse tam, co se z ní tak silně kouří, zdá se mi že jest olla podrida, a při té rozmanitosti částek, z kterých takové olly podridy sestávají, nebudu moci nepřijiti na nějakou, která by byla chutná a zdravá.

Absit! zvolal lékař; odstup od nás takové pomyšlení! Není horšího pokrmu, než jest olla podrida; ta jest pro kanovníky, pro představené kollegií, pro vesnické svatebníky, avšak daleká budiž stolu vladařského, kde mají býti samé výbornosti a jemnosti. Důvod toho jest, že vždy a pro každého a pro kohokolivěk větší ceny mají léky jednoduché než složité, ježto při jednoduchých nelze se omýlit, ovšem ale při složitých, není-li množství částek, z nichž sestávají, patřičné. Jak já tomu ale rozumím, máte nyní Vaše Msti, pane vladaři, k zachování a posilnění svého zdraví snísti sto oplatkových trubiček a několik tenkých lupínků gdoulových, které sílí žaludek a podporují zažívání.

Slyše to Sancho vztýčil se přes opěradlo sesle, hleděl lékaři zpříma a ostře do očí a vážným hlasem se ho tázal, jak se jmenuje a kde studoval.

Lékař odpověděl: Nazývám se, pane vladaři, doktor Pedro Recio de Aguero a pocházím ze vsi, Vystrnadov zvané, jež leží v pravo mezi Caracuelem a Almodobarem del Campo, a hodnosti doktorské nabyl jsem na vysokém učení Osunském.

Celý rozpálen a nejvýše popuzen odpověděl mu na to Sancho: Nuže, pane doktore Pedro Recio ze Zlověstic, rodilý z Vystrnadova, vesnice, která leží v pravo, jdeme-li z Caracuela do Almodobaru del Campo, na hodnost mistra v Osuně povýšený, kliďte se mi hned odtud! Ne li, přísahám k slunci! popadnu obušek a začínaje od Vás, vymlátím všecky doktory z celého ostrova, aspoň ty, kteří jsou, jak já tomu rozumím, hlupáci; avšak lékaře moudré, opatrné a vzdělané povznesu nad hlavu a budu je ctíti jako muže božské. Pravím Vám opět, Pedro Recio, abyste mi odešel s očí, ne-li, uchopím stolici, na které sedím, a rozbiju ji o Vaši hlavu; nechť pak v sídelním městě zavolají mě k odpovědnosti; ospravedlním se řka, že jsem Pánubohu sloužil zabitím špatného lékaře, kata státu. A nyní dejte mi jíst aneb vezměte mi vladařství, neboť úřad, který nedá pánu svému najíst se, nestojí za babku.

Lékař se zděsil vida vladaře tak rozhněvána a hleděl vyklouznouti ze síně, avšak v tom okamžení zavzněl na ulici poštovský roh, načež postolí přiblíživ se k oknu, pravil: Rychlý posel od vévody, pána mého, přichází a zajisté důležitý dopis přináší.

Posel vstoupil upocen a ouzkostliv i vyndav ze záňadří závitek vložil jej do rukou vladařových, Sancho pak podal jej dvornostovi s rozkazem, aby přečetl nápis, jenž takto zněl: Donu Sanchovi Panzovi, vladaři ostrova Baratarie, do vlastních jeho rukou aneb do rukou sekretáře jeho. Slyše to Sancho tázal se: Kdo jest tu mým sekretářem? Načež jeden z přítomných odpověděl: Já, pane, umím zajisté číst a psát a jsem Biskajec. Tímto přídavkem, vece Sancho, můžete být sekretářem samého císaře; otevřte list a vizte, co obsahuje. Nově pečený tajemník tak učinil, a když byl list přečetl, pravil, že nutno jest, aby jednali o něm soukromě. Sancho poručil, by všickni ze síně odešli a kromě dvornosty a postolího nikdo tam nezůstal; ostatní pak a lékař odstoupili, načež tajemník četl list tohoto obsahu:

„Nabyl jsem o tom vědomosti, pane Done Sancho Panzo, že jistí moji a tohoto ostrova nepřátelé kterési noci krutě ostrov přepadnouti zamýšlejí. Zapotřebí tedy bedlivosti a opatrnosti, aby přepad nestal se z nenadání. Taktéž vím od špehů věrohodných, že vloudily se do města čtyři přestrojené osoby, aby zbavily Vás života bojíce se důmyslnosti Vaší; mějte tedy bedlivé oko na to, kdo s Vámi mluviti chce, a nejezte, co Vám předkládají. Budu hleděti k tomu, abych Vám v nebezpečenství přispěl, Vy pak ve všem jednejte, jak očekává se od rozumu Vašeho. Dáno v tomto místě, dne 16. srpna o čtvrté hodině ranní. Váš přítel vévoda.“

Sancho strnul a přítomní jevili tentýž účinek. Obrátiv se k dvornostovi pravil: Co nyní díti se má a státi se musí hned, jest uvržení doktora Recia do hlubokého vězení, neboť chce-li mě kdo zahladiti, jest on to, a sice smrtí úkladnou a velmi zlou, jakou jest hlad.

Taktéž, vece postolí, nesmí dle mého mínění Vaše Mst nic z toho jísti, co na tomto stole se nachází, poněvadž krmě ty darem poslaly jeptišky, a jak se říká, za křížem se skrývá ďábel.

Tomu neodporuju, řekl Sancho, nyní ale dejte mi notný kus chleba a asi čtyři libry vinných hroznů, do nichž zajisté nemohl se jed dostati, a bez jídla nemohu na mou věru na živu zůstati. Máme-li pak ochotni býti k válce, anaž nás očekává, nutno bude, bychom dobře trávili, ježto panděrem podporováno jest srdce, ne srdcem panděro. A vy, sekretáři, odpovězte vévodovi, pánu mému, a řekněte mu, že všecky jeho rozkazy vyplněny budou, anižby čeho scházelo. Vévodkyni, paní mé, vyřídíte jménem mým, že jí vzkazuju ruku líbat a ji prosím, nezapomněla li odeslati zvláštním poslem list a balíček můj manželce mé Teresii Panzové, že mi tím prokáže veliký vděk a že budu hledět sloužiti jí ve všem, seč moje síly stačí. Mimochodem můžete i do listu zahrnouti, že vzkazuju ruku líbat pánu svému D. Quijotu de la Mancha, aby věděl, že jsem z vděčného těsta; kromě toho můžete jakož dobrý sekretář a řádný Biskajec přidati, co se Vám uzdá a dobře se hodí. A teď vezměte ten ubrus a dejte mi jist, a pak se podívám na všecky ty špehy, vrahy a kouzedlníky, co jich přijde na mne a tento ostrov.

V tom vstoupil do síně panoš řka: Jest tu nějaký venkovský člověk, jenž s Vaší Mstí mluviti chce o věci, jak dí, velmi důležité.

Divná to věc s těmi lidmi, zvolal Sancho; možno-li, aby tak byli nevědomí, že nenahlížejí, kterak touto dobou nehodí se, aby chodili k řízení? Což my vladaři, my soudcové nejsme lidé z masa a kostí a není zapotřebí, aby nám dopřáli odpočinku na chvíli, kterou nutnost vymáhá, leda by myslili, že jsme z mramoru? Pro Bůh a na mou duši, potrvá-li moje vladařství, a jak se mi zdá, nebude dlouho trvati, vypálím rybník nejednomu žadateli. Nyní řekněte tomu člověku, aby vstoupil, dříve ale se přesvědčte, není-li to nějaký špeh aneb vrah můj.

Není, pane, odvětil panoš, nebo zdá se mi býti přihlouplý, a buďto málo čemu rozumím aneb jest jako kůře dobrý.

Není se čeho báti, připojil dvornosta, vždyť jsme tu všickni.

Je-li možno, postolí, pokračoval Sancho, když tu nyní doktor Pedro Recio není, abych něco hmotného a jadrného snědl, byť by to i byl krajíc chleba a jedna cibule?

Dnes k večeři se nahradí, co k obědu schází, a Vaše Mst bude spokojena a smířena, těšil ho postolí.

Dejž to Pánbůh! přál si Sancho, a v tom vstoupil venkovan, jenž velmi dobře se nesl, a na sto mil bylo na něm viděti, že jest to dobrá duše. První jeho slova byla: Kdo jest tu panem vladařem?

Kdo jiný má jím být, pravil tajemník, než který sedí na sesli?

Činím tedy poklonu před přítomností jeho, vece vesničan, padl na kolena a prosil, aby mu směl políbiti ruku. Sancho mu v tom odepřel a kázal mu říci, čeho žádá. Venkovan tak učinil a zároveň řekl: Jsem, pane, vesničan a pocházím z Turry sv. Michala, vsi dvě míle od Královského Městce vzdálené.

Máme ještě jeden Vystrnadov? prohodil Sancho; mluvte, příteli; mohu říci, že dobře svatomichalskou Turru znám a že není mnoho mil od naší vsi. — Věc tedy jest ta, pane, vece venkovan dále, že z milosrdenství božího ženat jsem dle řádu a skladu svaté římsko-katolické církve; mám dva syny na studiích, menší učí se na bakaláře a starší na licenciata. Jsem vdovec, poněvadž mi žena umřela, aneb lépe řečeno, poněvadž mi ji lékař zabil dávaje jí pro průjem, když byla těhotna, a kdyby se Bohu bylo líbilo, aby narozenec na svět přišel, a kdyby to býval chlapec, dal bych ho do studií na doktora, aby nezáviděl bakaláři a licenciatovi, bratrům svým.

Tedy, přejal řeč Sancho, kdyby manželka vaše byla neumřela, či kdyby ji byli neusmrtili, nebyl byste nyní vdovcem.

Nebylbych, pane, nižádným způsobem, tvrdil vesničan.

Jděme dále, vece Sancho; nyní, příteli, jest čas spíše ku spaní než k úřadování.

Pravím tedy, vypravoval vesničan, že onen můj syn, jenž má býti bakalářem, zamiloval si v téže vesnici dívku, Klaru Perlerinovu zvanou, dceru Ondřeje Perlerina, velmi bohatého sedláka. A jméno těch Perlerinův nepochodí ani po rodu ani po jiném původu, alebrž odtud, že všickni toho plemene jsou paralytičtí, a k vůli lepšímu zvuku jmena říkají jim Perlerinové; opravdu ale musím říci že to děvče jest jako orientálská perla. Hledí-li se na ni z pravé strany, vypadá jako polní kvítí; z levé ale není taková, poněvadž jí schází oko, jež neštovicemi ztratila. Ač má v tvářích mnoho a velkých důlků, říkají přece ti, kteří by ji rádi měli, že to nejsou důlky, nébrž jámy, do nichž se zahrabávají duše milovníků jejích. Jest tak čistotna, že, aby si obličej nepomazala, nosí nos, jak se říká, vyhrnutý, takže zdá se, jakoby se ústům vyhýbal. Nic však méně vypadá nad míru pěkně, poněvadž má velká ústa, a kdyby jí deset neb dvanáct předních i zadních zubů nescházelo, mohla by ta ústa platiti a daleko vynikati nad nejkrásněji utvořená. O rtech ani nehodlám mluviti, ježto jsou tak něžny a jemny, že, kdyby v obyčeji bylo, rty smotávati, mohl by se z nich šteník udělati. Že ale mají docela jinou barvu, než jaká obyčejně na rtech bývá, jsou divem divoucím vypadajíce jako jaspis zeleně, modře a bledě fialově. Odpusťte mi, pane vladaři, že jsem Vám do podrobná vylíčil vlastnosti dívky, anaž konečně má býti mojí dcerou, neboť jsem jí nakloněn a líbí se mi.

Malujte si, jak se vám líbí, pravil Sancho, neboť malba vaše mě baví, a kdybych byl obědoval, nemohlo by pro mne býti lepších pospasů nad vaši podobiznu.

Tím mohu posloužit, vece vesničan, a časem bude, co nyní není. Pravím tedy, pane, kdyby možno bylo, vylíčiti její spanilost a ztepilost zrůstu, byl by to předmět obdivu hodný; to ale nemůže být z té příčiny, že jest křivá a sražená, kolena má u brady a přes to přese všecko pěkně se nese, takže, kdyby vztýčiti se mohla, až ku stropu by hlavou sahala. A již by byla ruku podala k sňatku bakaláři mému, jen že ji nemůže natáhnouti majíc ji chromou, nic však méně z dlouhých a proužkovaných nehtů viděti jest pěknost a slíčný útvar její.

Dobře tedy, jal se Sancho mluviti, dejme tomu, že jste ji od hlavy do paty vylíčil, co nyní žádáte? Přistupte k věci bez oklik a zacházek, bez skratků a přídavků.

Rád bych, Vaše Msti, řekl vesničan, abyste mi dobrotivě ráčil dát doporučovací list k spolutchánu mému s prosbou, aby srozuměn byl s tím sňatkem, ježto nejsme nerovni ani statky pozemskými ani rodem, neboť abych pravdu mluvil, pane vladaři, syn můj jest posedlý, a není dne, aby ho zlí duchové třikrát čtyřikrát netrápili, a jednou padl z toho do ohně, takže má obličej svraštělý jako pergamen a oči poněkud plačtivé a krhavé. Povahy ale jest andělské, a kdyby sám sebe nemrskal a pěstí nebil, byl by to blahoslavený člověk.

Žádáte ještě něco jiného, dobrý muži? tázal se opět Sancho.

Ještě něco bych rád, odtušil venkovan, netroufám si to ale říci; ale budiž, konečně mně to nemá užírati srdce, buď si to dobré neb zlé. Tedy, milostivý pane, rád bych, abyste mi dal tři sta neb šest set dukátů podpory k věnu mého bakaláře; pravím podpory k zavedení domácnosti, poněvadž přece musí žít pro sebe, aby nepodléhali vrtochům tchánův svých.

Vzpomeňte si, nechcete-li ještě něco jiného, pravil Sancho, a nezamlčujte ničeho z ostychu neb ze studu.

Nemám opravdu ničeho, odpověděl venkovan, a jedva to vyřkl, vzchopil se vladař na nohy a uchvátil stolici, na nížto byl seděl, řka: Při sám! done hřbeťáku, chrapoune, hlupáku, neodejdete-li a nezmizíte-li hned před očima mojima, rozbiju a roztříštím vám touto stolicí hlavu. Z kurvy synu, padouchu, malíři samého čerta, touto dobou přicházíte žádat ode mne šest set dukátů? Odkud bych je vzal, tchoři? A kdybych je i měl, tobě bych je měl dát, zákeřníku, pitomče? Co mně do svatomichalské Turry, co do celého plemene Perlerinův? Kliď se, pravím, pro život vévody, pána mého, sice učiním, co jsem ti řekl. Ty ani nepocházíš z Turry sv. Michala, alebrž jsi nějaký potměšilec, jehož peklo vyslalo zkoušet mě! Rci mi, lotře, není tomu ani půldruhého dne, co jsem vladařem, a již chceš, abych měl šest set kusů dukátů?

Postolí dal vesničanu znamení, aby ze síně odešel, což on i s hlavou sklopenou učinil, jakoby se bál, že vladař hněv svůj skutečně vyplní; uměl zajisté šibal ten dobře prováděti úkol svůj.

Avšak zůstavme Sancha s hněvem jeho a mír vstoupiž do kruhu jeho i vraťme se k D. Quijotovi, jehož zůstavili jsme zavazujícího si obličej a léčícího se z kočičích ran, z nichž se ani za osm dní nezhojil. Jednoho z těchto dní přihodilo se mu, o čemž Cide Hamete slibuje vypravovati do podrobna a věrně, jak vypravuje o věcech této historie sebe menších.