Domky z karet/Na prahu štěstí
Domky z karet Karel Mašek | ||
Na prahu štěstí | Povolaný — nevyvolený |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Na prahu štěstí |
Autor: | Karel Mašek |
Zdroj: | MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 3–9. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Síň koncertní plnila se velmi pomalu, a když uhodila dvanáctá hodina polední, kdy produkce měla začíti, byla teprve asi třetina sedadel obsazena.
Nicméně výboři nebyli zmateni tímto slabým účastenstvím. — Byl to koncert dobročinný, lístky byly rozprodány a na ničem již nezáleželo. Program koncertu nebyl tak lákavý, aby přivábil „umění milovné“ obecenstvo, a tak se tu sešlo trochu lidí, kterým byly lístky darovány příznivci je zakoupivšími — — Když ani po dvanácté hodině obecenstvo četněji se nescházelo, usnesli se výboři u vchodů zívající, aby bylo dáno znamení k počátku, i zahájena produkce mužským sborem zazpívaným jakýmsi, dosti neznámým spolkem.
Obecenstvo snažilo se dávati co nejvíce na jevo, že rozumí uměleckým požitkům zde mu poskytovaným. Dalo se snadno unésti vyzývavým úsměvem herečky Z., která přednesla proslov; freneticky tleskalo houslistovi G., který sice nechal pod pult padnouti not, že z nich mohl býti sestaven nový koncert houslový, ale za to dovedl dlouhé své vlasy tak zvláštním pohybem bílých prstů shrnovati a byl vůbec tak interessantní, že dámy nevěděly, kdy v potlesku ustáti; a téměř hlasitý obdiv byl v auditoriu vyvolán bílou brokátovou toilletou a perlovým šperkem obstárlé zpěvačky, slečny X.
Pak oznamoval program nějakou Beethovenovu sonatu, kterou přednese Jan Bezduška.
Obecenstvo neočekávalo toho čísla právě s nadšením, bojíc se dlouhé, nudné jakési skladby, a nikdo neznal toho pana Bezdušku, ačkoliv byl uveden mezi celebritami, které „z laskavé ochoty spoluúčinkovati přislíbily“.
Po obvyklých přípravách předcházejících koncerty pianistů, po otevření klavíru, přisunutí a opětném odsunutí židle vystoupil a obecenstvu se poklonil mladý muž, který zajisté neučinil dojmu příliš příznivého. Nesmělé zatleskání dvou ruk kdesi v parterru se ozvavší pocházelo patrně od kamaráda či vylouděno bylo zřejmou trémou koncertistovou.
Byl to mladík postavy dosti vysoké; nad širokými rameny chýlil se bezvousý, bledý a široký obličej, v němž za brejlemi mžourala dvě úzká očka a nad nímž vlasy, pečlivě k lebce přihlazené byly důkladnou pěšinkou rozděleny. Oblečen byl do černého kabátu, patrně vypůjčeného, neboť jsa až ke krku zcela zapjat a zakrývaje tak i bílou atlasovou kravatu i ležatý límec, tvořil záhyby paprskovitě od knoflíků k ramenům a pod paží se rozbíhající. Když se po pokloně, doma nepochybně důkladně nacvičené obrátil, nejistým krokem cestu k pianu hledaje, vzbuzovaly pozornost hlavně šosy tohoto kabátu, již skoro uprostřed zad koncertistových počínající.
Usedl a položil chvějící se ruce na klávesy. Hrál z paměti. Zdálo se, že tréma jeho mizí, když ruce reprodukují zvuky, nyní doma tak často opakované.
Doma! Kde asi je doma, jak žije doma ten pianista? Připadal mi jako jeden z typů kandidátův učitelství — synů venkovských kantorů, kteří přijdou z maloměstských gymnasií na pražské paedagogium, aby zde ty nutné čtyry roky nějak protloukli a pak zapadli zase kamsi do zapomenutých vesnic jako podučitelé.
Hraje nyní zcela dobře, pevně… jistě již zapomněl, že sedí u Bösendorfského klavíru, jejž „z laskavé ochoty zapůjčil dvorní dodavatel pan Čeněk Micko“, — domnívá se snad, že je u svého clavicemballu doma — doma, tam někde ve svatopetrské čtvrti, kamž se po smrti otcově před nějakým rokem s matkou přistěhoval do domu chudiny, patřícího jakési vzdálené jejich příbuzné. Tam také s velkou námahou dopravili za posměchu všeho sousedstva starý klavírek po otci, asi s pěti pedály, s oprýskanými klávesami; a přece se na něj tak dobře hrálo.
Jan dovedl si jej vždy dost dobře naladit a hned první večer, který tehdy s matkou trávili v Praze, umdlení ne tak ani stěhováním jako pláčem probuzeným při loučení s drahým venkovem a rodnou vsí a rozmnožovaným obavou před trudným zápasem o chleba v Praze — hned tehdy stal se jim ten nástroj těšitelem a nejmilejším přítelem.
A když pak se Jan vášnivě oddával hře na klavír vzpomínaje vždy na rodný svůj kraj, kterého tak málo o krátkých prázdninách vždy užil, vzpomínaje na pláně, kde vlnilo se obilí a kreslily se obrysy vesnic, pravých českých vesnic s několika vysokými topoly — — kde v mlhách ztrácela se silhueta Řípu — — vzpomínaje na šum lesů a jarní jásot skřivanů nad plání tou se vznášejících: — tu divným, dosud nepoznaným touhám dopřával místa v srdci.
Toužil po tom, zachytiti celou tu píseň přírody v duši a pak tlumočiti ji celému světu, státi se tak velikým skladatelem… Ah! zatočila se mu hlava až závratí po tom smělém přání a toužil pak, aby dovedl aspoň zahráti lidem skladby jako je Smetanova symfonie „Z luhů a hájů“ —. Ó, jaké on by měl pro ty tóny pochopení, zda nepohnula by jeho hra těmi massami, jež rád nazýval bezcitnými — — vždyť již nyní, když při otevřeném okně hrával, nashromáždilo se vždy trochu lidí z domu, po práci odpočívajících, na malém dvorku a naslouchalo jeho hře. A pak by podílem byl mu jásot davu, vavříny: — i po tom toužilo pošetilé to srdce.
A smutno mu pak bývalo, když vstávaje od klavíru připomínal si cestu povinnosti, kterou mu vykázal otec a kterou k vůli své matce nesmí opustiti. Až bude opět venku, snad zapomene těch otravných snů ve bdění; tam rozptýlí své myšlénky v přírodě a ve školní světnici mezi dětmi.
A ještě smutněji mu bývalo, když vzpomněl si, co otec zkusil v té školní síni s dětmi a nevzdělanými jejich rodiči, jak zvolna, ale s hroznou jistotou podrývala jeho zdraví stará učitelská nemoc…
Jan domníval se pak ve chvílích takových cítiti v prsou již zárodek téhož neduhu. Zdaž nebyl by svolil otec jeho, aby nastoupil dráhu jinou, kde vedle smrti kyne i vítězství?
Nejsmutněji pak dojímalo jej to vše, když v temný jejich pokoj, kam po celý rok slunce vniknouti nemohlo, ježto asi na dva sáhy před okny vypínala se zase již vysoká špinavá zeď vedlejšího domu, zapadla záře sluneční o skla protějších oken o poschodí výše se odrážející. To světlo bylo mu jako zvěstí jara a radostí, které kdesi kvetou a planou a které nesmí oblažiti a zahřáti i život jeho…
Slunce vyšlo z mrakův a velikými okny nad galleriemi padala záře jeho do koncertní síně.
Pianista dokončil první oddíl, obecenstvo trochu zatleskalo, a on hrál dále. —
Přišel jakýsi příznivec, který dávno již Bezduškovi říkal, že měl by vystoupiti veřejně; nyní konečně také vzchopil se k činu a doporučil jej pořadatelstvu dobročinného koncertu.
Jan dlouho se rozmýšlel, má-li hráti; tréma hned s počátku silně jej přemáhala. Ale konečně pomyslil si: „Mohlo by to býti prahem k mé slávě…“ a svolil.
Ah, bylo to asi učení a starostí! Nejvíce jich měla stará jeho matka s černým jeho oděvem po otci zděděným a příliš již obnošeným. Konečně vypůjčila si od domovníka krejčího kabát, a majetník jeho, postavou Janovi naprosto nepodobný, přece tvrdil, že tomuto „padne jako ulitý“; maminka pak pečlivě jej učesavší vroucně se na syna zadívala radostně šeptajíc, že „tam“ bude jistě ze všech nejhezčí.
A on pak šel s horečným chvěním a vyprahlým hrdlem, neschopným vydati jasného hlasu, po chodnících, pokrytých ušlapaným, umrzlým sněhem ku koncertní budově, dívaje se na lidi, pozorují-li jeho bílou kravattu a shledávají-li v tom jakýsi význam. A potom, po ledabylém uvítání někým z výboru, stál v koutku síně, určené pro účinkující, čekaje na své vystoupení téměř bez myšlének, omámen horečkou. A místností tou stále pobíhali výboři a se slovem „Prosím!“ ještě dále do kouta jej odstrkovali, aby nemusili skákati přes bílou brokátovou vlečku.
Jak byli svižní ti výboři, a jak jim slušely jejich elegantní fraky, s odznakem hyacintovými květy ozdobeným na prsou. A tys, maminko, myslila, že tvůj Jeník bude ze všech nejhezčí…
A když dozněly zvuky čarovných houslí virtuosových, když zpěvačka vyšeptalým hlasem dozpívala arii z Lucrecie Borgie i obě písně, které na všeobecný potlesk byla nucena přidati, vyšel Bezduška, provázen jsa útrpným či pohrdavým úsměvem oněch veličin, aby všechen cit i všechny naděje své vložil ve skladbu očekávanou nerozumnými a předpojatými lidmi — —
Vroucně hrál něhy plné adagio, jistě vzpomínaje na trpkou svoji minulost, na rodnou ves, kde pod starým bezem na hřbitově jeho otec dřímá, na strastiplné pražské dny i tiché večery, ve kterých matka jeho rozpřádala své šťastné plány do budoucnosti, až on bude učitelem, což mělo býti již záhy — a nejvíce na svoje sny o slávě…
Ach, hochu, zapomeň na ty sny! Pamatuj, co říkávala ti matka za těch útulných večerů: „Nezapomeň na Pána Boha — a na své rodiče!“ — Jak ona by trpěla a plakala pro tebe, němě strádajíc, až viděla by tě bráti se na cestu nejistou. A i kdybys tam zvítězil v boji s interessantními virtuosi, luznými úsměvy hereček a brokátovými toilettami, dala by ti klidu a štěstí sláva pianistova?…
Jen viz to dnešní obecenstvo a nedej se sváděti těmi blýskavými bludičkami — — — snad bys se jednou octnul za rozbřinkanými klavíry hospod a nočních kaváren, tam chleba si hledaje, či doprovázel bys hrou svojí dvojsmyslné kupletty chansoniér nejnižších řádův, a jindy hrubě plísnil by tě taneční mistr, žes jeho žákům příliš rychle zahrál první touru čtverylky…
Jdi se svými illusemi o posvátnosti hudby do zapomenuté vsi, kde na varhanách budeš doprovázeti prostý sbor dětských hlasův a večer, zapomínaje na trampoty školní a ústrky nadutých sedláků zase jako nyní těš se starým svým clavicemballem.
Pianista dohrál, a obecenstvo dalo se svésti k takovému potlesku, že byl nucen ještě jednou se objeviti před tmavorudými portierami zastírajícími vchody na podium a opakovati ještě jednou svoji neohrabanou poklonu.
Pak na dobro, na vždy zmizel světu za těmi záslonami. Dále střídaly se deklamace, sbory, zpěvy a komorní hudba a nikdo již nevzpomněl si na pana Bezdušku nebo na jeho hru. Teprve když se obecenstvo rozcházelo, řekla své družce jedna slečinka, která již čtrnáct dní chodila do hudebního ústavu a dovedla bezvadně položiti ruce na klaviaturu a skoro bezradně zahráti škálu z c-dur: „Ten pianista divně ohýbal malíčky, viď?“
„No!“ odvětila oslovená, „a jmenoval se Bezduška — je, já bych se tak nechtěla jmenovat!“