Dojmy z přírody a společnosti/Zátiší
Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar | ||
Můj štědrý večer | Zátiší | Chorá jabloň |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zátiší |
Podtitulek: | (1889.) |
Autor: | Josef Karel Šlejhar |
Zdroj: | ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 158-180. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jsou různá zátiší profesory malířských akademií a jejich žáky duchaplně komponovaná. Bývá to velmi často porozbitá vása s nějakou bronzovou soškou a kyticí ze suchých trav. Pěkné to malby, barev se při nich nešetří. A ačkoliv v podobných výtvorech, kam umění malířské vtěluje prý nějaké symboly, ubledlé dívky velmi si libují a vzdechů nad nimi nazbyt mají, já sám jim nepřeju. O podobném zátiší také mluviti nehodlám.
Jsou ale jiná zátiší profesory malířských akademií a jejich žáky neskomponovaná, ne s vynucenými symboly, ne pro vzdechy sentimentálních dívek, jsou to zátiší, jaká skrývá skutečný svět, jež život poskytuje a jimiž vyznačeny bývají symboly zoufalých bojů, nálad srdcervoucích.
Takové zátiší jsem nalezl — — — — — —
Šel jsem jednou v samý podvečer po silnici. Po celé odpůldne před tím nepřestaly bouřlivé přeháňky časného jara, a nepokojný čas byl ještě teď. Já však rád mám takové chvíle. Stmívalo se rychle, jen některá místa vy zírala pronikavě. Po řídké obloze hýbaly se chomáče zahnědlých mraků, a na západním obzoru utkvěl táhlý pruh stísněných červánků. Ze zadu zněl vichr. Neviditelné kapky ob čas svlažovaly líc. A po přestávkách vzdýmalo se něco vzduchem, co nebyl prach, ale co tíživě působilo na celé tělo. Vůbec všechno zdálo se toho večera vzrušeno a sevřeno následkem téhož hrozivého vlivu z odpůldne, jenž byl také pořád všady patrný. Jakoby to kolem vás chvátalo, za něčím spělo, z nenadání se vyškytalo. Hlasy zněly dutě a pronikavě, kroky pádily, žáby z blízkých kaluží vykřikovaly jako na poplach. A vzruch ten zdál se vzrůstati s tmou.
Vyšed z maloměstské ulice a maje konečně za sebou všech těch malicherných zájmů, byl jsem rád. Po pravé straně voznice zůstaly mně teď pouze pusté stodoly a domky nejchudších řemeslníků, na levo pak táhlo se stromořadí nalévajících se javorů s další rozlohou do návrší se ztrácejících polí. Ale z fabriky šel právě lid, a pustý jeho smích, surové žerty a nepříjemný zápach po oleji odvedly mě stranou na polní mez, sice stejným směrem se silnicí, ale značně opodál běžící. Za chvílí dostal jsem se krátkým úvozem zpátky k silnici, vlastně za humna celé řady domků, jež čítaly se také jako prodloužená část k městečku.
Poblíž jednoho z nich na zadní straně stanul jsem, ne snad zaujat nějakou jeho zvláštností. Ve všem se podobal domkům ostatním, jež v maloměstském předměstí bývají kamenné, zdi k silnici obrácené mívají poněkud ošetřené a bývá na nich něco nového i ozdobného, ale zůstávají při nich vždy části úžasně zpustlé, síně naplněné neřestí, komíny na rozpadnutí a zahrádky s rozlámaným plotem, bujícím plevelem a chřadnoucí kurdějnatou plání. Jen tím se od nich lišil, že byl jeden z nejhorších. Zadní strana byla zvláště neobyčejně zanedbána. Jsouc obrácena do polí nemusila se styděti ničeho a také se věru nestyděla. Vedlo sem jediné okénko, vlastně jen jakás rozervaná díra v odprýskané zdi a podložená víchem shnilé slámy.
Pod nevysokým břehem, jímž pole začínala, ležel na ruce vzepřen nějaký člověk a přikryt byl kazajkou. Blíž jsem ho rozeznati nemohl, jen vím, že působil již tehdáž na mne jakýms nepříjemným odstrašujícím dojmem, při němž to nezvyklé pochmurné vůkolí mělo snad také svůj vliv. Muž ten patrně odpočíval po denní práci a ležel jako ztuhlý. Jediný jen zájem zdál se ukazovati k okénku, za nímž často míhalo se světlo, že totiž někdy v tu stranu jakoby krk natahoval. Chvílemi pak odchraptil pohodiv, při tom ramenoma.
Teď se prudce rozevřelo okénko, to jest bylo spíš vyraženo, a ukázala se v něm nějaká tvář, z mého stanoviště a pro šero úplně nerozeznatelná. »Pojď teda, už je po všem!« vykřikl suchý dráždivý hlas ženský. S ním zároveň vynikal z té díry zvláštní přitlumený zmatek přerývaný kvílením, ale že okénko hned zas bylo přiraženo, ztichlo na této straně rázem vše.
Muž pod břehem shodiv kazajku posadil se a okolo kolenou ovinul ruce. Zůstal tak stočen nepohnut jako kus balvanu, náhodou se břehu sem se svalivši. A chroptěl hojněji.
Najednou ze síňky vyběhla nějaká bosá, prostovlasá holčice a kvílíc pronikavě — ono kvílení patrně od ní pocházelo — přiběhla k sedícímu muži. Zdála se to býti jiná osoba, než co prve ukázala se v okně. Zároveň s ní na prahu síňky ukázaly se dvě jiné drobounké zakrslé bytosti, jež však odtamtud se nehýbaly.
»Juž je po něm, pro Krista Pána, je po něm,« křičela holčice a muže popadla za rameno.
Ten se otřásl, rameno vymkl z holčiny ruky a zase zůstal tak nepohnutě seděti jako před tím.
»Tatínku, už umřel,« ozval se pak tenounký hlásek jako típání ptáčete od síňky. Patřil patrně jedné z těch dvou zakrslých bytostí. Starý nic.
Po těch slovech, jakoby upomenuta, a v témž proudu pořád trvajícího vzrušení běžela dívka zpátky k okénku, nahlédla divoce do vnitř a vypukla v nový sípavý nářek. A lomíc rukama pobíhala na to pod břehem.
To zdálo se muži býti přes příliš. Zachytil třeštící holku za ruku a zavlekl ji k síňce. Ty dvě byly zatím zmizely.
»Však je vás ještě víc,« zlostně houkl, strčil ji mocně do síňky a za ní zavřel. Kvílení se ztlumilo a přeneslo se do jizby. Světlo uvnitř přestalo se míhati, jen ob čas stín je zastřel, přešel-lí kdo uvnitř podle.
Muž vrátil se zpátky na břeh.
Setmělo se již značně, šerem vše šlehalo, dohromady splývalo, ale neklid větru se vzmáhal. Muž pode mnou jakoby srostl se zemí a nabyl divné rozsáhlosti. Jeho zjev byl teď přímo strašidelný.
Pomyslil jsem na návrat. Tkvělo mi v duší něco neutěšeného a mrazivého, ani sám nevím, co mně to napadlo, avšak cítil jsem, že zde všechno ještě neskončeno. A vydav se z ticha zpátky, zašel jsem hloub do polí, neb chtělo se mně tmy a samoty. Vlhká zem jakoby se propadala pod nohou, meze zdály se přede mnou tajeplně unikati a při každé nezdařené šlépěji jakoby se vždy bouřlivá tma kolem zatřásla.
Nebyl jsem ještě daleko, když zaslechl jsem nějaké volání, z něhož zřetelně vynikala pouze jednotlivá slova, ta však mocně zaléhala, téměř ve tmě tuhla, jak při nočních zvucích se jevívá:
»Jozíku… hleleč… Vojta… umřel.«
To je pořád to samé, k témuž se vztahující, pomyslil jsem si a šel jsem dál.
Teplá, leč nepříjemná vlhkost pronikla mně zatím skoro celým tělem. Pospíšil jsem si — — —
V následující podvečer dal jsem se touž cestou jako včera. Skoro s bázní a s myslí stísněnou dostal jsem se k známým místům. Ale síňka, možno-li ještě spustlejší, byla zavřena, okno bylo tmavo bez nejmenšího odlesku ubývajícího dne, jen týž chomáč shnilé slámy někde od zimy je zastíral.
Pouze něco tu bylo jiného než včera. Na nedalekém poli byla rozhozena otep slámy. Věděl jsem, co to znamená, je po tom Vojtovi, co včera umřel.
To bylo vše, co dnes jsem zvěděl. Nikdo se neukázal, ničí hlas se neozval.
Ani ve dny následující a vůbec dlouho nestihl jsem ničeho víc ze života za oním okénkem. Leč ono zvláštní hnutí, jež tehdáž večer jsem pocítil, ve mně neutuchlo. A zvěděti přál jsem si, kdo že jsou ti lidé, jaký jest jejich úděl tady mezi námi — — —
Jaro se zatím rozvíjelo, síla a život všady bujely. Ale je-li jaká chmurnost, nesplněné snahy, zůstávají i v tom vzrušeném neodolatelném ovzduší jarním. A život i celá ta plesající květová doba jakoby byly mimo vás, k vám se nevztahujíce, nezanášejíce. Rád se člověk v takovém stavu zbude všeho, utíká se v samotu.
Meškával jsem na vycházkách co nejdelších nejraději v místech bez zřejmého půvabu, jist takto, že neshledám se s těmi známými z městečka, již chodí jara a přírody právě tak užívat jako jelit na vepřové hody.
Přišel jsem na konec houští, za nímž prosvítal již volný prostor. Sám jsem však nebyl v místech těch. Nějaké hlasy mě zarazily, zůstal jsem skryt za houštím. Hovor neplynul volně, ale často se přerušoval a nějakým vlivem zdržoval jako u těch, kdož při práci hovoří. Byly to dva dětské hlasy, ačkoliv nějak zanedbané a drsné:
»Ale, Jozíku, dělal to včera tatík zle,« pravil jeden hlas v jakési skoro zálibné vzpomínce.
»Bylo málo hadrů a…«
»A pak na tebe se rozvzteklil, že’s ztratil čepici. Ale viď, bylo to? Bylo co dělat, abys utek.«
»Ba ne proto, ale víš, Ančka zas celý den na nic nesáhla. Ona je taková… pořád chrchle. A v noci nedá spáti.«
»Víš, co je to?« odvětil prvý hlas tajemně se sníživ. »Že nebude dlouho hrát svou písničku, má sušku. Řekli to u semínkáře Grofa.«
»Povídají to lidé, povídají — a jak vypadá!« přisvědčil Jozík zádumčivě.
»To bude radost, bude nás zase míň. Víš, jak nám už Vojta ulehčil a byl malý! Ale ona… všechno sama sní a musí se jí dát to nejlepší. Když něco dostane, víš, od těch bohatých, takhle se na to třese. A nedala by nic. Ještě že máma něco uškubne. Tuhle jsem dostal taky kousek. Panečku, mají to ti druzí, viď?«
»To mají…«
Byla pomlčka. Jen voda nedaleko šplýchala.
Byl jsem jist, že jsou to ti. Pokročil jsem ku předu a porozhrnuv křoví usnadnil jsem si rozhled.
Bylo to u lesního močálu. Blatouch do kola jen svítil a něžná lecha snivě shlížela s protějšího břehu. Močál s černavým leskem slil se do prostřed.
Spatřil jsem dva hochy močálem se brodící. Vyšli chytat žáby, jichž se v močálu jen hemžilo a jež tou dobou jsou jedlé. Pohybem vskutku obratným vyňavše jednu dvě z vody běželi s nimi za křiku na břeh. Tu palcem nohy přidrželi žábě k zemi hlavu, jež pod tlakem zcela se rozpleskla, a kudlou starou a tupou, plnou zubů, odřízli, vlastně udřeli zadní nožičky od těla. Zadrhli je pak v uzel na dlouhý provázek, na němž byla již celá řada takových oudů, a zavěsili jej pozorně na nejbližší suk. Hrůzný provázek po celou tu dobu, co naň jsem byl upozorněn, nepřestal sebou křečovitě cloumati. A zmrzačené předky s očima sklenně nabubřenýma vlekly se dál, zase k bahnu, zpátky k domovu, odkud byly vyrvány. Z ran ronila se hustá hnědá tekutina, zbarvujíc jejich stopu po celé té křížové cestě. Povšimnuv si blíže země kolem močálu, spatřil jsem veliké množství takových ploužících se žabích trupů, a napadlo mně, že, kdyby ta muka mohla se křikem projeviti, že by ten křik prorážel nebesy. Úžas mnou zalomcoval.
A odvrátiv se od divadla zmrzačených tvorů, pohledl jsem na hochy. To jejich zaměstnání tak duší pronikalo, tak hned mě upoutalo, že jsem si jich dříve skoro ani nepovšiml. Dojem jich souhlasil s pocity, jež ve mně vzbudilo jejich počínání. Byly to obličeje ošklivé, zcela si podobné, se vzhledem jako prašivým, z výrazu jejich zela spustlost, pohled byl divoký. Popsati však nedovedu vlastní dojem, nic z něho vyjádřiti. Byla to sice svrchovaná, úžasná bída, nedostatek všeho, co potřebuje tělo i duch, jež je takto zpodobiti mohla, to poznal jsem ihned, leč v této chvíli jsem vlastní bídy neviděl, o příčinách nesoudil, jen jim jsem kladl vinu a jedině ta zvrhlost a odpudivost mě zaujaly. Tam jedině patřiti mohli tito zanedbanci. Byl bych tu souvislost poznal po prvním pohledu na ně, z pouhé příbuznosti dojmů, řečí jejich ani jsem nemusil slyšeti.
»Hleleč, hleleč, Jozíku, jakého teď škudlím potentáta,« zazněl zase chraptivý jásot jednoho z hochů. Skoro vyštván vzdálil jsem se z míst tolika ohavností. Spěchal jsem co nejvíce, dojmy ve mně vířily. A dlouho jsem bloudil polmi.
Když blížil jsem se zpátky k městečku, byl již samý večer. Vzduch byl prosycen rozptýlenými červánky a do dálných nebes spěly táhlé šedé oblaky. Rudé oslnění zrychla však haslo a ze všeho zbyly jen nevlídné, splynulé tvary. Tma se dolem záhy přikládala, šero houstlo při každém kroku. Bylo plno jarních par. Zvon od městečka těžce zněl mně vstříc — — — — — — — —
Poslední výjev mi dlouho tanul na mysli. Přímo ošklivost mě pojala k místům, k nimž nedávno zvědavost tak mne ponoukala. Po celé léto také nikoho z nich jsem nespatřil, o jejich životě ničeho nezvěděl. Léto ale vůbec rozptyluje veškerý život, a ostatně jeho zářným vlivem vše se jinak zpodobí a činí snesitelným, vábivým.
Přišla zima. Jednoho rána prodléval jsem mimo městečko. Bylo jitro mrazivé, prázdné. Slunce svítilo již plným proudem, avšak nikde života nevzněcujíc, jako po kované desce sjíždělo jeho světlo přes zmrzlý sníh. Lesk jeho byl mrtvý, roztříštěný. A nic se nepohnulo, nic se neozvalo, jen chvílemi jakýs suchý vzdálený praskot mrazu. Pak někdy nad hlavou z ničeho nic se rozkývala na jeřábu při cestě suchá sněť, a znepokojená sněžná pýř zvolna k zemi kolotala.
Náhle proti sobě jsem spatřil člověka, jehož zjev mě takřka zalekl. Byl oděn v hrubý, pytlový šat, nohy vězely v ženských rozepjatých botkách a hlava s krkem zatočeny byly sešlým salupem. Na všem vězely třásně mrazu a z otvoru pro obličej vydíraly se střídavé proudy páry, na vzduchu hned tuhnoucí. A krůčky dělal ten muž drobné, rychlé, tak zvláštní, jako by kráčel místo nohou po hůlkách. Na shrbatělých pak zádech nesl velký pytel, z něhož dolem čouhaly cípy všelikých hadrů. Přešed podle mne, hlavu po mně neotočil, jak na venkově zvědavost vždy činívá. Postřehl jsem jen divoký, zarytý pohled, kostnatou, vysedlou bradu a rozsedanou, snědou, jako by prašivou líc. Byl to zjev odpuzující, přímo ohavný. Bylo znáti, že pochází z bídy, v jakou kdy lze zabřísti, ale to nebylo to, co z něho tak působilo; ne ty hadry, halící nadmuté, sražené tělo; ne ta krátce ostříhaná, do špičky sklenutá hlava; nic z toho, co obyčejně podmiňuje nepříjemný dojem člověka, ač to vše bylo v jednotlivostech odporné. Já nevěděl, čím bych jen z blízka označil a odůvodnil dojem takový, k němuž snad vše se přidávalo. K tomu všemu kolem, k té studené čisté přírodě, ke vzduchu mrazivě vytříbenému, k neposkvrněnému sněhu a zběleným protáhlým nebesům tak příliš se nehodil zjev toho člověka, a tak nápadně se od všeho odlišoval, jako vřed od bílého těla. A divné, mimovolné pocity jako by nenávist, snaha zbýti se něčeho podobného mě jaly proti němu. Tušil jsem, kdo je to, ano takřka s jistotou jsem věděl, s čím již mně známým souvisí tato příhoda. Jiný to ani býti nemohl; kdybych ani neměl známek ostatních, jiné dojmy nemohly tak souhlasiti jako dnešní s oněmi z večera a od močálu. Zahleděl jsem se za ním. Ponurý, ohyzdný, v sebe zaujat, se stejným spěchem kráčel dál, jeho nohy z ženských botek se vyzouvajíce, pořád tak smutně, divně klapaly o zmrzlou zem, a oblak par halil ho jako uříceného koně. Leč jako by postřehl na sobě moji zvědavost, ohledl se chvatně, celým tělem jaksi zahýbal a z otvoru salupu vydral se mohutný zlostný proud dechu. Pak zahnul rychle do polí a zmizel v lese. Za ním jíti jsem se neodvážil…
Jako vždy po něčem nenadálém vzpomínky jmou se pracovati a s přítomností pojiti vztahy minulé i takové, jež k ní nenáležejí, rovněž já rozebíral znova všechno, přesunul se do onoho večera, vzpomněl na mrtvého Vojtu, slyšel kvílení holčice, pak mně utkvěl na mysli výjev od močálu a zas přede mnou se zobrazil zjev muže, jenž právě zašel do lesa. A v přechodech nepostihlých družily se k tomu vlastní zájmy. Vracel jsem se se sklíčenou myslí, jakoby pořád ve stopách téhož života. Vše takto onou náhodou, jež působí při řadě rozptýlených zjevů, předvádějíc je nejdřív po různu a pozvolna v hotový celek stahujíc, pojilo se přede mnou k jedinému obrazu života. Ten dosud jaksi tajemný závoj se rozbaloval a naznačoval údaje, jež úžas vzbuzovaly, co pod nimi tajilo se nízkosti, zvrhlých citů, co bídy nejstrašnější.
Brzo zvěděl jsem všechno ostatní — — — — —
Měl jsem ještě několikráte příležitost potkati muže toho, někdy uprostřed samého městečka. Tu každý se po něm zpupně ohledl, jako by se ptáti chtěl, co že chce tento ohyzdný bídný tvor mezí nimi pěkně ustrojenými, čistými a najedenými.
Rovněž odtud častěji jsem napadal i ostatní, co k němu náleželi. Zima soustřeďuje všechen život, přenáší jej na užší působiště, sbližuje všechny svým neodolatelným útiskem.
Bylo to vše tak prosté a všední, avšak zdrcující.
Vídal jsem mnohdy oba hochy, jak z té zející síňky vyběhli bosi v největší vánici. Ruce v kapsách, s opuchlýma očima, přestupujíce s jedné nohy na druhou, povykovali pak s jakousi zběsilostí před udivenými zraky druhých soudruhů, již nuceni se obouvati jim takřka záviděli. Bývali ale obyčejně sami, mimo děti ostatní. Tak se všemu nepodobali, ať vyběhli do volné přírody, ať vetřeli se mezi lidi. Nikdo jich nestrpěl a ruka k ráně se pozvedala, kdožkoli je potkal. Leč kdo nezvykl zastavovati se při prvních dojmech přihlédaje všady blíže, nezavrhl by ubožáky. Pohled jejich velikých skelných očí na vše urputně se nesoucích hluboce se vrýval do duše. Bylo v něm tolik neukojených potřeb, útrap a nepropuklého křečovitého žalu, plno něčeho, co vpíjelo se ve vaši tvář, němě žádajíc a předem se vzdávajíc, plno něčeho, co pořád se bálo a napřed podléhalo přesile. A jejich obličeje, mnohem starší a vrásčitější, než jsem je viděl tehdáž, do pola žlutavými vlasy zakryté, stále se křivily, stále sebou poškubávaly, jako by pořád s něčím zápasily.
Pak vídal jsem dvě děvčátka, také tam náležející. Sedávala někdy na prahu za jakéhokoliv mrazu, nebo jsem je potkával vedoucí se pospolu. Byla tak malá a útlá na svá léta, vždy stejně oděná, s hlavami do děravých šátků cele zatočenými. Vzdor své sešlosti naplnila mne vždy lítostí. Bídou nezpustla, ale jako květina zakrněla. Zůstala někdy před vámi státi s pohledem divně upřeným, při čemž rty jejich, jaksi do tváří zatržené, sevřely se k trpkému, nevylíčitelnému úsměvu. K obědu domů nikdy nechodila. Dnes sem, zítra zase jinam, vloudila se někam do síně a pokorně, tiše zůstala tu státi s tím nezměnitelným úsměvem na protáhlých rtech, až si jich někdo povšiml a něco jim dal; tak sýkorky za mrazů čekají, až bude drůbeži nasypáno, aby zrnko ulovily pro mroucí zobáčky.
A co Ančka? Dodělávala…
Leč za nedlouho měl jsem zvěděti ještě víc. Bylo to již to ostatní — — — — — —
Jednou za večerních zimních chvil, těch důvěrníků při zářivém krbu a vonném nápoji, těch zlých hostů při hladu a studených kamnech, byli ti tam za okénkem již pohromadě. Jen starý chyběl. Seděl za jakous souš, již z lesa si přinesl; udal ho starý čuchař, jeho soused. Dnes k večeru ho čekali. Při čadivém oharku krčili se k sobě na zemi bez podlahy a nemocná holčice úžasně ztuhlá a vrásčitá ležela v koutě na slámě, přikrytá peřinou. Byla neobyčejně rozčilena, po celý večer lála se se starou, že jí nic nemohla dáti k večeři a že o ni všichni ukládají. Teprve nyní umlkla a z hluboká jen chrčíc pohazovala chvílemi nad lůžkem rukama. —
Přišel starý domů. Vypadal jako příšera. Jedni po něm se země natahovali ruce jako tonoucí, druzí se však s místa nepohnuli a s podepřenýma bradama tupě zírali na příchozího, jako by se tázati clitěli, co ten tu vlastně chce. Při jeho vchodu vzbudila se souchotinářka a nesouvislá slova, nějaká žaloba, nějaký snad vrtoch, vydíraly se ze zmodralých rtů. Starý se mračně po všem ohledl a zlostně zasvitly šedé jeho oči podívavše se na nemocnou; snad doufal, že při svém návratu bude již přítěže její zbaven. Misku se studenými brambory, již mu stará přisunula, odstrčil. Hned se hoši na ni vrhli a povstal křik.
»Tak co,« zahučel k ženě v ústraní. Ta vzdychla a pokrčila rameny.
»A máme se stěhovati,« pravila po chvíli. »Byl tu a již nám déle nepočká.«
Starý jen mávl široce rukou.
»A co ta, jak ještě dlouho bude dělati?«
Žena pohledla úzkostně na nemocnou, jako by se bála, aby to neslyšela. Potřásla pak hlavou a skryla obličej mezi kolena.
Tu vešel malý, křivonohý mužík. Vstoupiv, jal se zrovna, bez úvodu, jako by si byl již v síni načal, hlasitě a zlostně křičeti. Bylo rozuměti, že dožaduje se nájemného za půl léta, jinak že každé pakáže dovede se zbýti na místě a již se postará, aby přisel k svému. »Holota,« hulákal.
S úplnou lhostejností všichni se na něho dívali. Jen nemocná začala křičeti jako na obranu vztahujíc po něm ruce a po lících proskočily jí nachové temné skvrny. Domácí na ni zamhourav trochu se umírnil, avšak tu ji okřikl starý a ona hned umlkla jen škubavými pohyby ramenou dávajíc na jevo pořád trvající mocné vzrušení. Načež domácí rozkřičel se na novo, pohazuje rukama a očima všechny míjeje.
»Nemám,« odvětil starý zasmušile, když již mužík zdál se býti vyčerpán, jakkoliv ještě pořád chtěl začínati. Pochopil až příliš výmluvnou odpověď a rozlítil se znova. Přešel pak světničkou vyhýbaje se toliko dětským nohám, všechno pozorně obhlížel a jako náhodou ohmatal jedinou peřinu na nemocné. Stála ještě za jeho nájemné, což ho trochu upokojilo. A jako nad něčím rozhodnut rychle odešel; bylo znáti, že v síňce schválně do všeho kopal a schválně praštil tak dveřmi, až se stavení zatřáslo, patrně chtěl zanechati po sobě dojem postrachu. Po jeho odchodu vzepřel se starý o kamna a zamyslil se. Mezi tím začasté pokradmu pohlédl na nemocnou, jako by zkoumal její stav a také ostatní, živé i neživé pozorně přehlížel. Byly to asi zoufalé úvahy, zdálo se, že klesal pod nimi a dlouho nemohl se na ničem ustanoviti.Všichni tušíce něco významného, byli tiši a lpěli na jeho tváři.
Za oknem bylo jasno, lehce měsíc šeřil skrze mraky, takřka jen prosakovaly nesmělé ty svity. Někdy pronikavě zapraštěl mráz.
Pojednou starý se vzchopil a se vzpjatýma pěstěma rozběhl se před sebe. Jal se zlořečiti v onom výbuchu nitra, jež proti všemu se vzněcuje.
Žena skryla obličej do zástěry, děti zakvílely.Děvčátka pak běžela pověsit se mu na nohy. Lečvšemu platilo láni starého, prudce je od sebe odstrčil. Po neholeno jeho bradě stékaly sliny. Za okamžik se však upokojil, přejel si rukávem obličej, zasmušile zahleděl se do země.
»Je zle,« zahučel a bez opovědí vyšel ven. Bylo pak slyšeti klapnutí petlice u domovních dveří a několik zapraštěvších, pak rychle dozněvších kroků po umrzlém sněhu.
Ve světničce nikdo nepromluvil, nikdo se netázal, kam šel. Ale cítili všichni, ze se něco stane, a že tomu tak musí býti.
Z dětí jeden po druhém usínal, vážnost stavu pojaly do svých snů. Jejich neklidné, jaksi žalostné oddechy teskně plnily světničku. Pouze stará nespala, ze rtů nemocné vydral se časem pískavý chrapot. Bez těch zvuků připadalo by to ve světničce s tolika pohozenými těly na zemi jako pohřebiště. Bylo to pohřebiště živých.
Svitu za okénkem přibývalo, patrně se venku jasnilo. Se země a po stěnách pozvedaly se lehké vzdušné stíny, a přes strop jako by něco pořád spělo, tajemně ševelíc.
Tu začala býti nemocná nepokojná, její lokte škubaly sebou nad peřinou. Pak zachřestěla sláma a nemocná chvatně vyvstala, jako ze sna vyburcována. Vzepřena o stěnu a pořád klesajíc pozorovala hořícím zrakem vše to úděsné a hrozné, co před ní se jevilo, neodcházejíc, neumiňujíc, jaksi příšerně vzrůstajíc.
»Maminko,« zaúpěla, ale počet jiných šelestů a zvuků vydral se jí zároveň z hrdla.
Přichvátavší ženu popadla křečovitě za ruku.
»Co je ti, děvečko?«
»Kam šel on?«
Zde obě zpytavě na sebe se podívaly, jakoby se stihly při téže myšlénce.
»Nevím, holka,« odpověděla konečně žena nízkým šeptem a zahleděla se stranou.
»Juž to se mnou nemůžete vydržet!« zažalostnila potom nemocná. Bylo znáti, že to nebylo vše, co chtěla říci, ale bylo v tom tolik jistoty, v přízvuku tolik naznačených vztahů jinam, jež toho pravého se najisto dotýkalo. Proti tomu přesvědčení postrašené duše žena lháti nemohla. Neodpověděla a teprve za dlouhou dobu, když vymanila se z vlivu těch slov:
»Co tě napadá,« řekla beznadějně.
Nemocná pak více se neozvala. Zvrátivší se ke stěně objížděla prstem po mokrých špinavých skvrnách na stěně, jež splítaly se tu v bizarní směsici.
Pak ještě jednou se pozvedla ze slámy a usilovně po všem se zachycujíc, vzkřikla úzkostně.
Ale hned zase lehla a upadla v povlovnou, ztrnulou mdlobu — —
Pozdě se vrátil muž. Kroků z věnčí nebylo slyšeti, ani klapnutí závory, vstoupil do světničky bez nadání jako duch. Žena se polekaně vzchopila a nahýbla se do zadu; následkem prvního leknutí trvala tak, když i muže poznala. Byl celý zasněžen, neboť venku zatím zas se zamračilo a rozchumelilo se. Také za oknem byla plná tma.
»Spí?« otázal se muž, ramenem naznačiv nemocnou.
Takřka ani ozev života odtamtud nevycházel.
»Spí,« zajektala stará zuby. -
»Tím líp. Dej do koše a svaž do uzle, co máš,« poručil muž.
Zůstala naň užasle hleděti, třásla se na celém těle, leč mimoděk již chápala se díla. Muž sám také pomáhal a bylo to hotovo v několika málo chvílích. Pár hrnečků, nemnoho oděvu, všeliké štakloví bylo pokromadě hned. Jiného zde nezůstalo než stará police, sloužící zároveň za stůl a pak ta směs lidských bytostí na zemi.
»Teď vzbuď děti, trochu to zahal.« Neodvážila se nic namítnouti, bez váhání jako stroj činila po jeho rozkazech, leč nohy pod ní klesaly a jakés ohromující volání: »Co se stane!« plnilo jí smysly. Dětem ze sna náhle probuzeným bylo pohroženo, ztichly hned. Schoulivše se v.jeden chomáč vyjeveně dívaly se po rodičích a také na nemocnou sestru se obrátili, jako by se ptaly, co s ní.
Starý pak vynesl polici opatrně síňkou ven, při čemž mu žena dohořívajícím oharkem svítila. Stalo se to beze všeho vzrušení. Leč žena ještě teď jakoby nechápala, co se má díti či pochopivši neuvěřila. Teprve když muž z ticha otevřel okénko, viděla, že je to pravda. Zavál oknem chladný vzduch a s ním přilétly světlé sněžné chomáčky.
»Podáš je oknem,« pošeptal jí muž do ucha.
A teď žena docela se vzpamatovala, postihla všechnu tu strašnou významnost.
»A co s ní, pro Pána Boha!« zaúpěla a popadla muže za ramena. Ten se odvrátiv mlčel, jakoby rozhodnutí v něm nebylo ještě dosti silné, zcela utvrzeno, jakoby se hrozil tíže svého počínání. Tak bývá vždy před vlastním provedením, všechny ty uzavřené probojované důvody šmahem se zkácejí a malomocní zůstáváme.
Zavanul sem nově mocný chladný proud, s nímž vmetl se do světničky celý oblak sněhu. Muž se vzpamatoval. Tou mrazivou neúprosnou skutečností byl náhle přesvědčen, ospravedlněn a ponouknut. S hlasem zoufalého nadšení promluvil:
»Dnes nebo zítra umře, co teda s ní! Provaz nám vážou na krk, co teda s ní! Jíst co nemáme, být kde nemáme, všechno by nám vzali, co teda s ní? Smilujou se nad ní pro ten den. Pojď teda, už je čas. Tam nás vezmou, byl jsem tam. Bez ní nám bude líp «
Potom vyšel ven. Za chvíli vsunul do okénka hlavu.
»Podej mi je teda.«
»Ted tu peřinu…« To pravil váhavě a poodstoupil od okna.
»Tu snad jí necháme, Ježíši, tu jí necháme!«
»Živí jí budou potřebovat více než ona. A přikrej ji slámou, co tam zůstane.«
Přivřev okno, vyzval ženu, aby přišla sama co nejdříve. Peřinu přivázal k polici na sáňky. Pak zahleděl se do tmy a čekal. Děti v chomáči podle něho se tetelily a ani nešpetly.
Žena zůstala státi v prázdné světničce. Byla dceru již slámou zakryla, jak jen se dalo, a neměla zde již více co činiti. Rozhlédala se, rozhlédala a dusila křečovitý žal. Najednou vrhla se k ložišti své dcery, hlavu přitiskla na zem.
Z okénka zaznělo zašimrání. Muž ji to upozornil.
Vzpjavši se na ten zvuk, zalomila ke stropu rukama a tu zmodralou líc na slámě zahrnula vzdušnými polibky. Pak znova jala se upravovati na ložišti, jakoby Bůh ví co nyní na tom záleželo, a obnažené, ze slámy vyčouhlé nohy zakryla svým šátkem. Přece jí chtěla něco nechati.
Zas na okénko muž z venčí zaťukal.
Požehnala ještě celé postavě a na oči okamžik zástěru si přidržela. Pohledla pak na vše, čemu přivykla a co opouštěla, pohledem dlouhým, nenasytným, naposled a pak tiše vyšla ven.
Juž byla v síni… znova vsunula hlavu do dveří.
»Odpusť nám, my za to nemůžeme,« zašeptala odtud.
Tu pohnula se bytost ve slámě a pozvedla se z ní hubená ruka.
»Maminko!«
Však ta, jíž se dovolávala, byla již pryč. Byl sám muž pro ni přišel takřka ji vsápnuv zpět —
Nemocná vzpamatovala se v ohromujících dojmech prázdných míst, jež nedávno viděla oživená.
Po půlnocí ještě křičela.
Teprve s hlubokou pokročilou nocí, krátkou pro rozkoš a nekonečnou útrapě, světy a lidstvo s sebou unášející, zaniklo vše…
Když nížil se měsíc k obzoru, vhřížil se přímo do světničky. A zrovna proti šedému, přitlumenému jeho světlu zaleskly se dvě rozevřené mrtvé zornice. Potom zvolna zapadal. Pouze okraje zůstaly ještě světlé, střed zahalil se oblakem. I zbylý lesk se úží, zbyl konečně při obzoru již jen šeřivý plamínek. Ten pak se ztratil najednou.
Zároveň rozevřelo se samovolně okénko. Jinak zátiší zde víc ničím nebylo vyrušeno.
Skončiti chci následovně:
Co značí všechna civilisace, její pokroky a parádní zřízení, pravím, co značí všechna ta chlouba lidstva, jsou-li možny výjevy, jaké jsem právě nalezl? Co je to všechno!