Domů a jiné obrázky/Zemanka/XIII.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 263–266. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dva z Doubravických pacholků, kteří v noci hnali se za vladykovým vrahem, dostali se až do starého, tmavého háje mezi chlumem dvorským a vesnicí Kuželovem. Jeden z nich chtěl se pustiti mezi stromy, druhý však mu to rozmluvil vykládaje, že by vrah byl zpozdilý, aby tak na blízku se ukrýval, ten že dávno je v širém. Pak u nich také rozhodlo pomyšlení, nebylo-li těch vrahů více; a kdyby tu opravdu byli skryti a oni na ně uhodili, jen tak ti vrahové by se nedali. A co oni dva proti nim? Nač kůži svou obětovati pro přísného vladyku?

Proto přešli jen tak pokrajem a oznámili pak Benešovi, že starou doubravu jak náleží prolezli. Ani netušili, jak na blízku byli tomu, jenž pána jim zabil.

Prostřed černého háje, na svahu rozloženého, táhla se hluboká rokle, k níž svrchu byl přístup velice nesnadný, nebezpečný. Jenom na jednom zarostlém a málo komu známém místě stáčel se sotva znatelný chodníček na dno táhlé rokle či úžlabiny. Jím také oné noci sešel Laurin z Metelska, nesa v náručí svém drahé břímě. Častěji se tu skrýval a proto kráčel jistě i za tmavé noci. Šel roklinou vzhůru, až pak v pravo zabočil a ocitl se v otvoru dosti volném, v jeskyňce, brlohu ve skalní stěně vydlabaném.

Tam na lože z mechu a listí uložil své břímě, svou kořist, mladou zemanku z Doubravického dvora, a zanítil na pokraji jeskyňky neveliký ohník, jenž ozářil doupě i spletené pásmo kořenů se skály nad ním visících i křoviny kolem bující. Ozářil také Laurina ve tmavé sukni krví zbrocené, jeho tvář rozčilením a namáháním bledou, ozářil také svým třesavým světlem mladou paní, přikrytou pláštěm Laurinovým, na smrt zsinalou.

Jen ten ohník viděl, jak reformator roty Košatské se džbánkem v jeskyni uchystaným chodí ke studánce opodál v rokli, jak čistou, studenou vodou tou vlaží suché rty paniny, jak hasí její palčivou žízeň a vymývá její hlubokou ránu a jak schne úzkostí o drahou ženu.

Ze mdlob se probravši hleděla velikým svým krásným okem na milého muže. Je s ním, slyší jeho milý hlas. A jak o ni pečuje! Miluje ji! Miluje!

Jen jednou její tvář se zachmuřila.

„Tys Odrodu —“ a nedomluvila.

Rozuměl a přisvědčil, že zabil.

„Bůh nám odpusť!“ zašeptala.

„Ne nám, jemu — on tebe chtěl zabiti,“ a v duchu Laurinově strašně se ozvalo: „A zabil!“

Seděl u ní, hladil její zlaté vlasy, těšil ji, ale záhy ustal.

Když svítalo, Elška už ho neslyšela. Byla mrtva…

Dokud byla na živě, pořád o oheň pečoval, aby je neprozradil, a myslil na to, že jistě ho stíhají. Však co ta milá duše mu odešla, na nic nevzpomněl a své jistoty nedbal. Jeskyňkou ozýval se jeho pláč. Klečel u paní Elšky a zůstal u ní po celý den, a teprve druhé noci, když bylo na úsvitě, vyšel ven z úžlabiny a zamířil do Kuželova. Vrátil se však do rokliny ještě přede dnem.

Od té chvíle nebylo o něm ani slechu. Zmizel beze stopy.

Zavraždění Doubravického vladyky způsobilo po všem kraji mnoho hluku. Byloť tak tajemno! Rozumí se, že nejprve spadlo na vrub sedláků, jmenovitě těch Adamníkův Kuželovských. Však pánové ničeho nevymučili a nic nevypátráno ve dvoře, ani u staré paní Bonuše, která také upadla v podezření. Zmizelať její neť, paní Elška, beze stopy. Ale právě to, že stařenu tu nechala, Bonuši prospělo. Ubohá stará paní, všecka zoufalá ztrátou milované neteře, ovšem nic nemohla pověděti.

Vrchu nabylo mínění, že zemanka s vrahem, a tím zajisté byl ten Adamnický prorok, prchla. Žasli nad tím, že by ta mladá, hodná paní něčeho takového se dopustila. Mnozí tomu ani neuvěřili tušíce, že v tom snad násilí. Jen to bylo všem divno, že tak beze stopy zmizela. Starý Beneš byl přesvědčen, že zemanka o vraždě věděla, neměla-li dokona v ní účastenství!

Příbuzní Odrodovi ujali se dvoru a zboží nebožtíkova. Starou Bonuši tam nechali. Však ta očividně scházela, a počítali, že dlouho asi nebude. Ze dvora skoro ani nevyšla.

Až tu jednou, tři léta již minula od smrti Odrodovy, vydala se na pouť, sama a pěšky. Jen šafářka ji vyprovodila. Za chlumem v polích přidal se k nim jakýsi poutník, jenž minule byl ve dvoře přes noc a s nímž stará paní také mluvila. Zdálo se, že on ji nejvíce k té pouti přiměl. Šli pak společně a zastavili se nejprve v černém háji.

Nesedli tu pode stromy, aby si odpočinuli, nýbrž vešli do úžlabiny, až stanuli pod skalou, nad níž staré buky své koruny rozkládaly. Tam je čekal jiný muž ve tmavé, dlouhé sukni, řemenem přepásaný. Vlasy a vousy jeho, někdy jako uhel černé, silně prokvetaly, ač přibledlá tvář nejevila ještě stáří.

Muž ten přihlásil se k paní Bohuši jako dobrý známý; ale nepoznala ho, a musil jí říci, že jest Laurin z Metelska. Tu se dala do pláče a rozplakala se ještě více, když jí ukázal rov opodál pod skalou. Šumné křoví bylo jeho jedinou ozdobou.

„Tu Elška odpočívá,“ pravil Laurin temně, a stará paní zastírajíc zvadlýma rukama tvář sklesla u rovu nešťastné své neteře. — —

O rejích Adamnických v té krajině už nikdy nebylo slyšeti. Plebáni ovšem si naříkali, že lid v těch vesnicích není pravověrný, než přiznati musili, že zvláště poslední dobou žije spořádaně, ano lépe než lid v sousedství pravověrný. Že to zásluhou jeho vážného proroka, toho ovšem netušili. Přicházívalť tajně a kradí, pobyl mezi svými, těšil, povzbuzoval, až pak zase jak přišel tak zmizel. Pokaždé zastavil se v černém háji mezi dvorským chlumem a Kuželovem a pokaždé sestoupil tam do rokle, aby stanul pod skalou, kde odpočívaly jeho spokojenost a štěstí, aby se zadumal u osamělého hrobu mladé zemanky.

1885.