Doma/Otci

Doma Karel Václav Rais
Slzy	Otci	Babičce

Údaje o textu
Titulek:	Otci
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Doma. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1883. s. 29–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Můj Otče, Tobě píši dnes,
však veršík sotva stačí,
věř, ta píseň je nejhezčí,
když hlava k Tvé se tlačí.

To nevypoví žádný rým
a žádná sladká sloka,
co čítával jsi, tatíčku,
mnohokrát z mého oka.

Ba marně bych tu sladkých slov
do řádek kusých spřádal —
Ty víš — vždyť ruku každou noc
jsi na mé srdce vkládal!

II.

Tatíčku můj, ta tvoje ruka
je tvrda, plna mozolů,
že když ji k srdci svému tisknu,
je do pláče mi, do bolu.

Ta ruka pro mne v práci stvrdla
jako ty tmavé oblázky;
na bílém čele od starostí
místečka nemáš bez vrásky.

A hlava tvá se samou péčí
již třese jako v závrati —
tatíčku můj, ach, tatíčku můj,
jak dítě tvé ti oplatí?

III.

Já tisknu k čelu Tvoji dlaň
a chladím svoji horkou skráň.

Já líbám ten Tvůj drahý ret
a je mi sladký, milý svět.

Já líbám Tvoje, Otče, líc
a v srdci mám roj pěnkavic.

IV.

Byl život Tvůj tak neblahý,
den ze dne práce nával,
se slavíky jsi chodil spát
a se skřivany vstával.

Jen v potu, Otče, krvavém
Tvé témě zvolna zšedlo,
to všecko by se dětem Tvým
lip, než-li Tobě vedlo.

Můj Bože, zlatý tatíčku,
čím děti Tvé Ti splatí,
vždyť nemohou než Tvoji dlaň
mozolnou zulíbati!

V.

Juž Ti, můj tatíčku,
hlavička zvadá,
do vlasů bílý sníh
zima Ti skládá.

Tváře jsou vrásčité,
vlhko je v oku,
ňadra se pomalu
schylují k boku.

Až jednou na věky
ulehneš sobě,
což chtěl bych, hlavo má,
s Tebou spáť v hrobě!