Domů a jiné obrázky/Sobota/I.

Domů a jiné obrázky: Sobota Alois Jirásek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Sobota
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 105–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve východních Čechách je nevelké město S.; v tom městě měli ulici, snad už je dnešního dne dlážděna, a té říkali „Šalamounská“.

V té ulici stály samé přízemné, kamenné domky, se šindelovými střechami a plechovými korouhvičkami, pěkné obílené, čistých jasných oken, jejichž vypažení bylo světle zeleně natřeno. Kromě těchto kamenných stavení stálo tu také několik staročeských dřevěných, s podsíňkami o dřevěných sloupech, divně vyřezávaných. Domky ty byly také jen přízemné a jenom jeden z nich, ten poslední, měl patro s pavlačí slušné vyřezávanou a s pěknými sloupky, slohu ovšem méně přesného a známého.

Této odlehlé ulici s dřevěnou podsíní, příjemnou zvláště za deštivých dnů a za šera vlažných letních večerů, jména Šalamounské úředně nedali. Slula proto tak ve městě, že po značnou řadu let přebývalo v ní několik takových mudrců a mudrlantů, ovšem nestudovaných a samorostlých, kteří se rádi zabývali věcmi, jež se zdály celkem buď podivny nebo zbytečny.

Předposlední z nich byl starý Rys, šedivý mládenec, zajisté podivín a nad světem mrzutý, jak už je zřejmo z těchto výpovědí jeho, že kdyby se mělo a mohlo trestati myšlení, že by svět nestačil, neboť by byl jedny Kartouzy, a že Bůh dal svět lidem k hádání a řekl: „Hádejte se,“ a proto že není žádné pravdy na světě. A ještě jiné výpovědi po něm opakovali, jen že většinou s indignací nebo alespoň hlavou kroutíce.

A poslední Mohykán z těch mudrců v Šalamounské ulici byl mistr Sobota.

Na trámě nad podsíňkou jeho dřevěného domku houpala se plechová červená kniha se zlatou ořízkou; na desce této knihy stálo pod Sobotovým jménem slovo „knihař“, také zlatou literou. Z podsíňky vedly dvéře do krámu s výkladní skříňkou, v níž bylo nejvíce modlitebních knih a k vánocům kalendáře a živé kolorované archy „betlemu“. Za krámkem měl světnici a dílnu zároveň. Okna její hleděla na dvorek a na zahradu, plnou ovocných stromů. Nad podsíňkou v průčelí mělo Sobotovo stavení v lomenici dvě nevelká okna, v nichž před bělostnými, plátěnými záslonkami kvetly měsíčné růže, reseda a balsamínky.

Tam bylo „na sedničce“, jak se u Sobotů po starodávnu říkalo, či jak tu tam u sousedů „na pokojíčku“. Na sedničku se chodilo ze síně po dřevěných schodech.

Taková byla residence knihařského mistra Soboty, jenž, kdyby juž pro nic, proto zasloužil býti připuštěn mezi mudrce ulice Šalamounské, poněvadž dělal sny.

Dosti se tomu lidé nasmáli, když se proneslo, že Sobota chce toho dokázati, aby si mohl na noc přichystati sny, jaké by si jenom přál, jako když hodiny natáhne. Nejprve tomu nechtěli ani věřit a mínili, že Sobota snad sny vykládá, ale nedělá.

„Ne, ne, dělá —“ ujišťoval Mrázek kostelník. „To jest, pokouší se, aby mohl dělat —“

Na vysvětlenou pak dodal, že přinesl Sobotovi od pana děkana knihy do vazby, v jedné z nich že bylo nějaké čteni o spaní a snech. Mistr Sobota, jak už bylo jeho zvykem, nejprve knihy pěkně přečetl, a pak teprve spíše důkladné nežli ozdobné svázal. A z té jedné knihy připadl mu ten podivný nápad a hned jal se dělati zkoušky a pokusy. V městě se tomu nasmáli a napovídali toho, jak knihař celý den schválně nejedl a pak šel spát, a co všecko poručil, aby mu spícímu dělali, jak druhého dne, když mu žena usnula, zapálil jalovec a jak jím po světnici silně začadil, po druhé pak usedl k hlavám spící své polovice a jak na starém, hrčivém mlýnku mlel kávu, až všecka světnice jí zavoněla, jak Vincu učedníka, který jindy spal na půdě, k vůli zkouškám uložil do své vlastní postele, jak mu spícímu kladl knížky na prsa, větší a větší, až posléze milého Vincu obtížil starým Hájkem ve dřevěných deskách a nesňal ho, až ubohá oběť svého principála, tvrdě spící, začala z těžka dýchati a ze spaní funěti a vzdychati, jako by jí na prsou ležel celý vrch.

A co vtipů bylo, štiplavých i planých, když si vypravovali, jak pak každého rána Sobota ženu nebo Vincu vyslýchal, aby věděl, jaké jim udělal sny. Tenkráte si také protější Hanousek, malý, tlustý pekař, chtěl zavtipkovati. — Jednou ráno v ten čas snových zkoušek stál ve své pekařské, lehounké toilettě, maje na bosých nohou zamoučené trepky, před svým domkem, zrovna v tu chvíli, kdy Sobota zavěšoval s Vincou výkladní skříň. Pekař stroje široká ústa již napřed do smíchu pravil:

„Já řku, sousede, jaký pak sen jste si na dnešek udělal?“

„I dost šeredný, sousede,“ odvětil Sobota hned a suše, jak činíval. „Než jsem usnul, podíval jsem se na váš rohlík, a hned se mně zdálo o velké drahotě a hladu —“

Soused se ho vícekráte na sny neptal. A jako Hanouska, odbyl i druhého, třetího vtipálka a pak měl pokoj. Se zkouškami však a pokusy spokojen nebyl.

„Sny jsou jako voda na potoce. Vlny jdou a běží, ale poručit jim nemůžeš. Zkalit si je může každý sám, nebo mu je bouřka zkalí. Ale vyjasnit, to je, pane, nesnadná věc.“

Takový byl výsledek jeho zkoumání.

Dokud žil ještě nebožtík starý Rys, „ten vrchní Šalamoun“, jak mu leckdes přezděli, bývaly nejhlavnější besedy u tohoto podivného, šedovlasého mládence. Také Sobota tam chodíval s těmi několika málo vyvolenými, kteří byli Rysovi vhod. Někdy si Rys jej samotného pozval a pouštěl se s ním do divných hovorů. Po smrti Rysově přešla nevelká, než dosti zajímavá jeho bibliothéka dle jeho posledního pořízení k Sobotovi, jenž ji měl jak náleží v úctě. Bylo to juž z toho zřejmo, že té staré, červotočivé almárce popřál čestného místa nahoře „na sedničce“ či na pokojíčku.

S tmavou almárkou Rysovou přestěhovala se také jeho besední společnost k Sobolovým. Když bylo na podzim po polní práci, neboť každý ten soused „besední“ i Sobota měli kousek role, když bylo zaseto, brambory vykopány a trochu toho zelí sklizeno a nastaly časné soumraky a dlouhé večery, přicházeli besedníci jeden po druhém a zasedli ke stolu, na lavici u zdi nebo na zídku kolem obílené peci, stojící zrovna vedle tmavozelených kamen a zabírající značný kus světnice dosti prostorné a čistě vybílené.

Šíma pernikář, od neštovic ve tváři dolíčkovatý, když obyčejné začal, dal se do vandru a do světa, a malý, suchý, pohyblivý Linhart, krejčí, jak mu říkali Linhartíček, ten nade vše historii miloval, V ní kromě Soboty, jehož vlastním oborem byla politika, neměl sobě rovného. Tolik anekdot a příběhů o potentátech a slavných mužích, zvláště o Žižkovi a Napoleonovi I. žádný nevěděl.

Mnohé té historické zprávy zajisté ani slavní historikové neznali, jako tu, že když byl Napoleon I. na ostrově sv. Heleny, že měl českou kuchařku, a že tam, nemaje žádného vojska, na něž tak uvykl, komandoval dřevěné vojáčky a že umíraje, řekl třem generálům jemu věrným: „Přál bych si, abyste byli ševci.“ — „A proč?“ — „Aspoň byste věřili na pána Boha.“ — Také nedočkal se Linhart žádného odporu u besedního kollegia, když s vážnou tváří vykládal, že přede dvěma sty lety bylo v Čechách zrovna tolik lidí jako nyní, ale že mor a vojna za Valdštejna tolik toho zničily, a že to zase tak bude, neboť přijde veliká změna, o kteréž vůbec tuze rád uvažoval a pojednával.

V té společnosti kmotr Čermák, široké a plné tváře s tenkým, táhlým nosem, velikých, dobráckých, šedých očí, skoro ustavičně mlčel a jen se usmíval, nechechtal-li se, což obyčejně bývalo při Šímových dobrodružstvích z vandru.

Jednou za čas zavítal také do Sobolovy akademie soused Mrázek, kostelník, jaksi mimořádný její člen, a tu pokaždé pověděl něco o faře, zvláště co měli nebo budou míti dobrého, a o panně Apince, kuchařce. Mlsný Mrázek se jindy často oblizoval, ale tu, když besedníci na sebe mrkli a dali se popudem Šímy pernikáře do traktací a jídel, a když každý vypravoval o něčem dobrém, co kde viděl nebo čím ho kde uctili, tu se Mrázkovi sbíhaly sliny, oči se mu jen smály a přes tu chvíli se oblizuje, po každém jídle živě vylíčeném hlavou stranou pokyvoval a opakoval: „Hm, pane, to věřím! To bych já také — to já rád —“ Zrovna tak jako říkával na děkanství, když mu kuchařka řekla, co dnes budou míti: „Panno Apinko, to já rád!“ Kterýmžto proslovením vítal každé jídlo, třeba jich šlo pět za sebou, leda s tím rozdílem, že čím dále tím častěji se oblizoval a ohlášenou krmi nadšeněji vítal dodávaje: „Panno Apinko, to já rád! To já tuze rád!“

Tak u Sobotů zasedali, kdy poslední zásvit denní počal zápasiti se stíny časného soumraku, a vydrželi v nich i pak, kdy zhoustly, i beze světla. To bývalo, když se příliš zabrali do hovoru a když Sobotka byla v krámku nebo si prozpěvujíc něco venku kutila. Ale jak se ozvalo soumrakem klekání, umlkli na vážný zvonu hlas všichni, byť i byli v nejlepším, a pokřižovavše se, pomodlili se pozdravení andělské a za dušičky, pak si popřáli dobrého večera, a když v tu chvíli Sobotka přinášela rozžehnutou lojovou svíčku ve dřevěném svícnu, hovor rozproudil se na novo, nebo se dal Sobota do čtení. Čítával z knížky, často také z novin, a žádnému to nevadilo, že byly staré. Jen když byly Havlíčkovy, ať Národní Noviny nebo Slovan. Ovšem že chechtavý Čermák nejraději vítal Šotka ze všech těch plodů břitkého péra Havlíčkova.

Tak odbývány řádné schůzky na podzim a v zimě na večer nebo večer po večeři a mimořádně také v neděli odpoledne. Byly to pěkné chvilky ve vytopené Sobotově světnici v té družné společnosti, kdy venku soumrakem nebo tmavým večerem harašil déšť a ozývalo se hlasné šumění stromů ze zahrádky, a v zimě, kdy venku mrzlo, jen se jiskřilo, nebo když vichr vzdouval mračna sněhová a vál, že u Sobotu měli závěje až na podsíňce, a besedníci měli co chrániti světlo, když po besedě se svítilnou v ruce se rozcházeli.

Nejvíce se těšil na tyto soumraky a večery Sobotův Vašíček, dokud ještě chodil doma do školy. Sedal někde v koutku nebo na peci a maje oči rozšířeny naslouchal pobožně vypravování sousedů o starých časích a starých lidech, o tom, jak tu v městečku bývalo, jaké zvyky panovaly, jaké příběhy, smutné i veselé se udaly. Nedýchal, když bylo něco vážného, a chechtal se s kmotrem Čermákem, když Šíma pernikář vypravoval o nějakém čtveráctví z vandru.

Pozorné také naslouchal, když tatínek četl, třeba že hoch všemu nerozuměl. To, co tu čteno, bylo většinou z černé almárky po nebožtíku Rysovi, knížky to, z nichž Sobota některých nejen žádnému nepůjčil, anobrž je i zatajoval. Jenom zasvěcenému kruhu besední akademie nebyly spisy ty, v nichž několik bylo rukopisných, sedmerou pečetí zapečetěny. Znaliť je z části juž od nebožtíka Rysa. A něco z těch tajených věcí, jako na příklad Havlíčkovy Tyrolské elegie, uměl Linhart jako sám Sobota z paměti. Opatrnosti té za doby regimentu Bachova nebylo arci nazbyt. Než i pak, první čas, kdy doba útisku minula, zůstal Sobota rovněž tak nedůvěřivým a zvláště se varoval Hláska výběrčího, bývalého granátníka, jenž rád o čtenářství Sobotově vtipkoval a rovněž se o Sobotovy hospodářské záležitosti nazbyt mnoho staral.

Tomu Sobota jednou, když si opět brousil svůj granátnický vtip o rok čtyřicátý osmý a o válečné knihařovy zásluhy v národní gardě, kdy prý znamenitě hájil vlast, odvětil už všechen popuzen, tak že arci nebojoval jako on, Hlásek, když v Praze o svatodušních svátcích v granátnické čepici děti polykal. A to pro smích panu výběrčímu zůstalo a ten zase to připsal Sobotovi do své paměti. —

Za této doby podnikl Sobota z nenadání velikou cestu, kteráž zůstala celkem jeho tajemstvím. Odcházeje oznámil svým přátelům a známým, že jede do Uher ke strýci. Totéž pak vypravovala i Sobotka, když muž odjel, a rovněž byla tak skoupá na vysvětlenou jako muž, proč tam jede. Také i pak, když se Sobota za několik neděl navrátil, zvědavci mnoho nezvěděli, leda to, že byl strýc v Uhřích nemocen. Bylo patrno, že Sobotovi něco tají, že ta daleká a nákladná cesta měla svůj háček. Pak se ovšem rozšířila zpráva, že jim umřel strýc; Sobota tedy pravdu mluvil. Než okamžité to vyjasnění pohaslo záhy, když zjištěno, to že neumřel onen strýc v Uhřích, úředník, nýbrž druhý strýc, farář.

Ale Sobota ani slova nepřičinil, aby záhadu tu povyjasnil. Časem na to ovšem lidé zapomněli, třeba že mnohý, jako sám výběrčí, dosti dlouho pozoroval Sobotův domek, nenastane-li tam nějaká změna, není-li pozorovati, že by mudrlantský knihař snad něco byl podědil.