Domů a jiné obrázky/Sobota/III.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 119–127. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A nyní působil potěšení jeho ženě.

Jistá věc, že se Sobotka nejprve lekla, ale pak se opravdu zaradovala. Těšilť ji příchod strýce, takového pána, opravdu, a pak se jí ihned živě kmitlo hlavou, o čem tak někdy s mužem rozmlouvala, když starostně uvažovali, jak bude dále s Vašíčkovými studiemi, které je juž přemáhaly, že kdyby tak pan strýc v Polsku — — a že by mohl, když sám dětí nemá a jiných příbuzných také ne, a když Vašíčkova bába byla jeho vlastní sestra —

Teď tu seděl na tvrdé židli u starodávného ještě stolu s trnoži, jediná její vtělená naděje, starý pán ve tmavém, upjatém kabátě, v černém atlasovém nákrčníku, v němž se blyštěla brillantová jehlice. Nad širokým čelem měl plno hustých šedivých vlasů, nad očima husté obočí a pod táhlým nosem do běla šedé kníry, krátce přistřižené, tak že mu nade svrchním retem poněkud trčely. Jinak byla jeho vráskovitá tvář, vážného ano přísného výrazu, hladce oholena.

Sobotka byla ke každému vlídna, laskava a ochotna, na tož k panu strýčkovi! A zůstala vtělenou ochotností a laskavostí a nepřestávala se kolem pana strýčka, jemuž voňovala, otáčeti i pak, když se s ní dosti chladně uvítal, když všecka její nabídnutí skoro zamítl i kafíčko, na které nejprve vzpomněla, chtíc ho nějak uctíti. Přisvědčovala, chudák, nebo se divila, když něco proslovil, poskakovala v ochotném spěchu, když si pan strýček přál sklenici vody; když pak o unavení mluvil, a že by si rád odpočinul, hnala se nahoru na sedničku, povlekla okamžikem peřiny, třeba že byly čisty, zatopila a pak, když pan strýček nahoru odcházel, přála mu „dobrou noc“ několikrát, a aby si dal u nich něco pěkného zdáti, a nic ji nehnétlo, že na to vše strýc nic neřekl a jen jaksi odměřeně se s ní rozloučil a jí dobrou noc přál.

Ale nechť, to všecko pro Vašíčka ráda přijme.

Sobota vyprovázel strýce na sedničku a vrátil se za malou chvilku. Nebyl nijak tak hovorný a patrně potěšen jako jeho manželka.

„Řečí mnoho nenadělá a citu také nemá nazbyt —“ to bylo první, co Sobota promluvil, když se ženou osaměl. Ale ona mu nepřisvědčila, omlouvajíc pana strýčka, že je po cestě unaven, a že každému není vždycky do hovoru. Ji upokojovalo a těšilo, že nepřeslechl, když nadhodila slovo o Vašíčkovi, že se hned a nějak ochotně po hochovi ptal, kolik mu je let, jaký je, jak se chová, jak studuje, a jak se divil, že pomalu juž odejde z gymnasia. Nyní jala se vyslýchati Sobotu, když tak sami byli, aby zevrubněji pověděl, jak se se strýcem shledal, o čem spolu cestou jednali, jmenovitě, přijel-li strýc jenom tak návštěvou, nebo zůstane-li snad —

„Zůstane-li, nevím. Ptal jsem se ho sice, ale on, až jak se mu zalíbí —“

„Pán bůh dej — no, přičiníme se; snad by na stará kolena nechtěl zemříti mezi cizími. Hleděla bych ho, ošetřovala — Ale jak s bytem — To ona naše sednička by mu byla malá —“

„Povídal, že si najme byt, abych mu nějaký poradil. Zmínil jsem se mu o sedničce, ale povídal, to že nejde, že chce býti sám —“

A juž to Sobotka uznávala, když si toho pan strýček přál.

„Bárci, bárci —“ jak ona ráda přisvědčovala vyslovujíc rychle „ba arciť“. „Takový pán je zvyklý, a u nás je přece někdy dost hluku.“

A hned věděla o bytu, který by se mu hodil, a hledala v duchu jiné, aby měl pan strýček na vybranou.

Spokojeně pak ulehala, jediné tomu se divíc, že Sobota se z nenadálého příchodu strýcova tak tuze netěšil. Ráno, když vstala, začala se svou zpěvnou, ale sotva že několik čistých a jasných tónů jejího hlasu se ozvalo tichým ještě domem, už se zarazila. Jak pak kdyby strýček nahoře to nerad měl anebo ještě spal. A tak si notovala celé ráno jen tak polonahlas, pozvukujíc si beze slov při práci. Kolikráte také vystoupila po schodech nahoru naslouchajíc, je-li vzácný host už vzhůru. Byl už bílý den, když zaslechla jeho kroky. Ihned poslala muže nahoru, aby tam zatopil a se přeptal, kde si přeje strýček snídati, nahoře-li, nebo dole.

Když pak Sobota přišel po druhé, zastal pana strýčka ustrojeného s nějakou knihou v ruce.

„Snad se modlí —“ pomyslil si Sobota, stoje u dveří, neboť nechtěl strýce vytrhovati. Ale ten nějak rychle listy obracel, pak prudce knížku sklapnuv pokročil, a v tom zahlédl sestřence.

„Ah, ah, pan Vácslav — Právě se divím, jaký jsi čtenář a mlsálek. Samé znamenité věci —“ dodal ironicky — „třeba že většinou zapovězené —“ a ukázal na černou almárku po nebožtíku Rysovi. Ah, ah, černá almárka!

Vida, vida! To se asi pan strýc podivil, když dvířka otevřev uviděl tak pěknou společnost, pro niž míval jen paragrafy. Sobota se v duchu tomu zasmál. Černá almárka a strýc!

„0d koho to máš? Koupils to?“ ptal se sudí, tmavé své oči pátravě na sestřence upíraje, jako by ho vyslýchal.

„Většinou podědil a něco také přikoupil.“

„Tak, a nač —“

„Čteme to —“

„Hm, a já bych to spálil. Ty potřebuješ takové čtení — máš dost kalendářů —“

Sobotovi trhlo několikráte v koutkách rtů, chtěl něco říci, ale v tom se ozvaly venku ženiny kroky, a přemohl se. S veselou vstupujíc přála Sobotka šťastného, dobrého jitra a nesla snídaní, vonnou kávu ve staromodní sklenici, jakou jen nejlepší dole v polici sehnala. — —

Ta rozprávka o černé almárce a jejím obsahu byl první stín, který se mezi sudím a jeho sestřencem mihl. Před Sobotkou se však ani potom jeden ni druhý juž více o tom nezmínil. An strýc ještě snídal, vzal knihař na se černé, v předu trochu juž lesklé spodky, vestu až ke krku, černý hedvábný šátek, který mu žena pěkně uvázala a na něj bílý límeček košile vyložila, tmavohnědý kabát a na hlavu, na temeně značně prořídlou, soukennou čepici a vydal se pak s panem strýcem prohlédnout byt, který juž Sobotka před tím za nejlepší uznala. Byl na náměstí o dvou pěkných, světlých pokojích.

Mimo nadání se panu sudímu nelíbil, poněvadž zahlédl v domě mnoho dětí a poněvadž vedle byl zájezdný hostinec. Zvolil si pak ten, o kterém se toho Sobotovi nejméně nadáli. Byl zrovna v sousedstvu, v onom jednopatrovém dřevěném domě, jenž stál na konci ulice, nemaje kromě Sobotových žádného souseda.

Sudímu se zalíbil, že byl pěkně stranou a že majetníci jeho byli bezdětní manželé, nemající žádného polního hospodářství. V prvním patře měli do zadu dva pokoje, odkudž bylo viděti na zahradu za stavením a dále do polí a k lesu, jehož tmavomodrý pruh rozkládal se obzorem. Volba tohoto byla chvály hodna. Sobotovy vlak překvapila a zrovna netěšila, ačkoliv jim pan strýc zůstal takto v bezprostředním sousedství. Ale usadil se v domě výběrčího Hláska, o jehož přátelství Sobota nebyl přesvědčen.

Rozumí se, že Sobotka panu strýci o všecko se jak náleží postarala, všecko mu upravila, každé jeho přání ochotně vyplnila, jen aby byl spokojen. Také se rozumí, že hned po příjezdu pana strýčka bylo plné sezení besední akademie, že se všichni dostavili a tentokráte mlsný Mrázek nejdříve, jen aby hodně vyzvěděl a mohl podati zevrubnou zprávu na děkanství, jmenovitě panně Apince. Vlastně však Sobota nejprve s Linhartíčkem mluvil, a to před schůzkou, když se potkali na podsíni. A tu proslovil mistr knihařský své mínění upřímně a bez obalu, jak to ani před ženou neučinil, věda, že Linhart věci rozumí a dobře smlčí, co mu důvěrně svěřeno.

„Víš,“ mluvil tlumeným hlasem Sobota, kloně se k malému, drobnému mistru. „Strýc je z Bachovy školy — A juž to víš, co bych víc povídal, leda to, že bych nechtěl státi před jeho soudnou stolicí, jak byla nebožka matka má jeho vlastní sestrou — To ti ráno bylo, když jsem ho zahlédl u Rysovy almárky! Ten se asi díval na Kutnohorské epištoly, na Šotka a Slovana! — A ‚Tyrolské‘ měl zrovna v ruce —“

„A jak, vyjdete spolu?“

„Myslím — Já začínat nebudu a nač — Ale také se nedám. Nás, jako jeho a mne nikdo nepředělá — A tak si myslím, proto že se nerozejdeme.“

O tomto všem, když se sousedé u něho sešli, Sobota se nezmínil ani slovem. A kdyby i chtěl, už k vůli Mrázkovi nebyl by mohl. Tomu především o to běželo, aby zevrubně zvěděl o tom úkladu na pana soudce, jak to bylo s tou ranou a vrahem. Než Sobota více nepověděl, nežli bylo obecně známo.

„Ptal jsem se strýce na to —“ řekl, „a on také to tak povídal, jak jste slyšeli, ale více nic. Aby někoho jmenoval, to to — A víte, abych hartusil, to nešlo. Vůbec se rané zdá, že nerad o tom slyší a mluví. Ale na Poláky má nehorázné skřesáno. S ním bych nesměl začít o polské revoluci.“ — —

Sudí Záleský upraviv si byt navštívil toliko děkana a purkmistra, a kromě těch nebyl u nikoho. Nějakého úřadu jiného v S. nebylo. Sotva že tu nějaký den pobyl, zjednal si povoz a vyjel si do Dolanského mlýna, kdež se narodil a chlapecká léta svá strávil. Sobota musil s nim. Když se pak vrátil a večer seděl se ženou, pravil:

„Tak se mně zdá, že strýc má přece trochu citu. Hned jak jsme mezi stromy mlýn zdaleka zahlédli, bylo na strýci pozorovati nějakou změnu. Neříkal sice nic, jen dvě slova: „Třicet let! Třicet let!““

„Tak dlouho ho neviděl?! Božínku, božínku!“

„Tak dlouho — Ale ani nevzdychl, a přece mu bylo ve tváři znáti, že se v něm srdce hnulo. Když jsme dojeli ke staré lípě, víš, na rozcestí, poručil zastavit a chvilku se díval na strom a na obrázek na kmenu a povídá: „Semhle až mne vždycky nebožka matka vyprovázela, když jsem šel ze svátků do škol. Až sem, a tvá nebožka matka mně pak ještě kus cesty uzel vynášela.“ — Pak už nehlesl, ani co jsme dojeli do mlýna, ani pak ve mlýně. Ale všecko si dobře prohlédl, světnici, sedničku, kde s nebožtíkem strýcem farářem o vagacích ostávali, jak vždycky nebožka matka vypravovala, mlýnici, zahradu, zašel si k řece, pod olše, ano do starého lomu za mlýnem se podíval a pak jsme zase sedli do kočáru a jeli.“

„A tak nic nepovídal a nevzpomínal na stará léta?“ ptala se Sobotka.

Ptala se a divila se zároveň. Muž její dodal:

„Nevzpomínal, nepovídal, leda to, nač jsem se optal. Je to dost divno. Každý starý člověk rád povídá o svých mladých letech, a rád na ně vzpomíná. Ale strýc — Inu, je to — Takový neženatý k stáru vždycky bývá podivínem — A k tomu byl strýc po všechen skoro věk v cizině. Divím se ještě, že si na domov vzpomněl a sem přijel. Je tu skoro cizincem. Všecko se kolem změnilo, je jinačí doba, člověk je volnější. A on tomu nebude chtít rozumět —“

„No, když mu ve všem vyhovíme —“

Ale Sobota na tato ženina slova nic neřekl.

Sudí Záleský žil skoro jako poustevník. Ráno chodíval obyčejně do kostela, po kostele domů a tu něco četl nebo rovnal, před polednem zašel si na sklenici vína, kterou skoro mlčky vypil, po obědě spal, pak šel na procházku. Večer trávil doma, vaře si čaj a kouře z dlouhé dýmky se sádrovou hlavičkou. Vraceje se z procházky zašel si obyčejně k sestřenci svému, aby tu chvíli pobyl. Tak se stalo, že tu zastal několikráte plné besední kollegium, jež ho velmi uctivě uvítalo; zvláště Mrázek kostelník dával mu na jevo hluboký svůj respekt.

Také se sudí několikráte dal do rokování a zdálo se, že se mu nejspíše líbily kratochvilné příběhy a různá dobrodružství z Šímova a jiných vandrů. Linhartíček se svými historickými „aneknotami“ valně nepochodil. Jak začal, sudí za krátko odešel. Několikráte, když ho napadla zvláštní dobrá chvilka, účastnil se živěji hovoru, ano i sám vypravoval, buď něco z minulosti ze svých mladých let, o osobách, na které se Šíma, z kollegia věkem nejpokročilejší, ještě pamatoval, častěji však zabloudil do Uher a pověděl leckteré dobrodružství, kterého tu sám zažil, na pustě s loupežníky a v horách s vlky.

Nikdy se však nedotekl politiky, a brzo řeč obrátil, jestliže Linhart nebo i Sobota jen z daleka zavadili o uherské příběhy z posledních let. Také diplomatické Mrázkovy otázky stranu Haliče byly bez úspěchu. Mrázek začal rozumí se, s tím, jak asi v Polsku lidé jedí, a chtěl se vlastně dověděti, jak to bylo s tou zamýšlenou vraždou a s tím záhadným úkladem, jenž pana soudce měl zničiti. Ten o Polácích mluvil ještě s menší šetrností nežli o Uhřích, a bylo znáti, že jsou u něho v nelásce, ano v opovržení.

V ten čas, kdy uhodily právě první mrazy, a spadl první poprašek, dostal Sobota poštou list. Byl od syna studenta, nastávajícího abiturienta. Sobotka nechala všeho, když viděla listonoše. Vědělať, že přináší zprávy od Vašíčka. Od jiného listů nedostávali. Plna nedočkavosti čekala, až co muž poví. Ale ten četl a četl — a jistě juž přečetl a ještě držel list v rukou, hledě do něho zamyšleně. Když Sobotka naléhavěji se ptala, co Václav píše, co se stalo, je-li snad nemocen, tu teprve jí podal list, aby si sama přečetla. A když se tak stalo, sklesla jí ruka s listem a knihařka hlasitě zavzdychala:

„Bože, bože: Co ho to napadlo!“

Sobota přecházeje jizbou, na ta slova se zastavil a pravil:

„Nemohl jinak jednat. — No, je to můj hoch —“ dodal jaksi s uspokojením — „Já bych to také udělal —“

„Ale strýc —“

„Tomu ani slova, ten nesmí nic zvědět. To ti povídám, žádnému, ale žádnému ani slova!“ —

Toho odpůldne Sobotka umlkla nadobro. Ani na chvilku si nezanotovala. V sousedství se tomu divili a mínili, to že jistě někam z domu odešla. A muž její, zapomenuv na dílo, chodil jak byl v zástěře dlouho světnicí sem tam, a když na večer se besedníci sešli, byl nějak nemluvný. Sobotka pak sotva se ukázala. Seděla v krámě, jako by byl kdo ví jaký nával kupců. Ale zvonek u dveří sotva dvakráte zacinkal. A když hlas jeho pronikl až do velké světnice, Sobota sebou nějak hnul a pak se šel podívat ven, čehož nikdy nečiníval.