Doma/Šumaři
Doma Karel Václav Rais | ||
U brány nebeské | Šumaři | Pohřeb v lese |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Šumaři |
Autor: | Karel Václav Rais |
Zdroj: | RAIS, Karel Václav. Doma. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1884. s. 10–12 Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Stála chaloupka pod strání,
milá, jak hnízdo na dlani.
Čepici měla ze slámy
a netřesk used na trámy.
Okénka dvě jen maličká,
jako ta modrá vajíčka.
V tom domku stále bujaři
žili dva čeští šumaři.
To tatík šumař, šedý kmet,
a synek sotva s tuctem let.
Na housle hráli pospolu,
hned do smíchu, zas do bolu.
Tak táhli denně po kraji —
a všude hned jak o máji.
Omladla každá vesnička
a všude samá písnička.
A všude plno hovoru,
tak jako v máji po boru.
Že byli všude vítáni,
grošíky létly do dlaní.
Tak jednou v divé vichřici
zas přišli v rodnou světnici.
Tu synek v tichém kvílení,
že hlavu má jak v plameni…
Ustlal mu otec na lůžku,
přidal mu svoji podušku.
A žár by schladl na čele,
zahrál mu písně veselé.
Tak hrál mu zticha noc a den,
však v loži stále tichý sten.
I šeptal synkův svadlý ret,
že zahráti chce naposled…
Pak plamen v oku zvolna shas’ —
a synek v loži jako mráz.
Tu otec rval si šediny,
že ztratil klenot jediný.
U lože klečel potom tich,
však bolů roj se v srdci líh’.
Zanesl tělo za horu,
na hřbitov ve stín javoru.
Břečťanu dal mu na skráně
a staré housle do dlaně.
Uložil synka do jámy
a rov ten skropil slzami.
Naposled zahrál synkovi,
co v písni té — kdo vypoví?
Mrtvému družné pěnice
pějí teď písní tisíce.
A otec, starý sirota,
světem se v smutku plihotá.
Bolesti vrásky na čele,
zas hraje písně veselé.
Však co v těch písních vypráví,
ví jen ten javor dumavý.