Domky z karet/Babí léto/VI.

Údaje o textu
Titulek: Babí léto
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 141–145.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Tři dny po sobě čekal Štěpán vždy dvě hodiny na místě, které Míle určil ke smíření, avšak vždy darmo. Tvrdil, že se asi již změnila, že je již usedlou a že více není pošetilou, romantickou Mílou. Prokop tvrdil, že je na letním bytě a že list nedostala.

Nakladatel odročil rozhodnutí ohledně vydávání „Tábora mladých“ na dobu pozdější, až sestaví si rozpočet a oba poeti, aby nezaháleli, bavili se s Dolfou a Zdénou.

V mnohých vinárnách znali brzo veselé ty dvě dvojice mladých lidí, kteří pod praporem mládí, bez vzpomínek a starostí, bez obav a nedůvěry trhali plody vládnoucí právě chvíle. Útraty při tom ovšem nesměly být veliké, neboť i tak obědvali Štěpán a Prokop častěji chleba s máslem, zapíjejíce čajem ze starých zásob — avšak veselé to bylo vše a praktickým se to zdálo též, neboť život ten měl trochu románového nátěru a zdál se tedy dobrou studií pro literární práce.

A přece poměr těch mladých lidí byl dosti podivný. Štěpán doufal dosud v odpověď na své psaní a často budil Zdeninu žárlivost tím, že ji omylem nazýval Mílou. Zdéna, ač věděla, že láska ta skončí tak snadno, jako začala a že nikterak není věčná, tím méně cestou k manželství, měla Štěpána přece jen ráda a Prokop své sentimentální verše, které doma psal o Zdénině smíchá, procítil zcela upřímně. Dolfa bavila se ráda s oběma literáty, ale tvrdila i v nejprudším dešti polibků, že je věrná svému Jardovi.

Prokop se někdy omeškal a propásl odchod svých přátel. Pak psal doma verše a Štěpán chodil s děvčaty sám a zábava byla stejně živá; Prokop, jakmile se octnul s nimi sám, bez elektrisující přítomnosti Štěpána, který celou tu hru svedl a řídil, stal se loutkou, odříkávající nudné společenské dvornosti.

V neděli bývali celé odpůldne spolu, svačili v Chuchli nebo v Císařském mlýně, líbali se pod hvězdami na parníku nebo v alejích Stromovky a ráno v pondělí vzájemně se družky navštívily, aby hněv rodičů za pozdní příchod dcery svedly na bedra svá a obvinily sebe. Byla jedna druhé výmluvou.

Kdysi k večeru zastihl Štěpán Prokopa dopisujícího báseň o mládí a lásce a končící slovy o zahozené číši, z níž klamný nápoj života byl dopit až na dno.

Nežli Štěpán vyslovil své ustrnutí větší než báseň sama, ozval se zvonec. Nenadálá návštěva překvapila literáty a to tím více, když za dveřmi spatřili Zdénu a Dolfu.

„Ó, já jsem věděl, že dostaneme hosty, kýchnul jsem před snídaním!“ bylo slyšet výkřik Štěpánův ve všeobecném hluku, smíchu a jásotu. Štěpán — snaže se být dvorným hostitelem, snášel židle, vypátral zbytek vína a suchary — (byli toho dne bohatí) — ale děvčata prohlížela pestré poklady pokoje, při čemž jím Prokop všude překážel, až odstrčen byl na ottoman a oběma zlíbán.

Dolfa dovedla trochu hráti na piano i usedla k nástroji, který byl zanedbán od té doby, co tu bydlil Štěpán, který nesnesl hudbu. Hrála po paměti úryvky z Carmen a Zdéna zatím prohlížela psací stolek.

„Psal jste báseň?“ — „Ano.“ — „O čem? Přečtěte mi jí!“ — „O vašich očích.“ — „Ó ta není pravdiva.“ — „Přečtu vám tedy jinou.“ — „O čem je ta?“ — „O ničem. Ta je moderní!“

„Nechtě veršů, fi! Nebudeš přece předčítat básně!“ zlobil se Štěpán. Dolfa seděla u piana, ťukala jedním prstem a zpívala z Carmen: „A já tam sama nepůjdu, bez hocha tančit nebudu, ni sama zpívat, sama hrát, až přijdu tam, kdo má mne rád…“ a to bylo zřejmé vyzvání, aby Prokop zavřel rukopisy do stolku.

„Zpívej! Zpívejte!“ křičeli všichni na Dolfu. — „Neumím.“ — „Musíš.“ — „Uspořádáme koncert!“ — A stalo se.

Nejprve hrál Prokop ouverturu, při které Štefa se Zdénou tančili, ale bylo brzy po všem, neboť Dolfa štípala Prokopa do rukou, že musil přestat. Potom zpívala Zdena kuplet z „Mamzelle Nitoucbe“, pak blouznil Štěpán po pianě — hrát ovšem neuměl — obě děvčata svářila se o Prokopovy rty. Potom zpíval tento sopránem arii z „Prodané“, a když by se byla děvčata již zadusila smíchem, vystřídal jej Štěpán a balancoval na nose nový čínský slunečník.

Konečně byla na řadě deklamace a všichni očekávali, že Prokop přednese některý monolog Otellův kterým již delší doba děsil své přátely, avšak on již stál uprostřed pokoje s rukopisem v ruce a spustil:

„Lid všechen z Ellah spěl, tož z údolí, kde zkáze
dnes propad Filistín. Voj za ním hnal se s rykem
až k branám Akaron, neb strachu siné hráze
byl David pobořil, i vpadli v tábor s křikem
na zlaté nádoby i zásoby i zbroje
a s řevem vítězným a v roznícení stálém
zas všechen Israel spěl z potupného boje
a září bělostnou vstříc plál mu Jerusalem.

Řvouc chátra hnala se v před jako moře špíny
a voje nesmírné pak s bukem spěly za ní
a vozy s kořistí dav volů táhl líný;
pak stáda velbloudů šla s uloupenou zbraní,
pak řady zajatých šly v mlčelivém vzdoru,
jenž z očí blýskal jen a jenom pouta zněla,
jež údy vázala a dětí křik, jež v sboru
kol táhly, plíjíce na snědá jejich těla.

Pak harfeníci šli před vozem, jehož pýše
své zlato Ofír dal a Libán cedrů klády
a na něm stáli ti, jimž Jahve žehnal s výše.
Saul, tichý, hrozivý a David, vítěz mladý,
a vzteklé ženštiny kol prostovlasé táhly
a v refrain jediný jich píseň zněla, mísíc
se v bubnů, píšťal jek — i řval jich jícen spráhlý:
„Ó tisíc zabil Saul, však David deset tisíc!“

Tak řvaly, opity tou vášní, v které draly
šat s ňader osmáhlých — a řvaly…“

„Deset tisíc, deset tisíc!“ počali křičeti na Prokopa všichni tři ostatní a tvrdíce, že představují jásající lid židovský nedovolili mu čísti dále.

Jak to děvčatům napadlo, že přišly sem na návštěvu, nevěděly snad ony samy; nyní však vzpomněly si, že je vlastně večer a že by již měly být aspoň na cestě k domovu.

„Můj bože! uvidí-li nás někdo!“ — „Ježíši! kdyby to věděla maminka!“ — „Naše maminka dnes není doma, šla k paní Havlasové do Spálené ulice na noc; umřela tam domácí paní, paní Šindelářová, a paní Havlasová by se bála.“

„Nebyla paní Šindelářová vdova po čalouníku?“

„Byla.“

Prokop se zamyslil a když doprovodili děvčata domů, řekl Štěpánovi: „Ta paní Šindelářová je má teta. Pozoruji, že přece stárnem, generace našich rodičů vymírá.“