Domky z karet/Babí léto/IV.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 133–136. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prokop již hodnou chvíli přemýšlel před Hálkovým pomníkem o tom, kdy se člověk snadněji zblázní, zda v létě, když méně žije a více sní, třebas o románech se čtvernásobnou šlechetnou smrtí, nebo v zimě, kdy namrzne na mozek a musí se roztančit, aby se rozehřál — když uslyšel za sebou tři smějící se hlasy.

„To je slečna Zdéna — a to je slečna Dolfa — jak se ještě jmenují, nevím,“ představoval Štěpán dvě blondýnky, z nichž menší však pravila: „Já s vámi nejdu — nebojte se — na mne čeká Jarda!“ — a podavši ruku všem utekla.

Šli tedy sami tři. Jeden jí říkal „Zdéno“ a šel s ní zavěšen; druhý říkal jí „slečno“ a nevěděl o čem má mluvit.

„Zlobí vás Štefa také tak jako mne?“ ptala se ho.

„Ano, zlobí. Zejména mne rozčiluje, mluví-li mnoho o literatuře.“

„Ó to nyní mnoho zkusíte, když s ním budete bydlet. Mně řekl před chvílí, že jsem protivka, protože prý nejsem jako Fany…“

„Garborgova Fany,“ dodal Štěpán upozorňuje, že mínil hrdinku románu „U maminky“.

„Mě trápí pořád. Nevím už co si s ním mám počít. Já si namluvím jiného…“ A rozpovídala se. Dala nahlédnouti do svého prostého nitra, upřímné duše chudého děvčete, na jehož povaze uvízlo trochu veselosti atelierů; mimo tu přinesla si z nich i trochu pojmu o umění a ideálnějších snahách člověka a zachránila si i své nevinné tělo. Hlavně však poznal Prokop, že má krásně kreslené, trochu pootevřené rty, kterými dívaly se pravidelné a bílé malé zuby; že má jemné tahy, dlouhé, táhlé obočí, modré oči, stále jako slzou zakalené, ale přec jiskrné — a že ta malá tmavorusá hlavička se rozkošně vyjímá v empirovém, pod bradou stuhami přivázaném klobouku. Že kdysi měla neštovice, poznal teprve později, když díval se na ni tak z blízka, že až jeho rty se dotýkaly její tváře.

Mluvili mnoho, vesměs pošetilosti, ale s důvěrností, která činí věci všední tak mile důležitými. Chvíli chodili v sadech, Zdéna uprostřed, v oba zavěšena; potom si sedli, pozorovali ostatní přecházející mladý lid, který byl také rád, že je na světě a užíval klidu velkoměstského letního večera, té chvíle odpočinku po denním chvatu a ruchu, který jen po chvílích vzdáleným hrčením povozů se ještě někdy ohlásil.

Štěpán po tu chvíli upozorňoval oba společníky na cosi zajímavého a Prokop byl tak hloupý, že teprve asi při třetím takovém manévru pozoroval, že Štěpán — zatím co on se ohlíží po směšných toilettách, vyplašených ptácích a effektech večerních oblaků — se Zdénou se líbá.

Ale díval se dál a Zdéna dovolila mu za to, že směl jí políbit ruku a přislíbila mu jednu ze tří růží, které jí zatím směl podržet, aby nebyly zničeny prudkým objetím Štěpánovým.

„Jednomu růže — druhému lásku… jak je to poetické a smutné…“

„A staromodní, skoro jako tvůj vzdech.“

„A přece tak smutně pravdivé… jak praví Vrchlický…“

„Prosím vás, nemluvte o Vrchlickém a o ničem, co souvisí s básněmi a literaturou,“ přerušila je dětským žebroněním Zdéna. „Už jsem toho slyšela dost od Štefy, on se tím ještě poblázní.“

„Také se mi zdá — já tím aspoň trpím.“

„Mluvme v aforismech,“ navrhoval Štěpán.

„Pomlouvejme své známé,“ přála si Zdéna.

„Pojďme na pivo,“ vpadl ku podivu prosaicky Prokop.

„Fí, ty naturalisto! A jindy jsi tak romantický. Myslíš, že bychom se v hostinci nelíbali? Ó, právě tak jako teď!“ A Štěpán chytil Zdénu a líbal ji tak, až jí spadla náušnice.

„Nelíbejte se,“ ozval se hněvný hlas a kde se vzala tu se vzala Dolfa. Nesetkala se se svým Jardou a vrátila se, vyhledat společnost, tušíc dobře, kde ji najde.

„Já myslím, abychom šli do hospody!“ vykřikl tu zase Štěpán citát z Nerudy. „Prokope — nabídni rámě.“

Za chvíli seděli u Šáryho v zahradě. Zdéna mazlila se se Štěpánem a Prokop snažil se baviti Dolfu. Ale ta byla mrzuta. Ale ne prý proto, že nenašla Jardu. Ani proto, že by ji Prokop špatně bavil. Ale tak. Konečně to pošeptala Zdeně, co ji trápí a Zdéna za chvíli se pohněvala se Štěpánem.

„Jdi,“ odstrčila jej, „jdi — beztoho tě má Dolfa ráda…“

A dvojice se změnily. Divoká Dolfa visela na krku Štěpánovi a Prokop, který si dodal odvahy, bavil se se Zdénou tak jako dříve jeho přítel, poznal, že by to rozmarné dítě mohl míti rád. Nikdy nebavil se ještě s děvčaty z této třídy, chování takového, jaké by odsoudila nejen každá gardedáma, ale i každý hejsek, který v plesích říká slečnám z kruhů nejlepších věci více než dvojsmyslné, aniž by se tanečnice hněvaly — a přece způsob obou děvčat byl jen dětsky mazlivý, hravý a nebyl ani dost málo rozpustilý. Byly to hravé kočky, odrostlé bez gardedam a měly trochu citu i ducha, třeba nepěstěného.

„Máte mne rád?“ ptala se Zdéna a sama Prokopa políbila na skráň.

„Více než vy mne.“ A myslil to do opravdy.

„Ach dost již, miláčku,“ řekla ona, mazlivě a jako ospale. „Musím se vrátit k vašemu kamarádu, dala jsem mu své slovo.“

Obě děvčata milovala Štěpána a oba přátelé měli rádi Zdénu.