Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá třetí	Kapitola čtyřicátá čtvrtá	Kapitola čtyřicátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Podtitulek:	Kterak Sancho Panza odebral se na vladařství a kterak D. Quijota podivuhodná příhoda potkala.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 255–262. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Praví se o původním spisu této historie, že Cide Hamete začátek této kapitoly jinak napsal než ji překladatel přeložil. Mrzí prý se ten Mór sám na sebe, že uchopil se povídky tak suché a obmezené, jakou jest vypravování o D. Quijotovi, ježto mu připadá, jakoby ustavičně mluviti mu bylo o něm a o Sanchovi, aniž by se pustiti mohl do jiných odchylek a vložků sebe důležitých a zajímavých. Jest prý to práce nesnesitelná namáhati neustále mysl, ruku a péro vypisováním jediné osoby a mluviti ústy jen několika málo osob. Výhoda prý z toho nevyplývá spisovateli, i aby vyhnul se té nepříslušnosti, použil prý v první části prostředku několika novellami, jakož jsou o Zvědavém dotíravci a o Zajatém náčelníku, kteréby jako zvláštními částkami této historie byly, co zatím ostatní vypravování zde obsahuje příhody, jež se D. Quijotovi samému staly, anižby lze bylo při sepisování pustiti jich mimo sebe. Uvážil však, jak praví, na mysli, že mnozí unešeni jsouce pozornosti, jížto činové D. Quijota vymáhají, nevěnovali by ji novellám a minuli by jich chvatem aneb omrzele nepozorujíce lepotu a umělost v nich obsaženou, která by zajisté zpozorována byla, kdyby ty novelky samy o sobě neopírajíce se ani o bláznovství D. Quijota ani o hlouposti Sanchovy na světlo vydány byly. Pročež nevidělo se mu do této druhé části zahrnouti některé zvláštní nebo přidané novelly, alebrž jen některé vložky, jež se mu zdály vyplývati z příhod samých, jak je pravda podává, avšak s měrou a pouze slovy, která by k vysvětlování těchto příhod stačila. Drží-li se tedy nejkrajnějších mezí u vypravování a jimi se ztěsňuje, ač má schopnost, důstatečnost a zkušenost jednati o všem ve světě: prosí nezhrdati jeho prací, nébrž pochváliti ji ne za to, co napsal, než co při sepisování vynechal. Načež historie dále pokračuje.

Po obědě téhož dne, kdy D. Quijote udělil Sanchovi ona napomenutí, odevzdal mu je k večeru psané, aby si někoho našel, kdo by mu je přečítal. Sotva mu je byl doručil, dostala se do rukou vévodovi a vévodkyni, a tu znova se obdivovali bláznovství a rozumu D. Quijota. Aby tedy pokračovali ve svých žertech, poslali Sancha téhož večera na ono místo, jež mělo býti ostrovem jeho. Tu stalo se, že vykonání věci svěřeno bylo dvornostovi vévodskému, muži vtipnému a obratnému, jakož nemůže býti obratným, kdo není vtipným, témuž, jenž osobu hraběnky Trifaldové a důvtipem již uvedeným byl představoval. Touto důvtipností a návodem panstva svého o tom, jak si počínati má se Sanchem, vpravil se do jejich záměrů podivuhodným způsobem. Pravím tedy, jakmile Sancho spatřil dvornostu, že obličejem jeho představila se mu tvář Trifaldové samé, pročež obrátiv se k pánu svému pravil: Pane, buď ať mne čert vezme, jako že jsem člověk spravedlivý a pravověřící, aneb musíte vyznati, že tvář tohoto vévodského dvornosty s tváří Doloridy jest tatáž.

D. Quijote se bedlivě na dvornostu podíval, a když si jej byl dobře prohlédl, odpověděl: Není, Sancho, proč by tě čert bral, ani pro tvou spravedlivost, ani pro tvou pravověrnost — nevím ani, co tím chceš říci — kdyby i tvář dvornosty byla tváří Doloridinou; tím ale dvornosta není Doloridou, a kdyby byl, spočíval by v tom veliký odpor. Nyní také není kdy pátrati po pravdě, ježto bychom se tím zapletli do změteného labyrintu. Věř mi, příteli, že máme opravdově příčiny prositi Pánaboha, aby nás zbavil zlých čarodějů a kouzedlníků.

Není to žert, pane, odmlouval Sancho; slyšel jsem ho právě mluviti, a zdálo se mi, že se mi v uších ozýval hlas Trifaldové, Dobře, budu tiše, nepřestanu ale míti se na pozoru, až vyskytne se nějaká stopa, která potvrdí neb vyvrátí podezření mé.

To učiň, Sancho, vece D. Quijote, a dej mi o všem návěští, co odkryješ, i o všem, co se ti v tvém vladařství nahodí.

Konečně vydal se Sancho na cestu u velikém průvodu oděn jsa po písmácku a mimo to maje široký pláštík z nažloutlého kamelotu s takovým též biretem; seděl na mezku s krátkými třemeny a za ním dle rozkazu vévodova kráčel šedouš s hedvábnými a lesklými pochvami a ozdobami. Časem obrátil se Sancho za svým oslem, z jehož společnosti takou radost měl, že by za ni nechtěl být německým císařem.

Louče se s vévodskými manželi políbil jim ruku a dostal požehnání pána svého, jenž mu je plačky udílel. Sancho je přijal vzlíkaje.

Nech, milý čtenáři, Sancha s Bohem a šťastně odcházeti a těš se na dvě míry smíchu, jehož se ti dostane, až zvíš, jak se choval v důstojnosti své. Zatím pozoruj, co se stalo pánu jeho té noci, a nerozesměješ-li se, aspoň zašpulíš rty úsměchem opice, ježto příhody D. Quijota slaveny býti musí buď obdivem neb smíchem.

Vypravuje se tedy, že jakmile Sancho odešel, D. Quijote svou opuštěnost cítil, a kdyby možno bývalo výpravu zpět zavolati a vladařství jej zbaviti, že by to byl učinil. Vévodkyně smutnost rytířovu zpozorovala a tázala se ho, proč jest tak truchliv; stává-li se to nepřítomností Sanchovou, že jest zbrojnošů, dueň a dívek v domě jejím dosti, které mu dokonce dle přání jeho sloužiti budou.

Cítím opravdu, urozená paní, nepřítomnost Sanchovu, odvětil D. Quijote; avšak není to hlavní příčinou, proč se truchliv býti zdám. Z nabídnutí, jež mi Vaše Urozenost podává, jediné přijímám a volím si dobrou vůli, s jakou se mi činí; dále prosím, abyste mi dovolila odebrati se do mé jizby a dopřála, bych sám si sloužil.

Věru, pane D. Quijote, zvolala vévodkyně, to se nesmí státi, a mají vás obsluhovati čtyři moje dívky, sličné jako kvítí.

Mně by, odpověděl D. Quijote, nebyly kvítím alebrž trním, jež by mne do srdce bodalo. Dostanou-li se do mé jizby, musely by jen umět lítati. Chce-li mi Vaše Velmožnost i dále prokázati nějakou nezaslouženou milost, dovolte, abych byl samoten a obsluhoval se mezi svými čtyřmi zdmi postaviv stěnu mezi své žádosti a počestnost svou. Mrav tento nehodlám porušiti obětnosti, kterou mi Vaše Vznešenost prokázati chce; zkrátka, raději spáti budu nesvlečen, než bych připustil, by mne někdo svlékal.

Dosti, dosti, pane D. Quijote! zvolala vévodkyně; jsem na tom ustanovena dáti rozkaz, že ani moucha, neřku-li dívka do Vašeho pokoje nevkročí. Nejsem ta, aby mně k vůli trpěla cudnost pana D. Quijota, ježto počestnost, jak jsem pozorovala, jest nejpřednější mezi mnohými ctnostmi jeho. Obvlékejž a svlékejž se sám a sám podle svého způsobu, jak a kdy se mu zlíbí, a nikdo mu nemá překážeti; dám zajisté do jizby jeho postaviti nádobí k potřebě člověka, jenž spí při zavřených dveřích, aby jej žádná přirozená nutnost k tomu nepřiměla, by je otevřel. Nechať tisíc let žije vznešená Dulcinea del Toboso, jméno její ať se roznese přes celý zeměkruh, ježto zasluhuje milována býti od tak statečného a počestného rytíře, a dobrotivé nebe nechť Sanchu Panzovi, vladaři našemu, do srdce vštípí žádost v brzku vyplniti pokání své, aby svět se těšil sličností tak vznešené dámy.

Na to pronesl D. Quijote: Vaše Výsost mluvila, jak jen mluviti možno, ježto z úst ušlechtilých paní nemůže nic nekalého vyjiti; šťastnější a proslulejší na světě bude Dulcinea tím, že ji velebila Vznešenost Vaše, než chvalořečmi, jichž největší lidská výmluvnost jí věnovati může.

Dobře tedy, pane D. Quijote, jala se opět vévodkyně slova; večeře jest přichystána a vévoda čeká; račte jít se mnou k stolu a do postele dostanete se časně, ježto cesta z Kandaye nebyla tak krátká, aby jakési unavení byla Vám nezpůsobila.

Necítím ničeho, milostivá paní, odmlouval D. Quijote, ano dovolil bych si Vaší Vznešenosti přísahati, že jsem jaktěživ nejel na klidnějším a lépe kráčejícím zvířeti než na Clavileňovi. Nevím také, kterak Malambruno pohnouti se dal zříci se tak lehké a pěkné jízdy a spáliti koně pro nic za nic.

Můžeme míti za to, vysvětlovala vévodkyně, že hnětlo jej příkoří Trifaldové, jejím družkám a jiným osobám učiněné, že litoval zlého, jehož se čarodějstvím a kouzelnictvím dopustil; chtěl tedy zničiti všecky nástroje svých kousků a hlavně ten, který mu největšího nepokoje způsoboval rejděním po světě; spálil tedy Clavileňa, aby popelem jeho a vítězným nápisem oním zvěčnila se statečnost velkého D. Quijota de la Mancha.

Opět a opět vzdával D. Quijote vévodkyni díkův a po večeři odebral se do své komnaty nechtěje připustiti, by někdo k obsluze jeho s ním šel. Tak velice bál se příležitostí, anaž by ho přiměti neb přinutiti mohla postrádati slušné počestnosti jižto velitelce své Dulcinei zachovával, maje ustavičně na mysli ctnost Amadisa, výkvětu a zrcadla dobrodružných rytířů. Zavřel za sebou dvéře a při záři dvou voskových svic se svlékl. Při zouvání — o neštěstí nehodné takové osoby! — provalily se mu ne povzdechy neb něco, co by na ujmu bylo čistotě jeho mravu, nébrž asi dva tucty ok na punčoše, anaž podobala se mřížkovanému oknu. Tím se dobrý pán na nejvýš zarmoutil a byl by rád dal dva loty stříbra za štučku zeleného hedvábí; pravím zeleného, poněvadž punčochy byly zelené.

Tu Benengeli zvolal a mezi psaním zaznamenal: O chudobo, chudobo! nevím co pohnulo onoho velikého básníka kordubského nazvati tě posvátným, bezděčným darem! Já ačkoli Mór, dobře vím z obcování s křesťany, že posvátnost spočívá v lásce k bližnímu, v pokoře, víře, poslušnosti a chudobě; nic však méně pravím, že mnoho božského do sebe míti musí, kdoby k tomu dospěl, by spokojil se býti chudým, leč by to byl onen druh chudoby, o němž dí jeden z nejpřednějších svatých: Mějte všecky věci v držení, jakobyste jich neměli, a to nazývá se chudobou na duchu. Ty pak druhá chudobo, o nížto mluvím, proč dotíráš na zemany a lidi šlechtické více než na jiné smrtelníky? Proč je nutíš, aby sami přištipkovali si střevíce, aby knoflíky na jejich kabátcích byly jeden hedvábný, druhý vlněný, třetí skleněný? Proč mají býti jejich límce u krku vždy přes polovičku zmačkány a krajkami nepošity? Z toho nahlížíme, že užívání škrobu a odhalený krk jsou starobylé. Dále pak spisovatel pokračuje: Běda urozenci, který, aby zachránil svou čest, chudě a při zavřených dveřích pojídá a přetváří se párátkem na zuby jda na ulici, když ničeho byl nejedl, co by jej k tomu mělo, by zuby si čistil! Běda tomu, pravím, kdo se bojí o svou čest a domnívá se, že na míli cesty viděti jest příštěpy na jeho střevících, propocenost na klobouku, zvetšelost na plášti a hlad v žaludku!

Vše to vstoupilo opět D. Quijotovi na mysl, když se mu oka na punčoše rozpárala; avšak nalezl útěchy shledávaje, že Sancho zůstavil pocestné boty, jež druhého dne obléci si umínil. Konečně položil se na lůžko zamyšlen a zadumán jak tím, že Sancho mu schází, tak že spraviti se nedají nešťastné punčochy, byť by je i zašiti měl hedvábím jiné barvy; a to patří mezi největší důkazy bídy, jižto šlechtic prozraditi může v průběhu své dlouholeté nuzoty. Zhasil svíčky, bylo mu horko a nemohl usnouti. Vstal s lůžka a otevřel mřížkované okno, jež šlo do utěšené zahrady. Při otevírání zpozoroval a slyšel, že někdo po zahradě chodí a mluví; jal se bedlivě poslouchati a zdola nesl se hlas mluvících vzhůru, tak že mohl tuto rozmluvu slyšeti:

Nermuť mne, Emerencie, abych zpívala; víš že od té doby, co v tomto hradě jest onen cizinec a mé oči jej spatřily, není mi do zpěvu, alebrž do pláče. Kromě toho má paní moje spíše lehké než těžké spaní a nepřála bych si za veškeré poklady světa, abychom tu byly zastiženy. A dejme tomu, že by spala a neprobudila se; zpěv můj byl by marný, spí-li a neprobudí-li se poslouchat nás ten nový Enéas, jenž přišel do zemí mých, aby mě zamítnutou zůstavil!

Nemysli si to, milá Altisidoro, ozvala se druhá; vévodkyně a všickni obyvatelé zámku toho zajisté spějí mimo pána srdce a rušitele duševního poklidu tvého, neboť právě zpozorovala jsem, že otevřel okno u své komnaty, čímž patrno, že nespí. Zapěj, politováníhodná dívko, zapěj hlasem temným a líbezným k zvuku harfy své, a uslyší-li nás vévodkyně, svedeme to na horko.

O to mně nejde, Emerencie, odpověděla Altisidora, nébrž aby zpěvem neprozradilo se srdce mé a já od těch, kteří mohútnou sílu lásky neznají, jmína nebyla za dívku lehkomyslnou a nestoudnou. Avšak děj se co děj; lépe zapýřiti se v tváři než mít ránu v srdci, a přitom jala se přelíbezně dotýkati se harfy.

Slyše to D. Quijote užasl, ježto mu v tom okamžení na mysl přišla nesčíslná dobrodružství, jako jsou o oknech, zahradách, zastaveníčkách, milostných pletkách, mdlobách, o nichž ve svých nesmyslných rytířských knihách čítal. Ihned napadlo mu, že některá dívka vévodkynina do něho se zamilovala a že stoudnost nutí ji tajiti náklonnost svou. Bál se, aby ho neobměkčila, a umínil si, že se nedá přemoci, protož poručiv se z celé duše a ze vší mysli své Dulcinei del Toboso, velitelce své, ustanovil se na tom, že vyslechne hudbu. Aby ale na jevo dal, že poslouchá, dělal, jakoby kýchnul, z čehož dívky zaradovaly se nechtíce než aby je D. Quijote slyšel. Zkusila tedy Altisidora a naladila harfu i tuto počala romanci:

Ty, jenž na svém měkkém lůžku
V tenkých plátnech holandských
Rozložen spočíváš v spánku
Od večera do rána;

Rytíři ty přeudatný,
Jehož Mancha zplodila,
Nad arabské ryzé zlato
Vážený a žehnaný:

Vyslyš dívku zarmoucenou
Rodu ctna a nešťastnou,
Anaž dvou Tvých sluncí žehem
Plamen cítí v srdci svém.

Ty, jenž sháníš dobrodružství
Cizích nehod hledaje,
Léků nechceš dáti ranám,
Jichžto sám jsi zasadil.

Rci mi, jinochu ty statný,
Má-li Bůh Tvou zmírnit strast,
Zdaž jsi v Lybii se zrodil
Aneb v kraji ledovém?

Zdali had tě mlékem kojil,
Či snad lesů drsnatých
Aneb hrůzonosných vrchů
Kolébkou jsi odchován?

Můžeť právem Dulcinea,
Silná, zdravá dívčice,
Honositi se, že tigra,
Dravou šelmu, zkrotila.

Tím se pověst její nese
Od Jaramy do Henar,
Od Taja až k Manzanaru,
Od Pisuergy k Arlanze.

Ráda zaměnila bych si
Místo s ní a přidala
Sukni pěknou proužkovanou,
Zlatem třísně zdobenou.

O té, jižto v náruč pojmeš,
Ne-li lůžkem snoubenou,
V hlavě aspoň vískající
A z ní lupy mařící!

Mnoho žádám nejsouc hodna
Takovéto milosti:
Nohy bych Ti objímala
Pokorně se spokojíc.

Jaké přinesla bych čepce,
Trepky stříbrem zdobené,
Pláštíky z holandské látky,
Damaškové punčochy!

Jakých nejskvostnějších perel
Zvící mandlí velikých,
Které stejných nemajíce
Zvou se samojediné!

Nezři s tarpejské své skály,
Manchských krajů Nerone,
Kterak plamenem se sžírám,
Ni žár krutě rozněcuj!

Mladá jsem a útlá dívka
Patnáct nečítajíc let,
Bohem, duší dokládám se,
Čtrnáct že mi a tré lun.

Nejsem křivá ani chromá,
Nemám žádné závady,
Kštíce má jest zlatem rusá
K samé zemi splývajíc.

Ústa mám sic nakřivená,
Nosík trochu zploštěný,
Zoubky ale jak topasy
Vnad mých k božským zvyšují.

Hlas můj, posloucháš-li, znáš už,
Neníť líbeznějšího;
Zrůstem pak svým postavy jsem
Méně nežli prostřední.

Ty a jiné půvaby mé
Ukořistil toulec Tvůj.
Altisidora se zovu,
Panskou v tomto hradě jsouc.

Tím skončil se zpěv raněné Altisidory a počala úzkost vzývaného D. Quijota, jenž z hluboka si oddech pravil sám k sobě: O já nešťastný dobrodružný rytíř, na něhož nesmí se dívka podívati, aby se nezamilovala! Proč má být nevyrovnaná Dulcinea del Toboso tak neblahá, že jí nedají samotné zkoušeti nevyrovnanou stálost mou! Čeho od ní žádáte, královny? Proč ji stíháte, císařovny? Proč ji trápíte, dívky čtrnácti- a patnáctileté? Dopřejtež té nebohé triumfu, rozkoše a hrdosti z osudu, jehož láska dopřála jí tím, že jí dala srdce mé a přiřkla duši mou! Viz, zástupe zamilovaný, že jediné pro Dulcinei jsem z másla a cukru, pro ostatní pak z kamene! Jí jsem medem, ostatním zůstávám pelýnkem. Mně jedinému jest Dulcinea slíčná, moudrá, počestná, půvabná a urozená; ostatní jsou šeredné, nejapné, lehké a sprostého rodu. Abych jejím a žádné jiné nebyl, postavila mě příroda na svět; nechť si Altisidora kvílí neb zpívá, nechť zoufá si dáma, pro níž jsem v hradě zakletého Móra bití dostal: já patřím Dulcinei pečený vařený, jí jsem bez úhony, uhlazený a počestný všem vezdejším kouzelným mocnostem na vzdor!

Na to prudce zavřel okno a položil se zarmoucen a zamyšlen, jakoby ho nějaké velké neštěstí bylo potkalo, do postele, v níž ho nyní necháme, poněvadž nás volá Sancho Panza, jenž nastoupiti má slavné vladařství své.