Domky z karet/Babí léto/VIII.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 150–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedalo se ovšem jinak očekávat, nežli že konečná odpověď nakladatelova bude záporná — to nahlédli oba přátelé, procitnuvše ze svého optimismu a letního nadšení, ihned jakmile dostali dopis v modré obálce s firmou, jehož obsah je poučil, že belletristických listů je dost, se stálými abonenti i přispívately. Mezi řádkami vyčetli i obavu před mrzutostí s ostatními firmami nakladatelskými i nedůvěru, že by dva literární, neznámí dosud dilentanti ani s velkou dávkou kuráže nedovedli získati modernu a interess obecenstva.

„Snad povede se nám lépe zaklepáme-li jinde,“ řekli si, ale sami tomu nevěřili. Ale zklamání jejich nebylo tak velké jako jejich naděje a přání. Žili dosud v tom lehkomyslném letním ovzduší a neměli dosud kdy trápit se pro nesplněné touhy. Štěpán psal Míle a Prokop se strojil na procházku, vysnít si nové vzdušné hrady a na otázku: „Kam jdeš?“ odpověděl v naválu pathetického rozmachu: „Jdu mluvit s jesení a s uprchlým dětstvím.“

Šel totiž v místa, kde prožil dětská a studentská léta, ve známé ulice malostranské, kde ku každému domu, ku většině vývěsních štítů, k zákoutím i osobám pojily se vzpomínky a klepy, ozářeny dávno vyhaslou září rodinného krbu jeho rodičů; v místa, kde prosnil první lásky a první verše.

Byl podzimní den, jaké nejvíce miloval: s rychlými přeháňkami mraků, se střídajícím se stínem a září sluneční. Neodolal, aby většinu procházky nestrávil na hradbách nad Chotkovými sady.

Bylo po prvním mrazu; tráva, zdupaná letními reji chudých pražských dětí, i cesty byly hustě přikryty spadalým listím javorů. Bylo ho všude svěže nastláno a nikde stopy, že by tu byl již dnes někdo šel. Byla to zvláštní rozkoš, šlapati vlhké, rozčeřené listí, v ostrém vzduchu podzimním, v naprosté samotě cizím dechem toho dne dosud neproniknuté. Lidé na silnici k Letné byli k nerozeznání malí; jako pozdrav života zalehal sem hřmot vozů ze silnice pod Bruskou a odkudsi veselý nápěv vojenské trubky, znějící k pochodu.

Po různu na větvích a kmenech stromů zachycena vlála bílá vlákna babího léta, místy v chumáče scuchaná a chytil-li je Prokop rukou, přilnula ostře k prstům a šatu a těžko bylo je setříti. Mnoho jich poletovalo volně ve vzduchu, nachytalo se na Prokopův šat a zejmena na zádech vytvořily mu pavučiny spletenou arabesku. A všude se vtírajíce, nedávajíce se odbýti nutily k filosofování. Ale mudrování Prokopova byl brzo konec: „Podzim — konec letních snů, mladého blouznění; počíná práce a starost, abychom v zimě nezmrzli.“ Potom oddal se opětně jen pozorování měnivých dojmů vnějších. Možná, že vyšel s nejlepším úmyslem, nastřádati melancholických dojmů ale procházka, volný vzduch, příjemnost podzimního dne probudily v něm radost.

„A nelze pokračování zajímavé letní pohádky, kterou zkusil jsem letos prožít, při které Štěpán byl kouzelníkem, uvádějícím mne do zámku mladosti, mně v ozáření bezstarostné lásky a smělých tužeb po trošce literárního vítězství dosud neznámého — nelze pokračování protáhnouti až do zimy? „Táboru mladých“ Štěpán zahynouti nedá — zeptáme se po děvčatech.“

Zašel do papírnického krámu, kdež, jak Dolfa říkávala, zaměstnán byl její reservní milenec Jarda. Teprve nyní seznámil se s mladým, hezkým hochem, o jehož existenci až dosud skoro pochyboval.

Pan Jaroslav znal také Prokopa; Dolfa mu o něm vypravovala.

„Slečna Dolfi je zaměstnána u modistky na Příkopech, má dobré postavení,“ referoval ochotně. „A slečna Zdenka odjela někam do jižních Čech s nějakým starým malířem, který učí tam jakéhosi mladého knížete. Angažoval ji na delší dobu za model.“

„Tak!… Těšilo mne, že sice pozdě, ale přece s vámi jsem se seznámil.“ A Prokop zaplatil svůj papír a šel domů zpívaje popěvek Carmeny: „Kdo chce mou lásku? ať se hlásí, dávám ji v sázku…“

Doma čekal jej nový akkord z finale letní pohádky. V předsíni plno beden a kufrů — domácí jeho vrátili se z venkova, — za to v jeho pokoji bylo nějak pusto a na stolku, na utržené čtvrtce papíru rukopisem Štěpánovým chvatně napsáno:

„Moje zlato, tvojí domácí náhle se vrátili, a myslím, že by jim nebyli vhod dva nájemníci v jednom pokoji. Náhodou našel jsem ihned byt — naše společná domácnost nyní, když z „Tábora mladých“ beztoho již nic nebude, neměla by beztoho významu. A na literární klep se časem sejdeme. Na zdar!“

Na druhé stránce byla napsána a přeškrtnuta slova: „a Míla…“

Venku rozmohl se vítr a třásl silně lucernou pod okny, vnikal skulinami podle okna i do pokoje, tak silně, že průvanem až třásly se dveře. Byla to hudba velmi rozčilující. Prokop díval se nějakou chvíli smutně na vzkaz Štěpánův — a za nedlouho octly se pod přeškrtnutými slovy: „a Míla…“ verše.

Vítr třese lucernami,
ulicemi divě sviští
a na letní sny a klamy
sype, žluté, mokré listí.

Vykvétaly marné touhy
jako pozdní, druhé kvítí,
nevěřils, že vánek pouhý
může ti je rozprášiti.

Byl jsi dětskou věrou sveden
ve sny světa čarovného —
byl to pouze rozmach jeden
před tím smutným koncem všeho.

A jen jednu pravdu tuší
srdce z historie této:
dřív než na vlas na tvou duši
že se chytá babí leto.

Nová tebe naděj svádí
po prohraném boji marném —
jsme však jenom jednou mládí,
rychle žijem, rychle stárnem…

Vítr konečně ustal, lucerna již nerachotila — snad polekána verši, které vyvolala — a přestalo i klepání dveří; ale verše ty nedošly pokoje. Prošly všemi redakcemi, až konečně uvízly v zábavné příloze venkovského listu a jsouce honorovány třemi krejcary za řádek vyzískaly svému autoru šedesát krejcarů r. č.