Domky z karet/Babí léto/I.
| Domky z karet: Babí léto Karel Mašek | ||
| I. | II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Babí léto |
| Autor: | Karel Mašek |
| Zdroj: | MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 123–125. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Štěpán, přemožen prázdnotou Prahy, stanul na nábřeží u Žofína. Hledal prve na ostrově lidi, velkoměstskou společnost, známé tváře, které většinou denně, v plném počtu pak zejména v pátek, scházeli se při koncertech na Žofíně.
Dnes však hrála tam hudba stolům takořka prázdným, oživeným jen u restaurační verandy několika důstojníky, na opačné pak straně, u strojovny, sborem hlučících vrabců. Jižní cíp ostrova obsazen byl několika starými pannami a chůvami se židovskými dětmi a přešel-li nový příchozí most, byl to měšťák unavený, utíkající od kancelářského stolku ve vlahé vlny Vltaviny na plovárnu.
Oh, všude, všude bylo tak pusto, po celý den, po celý týden, již od polovice července, kdy vyprázdnily se školy a rozprchl se kde kdo nebyl otrokem denní práce na letní byt. I Národní divadlo mělo prázdniny a známé tváře herců nezjevovaly se dopoledne na chodnících Ferdinandovy třídy, ani v hloučcích podvečer u denní pokladny divadelní.
Do vyprahlých ulic, bez lidí, zíraly krámy, na jichž zboží ve skříních vyložené ukládaly se silné vrstvy prachu. Nebylo tu diváků, k čemu péče! A do všeho zvonily melancholicky zvony prázdných tramwayí, jichž kočové neměli ani na koho písknouti, ježto drožky, obyčejně jim překážející, spaly na svých nárožích jak blanické vojsko.
Štěpán Zavadil byl naprosto sám. Nevyhledával jako jindy známých, ale v této chvíli, kdy poznal, že naprosto není možno, aby zašel tam či onam, kde zcela jistě setkal by se s přátely, k nimž by se mohl připojit — v té chvíli přemáhala jej proto strašlivá omrzelost. Nastoupil nedávno stálé zaměstnání a trávil letos první leto bez prázdnin, v opuštěné Praze.
Chýlilo se k sedmé hodině — době, kdy bývá — zejména na podzim, v ulicích pražských nejživěji. Ale dnes ať podíval se dolů Nábřežím, či vzhůru Ferdinandovou třídou, bylo všude stejně pusto. Konečně po marném rozvažování vydal se Štěpán přes Nábřeží a Karlův most na Malou stranu, v to věčně zakleté zákoutí, nepodlehající tolik změnám velkoměsta a stejně zajímavé svým drobným životem v zimě i v létě.
Za krátko octl se na náměstí Radeckého a odtud, mina místodržitelství a sněmovnu zamířil na Pětikostelní náměstí, kde pod chudými akáty hrálo si několik chudých a bledých dětí pod dozorem starých žen. Ve skupině starobyle a neprakticky, ale za to tím zajímavěji stavěných domů, skrývala se slepá ulička, jejíž chudé byty svými výpary odpuzovaly od nahlédnutí do prostých interieurů zajímavého obyvatelstva. Ve zpěv kanára mísel se tu i harfovitý zvuk prastarého piana. Uličku uzavíral dům honosící se nápisem „u zlaté studně“. Tu přešel Štěpán dvůr, po nekrytých schodech vystoupil do chodby prvního poschodí a přešed nový dvorek a dvoje novo schody, rozbíhající se na různé byty a pavlače dostal se na terassy pod teresianským ústavem šlechtičen. Opětné tři oddíly schodů přivedly jej na terassu, upravenou několika stoly a kulečníkem v zahradu hostince „u zlaté studně“.
Přehlédna tu obvyklou společnost domácích lidí i starších studentů, kteří toto zákoutí původně vypátrali, vystoupil ještě o terassu výše. Bylo tam rovněž několik stolů a lavic, travnatá stráň pod hradbami s ořechem, několika akáty, černým bezem a šípkovými keři, veliká, volná vyhlídka na Prahu přes špinavě červenou spleť nejbližších malostranských domů od Petřína až ke Štvanici — a pouze jediný člověk.