Domů a jiné obrázky/Stromy/V.

Domů a jiné obrázky: Stromy Alois Jirásek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Stromy
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 77–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přítel vypravoval:

Šel jsem jako nekonečnou silnicí, vroubenou tu tam zaprášenými stromy, nejvíce třeslavou osykou nebo stříbrolistým, košatým topolem. Cíl mé cesty, odlehlá ves se starými duby, byl ještě daleko přede mnou; pak jsem ho už ani nevyhlížel nedočkavým zrakem, poněvadž jsem poznal, že ho toho dne sotva dojdu.

Blížilať se za mnou bouře, a to kvapem. Ta mne posléze zapudila ze silnice do mohutné, topolové aleje při cestě vedoucí ku nějaké staré, opuštěné, veliké zahradě. V ní nebo za ní jsem tušil ochranu před ženoucími se mračny, jež všechen kraj za mnou juž pokryly tmavým stínem.

Také mne vábilo husté její a patrně staré stromoví rozložitých košů pnoucích se vysoko nad zčernalým, místem už omšeným plotem laťovým, stojícím na kvadrové, dosti vysoké podezdívce, v jejíž puklinách a skulinách bujily netřesk a bejlí.

Železná, kovaná brána s tepaným erbem pěkného díla minulého věku se volně otevřela, jak jsem se jen o ní opřel rukou. U brány trčela v rezivém, jinak řemeslném kování stará svítilna. A v té jsem zahlédl ptačí hnízdo!

Když jsem se prve blížil, stkvěla se opuštěná, tichá zahrada ještě v plném světle slunečním. Ale jakmile jsem vstoupil, dolétlo sem mračno, a nebe se nad ní zatemnilo tak, že pod hustým krytem košatých stromů uložilo se hustější šero. Jím probělávaly se tu a tam mezi stromy a houštinami jako velicí motýlové rozložité květy bezové. Těžká jejich vůně naplňovala vlažný, dusný vzduch. Kolem bylo ticho, jako mrtvo.

A přece jsem nepospíchal. Líbiloť se mi v tom zanedbaném parku, jenž opuštěn, zapomenut mlčky očekával, bůh ví po kolikáté, rozrušující ho bouři. Cesta dosti široká vedla jím uprostřed. Místem byla zavlhlá nebo travou a metlicí zarostlá. Vystihl jsem na ní čerstvé stopy koles. Už jsem se deště nebál; vlastně jsem na něj zapomněl. Tak zvolna kráčeje, chvílemi jsem se zastavil, abych si prohlédl drsné kmeny starých velikánů nebo zadíval se do šera a spousty jejich korun. Pak jsem na dlouho stanul, a to opodál cesty pode třemi duby neobyčejné sily. V šeru jejich, z části zakryt jasmínovou, zbujilou houštinou, probělával se zahradní domek s průčelím slohu imperialního. Nad antikisujícím vlysem ve štítu bylo napsáno vypouklou římskou literou, kdysi vyzlacenou:

„Friderikenruhe —“

K červotočivým, zavřeným dveřím toho domku vedlo několik schodů travou zarostlých. Prořídlé, rozpadávající se a kdysi zeleně natřené žalusie zakrývaly zaprášená okna. Jen jedno z nich nemělo žádné; bylo však zašlého skla, bez jedné tabulky, kterou zajisté ruka nějakého zvědavce, mně vděk, vyrazila. Pronikl jsem k tomu oknu jasmínovou houštinou a nahlédl do vnitř.

V neplném tam světle rozeznal jsem neveliký stolek tenkých nožek, za ním u zdi starou pohovku stativa kdysi bíle natřeného a nad ní přichýlenou starou harfu beze strun. Stěny byly vyzdobeny rytinami buď černými nebo illuminovanými. Na některých, jež dále ke koutům visely, skoro nic jsem pro přítmí nerozeznal; na některých jevily se dámy z doby konsulatu a císařství, ve krátkých, vystřižených živůtkách a volných šatech. Davidův Napoleon ve vlajícím plášti jel nad nimi na bělouši za bouře přes alpská temena, vedle Theodor Körner, básník vojín, na smrt raněný s koně klesal a vedle něho se v šero tratil nějaký výjev osob v idealním historickém kostumu, na němž u dam nejpatrnější byly vysoké krajkové límce od ňader do týlu se pnoucí.

Všechna ta místnost, její nábytek, její obrazy působily živě na mou obrazotvornost samy sebou i temnosvitem, kterým se mně jevily. Romantika nejprvnějších let našeho století zanechala své stopy v tom odlehlém koutečku, jenž byl zajisté posvěcen mladé, a doufám i sličné šlechtičně z nedalekého sídla.

Friderikenruhe!

Tu asi kochala se Tieckem, Novalisem a ostatními hvězdami romantických nebes německých, trávíc tu chvíle sladké samoty, snad plná sentimentálnosti, jatá citem nekonečné, nevýslovné touhy. Snad tu toužíc po tajuplné „modré květině“ vyluzovala za svitu plného měsíce tam z té harfy žalobné, třesoucí se zvuky, kterým z daleka, z hlubiny lesní tichou nocí zvučel v odpověď mírně a konejšivě stlumený, jímavý hlas lesního rohu, bez něhož se tenkráte žádná slušně poetická noc neobešla.

Co všecko ty věkovité duby pamatovaly a vyslechly!

Vídaly ještě statečné šlechtice, kteří německy neuměli a dbali domácího mravu i přirozeného svého jazyka, viděli vnuky jejich už už si cizotu ve všem, i v řeči, oblibující, pamatovaly, jak vnukové těch už svého původu zapomínali, vlastnímu lidu, sami sobě, své minulosti nerozuměli a německy smýšleli i německy cítili, jazykem svých předků jen někdy a to dosti chatrně a jako z milosti mluvíce.

Z těch dob tu ten stánek samoty — Friderikenruhe.

Tenkráte juž počaly se zardívati nad českým krajem červánky nového rána. Tu však jako skoro ve všech jiných panských sídlech starodávných našich rodů bylo tma. Od té doby rozhořely se červánky nad krajem v plné a živé světlo národní uvědomělosti. Mnoho-li se změnilo od těch dob v panských sídlech v tom ohledu? Nejsou-li namnoze pořád ještě ostrovy cizoty v našem národním životě, zřejmé juž i zevnějškem svým, nedbající skoro nic nebo málo o rozvoj našeho života a naší vzdělanosti? Kdy asi budou tam zase smýšleti a cítiti po česku? Kdo může a kdo má v to působiti, aby se tak stalo?

Tak jsem uvažoval u opuštěného pavilonku pod věkovitými duby. A tu v nich vítr zahrál. Vjel do jich korun náhle a mocně, až se hlasno rozšuměly. S nimi se rozezvučely všechny stromy kolem. Bouře byla tu. Ouvertura její zvučela mi nad hlavou a ohlas její nesl se za mnou i když jsem vyšel ze spustlé zahrady.

Přede mnou se rozkládal nedlouhý, mělký ouval, jehož travnaté břehy v pravo a v levo byly vysázeny samými ovocnými stromy. Obrovitou hradbou stály nade břehy za stromovím hrady černých mračen, a nebe přede mnou za bílými staveními rozlehlého dvoru cihlových i šindelových střech byla jedna, hrozná černava.

Rád hledím na zatažená nebesa a na divý hon mračen; ale tentokráte dlouho jsem jich nepozoroval. Stavení stojící něco málo přede dvorem, více však k jeho rohu, uvábilo mé zraky. Jakby ne! Bylť to kus starodávné tvrzi, dosti dobře zachovalé. Vysoký násep kolem ovšem byl ten tam, skopán, ale kruhový parkán zůstal a nad to ne such a na polo zasypán, nýbrž pln vody. Na ostrůvku jím tak zavřeném stálo staré stavení podélné s kamennými štíty, pěkně rozčlánkovanými, na užších stranách budovy; na zdech pak zřejmy byly z pod bílení sgrafitové čtverhrany, zbytek někdejší rustiky. Jen malá vížka červeně natřená, copového rázu, pnoucí se prostřed střechy, rušila pěkný celek, jemuž malebnosti dodávalo husté křoví od vody v příkopě až ku samým zdem stavení husto rostoucí. I tu se v něm probělávalo mnoho bezových květů. — Dosti jsem se divil tomu panskému sídlu.

Nebylo rozlehlé aniž zvláště výstavné, ale těšilo mne svou polohou a hlavně svou zachovalostí. Příkop plný vody nesloužil ovšem obraně, ale choval jako juž za starodávna kapry. Svoditý most také zmizel, místo něho však vedl ku hlavním dveřím mostek kamenný o jednom oblouku, spojující tak panské sídlo se dvorem.

Kolem nebylo ani človíčka. Jen ze dvora se ozývaly hlasy. Zamířil jsem zrovna přes kamenný mostek do „tvrze“, jak jsem v duchu říkal panskému domu. Nad jeho vchodem byl vytesán zrovna takový erb, jaký jsem viděl nade vraty panské zahrady. S dobrou jsem se potázal, že jsem zrovna sem si zašel. Bylť jsem dobře přijat. —

Stařičký pán, vdovec, někdy správce tohoto zámečku i dvora, ochotně a srdečně vyhověl mé žádosti a poskytl mně nejen přístřeší, ale vyzval mne hned, abych tu přenocoval, že jemu bude také veseleji, neboť zeť jeho s veškerou rodinou odjeli do města a nevrátí se teprv až zítra. Vzpomněl jsem hned na kolej ve staré zahradě. Zmínil jsem se o tom, a tím jsem přišel, kam jsem chtěl, zase do zahrady, k opuštěnému domku i k zámečku samému.

Venku zatím strhla se bouře. Hřmělo, a proudy prudkého deště oplakovaly rachotící okna. My však nedbali. Správce vypravoval o majetnících dvoru a zámečku, a to velmi ochotně a obšírně. Věděltě mnoho, a mnoho znal ze své zkušenosti. Sloužiltě tu sám přes čtyřicet let. Tu jako písař či praktikant nastoupil a tu také zůstal. Tenkráte, když se sem dostal, bydlila tu ještě vrchnost, stará baronka podivná a velice pobožná. Bratr její, potomek starodávného rodu českého, zahynul v nějaké potýčce ve Francii, když táhli spojenci na Paříž.

On byl budovatelem onoho pavilonku „Friderikenruhe“. Dal jej vystavěti, když si na osamělý ten zámeček přivedl mladou paní.

O starých dubech v zašlé zahradě můj hostitel nic nevěděl; ale když uslyšel, proč se po nich tak vyptávám, a že mne staré stromy nemálo zajímají, vzpomněl si, že u kláštera Sedlického stávala prastará lípa, jejíž listí mělo podobu mnišských kápí a to od husitských válek, kdy na její haluzích zvěšeno bylo mnoho mnichů cisterciáků. Byla to tedy taková lípa jako ona u kláštera zlatokorunského a jako onen obrovský dub v Poděbradech, padlý v minulém století, jenž stával poblíže popraviště, kde r. 1496 deset horníků bylo nevinně sťato. Na tom dubu rostly od té doby každoročně žaludy s kápěmi havířskými,

Tak jsme se rozhovořili o stromech, abych děl, historických. Já se zmínil o neobyčejném dubu u Chodova na Šumavě, jehož haluze dle svědectví Balbinova samy byly jako veliké stromy tlusty, i o věkovitých lipách u Klatov a Albrechtic, o nichž Balbin také vypravuje, i o slavné lípě Kamenické, dosud živé.

Správce pak si vzpomněl na Žižkovu lípu, na kterou se on sám tuze dobře pamatoval. Stála asi půl hodinky od zámečku v mělkém dolci travnatém mezi selskými poli, opodál háje. Žižkovou proto slula, poněvadž prý Žižka, když táhl kolem se svým vojskem, pod ní odpočíval. Tak si lid vypravoval.

„Jakou měl slávu u lidu, jakou vážnost tento náš hrdina, když ani čas ani úsilí jeho i našich protivníků nebyly s to, aby památku jeho vyhladily!“ mínil správce. A já v duchu pomyslil: „Nač na všechno náš lid zapomněl! I na dobu své samostatnosti a slávy i na nejhlubší pokoření a na smrtelné rány! Ale toho, jenž nejvíce přispěl „ku pomoci zvláště jazyka českého i slovenského“, zachoval si v dobré paměti.“ Od pokolení do pokolení ukazovali si tu to místečko, na němž slepý hrdina odpočinul ve stínu košaté lípy. A když ji věk nebo vichr sklátil, vysadili tam jinou, a Žižkova lípa nepřestala se zelenati, připomínajíc lidu, že v Čechách jinak bývalo. Pod lipou se pak jeden čas sedláci tajně scházeli, jak správce dále vypravoval.

Bylo to v minulém století, když se měli nejhůře. Ve vsi nesměli se scházeti, balit se, aby nebyli trestáni pro „puntování“ a zvláště ten, u něhož by se schůze dála. A tak, že ten starý strom byl o samotě a na příležité cestě pro všechny, stal se jejich shromaždištěm. Přicházeli ovšem v noci a tu se také jednou usnesli, že podají úřadům stížnost na vrchního. Dutý kmen lípy byl jim kanceláří. Tam při světle lojové svíčky podepsali slovy i křížky stížnost, ale tak, aby nikdo nebyl prvním podpisovatelem. Do kolečka napsali svá jména.

Listinu tu, za kterou pak panský mušketýr všechny řádně vyplatil, ale ne do kolečka, nýbrž jednoho po druhém, měli tu na zámečku ještě v první polovici našeho věku, a pan správce sám ji viděl a četl.

Tak zašli jsme bezděky do patrimonialních dob, o nichž správce, sám jsa jich svědkem, věděl mnoho zajímavého.

„Byl jsem také panem Francem,“ pravil usmívaje se a dodal: „Ale já juž nebyl z těch pravých. Za to můj první představený, nebožtík Tobiáš Borowiczka. Tak se psal. Ten tu byl správcem, když jsem tu nastoupil jako praktikant.“

V tom ohlásili večeři. Odešli jsme do vedlejšího pokoje. Hřímáni umlklo, ale déšť šuměl stále, ač už tišeji. Zatím také nastal soumrak. Přinesli světlo, dvě hořící svíčky. Pěkně se tu sedělo po dlouhé pouti; také jídlo bylo chutné, a pivo jako křen. A správce staroušek vypravoval, to o nebožtíku Tobiáši Borovičkovi, správci, svém prvním představeném, patrně rád si vzpomínaje na léta svého mládí. Také se rozesmál, když mu připadlo, jak tu ob čas strašilo.

Tenkráte ještě tu přebývala stará baronka, a to v prvním patře, nemajíc tam nikoho kromě své společnice Leny, staré to panny, statné silné postavy, a ve všem velice rozhodné. Ta byla tu druhou baronkou; se starou šlechtičnou se modlila, radila jí, někdy jí vzdorovala, často šidila a po každé a ve všem svou u ní provedla. Jen v jednom nesměla jí ani slovem odmluvit, a to, že zbožná baronka vyžadovala střídmost v pití až přemrštěnou, majíc pijany u veliké ošklivosti. Panna Leni pak znajíc tuto slabinu své velitelky, dle toho si vedla; střehla každý téměř džbánek piva služebníků a čeládky. Běda tomu, o kom by zvěděla, že se opil! I sami úřadníci byli na suchu, neboť pivní deputat byl praskrovný, a jinak aby si ho nahradili, nebylo dovoleno. Bylať v tom baronka velmi rozhodná a proto Leni neuprosná. —

Proto když starý správce, můj hostitel, tenkráte nastoupil, první bylo, co slyšel od baronky, jak se jí představoval, aby žil střídmě. V druhé pak audienci, a to mnohem důležitější u panny Leni mu totéž bylo řečeno, ostřeji však a důrazněji s obalenou vyhrůžkou.

Po té zašel do kanceláře svého představeného. Zhrozil se tu. Zdi byly nad obyčej tlusty, tvoříce u okna hluboký výklenek. V tom výklenku seděl u stolku černě natřeného, plného lejster, brkových per a kaněk, pan správce, dlouhý, přitloustlý, flegmatický, v tmavomodrém fráčku s krátkými šosy a se žlutými knoflíky tak trochu à la Werther. Kouřil z dlouhé dýmky a hleděl do zaprášeného okna, na předpotopní, největší ze všech tu visících pavučin, vlastně na velikého pavouka, jenž se v ní proháněl. Správce snad k vůli němu nikdy nedopustil, aby se tu smýčilo, ba aby se okno otevřelo!

V tom výklenku u okna sedal tu sám jako pavouk, kouře z dlouhé dýmky se sádrovou hlavičkou, buď odpočívaje nebo snad „přemýšleje“. A tak také seděl v dýmu u zaprášeného okna v pavučinách, když mladý praktikant vstoupil. Správce, že snad hluboko přemýšlel, nechal ho dlouho stát, až pak ho oslovil sotva se k němu obrátiv. Když zvěděl, kdo mladý muž je a co chce, kynul, aby mu nabízené vysvědčení položil na stůl a když je sám přitížil velikými nůžkami, bylo první co promluvil, aby se pan praktikant varoval pití, sice že by hned letěl, kdyby se „jen krapet střikl“.

Z počátku se mladému praktikantu valně nevedlo. Panna Leni byla mu sice dosti nakloněna, ale to mu právě škodilo. Poznaltě záhy, že mezi ní a správcem byl tajný a tichý boj. Tobiáš Borovička byl ctný a šlechetný panic, ovšem trochu podivný; nicméně se panna Leni o něj kdysi pokoušela, s úplným však nezdarem. Tolik mladý praktikant vyrozuměl z toho, co mu lidé na zámku i ve dvoře naznačili nebo nadhodili. Všem pak bylo divno, že Leni, mající takovou moc u baronky, nebyla s to, aby Borovičku z úřadu a z jeho koutku pavučinného vystrnadila. Sočila dosti na něj, ale k úplnému vypuzení jeho se přece neodvážila.

On pak si jí nevšímal, klidně kouřil a zapřádal se v myšlení nebo se oddával pozorování svého pavouka v předpotopní pavučině. Žil nad obyčej střídmě. Stravoval se doma, kdež mu posluhovala stará příbuzná jeho, ještě nemluvnější nežli on a větší ještě pavouk nežli on. Jako Borovička, tak také ona ráda nehnutě seděla, obyčejně v koutku kuchyně. Byla všecka vráskovitá, tvář měla jako mumie a jen když žlutozelenavé oči obrátila, bylo znáti, že je živa. Borovičkovi, jemuž před lidmi říkala „pane správec“, byla však zcela, se slepou poslušností oddána.

Tak se mladému praktikantovi u správce špatně dařilo, třeba že se dost varoval, aby ani slovíčkem nikde nezavadil, a třeba že se dost vynasnažil, aby si dobyl spokojenosti páně správcovy; až mu pak strašidlo pomohlo.

Za nějaký čas počala si čeládka zase šeptati o tajemném světle, o oběšeném sedláku, o duchu, jenž nemá pokoje — Zkrátka strašidlo, a to zrovna v klenuté jizbě poblíže kanceláře, dole ve přízemí, kdež bývala selská temnice za starodávna, a kdež se prý nějaký sedlák oběsil. Za to pak chodíval jeho duch nepokojný pány strašit. Stávalo se to ne každého večera, ale tak v neurčitých obdobích. Baronka i Leni byly pověrčivy a bázlivy, tím více pak služky jejich, a ve dvoře čeládka tomu svatě věřila. Správce neříkal jako vždy jindy nic, ale vyčetli mu ve tváři, že to nepokládal za hloupou báchoru. Mladý však praktikant tomu neuvěřil a v duchu se strašidlu smál.

Když za nějaký čas z okénka onoho sklepení na novo se prodírala slabounká zář, padajíc na husté křoví nad příkopem, když tedy bylo jisto, že strašidlo bude zase dva, tři večery svůj rej prováděti, praktikant paklíčem, který si dříve opatřil, otevřel si z večera dvéře a zavřel se v bývalé šatlavě. Byla to klenutá, vybílená jizbice se starými kamny, o jednom okénku. V koutě stála červotočivá černá almara se zaprášenými svazky listin, ve druhém koutě, naproti, stranou okénka, byl stůl.

Praktikant se pro všechno ozbrojil.

Dlouho čekal, až pak, když se setmělo a noc nastala, ozvaly se vedle od kanceláře kroky; klíč zarachotil, a vešel vážným krokem pan správce sám.

Praktikant, jenž uskočil do černé skříně, žasl. Co tu chce? Jde-li sem za tím účelem jako on sám? Má-li se mu ohlásiti? Však jen pomyslil, už to zamítl. Čekal, co bude dále. Hle, správce usedl ke stolu jako vždy vážně, jako prkenný.

A slyš! Vedle v tu stranu, kde byla správcova kamenice, v níž choval za zimu zeleninu v písku, zaskřípaly dvéře, a po té vešla stará Háta v bílém čepci, nesouc v jedné ruce lojovou svíčku, ve druhé kamenný plucar. Postavivši obé mlčky na stůl před pana správce, přinesla ze zákamní skleničku.

Praktikant ovšem žasl, tuše divné věci. A splnilo se to! Zátka vytažená mlaskla, a klenutou, tichou prostorou ozývalo se žblunkání moku z kamenné butelky se řinoucího. Juž je sklenička plná, juž ji pan správce pozdvihl proti světlu. Rdí se krásně, majíc líbezný čepec bělostných pěn! Pohladil ji opocenou, přihnul, oči přimhouřil. —

Praktikantovi se sbíhaly sliny v ústech. Pak přistoupila stará Háta v bílém čepci, nesouc od kamen nacpanou dlouhou dýmku se sádrovou hlavičkou a tu si správce vážně a důstojně o svíčku zapálil nepromluviv ani slova.

Háta také mlčela a mlčky pak usedla na lavičku u kamen. Seděla tam nehnutě, snad ani nemrkajíc; ve vráskovité, strnulé tváři jakoby nebylo života. Jen žlutozelenavé oči jednou obrátila, a to když „pan správce“ nalil z plucaru poslední sklenku. Tu mlčky vstala, odešla tiše ven, a než správce dopil, stál před nim na stole čerstvý plucar. Byl jako ten první mázový. A zase zátka bouchla, a zase hrnulo se pivo žblunkajíc do sklenice, jen že nyní rychleji nežli prve. A zase stará Háta seděla u kamen, a zase obrátila oči, když vážný, mlčící a kouřící příbuzný doléval skleničku. A jak se na stole objevil třetí mázový plucar plný, stal se div divoucí! Správce promluvil!

„Tak, nynčko budeš ty oficírem, a vy jste sprostí!“

Tak mluvil k plucarům. Ty prázdné dva postavil vedle sebe jako vojáky, a ten plný před ně jako důstojníka.

Pak zavládlo zase ticho klenutou jizbou, přerušované jen tím, jak správce naléval, nebo jak si ob čas hlasitě odplivl. Při čtvrtém plucaru nastalo nové promluvení správcovo. Jím ohlásil třetímu, vyprázdněnému:

„Infam kassiert! Degradyrován na sprostého!“ a postaviv ho k dvěma prázdným, oslovil čtvrtý plný: „Tak, nynčko budeš ty oficírem!“

Sláva jeho však dlouho netrvala. Shasínala, jak stará Háta sebou u kamen hnula a shasla, jak po té pátý kamenáč přinesla. Byla zase degradace, ke třem sprostým přidán čtvrtý, a ten pátý, plný, stal se oficírem.

Lojová svíčka při tom mrkala svým rudým, neutřeným světlem, a nad cvičištěm páně správcovým, jež bylo již navlhlé tu tam rozlitým pivem, vznášela se oblaka tabákového dýmu. A stará Háta, nikterak nejsouc dojata tím rychlým a tyranským sesazováním s důstojenství, klidně, s úplnou lhostejností ano necitností tomu pomáhala, přinášejíc přes tu chvíli čerstvé pretendenty hodnosti velitelské. Sprostých přibývalo. —

Jak se vojsko na stole množilo, vzmáhal se také ve správci vojenský, přísný duch. Už mu nestačilo, že vojáci stáli v řadě, juž je začal přestavovati, rovnati, po dvou a divně a jinak, sumou nastala execírka, při níž bylo jenom to zvláštní, že se důstojníci tak často střídali. Nejvyšší však velitel byl neúprosný, a povely jeho, s počátku jen skrovné, čím dále tím častěji a tím jadrněji se ozývaly, tak že Háta, jak klel, u kamen několikráte obrátila po stole své žlutozelenavé oči.

Mladý praktikant dávno juž vyšel ze strachu a ducha nabývaje, rozevíral směle dvéře své skrýše víc a více. Už se pak v duchu smál.

A když už dodávací sbor v bílém čepci u kamen počal poklimovati, když pro dým sotva bylo viděti plamen svíčky, když nejvyšší velitel byl v nejlepším, a cvičícímu mužstvu se buď nahlas smál nebo mu hlasitě nadával, když po čtrnácté se ozvalo jeho neúprosné „Infam kassiert!“ a když už operoval s mužstvem tak hojným, hle, z nenadání vyrazil nepřítel tam ze zákoutí, z černé almary, a náhle, jako s nebe spadlý stál tváří v tvář rozčertěnému panu správci. I nastal zmatek k nevypsání. — Nejvyšší velitel jak ze židle vyskočil, povalil několik svých mužů a od kamen ozval se také hlas, toho večera poprvé. Byl to výkřik leknutí, úžasu i zlosti. —

Ale všecko to dobře dopadlo. Tobiáš Borowiczka, přesvědčiv se, že jeho praktikant nemá proti němu nepřátelského úmyslu, smířil se s ním, jsa nad obyčej rozjařen, a snad také z válečné lsti, aby nebyl prozrazen. Nutě ho, aby si sedl, nutil ho také, a pořád, usmívaje se, a červený jako krocan blábolil:

„Viš-li, to já jen tak někdy, za čas. — V kvartále, víš-li, — co to je. — A baronky se nebojím — ta nic nezví — a Leni, víš ta stará — — ta musí mlčet — já ji stihl sám jednou v pokojíčku opilou — samé likéry— víš-li a ještě s kým! — — Od té doby byla infam kassiert — a bojí se mne — mám na to svědky — Tak se neboj — A budeme strašit! —“ vzkřikl vesele a rozchechtal se. „Budeme strašit!“

A zatřásl kamenným důstojníkem, vyvalil oči a přísně zkřikl:

„Infam kassiert!“

Háta, juž opět pokojná, mlčky šla pro patnáctý. — Kolik jich pak té noci ještě bylo degradováno, kolik posléze měla armáda mužstva, to nevěděl ani správce ani sám praktikant. —

Ráno se baronka a všechen její fraucimor hrozně křižovaly, jak prý té noci strašidlo vyvádělo, jako ještě prý nikdy. Netušily ovšem, že zlý duch sídlí vlastně v zelenině a písku kamenice páně správcovy.

Toť se ví, že se praktikant měl pak dobře, a že se se svým představeným znamenitě srovnával.

Později byl dán na druhý menší dvůr a po letech stal se správcem tu, kde jako praktikant nastoupil. Tenkráte juž Leni byla se svou kořistí ve Vídni a baronka i správce na pravdě Boží. Dědic barončin, jenž zůstával napořád ve Vídni, nechal starou Hátu ve dvoře jako na výměnku. Dlouho však ho neužívala. Ze své komůrky skoro ani nevyšla; tam ji také našli jednou u kamen o zeď opřenou, strnulou. Když na ni promluvili, i když jí zatřásli, neozvala se, aniž obrátila svých žlutozelenavých očí. — —

Bylo juž hezky pozdě, když stařičký správce, dokončiv svá vypravování, zavedl mne do ložnice. Bouře zatím už přestala i déšť. Osamotněv otevřel jsem okno a hleděl ven na příkop, a přes stromnatý ouval dále ku staré zahradě, nad níž ze strhaných mraků vycházel měsíc. —