Doma i na sluníčku/Zlatý beránek

Doma i na sluníčku Josef Kožíšek
	Zlatý beránek	Květuška Popeluška

Údaje o textu
Titulek:	Zlatý beránek
Autor:	Josef Kožíšek
Zdroj:	KOŽÍŠEK, Josef. Doma i na sluníčku. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 5–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Byl ve vsi zámek a v tom zámku plno bohatství.

Slyšely o tom děti z poslední chaloupky a ptaly se matky:

„Jaké je bohatství, maminko?“

„Nevím, děti. Nikdy jsem ho neměla.“

„Ale v zámku prý je mají.“

„Také o tom slýchám.“

„Snad je to ten chlapeček,“ hádal nejmenší Petřík, který z celého zámku znal jen chlapečka, za nímž pobíhalo jehňátko se zvonkem na krku.

„Možná,“ odpověděla matka. „Zdárné děti jsou velikým bohatstvím rodičů. Ale Jaroslávek ze zámku má prý churavé srdce.“

„A bolí ho to srdce, když je churavé?“ ptal se Vítek.

„Bolí, milánku, bolí, že někdy Jaroslávek i pláče. Ale sám si tu bolesť působí. Plný pokojíček má nejkrásnějších hraček, a přece ho pranic netěší. Chce prý na matce takové věci, jakých žádný kupec ani neprodává; a když mu je maminka nemůže dáti, přece po nich touží, až ho srdce bolí.“

„Já nemám takové srdce, viďte, maminko,“ tulil se k matce Petřík.

„Nikdo z vás! Mají-li děti maminku rády, že by ji za celinký svět nedaly, netrápí ji ani sebe marnými žádostmi. Váží si toho, co jim Pán Bůh dal. Jsou spokojeny, a spokojenosť jen ve zlatém srdci přebývá.“

Matka pohladila děti po vlasech i tvářích. Potom všechny políbila a šla do práce na panské pole.

V chaloupce zůstaly čtyři drobné děti.

Každé z nich bylo rádo, že má spokojené srdce. I nejmenšímu Petříkovi blýskala černá očka radostí, že ho maminka pochválila.

Jenom Vítek seděl zamyšlen a vzpomínal si na Jaroslava ze zámku. Bylo mu divné, že jsou na světě děti s churavým srdcem, které baží po nemožných věcech. A Jaroslávek prý tolik krásných věci má, že se mu sotva vejdou do pokojíku, a ještě není spokojen! A nejvíce se divil tomu, že hošík, který má živého beránka se zvonkem na krku a nové šaty, také si někdy zapláče! „U nás nepláče nikdo,“ myslil si, „jenom tuhle Běta, když má hlad. A já nepláču ani, když mám hlad!“

K večeru vyběhly děti z chaloupky a dívaly se na cestu ke vsi.

„Slunce zapadá,“ řekl nejstarší Jeník, „maminka brzy přijde.“

A Vítek si pomyslil: Co asi dělá Jaroslav ze zámku, když sluníčko zapadá?

* * *

Když slunce zapadalo, seděl v zámku Jaroslávek u okna a díval se po nebi. Prohlížel si obláčky, jak po obloze plují, a vynadiviti se jim nemohl. Jeden byl bělounký jako padlý sníh, druhý leskl se do zlatova a třetí se rděl, jakoby posypán byl růžovými poupaty. Všechny tichounce po obloze se ubíraly jako ovečky. Jaroslávek ani nedutal a přece kroků jejich nezaslechl.

„Liduško!“ pravil sestře, „kam pospíchají ty obláčky?“

„Jdou spát do červánků.“

„A dolů k nám nikdy nesejdou?“

„Nikdy, Jaroušku. Jsou to nebeské ovečky. Měsíček si je hlídá. Podívej se! Tam nad lesem již vykukuje, aby viděl všechny beránky a žádný mu s nebe neseběhnul.“

„Kdybych tak, Liduško, jednoho měl!“

„Vždyť máš beránka živého, a je také bělounký jako sníh.“

„Ale nemá zlatou vlnu jako tam ten na nebi!“

„Za to má zvonek na krku.“

„Ale nikdy po oblacích nechodil a v červáncích také nespal. Půjdu, Liduško, a poprosím maminku za beránka, který po nebi se prochází a v červáncích líhá.“

„Jarouši!“ domlouvala nespokojenci dívka. „Kdež by ho maminka vzala!“

Ale Jaroslávek již sestry neposlouchal. Hopky! a již držel maminku za ruku.

„Ach, maminko, po nebi vám chodí na sta zlatých beránků! Měsíček prý si je tam pase. Prosím vás, dejte mi jednoho.“

„Nejsou moje,“ odpověděla zámecká paní, „sám pravíš, že si je měsíček hlídá. Máš dosti věcí pro zábavu; i beránka jsem ti dala.“

Ale nespokojený hoch mamince nevěřil. Myslil si, když může jemu dáti nové sáty a Lidušce obrázkovou knihu, že by mu také přivésti mohla zlatého beránka. Proto řekl:

„Můj beránek není hezký; chci zlatého.“

„Nezasluhuješ žádného,“ řekla matka přísně, „protože si ničeho nevážíš.“

„Dejte mi zlatého beránka,“ poroučel si malý zbůjník plačky, jakoby chtěl donutiti matku pláčem k povolnosti.

„Ani slova ať již neslyším,“ kárala jej matka. „Pěkného vděku jsem se na tobě dočkala, trapiči. Liduška je tisíckrát hodnější. Působí mně jen radosť; ale ty jen zármutek a bolesť. Hněvám se na tebe.“

Jaroslávek se utišil. A když se od něho maminka odvrátila, zvolna zase odešel k oknu. Zadíval se na nebe — ale tam po zlatém stádu nebylo již ani památky. I ptal se po chvíli sestry:

„Liduško, kam se poděli všichni beránci?“

„Již si je měsíček zamknul do červánkového hradu.“

Jaroslávek se rozhlédl, kde by ten červánkový hrad byl. Ale červánky nad horami již pohasnuly a místo nich vyrojilo se hvězd, jakoby tisíce třpytných včelek po obloze bylo se rozletělo a každá zlatými křídélky třepotala. Jaroslávek se dívá, dívá a myslí si:

„Aha! Tyhle hvězdičky nejlépe vědí o červánkovém hradu! Chodívají také po nebíčku a možná, že v něm samy za dne podřimují. Poprosím některou, snad mi přivede zlatého beránka aneb ukáže cestu k červánkovému hradu.“ A na hlas řekl:

„Liduško, slyší nás hvězdičky, když si tu povídáme?“

„Neslyší; ty jsou, pane, vysoko, kam ani vlaštovička nedoletí.“

„Ale podívej se; tam jedna je nízko!“

„To je chaloupka za vsí a její okénko ve tmě tak září.“

„A mají tam hvězdu?“

„Nemají. Zůstávají tam lidé chudobní a mají bídu.“

Ale Jarouškovi se přece jen zdálo, že v chaloupce svítí hvězdička. Hvězdy jenom v noci bývají na obloze a v chaloupce také jenom večer bývá vídati záři. „Jistě je tam hvězdička,“ myslil si hoch. „Liduška jen tak zapírá. Nepřeje mi zlatého beránka a nechce, abych se naň doptal.“

Umínil si tedy, že zítra zajde si do chaloupky a zeptá se tam hvězdičky, neví-li o červánkovém hradu. A poví-li mu o něm, vydá se na cestu a zlatého beránka si přivede, kdyby měl za ním jíti třeba kraj světa.

II.

Druhý den vyšel si opravdu Jaroslávek za ves. Ale z daleka již poznal, že v poslední chaloupce hvězdičky není. Okénka, byla tmavá, a záře odnikud nepronikala.

„Snad měla Liduška přece pravdu,“ myslil si, „že mají v chaloupce jen bídu. Ale možná, že bída svítí také jako hvězdička a že si ji ve dne zavírají do truhly.“

Umínil si tedy, že se poptá na bídu. Snad mu poví o červánkovém hradu se zlatými beránky.

Na zápraží seděl Petřík a krmil králíky jetelovými listy.

Jaroslávek přiblížil se k němu a povídá:

„Máte prý tu bídu, Petříku?“

„Králíčky máme, podívej se,“ odpovídá Petřík. Ušáčkové pohlédli udiveně na cizího chlapce a hopky! utekli do zahrádky. „Taky máme kvočnu s kuřátky,“ dodával Petřík, když viděl, že králíci se ukryli před nevídaným hostem.

„Ale v chaloupce vaší prý je bída.“

„Vítek a Běta je tam!“

„A bída tu s vámi není?“

„Maminka tu bývá s námi, ale teď je v práci — a Jeník šel do lesa na jahody.“

Ze světnice vyšel Vítek, a za ním loudala se Bětuška. Slyšeli na zápraží hovor a chtěli viděti, kdo k nim přišel. Když spatřili Jaroslávka, pošeptal Vítek Bětušce:

„Vidíš, to je chlapeček s churavým srdcem.“

Bětuška si vzpomněla, že tento hošík má v zámku hraček plný pokojíček. I chlubila se honem také:

„My máme holubičku!“

A vedla s bratry Jaroslávka do světničky, kde visela nade stolem holubička. Nebyla sice živá, ale vznášela se na niti u stropu jako opravdová. Tílko měla z bělounkého pouka a křídla z barevného papíru. Kdykoliv se Bětuška na ni zahleděla, vždy zatleskala ručkama a hned zase stichla, aby ji nesplašila.

Nedala by ji ani za holoubka živého, tak ji měla ráda.

Proto se divila nemálo, že Jaroslávek dívá se na holubičku mlčky, ani se neusmívá ani ručkama netleská. Přinesla tedy z postýlky pannu a povídá:

„Podívej se, mám ještě pannu a říká se jí Bětuška.“

Vítek honem vytáhl ze zákoutí proutěný kočárek a Petřík ze stolku malovaného vojáka. Držel jej hrdě před očima zámeckému hochu; ale ten neradoval se ani z vojáka ani z panny ani z kočárku.

Bylo mu jen divno, že tolik radosti působí dětem hračky, kterými on by si ani nehrál.

Bětuščina panna ušita byla z plátěných odstřižků; neměla ani očí ani vlasů ani kloboučku ani botek. A přece ji Bětuška hladila po hlavě, s ní rozmlouvala a pobízela k tanci. Vozík Vítkův místo kol měl pouze oblouky z prutů a místo polštářů jenom hrubá sedátka ze dřívek; koní Vítek neměl, a sám se musil zapřáhati. A přece si poskakoval vesele, jakoby sám byl nejen bujným koníkem, ale zároveň i velikým pánem, kterého v kočárku veze. Petříkův hrdina měl sice jen šavli malovanou, která se ani neblýskala ani neřinčela; ale malý Petřík pokukoval na vojáčka tak důvěrně, jakoby mu mohl vybojovati celý svět.

Byla pěkná podívaná, jak děti z chaloupky byly spokojeny s nepatrnými hračkami a jak uměly se z nich těšiti. I Jaroslávkovi líbila se zábava jejich a skoro se styděl, že si tak málo doma váží matčiných dárků. „Snad mají kdesi i zlatého beránka,“ myslil si zase o dětech, „že se tak radují.“ A ptal se Vítka:

„Máte zlatého beránka?“

„Nemáme,“ odpověděl Vítek.

„Ani o něm nevíte?“

„Víme! Chodí po nebi, když sluníčko jde za hory. Ukazovala nám ho včera maminka.“

„A nedala vám ho?“

„Jé jé,“ smál se malý Petřík. „Vždyť maminka do nebe nedosáhne, a zlaté beránky rozdává andělíček.“

„Komu ho již dal?“ vyzvídal zase Jaroslávek.

„Našemu Toníčkovi, když umřel,“ hovořil Vítek. „A my také dostaneme po smrti beránka, protože máme maminku rádi. Já až takhle.“

A Vítek ukazoval rukou do výšky, jak má matku rád.

„Já až ke sluníčku,“ vyznávala Bětuška.

„Já až do nebíčka,“ chlubil se Petřík.

Jaroslávek stál před dětmi zahanben; neboť se nemohl pochlubiti, že má také maminku rád až ke sluníčku. Vždyť ji včera trápil, aby mu dala beránka, jaké rozdává jen andělíček. Petřík je menší hoch, a přece uznal, že nemůže maminka dosáhnouti až do červánků. A nehněvá se proto na ni! Jen malovaného vojáčka dostal, drobeček, — a přece má rád maminku až do nebe.

Jaroslávek cítil dobře, že tyto děti jsou hodnější než on. I bylo mu pojednou líto, že nebyl spokojen s krásnými hračkami svými a že souží často maminku marnými žádostmi. Umínil si tedy, že nebude již na ní chtíti zlatého beránka.

„Vždyť mám živé jehňátko se zvonkem,“ myslil si, „kočárek s dvěma vraníky, dlouhou řadu vojáků s lesklými šavlemi, ručnici, terč s malovaným jelenem a jiných věcí plný pokojík. A zlatého beránka snad po smrti také dostanu.“

Aby však měl jistotu, ptal se dětí:

„Dá mi také andělíček zlatého beránka?“

„Nedá,“ řekl Petřík, „ty prý svou maminku trápíš.“

Jaroslavu sevřelo se srdce. Bylo mu do pláče, neboť Petřík měl pravdu.

„Neplač,“ konejšil ho Vítek. „Nikdy maminky nezarmucuj a nebude-li se na tebe nikdy hněvati, dostaneš snad po smrti zlatého beránka.“

V tom se dvéře otevřely, a do světnice vstoupil Jeník. S jásotem oznamoval dětem:

„Nesu jahody.“

Vítek, Běta i Petřík poskočili k nejstaršímu bratrovi a prohlíželi si s potěšením kytku jahod.

„Jé — ty jsou hezké,“ poskakoval Petřík a kýval na Jaroslávka:

„Pojď se podívat.“

Jaroslávek se utišil a pohlížel na jahody, jak se houpají na stopkách. I myslil si: Teď se počnou děti o ně děliti. Zdali mně také dají?

Ale Bětuška se ozvala:

„Schováme je mamince!“

„Dáme jí všechny,“ souhlasil Petřík. A hned ukazoval na jahodu nejkrásnější a povídal jí:

„Tebe dám mamince za vojáčka.“

„Tebe za chlebíček,“ ukazoval Jeník na jinou.

„Tuhle za kabátek,“ vybíral si Vítek.

„Tu za pohádku,“ pokračovala Bětuška.

A když pověděli každé jahůdce, zač ji mamince dají, nalil Jeník vody do hrnku a postavil ho s kyticí jahod na stůl. Děti sesypaly se kolem stolu jako kuřátka a se zalíbením prohlížely si jahody.

Jenom Jaroslávek stál opodál smuten. Nermoutilo ho, že se mu nedostalo jahod. Bylo mu líto, že mu děti neslíbily zlatého beránka. Až prý se maminka udobří! Ale jak měla se udobřiti na hocha, který za plný pokojík hraček jaktěživ ani jahůdky jí nepřinesl? Jaroslávek poznával svou vinu a s hlavou starostlivou a srdcem zarmouceným odešel z chaloupky.

III.

Když Jaroslávek vyšel z chaloupky, zdálo se mu, že líbezným hlasem někdo k němu promluvil:

„Pospěš do háje, natrhej mamince kytku jahod a přestane se hněvati.“

Nikoho však viděti nebylo.

„Andílek mě obletuje,“ radoval se chlapec, „a do háje mě posýlá.“

Háj byl nedaleko. I vydal se k němu s veselým srdcem. Byl rád, že jej anděl provází a že mu poradil, jak by si udobřil maminku. A když se po louce blížil háji, i květinky byly tam samá radosť. Pomněnka milounce pokukovala modrým očkem, kominíček skláněl ku pozdravu černou hlavu, červený kohoutek zvědavě se vypínal do výšky, drobné dukátky tulily se k sobě, jakoby si vyprávěly, že kolem jde andělíček, a žluté máselničky potřásaly hlavičkami a chválily Jaroslávka, že chce mamince způsobiti radosť.

Tím ochotněji spěchal tedy k háji. Štěstí mu přálo. Našel brzy několik jahodových trsů. Vybral jich několik s nejhezčími jahůdkami a metlicí je svázal do kytice.

S radostí nevýslovnou vracel se k domovu. Za každým krokem prohlížel si jahody. Hrály si, čtveračky, na schovávanou mezi zelenými lístky, a tvářičky se jim potěšením rděly jako ranní červánky. Ale Jaroslávek všechny shledal po jejich úkrytech a usmíval se, že se mu žádná neztratila.

„Nesním ani jednu z vás,“ sliboval jim. „Děti v chaloupce také schovaly všechny jahody pro maminku.“

A jahůdky zakývaly hlavičkami: Tak! Tak!

Nemálo se Liduška podivila, když přiběhl do pokoje s veselou a nesl kytku jahod nad hlavou. Chtěla si je honem prohlížet; ale Jaroslávek již se tulil k mamince:

„Maminko, prosím vás, nehněvejte se na mě! Nesu vám jahody.“

„Od koho?“ ptala se zámecká paní.

„Sám jsem byl na nich v háji.“

„A kdo tě tam poslal?“

„Andělíček strážný. Radil mi, abych vás potěšil.“

A Jaroslávek se rozhovořil, jak byl v poslední chaloupce, co tam viděl, co mu děti vyprávěly a jak ho doprovázel andělíček do háje.

Matka vyslechla se zálibou jeho vypravování; ale pak smutně si vzdychla:

„Škoda, přeškoda, že nemám tak hodného synáčka jako je Petřík. Jak bych byla šťastna!“

„Ach, maminko,“ sliboval hoch, „již vás nikdy nebudu trápiti a budu se vším spokojen, co mi dáte. A taky vám nesu po jahůdce za jelena, šavli, vojáky i šaty. Na zlatého beránka si počkám až po smrti jako děti z chaloupky.“

A povídal vše tak upřímně, že mu maminka uvěřila. Přijala kytku jahod a pravila:

„Jenom nezapomeneš-li na to, co mi slibuješ.“

„Nezapomenu, maminko drahá, uvidíte. Vždyť bych zarmoutil také andělíčka.“

Na svůj slib Jaroslávek opravdu nezapomněl.

Hrával si rád hračkami, které měl, a hleděl maminku potěšiti při každé příležitosti.

Když někdy sedával s Liduškou u okna, a po nebi pluly obláčky, umlouval se s ní:

„Viď, Liduško, budeme hodni až do smrti a dostaneme potom od andělíčka po beránku. Tobě dá bělounkého, mně zlatého a dětem z chaloupky po růžovém?“

„Kdo bude nejhodnější, dostane nejkrásnějšího,“ odpověděla Liduška.

A Jaroslávek nikdy již maminku nespokojeností nezarmoutil. Za to vždy se těšil, že po smrti andělíček zanese jeho dušičku do nebe a přivede jí z červánkového hradu zlatého beránka.