Domů a jiné obrázky/Stromy/III.

Domů a jiné obrázky: Stromy Alois Jirásek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Stromy
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 56–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Starý ten jeřáb byl první strom, na který jsem od onoho hovoru hleděl s úctou, ano s jakousi bázní, zvláště když jsem za parných, letních polední, když ženci k obědu odešli, hlídal opodál na mezi, sám a sám, a bylo takové hluboké, nekonečné ticho a zvláště když jednou za té mrtvé chvíle zaslechl jsem, jakoby od jeřábu neznámý hlas několikráte za sebou volal mé jméno.

Pod stromem nikdo, jakož i kolem široko daleko; a hlas byl cizí. — Tenkráte jsem ovšem ještě nic nevěděl o klamech sluchových.

Starého jeřábu jsem se trochu bál a starý ořech jsem měl rád. Stál na dědečkové zahradě, na jejím konci poblíže řeky, kolem šumně tekoucí. Měl jsem ho nejraději pro „palandu“ v jeho koruně. Vystavěl si ji strýc Josef, matčin bratr, dědečkův nejmladší syn, který byl většinou ve světě. Dědeček často na něj zabroukal, častěji ještě se pro něj zarmoutil.

Z těch hovorů a zmínek o něm šlo na jevo, že měl strýc Josef neposednou krev, že neměl doma stání, že nedbal valně o svůj obchod, který mu dědeček zavedl, a když všeho pozbyl, že se vydal, do světa „jako cikán“, jak o něm nejednou povídali. Litovali ho, protože měl vtip a dobré srdce, ale takovou lehkou mysl; nejvíce matka a děd ho litovali. Často za hovoru na něj vzpomínali, kde že asi bloudí a jak mu je; a přece se zas jeho příchodu lekali, vlastně toho, jak přijde.

Časem se vrátil, dlouho však nevydržel. Hned po prvním návratu zřídil si tu palandu na starém ořechu; tvrdil, že nemůže pode střechou spáti. Vysoko v rozložité koruně starého stromu zbudoval mezi mocnými haluzemi lešeníčko z trámců, na nich udělal z prken podlážku, ohradil ji kde bylo nutno zábradlím, zřídil k ní v koruně několik schodů pro snazší stoupání a z dola přistavil ke kmeni žebřík.

Tam bylo pak jeho lože. Sousedé se smáli, dědeček kroutil prý hlavou a mrzel se, nebránil však. Ale i tu větrnou palandu strýc opustil, hnán jsa svým neklidem. Zmizel pojednou, aby ho děd nezdržoval, a nevrátil se pak za dlouhý čas, za několik let. Na to se juž dobře pamatuji a já byl první z naší rodiny, který ho spatřil. Bylo za letního podvečera. Zahlédl jsem ho v městečku u sochy panny Marie v červeném fezu na hlavě. Byl silně opálen. Zahnědlé hrdlo měl obnaženo, límec čisté, bílé košile byl vyhrnut přes límec kabátu. Strýc opíraje se o hůl a kouře z krátké hliněnky, rozhlížel se malým náměstím, kdež také stál pěkný bílý domek, někdy jeho —

Přišel nejprve k nám, sestře se ohlásit. Matka se lekla chudinka a bála se o bratra, jak ho dědeček přivítá. Já sám jsem se pak z jeho příchodu těšil. Měltě děti rád a snad tím více se k nim měl, že jsme k němu upřímně přilnuly, že měl s námi svatý pokoj a že neslyšel v naší společnosti ani výtek ani domluv. Zvláště mne dorostlejšího si všímal. Palandu si zase spravil a spal na ní. Tenkráte jsem se poprvé na ni dostal a zalezl jsem pak na ni jak jen bylo možná. Líbilo se mi tam vůbec a se strýcem zvláště.

Sedali jsme tam za letních odpolední pod zeleným, ševelným baldachýnem ořechové koruny a zůstal jsem tam často až dlouho do večera. Byl bych tam rád i přenocoval, kdyby mne byli naši nechali. Večery byly vlažny, v té výši zvláště příjemné, průlinami hustého listí viděli jsme na hvězdy, mrkající nad lesnatým kopcem za řekou, a na druhé straně zahradu plnou stromoví ve tmavém stínu a za stromy v šeru zardělou zář z dědečkova okna. Do toho ticha šuměla dole reka jednotvárně, ale příjemně. A strýc sedě nebo leže na boku s hlavou ve dlaň opřenou, pokuřoval z hliněnky, pouštěl obláčky dýmu a vypravoval, a vypravoval.

Jak se to poslouchalo! Uměl pěkné pohádky, ale častěji ještě zabloudil do světa, vypravoval o velikých městech, o pustinách, o divných národech, o Rusku, o tureckých zemích i o moři. O dvojím moři, na kterém plaval po velikých korábech.

Pak zmizel opět a nezvěděl jsem ani kam. Mně se po strýci Josefovi dlouho stýskalo. Palanda však už tak na dobro neosiřela jako před tím. Často jsem si vylezl nahoru, i na podzim, kdy ševelný baldachýn nade mnou měnil barvu a řídl. Jakmile však jarní slunce zasvítilo a vlažnější větrové zaváli, stoupal jsem už na palandu a nejčastěji, když jsem se pak stal studentíkem. Nejedno odpoledne a nejeden podvečer jsem tu strávil, za dne se společníky — knihami. Kdybych teď leckterou pojmenoval, usmál bys se a já snad s tebou jejich prostotě. Jak jsme nevděční! A přece co utěšených chvil způsobily mladé, vznětlivé mysli!

Jedno však jméno vyslechneš s hlubokou úctou. Ale nač to vypravuji! Snad proto, že jsem při té knize si také nejednou vzpomněl na strýce Josefa, jak mně vypravoval o svaté Rusi, o jejích stepech, o kterých jsem nyní tím živěji blouznil i o kozáckém žití, hltaje, ač ne s plným porozuměním, velkolepého Tarasa Bulbu.

Těch pěkných chvil na palandě za letního času nebo za tichých slunečných dnů na podzim, koncem prázdnin, kdy vzduchem se leskla vlákna babího léta! Rád jsem tam meškával i když tam bylo „trochu jako na lodi“, jak jednou strýc Josef řekl, když prudký vítr táhl korunou a zmítal jejími haluzemi. I drobný, tichý déšť mne odtud nevypudil a bylo mně příjemno chouliti se do starého, volného raglanu a pozorovati hasnoucí, podzimní den, jeho smutek, časný soumrak i ohně jím sem tam na chlumích planoucí. —

Tak minulo zase několik let a o strýci Josefovi zase nic. Dědeček se zasmušoval pro něj víc a více, a matka má říkala doma, že se strýc sotva již vrátí, to že se mu něco přihodilo.

V tu dobu, bylo v létě přede žněmi, strhla se hrozná bouře. Vichřice nad obyčej prudká se rozzuřila a způsobila mnoho hrůzy. Přihnalať se v noci.

Ráno pak, když poněkud ochabla, byla smutná přehlídka jejích stop. V dědečkové zahradě zle si porejdila. Všichni žasli a trnuli nad její silou a prudkostí. Takových jejích účinků ani nejstarší nepamatovali. Juž v noci oželel dědeček napřed nejeden strom ve své zahradě, ač pro tmu nebylo nic vidět. Ale že v praskotu a lomozu, který ze zahrady do stavení dorážel, bude také poslední hlas starého ořechu, toho se nenadál.

Zděsili jsme se všichni, když jsme ho spatřili na zemi povaleného, vichrem zlomeného, s roztřepeným tělem, s pocuchanou, polámanou korunou. Po palandě nebylo ani památky. Trámce její a prkna, Bůh ví, kam vichr rozmetal. Bylo mně starého stromu srdečně líto i toho větrného lože a hnízda mého ne méně. Na jiné nebylo pomyšlení. Nebylo by už to, a pak kdeže vzíti tak starý strom na tak pěkném místě!

Ze dříví starého ořechu dal dědeček nařezati prken a z nich každému z rodiny něco na památku udělati: nějaký menší kus nábytku, mně hezký stolek na knihy, ostatním vnoučatům každému nějakou hračku.

Zbylo mu jen několik prken. Ta si dal složit a srovnati na půdě.

„Snad je nechává Josefovi,“ mínila doma matka.

„Anebo sobě. Obávám se, že pantáta myslí na rakev —“

Zarazili jsme se nad těmi slovy, jež otec vážně pronesl, a to tím více, že děd tou dobou počal se nějak tratit a také juž časem si na zdraví postěžoval. Často teď o starém ořechu rozmlouval, na mladá léta vzpomínal, až k pradědu zabíhaje, a co ten strom všechno pamatoval. Jednou usmál se a pravil:

„A Josef nebude teď mít kde spát, když mu větřice palandu odnesla.“

Zvážněl však hned a dodal smutně:

„Nespí-li už někde —“

Nespal, a vracel se té doby domů. Ale nedošel. Před samým rodným městečkem zahynul. Jda po hrázi spatřil tonoucího výrostka v rybníku. Skočil pro něj bez rozmýšlení, hned, ale živ se nevrátil.

Jak ploval a chlapce nad vodou držel, snad příliš zemdlel, nebo ho prudká křeč chytila, nad vodou se neudržel.

Plakal jsem tehdy velmi. Měl jsem nešťastníka z té duše rád. O dědečkovi nač bych povídal. Bylo s ním zle. Když přišel truhlář vzít míru na strýcovu rakev, dědeček se rozplakal.

„Prkna mám na půdě. — Ořechová. — Chystal jsem je pro sebe a zatím — — Ať má také díl! —“

Tak se shledal strýc Josef se starým ořechem.