Domů a jiné obrázky/Obrázek
| Domů a jiné obrázky Alois Jirásek | ||
| Stromy | Obrázek | Sobota |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obrázek |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 97–101. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
I náves okrouhlá jedné ze vsí dole „na blatech“, i dřevěná stavení kolem ní doškových střech a prkenných lomenic s uschlými věnečky svatobartolomějskými z jeřabin, i zděné, čistě obílené statky, vše jako opuštěno a vymřelo. A vše v plném, prudkém světle červnového odpoledne.
Nikde člověka.
Ze školy otevřeným oknem slyšeti do toho umrtvujícího parna a uspanlivého ticha žáčka čtoucího zvolna, jednotvárně z čítanky. Tušíte, že čte v potu tváře, že nutí hlas, že se sousedům po lavicích jistě svírají víčka, nebo že alespoň zívají. Jediný ten hlas vás na kousek vyprovází.
Juž zmlkl a před vámi za vsí širá krajina, rovina, sem tam s táhlým chlumem nebo návrším, a všecka zelená, v nejkrásnějším rouše obilných lánů i luk. Jen tu onde ouhor v polích v pravo na svahu sotva patrném s prořídlým, bílým jetelem a se širokými, rudě hnědými pruhy bujného šťoviku.
Na levo samá luka a luka, dál a dál, až sytá jejich zeleň tratí se tam u obzoru, pod lesy na slunci spícími. Zeleno široko daleko a v tom zelenu pruhy jako padlého sněhu nebo roztažených pláten, to od bělostného suchopýru na mokrých lukách, za nímž tu tam se černají kopice borků (rašelinných cihel). A juž mokro cítit krokem, juž voda prosvitá krátkými blesky travou a ostřicí a plněji se leskne v dlouhé, rovné stoce, zanikající v křovinách a ve spoustě sítin a trav.
Nad širou krajinou zátopa plného, zářivého světla a ticho. Jen metlice a rdesno se hýbají jako poklidným dechem; kopretiny a ostatní květ stojí nehnutě, a hladina klasů v obilném lánu bez vln, bez „beránků“ a jich měňavého, šedě stříbrného lesku. V tom tichu se tlumí a tratí bzukot much i skřivánčí píseň i melancholické kuňkání žáby, jež se chvílemi kdesi ze zarostlé kalužiny ozve. Vše nehnuto, ticho, jen u stoky se zdvihla bílá „káňata“ (rackové) a poletují nad mokrými lukami a stokou.
A kde jaká stafáž?
Tam, na pravo, blízko pole, na suché loučce hrabou muž a žena seno. Stařec bílých vlasů, v hrubé košili, v usmolených, volných mu juž brslenkách, kdysi žlutých, v modrých punčochách jihočeských, a ona, také stará, dost chudě oděná, v červených punčochách jihočeských. Ta Baucis hrabe mrštněji, a on selský Filemon, blízko ní, volněji a patrně těžko. Zacházím si k nim, pozdravuju, začínám hovor.
Obracejí se po mně s nelíčeným překvapením i s nedůvěrou. To přerušení práce jim není tuze milo. Vrásčitému starochu jakoby se nechtělo odpovídat. Atak divně hledí. Babka, hovornější ale ne hovorná, se mu honem po bok staví a rázem všecko vysvětluje.
„On nedoslýchá a je slepý.“
„A jak může pracovat?!“
„Hrabat to jde, a trochu mě vidí, jako ve mze, a já mu všechno povím, a on místo zná, a je pořád u mne. To já —“
„Dost jste se už napracoval,“ volám na starocha, „měl byste teď odpočívat.“
A v tom už jeho Baucis: „To on už je tak zvyklý.“ A stařec mlčel.
Jdu dál a ohlížím se po těch starých manželích. Hrabou jako prve.
Kolem zeleno široko daleko, všecko v záplavě plného, zářivého světla. Jen v očích mé ubohé štafáže hustá mlha, tma. Co žene slepce do té práce: neúmorná láska k ní, či návyk, dlouhá chvíle, či nouze či ta babka?
1892.