Domů a jiné obrázky/Domů/II.

Domů a jiné obrázky: Domů Alois Jirásek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Domů
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 11–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kancelista Pinkava byl z pohorské vsi, učitelův syn. Když si odbyl rok „podreálky“, osiřel na dobro. Otec mu zemřel, matka juž dřív odešla na věčnost. Že nic nezbylo, chytal se jak mohl, v kancelářích, až pak on, nevelký a dosti slabého těla, odveden na vojnu.

„Dne 12. srpna 1847. byl ten den, který mě vřadil do počtu rakouské armády.“ Říkával, když v hospůdce přišla řeč na vojnu a tím také na jeho vojanská léta, a když tam mimo krajana sollicitatora seděli cizejší. Před takovými se vždycky vyjadřoval, jak myslil, vybraně. Tím dnem 12. srpna 1847. tedy počala se jeho herojská doba.

Vzali ho, ostříhali mu vlasy, tenkráte ještě neměl oné kadeře nad čelem, a přísahal. I na dům se pamatoval, kde se to stalo, že na něm byl obraz svatého Floriana, patrona hasičů, v nadpřirozené velikosti a zkroucenosti, a že mu (sv. Florianu) sáhal hořící domek až pod kolena.

Přidělili ho, Pinkavu, k pětadvacátému pluku, k deváté setnině.

„A pod velení mě dostal starý vojín, ale též starý opilec. A jinak nebyl velký dobrák.“

Pinkava se dostal s plukem brzo do Italie, a brzo také do ohně. O tom se však nechvastal, ani sám nezačínal. Jen když jej hovorem tam „dolů“ dostali, povídal, ale jen rhapsodicky. Třeba někdy jen o svízelích tehdejšího mašírování vůbec a svého zvlášť, jak on, suchoparný mladíček těžko nesl „tele“, ručnici, plášť a všecko ostatní a jak ho pořád dřely střevíce.

Jindy o Veroně spustil, „o Piazza d’Erbe“, „což jest náš zelený trh, ale krásnější, protože má hrůzu krásných melounů s červeným masem plným much“. Když se ho krajan sollicitator, byl dlouhý, suchý, bez vousů, s brejlemi, a třásly se mu ruce, zeptal, no a jak Taliánky ve Veroně a vůbec Taliánky. —

Na to kancelista, byli-li u stolu cizejší, zakroutil hlavou a potřepal rukou do vzduchu prsty vzhůru, že nic, a dodal, to že nešlo tenkrát milovat, když naše vojáky přepadali a střeva jim okolo židlí otáčeli.

Při tom trochu mrkal, ale jinak to povídal docela klidně, zúmysla suše tak, jakoby mluvil o motouzu nebo bavlně. Úžas však u posluchačů čekal, a že budou trnouti. Když u stolu mluvili o jiném čase, o jiných místech, o Uhrách nebo Bukovině a někdo ze společnosti na něm zase vyzvídal, co a jak ženské tam — „Á, nic, á nic s ženštinami.“ Toho slova rád užíval. „S ženštinami nic. A vůbec, jak sv. Augustin povídá (odkud ten citat měl, sám nevěděl), kdyby byla oblaka papírová, moře samý inkoust a andělé písaři, nebylo by dost, aby vypsali klam, faleš a podvod ženský —“

„A to se osvědčuje na mně,“ říkával sollicitator, „protože jsem po třetí ženatý.“ A smál se obojetně. Ten smích si mohl každý vyložiti jak chtěl, jako odpor proti sv. Augustinu nebo jako doznání, že má svatou pravdu. Pinkava však dobře rozuměl. Vědělť, jak dostal krajan druhou ženu, a jak ho oženila třetí žena.

To o ženštinách bývalo v těch hovorech jenom episodou, a dost řídkou. Z pravidla se brzo vraceli jinam, často na vojnu, dolů do Italie. Z těch italských rhapsodii byla nejdůležitější ona o bitvě u Novary, v niž „pan kancelist“ také bojoval.

„A zabili někoho?“

Když se ho tak někdo při pivě zeptal, převrátil na stole dvakráte dlaň o malík a začal docela skromným „no —“ a že střílel, a pak že hnal s ostatními sturm, jako že šlo na bodák, „a tu jsem jednoho Sardina bod’, to vím, svalil se jako hnilička, to mám také v paměti“.

„V tom dostal sám ránu do hlavy, svalil se, taky jako hnilička.“ To vždycky připojil krajan sollicitator, jenž už mohl pokračovati, kde by koliv kamarád přestal, ale jenž proto přece pokaždé s chutí poslouchal. Pinkava nenabyl vědomí, až v jakési prostranné kolně, cihlami špatně kryté, stojící na silných sloupech. Ležel tam na slámě, a nějaký starý voják mu podával vodu s vínem.

A dál povídal, že měl hlavu obvázanou, že v ní cítil strašné bolesti palčivé, ale měl radost, že žije, že je tu.

S velikým namáháním se obrátil na stranu a tu viděl: kolem pod kůlnou leželi na slamnících, na slámě, v otepích samí ranění. Prostřed kolny stál velký stůl, na tom ležel také raněný a tomu řezal ranhojič s dvěma pomocníky nohu.

„A za stolem leželo uřezaných noh a ruk jako dříví. A voják na stole křičel…“

Pinkava se chtěl obrátit, protože se na ty hrůzy nemohl dívat, na raněného, na ranhojiče v zástěře s vyhrnutými rukávy, jak se zlobil a křičel:

„Nůž, nůžky, cupaninu!“ —

Ale Pinkava se nemohl obrátit bolestí. Zamhouřil oči. Svíral je a když je zas otevřel, obracel je jinam. Ale jaká úleva! Všude kolem samí ranění, bez vlády, bez vědomi; jiní vzdychali, tiše stenali nebo volali na vojáky, bylo jich šest, kteří roznášeli víno s vodou. Ze všad na ně volali a kývali, leckterý raněný je chytal už za nohu, za kabát nebo lezl jim naproti. To všecko strašlivou žízní a každý chtěl první dostati trochu té vody s vínem.

Pak přijelo několik selských vozů a s nimi sedláci v sametových kazajkách a v širokých kloboucích. Husaři je doprovázeli. Na první dva vozy vynesli zpod kolny mrtvé a uřezané údy, do ostatních naložili raněné.

Na Pinkavu došla řada druhého dne. Jel skoro hodinu bojištěm, kde kolem všude ještě zakopávali mrtvé. Puch byl všude, až člověku bylo mdlo a těžko. Tak se dostal na voze do města, do Novary, viděl pobořené zdi a střechy, a jak ženštiny splachovaly koštětem krev z ulic. Zavezli ho s jinými do jednoho kostela, kde juž leželo plno raněných, Pinkavu složili na pravé straně u oltáře na rohožku.

„Tam jsem vyležel osm dní a nemoh’ jsem ani vstát. Ale už jsem se moh’ modlit. A to se pane člověk modlí. Až devátý den jsem vstal a mé první bylo, jsou-li tu krajané.“ Vypravovával pak v hospůdce.

Bos, v modrých nohavicích, v košili, v šedém plášti přes ramena přecházel kostelem, jenž byl „čistá“ stavba a měl moc krásných vyobrazení a zlata dost a mramoru. Nenašel však nikoho. Desátého dne na velké jeho prošení pustili ho k pluku. Nějaký Vlach ho vedl, a voják s nabitou puškou je provázel. Pinkavův pluk tábořil ve vsi asi půl hodiny od města. Tam se shledal se svou setninou. Ale jak! Byla jich hrstka a z důstojníků zbyl jediný poručík.

Jemu se také divili, náramně, myslili, že jest už zakopaný.

Tu dělával kancelista pausu a končil před širším posluchačstvem svou rhapsodii o bitvě u Novary. Jiné však zakončení znal krajan sollicitator, a dva ze stálých hostí, jimž kancelista vypravoval, jak tenkrát od kompanie všichni, co zbyli, radostně domů psali, že jsou živi, a jak psaní dostávali, z domova, až radostí plakali. „Já jsem také na „domů“ (domov neříkal) vzpomínal, a jak! Ale co! Já neměl komu psát. Nikoho jsem neměl, a sestra, ta byla někde sloužit, kde, to jsem nevěděl. Nic jsem o ní nevěděl, a sama nepsala. A jiný, kdo — Byl jsem jako kůl v plotě, sám. Kamarádi plakali radostí, no — a já — já pěkně zalez’. Bylo mně taky do pláče —“