Domky z karet/Poslední jednání/VII.

Domky z karet: Poslední jednání Karel Mašek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední jednání
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 103–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Všeobecně bylo očekáváno ještě jedno vystoupení Hermíny — avšak ona odřekla. Přemohla tímto rozhodnutím opět maloměstskou domýšlivosť a sama nevědouc jak, získala si nových sympatií tím, že vzdávala se spolupůsobení s venkovskými „komedianty“ a snad divadla vůbec.

Ale ona pomýšlela na Prahu více než jindy. Blížící se podzim budil v ní touhy a vzpomínky. —

Kolem ní vše bylo zase rozrušenou jinou, napjatě očekávanou událostí.

Strýc Frolik strojil Václavovi svatbu.

Václav chtěl ji odbýti docela v tichosti, věda, že účastenství celého města vadilo by jemu i nevěstě; avšak alespoň v tom musil ustoupiti svým příbuzným, kteří chtěli svatbu okázalou a ne pouhé oddavky v šest hodin ráno, bez hostiny a bez přípitků.

Václav pak ustoupil — vždyť mohlo by se mu snad též vyčítat, Že se za svou nevěstu stydí, a on více než jindy cítil potřebu hrdě ukázati svůj vzdor, aby jím přemohl i neposlušné touhy svého nitra.

Bylo pochmurné podzimní dopoledne, když svatebčané jeli do kostela; trochu pršelo a báby říkaly, že mladému párku padá štěstí.

Diváci byli s veselkou spokojeni. Hostí byl veliký počet. Nevěstu vedl k oltáři nejmladší bratr strýce Popeláře, Karel, a za nimi šel Václav s družičkou Hermínou. Nemohla to strýci Frolikovi odepřít, když jí o to žádal; strýc to považoval za nutné a slušné a chtěl ji tím vyznamenat i pokutovat.

Oba byli bledí, když šli dlouhým kostelem stiháni nejdychtivějšími pohledy. „Jak by jim to spolu slušelo; zajisté, že dnes již svého kroku litují!“ soudili lidé v kostele.

Byl mezi nimi poměr podivnější než kdo tušil — a takto musili jíti spolu!

Ostatně uspokojila Hermína zevlovače svými šaty a po oddavkách, ač nezmizela její bledosť, přece pevným a jasným hlasem první přála novomanželům štěstí, vzorným svým chováním nastavujíc hráz utrhačným řečem.

A přece byla nesmírně rozčilena. Při hostině přemáhala svou nevolnosť jen s velkým namáháním, a když hosté počali se bombardovati bonbony, tu omluvivši se družbovi, že nezvyklý ruch ji přemáhá, oznámila tetě Popelářové, zastávající místo paní domu, že vyjde si trochu na volný vzduch.

Převlékla se rychle a pospíchala za město.

Déšť ustal již dávno, a nastával příjemný podvečer. Nebe bylo úplně jasné, a slunce, chýlící se zvolna k západu, vší silou umdlévajících paprsků snažilo se zlíbati ještě celý kraj.

Všude bylo ticho, jen kdesi v polích práskal pasáček bičem a zpíval si jarmareční písničku, což v podzimním tichu přírody přesmutně se rozléhalo.

Časem zaznívaly z dálky střelné rány.

Pohledem do kraje se myšlénky Hermíny rozptýlily, a ona stávala se klidnou. Jen málo vzpomínala na ruch veselí, které právě opustila, a svůj neklid i tíseň svou vysvětlovala vskutku jen tím mimořádným svatebním lomozem.

Snad sama nevěděla, že ulehčilo se jí hlavně tím, že unikla zvědavému pozorování svatebčanů a že zbavila se pohledu na Václava s jeho — ženou.

Zašla až do lesa. Spousty hnědého suchého listí pokrývaly zem, stín buků a habrů byl vlhký a hluboký, slabé paprsky rudě zapadajícího slunce padaly prolukami mezi větvemi v červenavé listí a bujně zelený mech, v němž zdvihaly se místy krvavé muchomůrky.

Les přestal býti bludištěm stromů, kde zrak darmo hledá nejzazší hráz. Již za několika málo kmeny mizely šedé pně buků v mlze vystupující z jezírka a plazící se po lukách někam k městu.

Hermíně se tu tak zalíbilo, že nemohla se odhodlati k návratu, bojíc se všedního ruchu života. Zde bylo jí tak příjemno, že počala si tiše prozpěvovati, maně sesilovala hlas, a teprve kroky ve spadalém listí harašící připomněly jí opět její okolí a samotu.

Setkala se s mladým mužem v loveckém šatě, doprovázeným psem; neznámý ji pozdravil trochu s ironickým úsměvem a oslovil ji.

„Nemýlím-li se, mám tu česť, setkávati se v naší lesní samotě s pěvkyní, která zde v městě nedávno tak znamenitý triumf slavila?“ tázal se.

„Jsem Hermína Chvátalova, zpěvačka,“ odpověděla chladně, „a mám tu česť s panem…?“

On obřadně se jí představil jako syn továrníka Lederera, nájemce zdejší honitby, a dovedně zapředl s ní rozprávku.

Hermína slýchala o bohaté rodině Ledererových a byla potěšena tímto setkáním. Záhy bavila se s mladým továrníkem zcela nenuceně a dala se jím doprovázeti směrem k městu. Připomínalo jí to její pražské úspěchy, časy v operní škole, kde mívala již mnoho ctitelů, i krátký její pobyt u divadla, kdy tak mnohý ucházel se již o její přízeň. Těšila se na tento soukromý život umělkyň právě tak jako na umělecké své působení, snívala dosti často o tom, kolik asi bude míti ctitelů, jak dovede si je udržeti a řady jich rozmnožiti svými půvaby a zároveň hrdostí a zdrženlivostí. Hle, zde již jeden se hlásí!

Pozorovala, že učinila na Lederera dojem, že hltá ji téměř pohledy, ale z jeho poklon, někdy příliš výbojných, mohla též poznati, že nedívá se na ni jako na dámu společnosti, nýbrž na herečku, která jednou náležeti mu musí.

Mluvili spolu o Praze, ona pochlubila se svými dřívějšími úspěchy, přiznala se ke svým plánům, a on vyslovil naději, že v Praze zajisté se spolu shledají. Bavili se velmi dobře, a Hermíně ani nenapadlo, jak jindy zdálo by se jí neslušným, tak sama v podvečer procházeti se v lese s mladým mužem. Což venku na letním bytě — tu přece všecko projde. Teprve dosti blízko u města se mu poroučela, aby předešla možným pomluvám.

Rozcházeli se oba velmi spokojení. On rozčilen, ona klidnější než dříve. Byla teď v růžovém rozmaru. Nyní zase klidně setká se s Václavem. Jistě, že ji dříve jaksi mrzel jeho sňatek, byla v tom přece jen obsažena její porážka, když byv jí, ženou tak znamenitou, zamítnut, tak brzy po té se snoubil. Nyní vsak mohla se ona chlubiti jiným vítězstvím, zajisté zahajujícím řadu jiných.

Pospíšila zase mezi hosty, omluvila svou dlouhou nepřítomnosť a brzo byla mezi přečetnými hostmi hlavní osobou, ovládajíc veškerou zábavu. Družbovi nahradila vše, v čem dříve jej zanedbala, takže byl všecek okouzlen; všecky všudy tety a sestřenice přesvědčila teprve nyní, jak příjemnou je bytostí, a nejlíbeznější úsměvy vyloudila na tváři strýce Frolika; líbila se mu velice, ač nazýval ji šelmou a potajmu řekl jí, že se na ni zlobí, protože ví, že celé její chování je jen divoká přetvářka.

Snad měl pravdu, — ale jisto jest, že mu to bylo velmi vhod, že umí se Hermína tentokrát tak přetvařovat. Měl ji přece jen radši než Václava a s jeho nevěstou pořád se nemohl spřátelit.

Jen dvě osoby byly nemile dojaty jejím chováním — Václav a Anna.

Tato nemohla zbaviti se žárlivosti vůči Hermíně a zarputile vzdorovala důkazům její přízně, a tento její vzdor stoupal, když viděla, že Hermíně nevadí odmítavé její chování, a její nedostatek intelligence překážel jí, najíti zbraně, jakými by proti Hermíně bojovala.

Jaký byl asi v Anně vzplanul hněv, kdyby byla dovedla nahlížeti v srdce jiných — čísti v srdci svého muže? Byla by poznala, jak jest ohromen tou nevázanou veselostí své družičky; ač pevně již byl spoután s jinou, přece velmi jej bolelo, že Hermína ani trochu lítosti nejeví, aby se alespoň domnívati mohl, že přece trochu mu byla nakloněna.

Byla by to trpká útěcha — ale přece útěcha. Ach, dopoledne, kdy vedl se s ní kostelem, bylo mu jinak; o jiném mluvila její bledosť a její chvění, a on myslil, že s ní musí k oltáři přikleknouti.

Svatebčané si povídali, že Anna a Václav jsou vůbec divný párek a že celý den chovali se velmi podivně. Pouze Hermína zachránila celou svatbu, ta roztomilá Hermínka.

Nemyslil tak o ní Václav, když hosté se rozcházeli a on louče se s ní z jejích veselých slov nabyl znovu přesvědčení o naprosté její lhostejnosti.