Dojmy z přírody a společnosti/Vosa

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Hodiny	Vosa	Před jarmarkem

Údaje o textu
Titulek:	Vosa
Podtitulek:	(1887.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 91-99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Poslední dobou pozorují sousedé malého pokojíku, že každou noc vzniká odtud zvláštní šum, nepokoj a dutý ohlas kroků jako patrný důkaz, že obyvatel jeho, mladý to a nespolečenský člověk, nespí a celé noci bdí.

Bylo jim to velice nápadné a budilo jejich zvědavost; poněvadž však ve velkém městě lidé tak málo o sebe se starají, byť bylí obyvateli téhož domu, pátrali nehrubě po tom, co se vedle děje, leda že bylo.nepříjemné některému spáči, náhodou-li se probudil, poslouchati neklid noční.

Mladý člověk byl vytrvalým ve svém nočním bdění. Po mnoho neděl již oka neuspal zabývaje se vnější tmou a chmurnými obrazy své duše. Avšak nečiní tak zúmyslně, ale jednoduše z příčiny, že poslední dobou ochuravěl a jakás neblahá choroba nechtěla ho opustiti.

Jsou to trudné doby. Mladý muž každé noci uzavře dvéře a okna před uličním hřmotem, bázlivě rozhlédne se kolem sebe a ulehnuv zahrabe se do podušek; v nich zamyslí se usilovně o věci nepatrné, sleduje její záhyby nejmalichernější, počítá snad do tisíců a přece neznaví horečnou duši svou neusínaje.

Jakýs mocný, neodolatelný proud zavede ho s cesty klidné rozvahy do neznámých výšin, kde člověk štván jest v divý let, jímž přenáší se přes propasti, a jat bývá nesčetnou hrůzou, poněvadž vždy jde o jeho život.

Tu již tuší mladý muž, že veta jest zase po spánku pro dnešní noc. Klidná rozvaha ustává, a vše již jest lavinou nesmyslů a úděsů. Pot vyvstává mu na čele a zalévá celý obličej. Sterá úzkost jím chvěje, mladý muž vyskočí z peřin a jme se choditi po pokojíku. Pohyb ho aspoň jistí, že jest živ a na zemi…

Tak spřátelil se s nocí a jaksi jí uvykl; jest pak rád, ozve-li se na ulici chraplavý zpěv nočních tuláků; ba jest rád i všelikým nočním vzruchům, jichž původu se člověk nedomyslí.

Tma se rozptyluje, řídne; šero zanáší se do pokojíku lehce jako světlé obláčky, jasní se tu, bělí, i na ulici vzmáhá se život, v domě se ozývají rány, a již jest den, světlo a život.

Zachvěl se mladý muž. Rukou zaclonil si vpadlé oči před jasnou září a setřel si pot. Pomyslil si: tedy zase den, a vysílen zvrátil se na lůžko. — —

Panují těžká parna. Pokojík jest již pln vedra; poslední dobou jest v něm neútulno za nepořádku, pavučin a prachu. Skleněná skříň s knihami jest otevřena; knihy tu odpočívají a dusí se prachem. Může se říci, že zošklivily se neobyčejně mladému muži.

Za dne lze si ho dobře povšimnouti. Tvář mladého muže jest bledá s šedými skvrnami. Dívá se zrakem zapadlým a těžce těkavým. Tělo má hubené, chvějící se. Přibývá žalostných myšlének a zdá se mu, že nebude nikdy líp…

Zvučivý chřest vyrušil mladého muže z hlubokého snění. Vypátrá poletující vosu, jež sem otevřeným oknem vlétla. Švihá vzduchem kolem jeho hlavy a vzlétne li v proud slunečného světla, zasvitnou její pasy pichlavě žluté a blánitá křídla kmitnou se vějířem duhy. Bzučení její jest sebevědomé a veselé. Lítá tak rychle a pohyblivě. Prolétá všemi kouty, zmizne i v zastíní koutu, zpět se vyšvihne, zarejdí a sedne právě na zlacený, titul knihy v otevřené skříni. Líbí se jí tu a nechce zpět ven. Bzučení utichlo, a jen se ještě nepokojně chvěje.

Mladý muž stopuje jí vytrvale. A jak vosa zapadla do skříně, rychle vstal, přivřel skříň a otočil klíčem.

Vosa nepozorujíc svého zajetí sedí pokojně; hoví si svým rozestřeným tělem, jemná plsť se na ní chvěje, pozvedá své tlapky a pozorně otáčí svou hlavičkou. Bzučení její jest nepatrné jako tichý šelest. Pojednou vzletné, udeří na sklo a odrazí se, udeří opět a hněvivě mocně zabzučí. Posadí se na sklo a plazí se po něm na všechny strany, přitlačuje hlavu ke sklu a diví se asi, co to jest, že vidí tím ven a ven tím přece nemůže.

Pojednou zle se rozjitří: uhodí do tabule, smekne se po ní, zlobně se třepetá a bzučí při tom s takovou pronikavou silou, že až podivné jest to mladému muži; jest v tom znáti vášeň, rozjitření, zlobu i hněv. Jak ráda by vpíchla žihadlo svoje do té skleněné hmoty, a zdá se, že zrakové její tečky právě se dívají na mladého muže, nabíhají žířícím leskem, i s hlavičkou chtějí se ponořiti do skla a jeho snad sežehnouti, kdyby to nebyly právě jen zraky nepatrné, směšné vosy. —

Po nějaké chvíli se upokojila, ztišila a zalezla mezi knihy. Právě tak vyzuří se člověk v žaláři a ptáče zvykne svojí kleci. Bzučení její, dříve výbojné, změklo, zdusilo se, a ševelí již tiše a skoro žalostně.

Brzo to omrzelo mladého muže; zapomněl na vosu. Vrátil se ke svým neveselým podnětům. —

Dnes v noci byl nepokojnějším než jindy. Byla noc dusná a sotva se Ochladila. Pojednou k půlnoci zaslechl skřípavé znění ze skříně, jež zprvu nesmělé, nabývá sil nočním tichem, jest již táhlé a ostré a přechází v jiný ohlas. Mladý muž vzpomněl si na vosu; probudila se asi a dobývá se ze skříně. Jest cosi rmutného v tom. Mladý muž rozsvítil a zpozoroval ji přisedlou na sklo a usilovně pracující; třepetá se, z místa se nehýbajíc, a žluté její kroužky jsou za světla špinavě bílé. Bzučení její pozbývajíc zatím drsné ostrosti podobá se spíše žalostnému hučení, a mladému muži připadá, že stává se zoufalým vzdechem. Zamrazili ho, zhasl a zapotácel se na své lůžko. Pokoje však nedochází; slyší stále zoufalý křik vosy… ano, přirovnává to ke křiku. Bůh ví, jestli se ještě vosa ozývá, čili nic, ale v jeho hlavě to zvučí jako zvon, třeští to, závratí ho omamuje a již déle snésti to nemůže. Vzchopí se kvapem, zalomcuje skříní, a šustivý ruch padajících knih udusí křik vosy. —

Té noci se již vosa neozvala.

Den nepřinesl churavému úlevy; vstal na smrt unaven, za krátko však ulehl opět. Dívá se upřeně na podlahu, po níž se plazí jitřní zásvity. Pomýšlel sotva na noční vyrušení; bylať jeho duše zabavena spoustou zcela jiných dojmů z nitra se rodících.

Den rychle pokračuje. Jest po poledni a slunce stojí nejvýše. Zážeh ]cho jest nejmocnější a v pokojík snáší se jeho žhavé záře tak hustě, že vzduch skoro se jí kalí a přechází v žhavý mléčný rmut nepohnutě stojící. V tu dobu vyšel ze skříně známý vrštivý táhlý hlas vosy, a ji samu lze zříti u klíčové dírky a snažící se po východu; jest jaksi mdlou i ve svém ozvu i ve svých pohybech, jež zdají se býti zvadlé a nejisté. Stalo se také, že se smekla se skla a padla dolů mezi knihy.

Mladého muže napadlo, aby jí otevřel. Zmocňovala se ho zřejmá lítost nad její zoufalostí a nemohl si vysvětliti, proč vlastně ji zavřel a proč již dříve svobody jí nedopřál; jest venku tak překrásně pod opojným nebem červencovým. A již chtěl otevříti dvéře i okna. Zavrávoral, mrákoty sehnaly se mu k hlavě a div neklesl; pohlédl ven, změřil své nevlídné kouty, podíval se do zrcadla… a osud vosy byl rozhodnut. Pomyslil si: trp a zoufej, jako mně jest činiti, a neotevřel. Jistý stupeň zlomyslnosti se ho zmocnil, lze-li výrazu toho užiti, ostatně v příštím okamžiku zapomněl již na všechno.

Vosa zalétla do skulin a více se neukázala.

V samý podvečer za hlubokého ticha, za velemocného vedra, jež se neschladilo a takřka padá z rozjítřené oblohy krutě tížíc zem, za toho tišivého pološera v pokojíku zahájilo se ve skříní přejemné šelestem, jako když pavučinoví se třese vzdušným proudem; jest to jako tenké bzikání a provádí se chvěj ným řinčením skla ledva patrným.

Mladý muž pohnul se na lůžku. Působí to na něho zprvu konejšivě. Poslouchá napnutě tichý šelest. Brzká však změna zaplašila konejšivý úklid jeho duše. Zdá se mu, že znění ve skříni zaměnilo se v tlumenou kvičící hádku a soudružné řinčení skla jest zřetelnější. S přibývající tmou sílí se ozev vosy, jen že vysoké, nepříjemné tóny snížily se k dunivému volání.

Mladý muž lapá takřka nesrozumitelnou mluvu vosy, a ty tvrdošíjné, urputné zvuky zdají se mu být již nepřirozený; jako by nevycházely již ze skříně, ale rodily se ve vlastním jeho nitru. Sešoural se s lůžka. Rozsvítiv pátrá po vose. Po ní není paměti: zmizela, zapadla. Tu chvíli zamlčela se, snad se lekla světla, snad vzhledu mladého muže. Týž jest docela změněn; šedé skvrny v obličeji zrudly a celý obličej hoří plamenem; zornice se rozšířily, zelenavě naběhly; rty se mu chvějí, ruce činí bezúčelné pohyby, a jemu samému jest velká, trapná zima.

Za večerem přikvačila noc ovzduší pustého a hluchého. Obloha jest žlutošedá a nehybná, bez lesku a hustě zkalena. Jest bezhvězdno, spíše se zdá, že zvláštní obrovité vlny hýbou se na nebi. List se nehýbe, vzdálené hučení jest patrné a ob čas se modravě zašeří chmurovitý val. Podobně na opačném kraji oblohy zašeří odpovědí siný svit. Tesklivá, hluchá tma.

Mladý muž stojí uprostřed pokojíku jako temný stín. V tom tichu, jakoby nové smělosti nabyla či vzrostlo její zoufalství, ozvala se vosa, jiného rázu dodavši mluvě své. Ano již vřeští a točí se ve svém vězení a sklo samo řinčí, jakoby na ně dopadal příval krupobitný. A vše zamění se náhle v živý chřest, jakoby oheň trávil cosi živého. Mladý muž domnívá, že vosa sedla do jeho hlavy a zde prostřed provádí pekelný svůj rej. Stín jeho počne s hýbati po pokojíku, ruce křečovité sevřou roztřenou hlavu, smýkají se po její temeni, leč pronikavý chřest neustává. Mladý muž volá jméno Boha, leč slova jeho jsou pouhým šepotáním oproti třesku zajaté vosy — —

Po celé obloze zazářil siný blesk a jemu v zápětí zřítilo se temné rachocení. Rachocení bouře jest přímo lahodné oproti reji démonického hmyzu. Pobíhající mladý muž náhle se zastavil, utkvěl na podlaze a připadá mu, že vznesl se do obrovské výše a pod ním zeje bezedná propast plná blesku a křiků vosy.

Bouře postupuje. Nebesa se otvírají a chrlí na zemi blesky a déšť. Mladý muž se vzpamatoval a hledí ven: připadá mu ta těžká upíci tma jako nekonečné rozkvašené bahno, po němž těká fosforový přísvit. A co venku se děje, jest ničím oproti dějům, jež nyní přihlásily se k platnosti v jeho duši. Máte je slyšeti a nenaleznete pro ně výrazu. To jest celé peklo, co plní jeho hlavu. Posupnost a běsná zloba tají se za vřeštivým chřestem vosy a na mladého muže snáší se nevýslovná hrůza.

Mocný blesk vzplál na převalujících se mračnech ; modrý zásvit dlouho se drží v pokojíku. Za jeho omamného světla podíval se mladý muž na skříň očima, jež ]sou cele planoucími zřítelnicemi. Na skle sedí obrovská vosa, zcela jiná, než kterou byl zajal. Zrakové tečky jsou žhavými uhly a žluté pásky metají plameny. Chlupaté tlapky otírají se pošklebně o hrubá křídla a žihadlo její proniká sklo skrz na skrz. To jest příčinou šíleného znění ve skříni. Mladý muž se rozkřičel. Těká zraky, nevěda kam je hrůzou upnouti. Tam v koutě stojí sekera. Popadnuv ji jediným skokem vrhne se ke skříni a prudkým vzmachem udeří na místo, kde hrůzná vosa provádí ďábelské své kejkle. Sklo se sesypalo na zem s řinkotem. A po té ráně znova bije mladý muž, tříská a bije a na strany se rozmetají knihy, třísky a sklo.

Bouře provází jeho počínání. — —

Nevěřím, že všeho toho příčinou byla nepatrná směšná vosa, jež mrtvá a suchá ležela mezi troskami skříně a knih.