Doma i na sluníčku/Více deset nežli dvacet
| Doma i na sluníčku Josef Kožíšek | ||
| Jak babička chtěla umříti | Více deset nežli dvacet | Co viděly děti ve sněhu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Více deset nežli dvacet |
| Autor: | Josef Kožíšek |
| Zdroj: | KOŽÍŠEK, Josef. Doma i na sluníčku. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 95–99. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ze všeho ovoce měly Kučerovy děti nejraději hrušky. Chodívaly o prázdninách s maminkou do trhu a vždy na ně krejcar vyloudily. Ale dnes paní Kučerová nechala doma Petříka i Milku. Na odchodu jim řekla:
„Přichystejte si písanky a napište několikrát větu: „Práce kvapná, málo platná.“ Kdo vykoná více, tomu přinesu více hrušek.“
To vám bylo něco pro Petříka! Již sedí u stolu a píše. Také Milka jala se psáti. Po chvíli ustane Petřík a Milce pohlíží do sešitu.
„Já už mám čtyři řádky a naše Milka teprve dva.“
Tak se chlubí hoch sám sobě. Ale Milka nepočítala. Měla starosť jen o to, aby jedno písmeno bylo hezčí než druhé.
Petřík poháněl péro, jakoby mělo dojeti do Prahy. Než sestra měla řádků pět, měl jich on deset.
„Tak tak,“ pochvaloval si, „za deset řádků obdržím aspoň deset hrušek. Pět dám do levé kapsy a pět do pravé.“ Při tom prohledával kapsy u kabátu; z levé vystěhoval svinutý provázek a z pravé šátek, aby měl místo na hrušky. A zase pospíchal se psaním, jakoby ho někdo honil. —
Když měl řádků dvacet, zamyslil se. Hádal, jaké hrušky mu přinese maminka. Kdyby tak nakoupila těch žlutých, které včera viděl u ovocnářky! Ach je, ty jsou asi chutné! A milému Petříkovi se jazýček zrovna třepetal, jakou měl chuť na zamilované ovoce.
Zatím i Milka dokonala úkol. Petřík se jí chlubil:
„Hleď, Milko, já mám dvacet řádků a ty jen deset. Dostanu dvakrát více hrušek než ty!:
Milka se dívá na písmo svoje a zase na bratrovo. Potom povídá:
„Více deset nežli dvacet!“
„Jé-jé!“ směje se Petřík, „naše Milka umí krásně počítati! Dvacet krejcarů je přece víc nežli deset, ne?“
Ale Milka se jen čtverácky smála a zase vedla svou:
„Více deset nežli dvacet.“
„Bětuško,“ zval starší sestru Petřík na pomoc, „rozsuď nás.“
Bětuška přistoupí ke stolu, prohlíží obě písanky a povídá:
„Více deset nežli dvacet.“
„Však uvidíte,“ horlil Petřík, „až přijde maminka, že já dostanu dvacet hrušek a Milka jen deset.“
„Uvidíme, uvidíme,“ škádlily hocha obě dívky.
Po chvíli vrátila se paní Kučerová z trhu.
Petřík běžel jí se sešitem naproti.
„Dobře, maminko, že jdete. Milka s Bětuškou se tu na mě uradily.“
„A čím ti, synáčku, ubližuji?“
„Milka prý dostane více hrušek, a já jsem přece napsal dvakráte více než ona.“
Paní Kučerová úlohy prohlédla a řekla dětem:
„Podělím vás po zásluze.“
Otevřela košík a v něm zaleskly se pěkné, žluté hrušky.
„Juch! těch jsem si přál,“ výskal Petřík. A již nastavoval kapsy. Matka přebrala pozorně hrušky a napočítala jich hochovi dvacet. Potom vybrala pro Milku hrušek deset. —
„Vidíš, Milko, kdo má víc?“ vítězně se radoval Petřík.
Milka si mlčky rozložila ovoce po stole. Jednu hrušku okusila. „Ach, ta je chutná,“ libovala si.
Petřík také s chutí se zakousnul do hrušky. Ale náhle ji odtrhl od úst. „Fi, je celá červivá!“ Načal druhou, ale i ta byla všecka zkažená. Zkusil třetí, ale i tu bylo mu odložiti.
Veselý Petřík se zarmoutil. Měl hrušek dvacet; ale všecky byly buď červivé nebo nahnilé. Smuten stál před Milkou a toužebně pohlížel, jak krásného ovoce se jí dostalo.
„Nu, Petříku,“ ptala se matka, „co bys měl raději: Deset hrušek dobrých nebo dvacet zkažených?“
„Raději jednu dobrou než dvacet zkažených,“ řekl Petřík.
„Tos měl tedy napsati raději jeden řádek krásně než dvacet ošklivě.“
Teprve teď povšimnul si chlapec, jaké kliky-háky ve spěchu načrtal a jak hezká písmena napsala Milka. Teď také pochopil, proč mu sestry říkaly:
„Více deset nežli dvacet,“ a myslil si „Více váží deset řádek pěkných než dvacet ledabylých.“ Litoval, že také si nedal na písmo pozor jako Milka. Mohl míti sice jen deset hrušek, ale jak chutných!
„Tu máš, ty počtáři,“ řekla Milka a dala zarmoucenému bratru pět svých hrušek.
S vděkem je přijal Petřík a slíbil, že budoucně při každé práci bude pamětliv dnešní příhody. A slibu svému věrně dostál. Kdykoliv pokoušela se jeho ruka, aby dle starého zvyku čmárala kliky-háky, vždy ji Petřík napomenul: „Piš, ručičko, raději deset písmen hezkých než dvacet šeredných.“