Dojmy z přírody a společnosti/Matka

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Chorá jabloň	Matka

Údaje o textu
Titulek:	Matka
Podtitulek:	Příběh ze ztracené vsi (1891.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 201-251. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jsou místa, jež zdají se stvořena jen pro chudé. Jen kdo navykl práci do úpadu a při tom spřátelil se s myšlénkou, že mu za to nekyne žádná odměna jiná než právě ta skýva na zahnání hladu, volí si je za pobyt svůj. Z lidí zámožných a pohodlných neusadil by se tu nikdo.

Takovým místem jest skupina několika ubohých baráků pod horským výběžkem Lezínem. Obyvatelé té vesničky netroufali si ani dáti jí jméno samostatné; říká se o ní prostě: »jdu spod Lezín«, byl jsem »pod Lezínem«.

Podlezínem nebylo vesničkou svéprávnou. Podlezínští dlouho nevěděli, kam patří politicky, a také jim na tom nezáleželo. Až jim jednou řekli páni, že přináležejí obcí tam a tam, a bylo zase dobře. Tím méně měli Podlezínští vlastního kostela. Lidé se jim posmívali, že nemají ani svého Pánaboha. Buď chodívali do kostela do sousední vsi asi hodinu vzdálené nebo do nejbližšího městečka as dvě hodiny vzdáleného, jak právě měli příležitost či jaké měl kdo jiné záležitosti kde k obstarání.

Až jím zase vzkázali páni, kde se jen bude pro ně křtíti, oddávati a pochovávati, a bylo zase dobře. Ani své hospody neměli. Jednou do roka, když se tak domýšleli, že v ostatním světě slaví se posvícení, vypravil se někdo do městečka s trakařem pro vědýrko piva a to vypilo se v nejprostrannější zdejší světnici při tanci za zvuků jediné harmoniky. Poznamenati sluší, že na ten den změnili také svůj jídelní lístek; sestával jindy z kysela a brambor nebo k vůli nepřejedeni z brambor a kysela, na posvícení však vařila se sladká ančka a pekl vzácný jahelník, k čemuž napekli si někde i koláčů mrkví nadívaných. Zlomyslní lidé z okolních vesnic, kteří vůbec z Podlezínských rádi třepili si posměch, vyprávěli, že někdo v roztržitosti chtěl takovým koláčem zamazati kamna, jež začala právě kouřiti; patrně se domýšlel, že to je placka mazačské hlíny. Co se týče obyvatelův samých, netřeba mnoho vyprávěti. Bývají z pravidla postavy tuhé, zavalité, mají zarudlou pleť a jejich vlasy jsou zažloutlé; řeč pak jest krátká, houhavá, vše na polo jen vyjadřujíc a ráda v úslovích se pohybujíc — lid ten vůbec abstrakcí nemiluje a ponětí svá shrnuje v taková úsloví. O Podlezínských děvčatech může se říci jen to, že mají široké kyčle a docela se líbí tamějším jonákům, ač okolní svět říká, že pod Lezínem sto holek sto chyb. Ženy provdané byly pak pověstný svou nábožností a hašteřivostí. Zmínkou konečně, že Podlezínští v létě zdělávají svá kamenitá políčka a v panských lesích pracují o dříví a vysazování, začež mají dovoleno nasbírati si roští pro svou potřebu, dále že v zimě vyrábějí se tu houfně kalmuky, hrubé to tkanivo z bavlny, doceluje se jakýsi obraz o životě pod Lezínem. —

Tomu odchovanci moderní kultury, který by zvolal: »Ne, v této díře nelze vydržeti!« připomínám, že jednak ho sem nikdo nezve a kdyby i nakrásně přišel, vysmála by se mu celá ves; jinak není téměř pamětníka, aby se kdo z pod Lezína byl vystěhoval. Kdo se tu narodil, zase tu zemřel, pokud nebyl zabit na vojně, jak stalo se dvěma odtud v poslední vojně, či jinak nezvyklým způsobem nesešel se světa, o čemž proto nutno se zmíniti, poněvadž přede dávnem jednoho zdejšího oběsili; prý »příliš volně si ve světě vedl«, ale není radno rozpovídati se o tom před někým z pod Lezína. Jiný pak, jenž přiženil se kamsi do kraje, umřel za nedlouho stejskavkou.

A co víže ty lidi na ten drsný, ztracený kout, co sžírá je v cizině tak mocnou touhou po něm, že až z toho umírají? Kdož to ví, kdož z našinců to může pochopiti. Ano, opravdu ztraceným koutem test toto místečko chudých, takořka světem o sobě v tom velkém božím světě ostatním. Ale ne všechno zvíš od lidí velkých, třeba časem zajíti i do míst podobných…

Pod Lezínem žila mladá žena, patřící dřevaři Makovičkovi. Ta valně lišila se od ostatních žen zdejších. Byla sice právě tak chudá, prostá a nevědomá jako ony, avšak mysl její byla jiná, zádumčivá, těžká. Již pouhým pohledem bylo lze seznati tu dusí zvláštní z její bílé, na venkov až příliš bílé, takořka průzračné tváře, z jejích očí s leskem jako perleť měnivým a s pohledem nepokojným, i z jejích popelavých, jako hedváb jemných vlasů (proti všemu zvyku pod Lezínem, kde jak zmíněno panovaly vlasy žluté a jako hříva tuhé). A promluvila-li svým zpěvným, steskem a bázní prochvělým hlasem, byl to zas jen ohlas téže duše podivné a vznícené.

Snad právě pro tuto povahu, poněvadž jinak příčiny nezavdala, bil ji často její muž a bil ji náramně. Byl to opilec, srdce krutého, člověk vysoký a štíhlý, jenž po většině v zimě i v letě v panských lesích dřevařil. Sousedky zato velice si Makovičkové vážily. Jejich cit jim pravil, že to není žena jako ony, že jinak cítí a myslí a ještě myslí, když ony již dávno neuvažují, zkrátka že má něco při sobě, co ony nedovedou vysloviti ani posouditi, ale o čem vědí, že jest to něco pěkného, ušlechtilého, hlubokého. Ano, měly pro ni úctu a účastenství, vypomáhaly jí často a mezi sebou ji velice litovaly; ne snad proto, že byla od muže bita, bylyť ony bity také podle zvyku pod Lezínem vládnoucího, ale ve svém přirozeném smyslu pro její neznámý žal.

Ze svého manželství měla jediného hošíka. Ač čítal již sedm let, věk to, v němž jiní hoši pod Lezínem podobali se jadrným dumlíkum, byl útlý a křehký jako šťavelový květ. Jen zřídka se smával, s ostatními si nehrával, jsa vždy smutný a tichý právě jako ona. Tytéž měl oči, tytéž líce, týž hlas s oním tichým nářkem — právě jako matka. Lidé z pod Lezína, mluvilo-li se o něm, říkali: »Pánbůh se při něm nepozastavil,« či »Není do tohoto světa« a jinak. Ale tyto výroky nevztahovaly se pouze na jeho útlé, slabé tělíčko, pořád ohrožené, pořád nemocné, všem zlým vlivům přístupné, nýbrž na něco ještě jiného. Bylť ubožák — Toníčkem ho dala pokřtíti — stižen také jistou vadou smyslo- vou. Nedovedl, jak by se asi mohlo říci, posouditi některých prostorových vztahů; když nedali na něho pozor, šel ku příkladu, šel a jakkoliv bedlivě se třeba díval před sebe, spadl do nejbližší, sebe patrnější jámy, jež se mu v cestu právě naskytla, jakoby ji neviděl, o ní naprosto nevěděl, a že bylo pod Lezínem mnoho děr a roklin, jako v předhoří vůbec, byl potřebí tím větší na něho ostražitosti; někdy zas předměty sebe vzdálenější na samém obzoru zdály se mu skoro na dosah a stávalo se, že když pobyl někdy přec mezi hochy, říkával jim, že dohodí kamínkem »až támhle«, naznačuje ony vzdálené předměty. Měl i jiné návyky lidí s duší chorou; z ničeho nic strhl se stěny hodiny; přišel-li k nim někdo návštěvou, rád se přiloudil, aby mu potají vzal čepici a pověsil ji na nějaký skrytý hřebík, že nebyla potom k nalezení; jindy pak docela postavil se tichounce za záda hostova a se zálibou prstem objížděl po švech jeho kabátu. Mnozí se proto velmi mrzeli, přičítali to hochově svévoli a špatnému vychování.

Rozumí se, že zvykem a neustálou péčí změnilo se mnoho, avšak mysl jeho zůstala vadnou vždy. Leč v jiných ohledech byla to dušinka až příliš rozumná a prozíravá na svá léta, a s příchylností neobyčejnou ke všemu, od čeho jiní se odvraceli či vůbec čeho si ani nepovšimli, ať to již bylo prosté kvítko, ať mrtvý brouček, ať neúhledný oblázek v hromadě kamení; se vším dovedl se dlouho, neúnavně obírati, často pak při tom se mocně vzrušil, snad jakýmsi náhlým poznáním. Konečně měl chuďas ještě i zavázanou nožičku, jakkoliv nebolela a běhati, vlastně kulhati mohl s ní po libosti; matka pobyla s ním u doktorů, což stálo mnoho peněz, u žen, jež znají prostředky pro vše na světě, dala ho zaříkávati, nosila ho k zázračným pramenům, činila všechno možné — ale nožička si nedala říci a bolavěla dál. —

Jakési podivení může vzbuditi, že jeho druzi, vyskytl-li se někdy mezi nimi, nijak ho nedráždili, nepošklebovali se mu, nečinili mu žádného příkoří, jak stává se z pravidla, pudem téměř, jímž jeví se snaha vyloučiti od sebe všechen odlišný živel. Spíše chovali se všichni k němu mírně, skoro něžně, shovívavě a v jelio přítomnosti nepočínali si nikdy tak nevázaně jako tehdáž, když nebyl mezi nimi. Podléhali mimoděk vlivu, jenž nedá se naznačit, jejž ale každý ucítí u přítomnosti něčeho, co není nám docela jasno a co lepší, hlubší jest nás. Totéž dětinné účastenství měli s ním zbujní ti hoši, jako staří s jeho matkou.

Podobně Makovička, otec hošíkův, ten opilý surovec, který ženu do bezvědomá dovedl zbíti aneb slovy týrati ji až ku křečím, ač zřejmě chlapce nenáviděl, přece mu neubližoval, třeba že jevil začasté k tomu chuť svými pohledy, drsnými slovy, svým nevražením a nevšímáním; bál se ho jaksi, vyhýbal se jeho smutnému pohledu, ano nevolno bylo tvrdému muži u přítomnosti slabého dítěte. A svou nelásku i mrzutost osvědčil zase raději na své ženě.

Proto, že nesahal na Toníčka, odpouštěla mu žena všechno, ač bylo mnoho k odpouštění, jmenovitě, čím právě na ní se proviňoval. Byla by se mu však také postavila na odpor až do krajnosti, s celou vášní a odvahou, jíž byla schopna, jednalo-li se o její dítě. V tom ohledu znal ji muž i ostatní ji znali, což neméně přispělo k ochraně choré bytosti. Svého Toníčka v pravdě totiž zbožňovala, není-li to ještě málo k označení její neobyčejné lásky k němu. Byla to láska chorobná, pobouřená, vždy na stráži ve snu i bdění, vždy hotová vypuknouti v pláč, stala-li se jen zmínka o jetím Toní- čkovi, pokaždé jatá úzkostí, jakmile jen na okamžik ztratila ho s očí, a radostí a plesem vzrušená, nadšená, měla-li ho u sebe.

Podivná to zkrátka láska u takové chudé ženštiny, podivná právě tak jako bylo u ní všechno ostatní, jakás podoba toho, co jevívá se u kvočny, jíž zachovalo se jediné kuřátko. Leč výsměchu nezasluhovala a sousedky jí za zlé neměly, třebas i dokládaly, že dělá s tím děckem jako s májovým máslem, a na lidi chudé že se to nepatří. —

Avšak také těžko a hříšno jest vymlouvati něco podobného. Kdož vystihl všechna dmutí a hnutí srdcí lidských, aby je mohl souditi? Kdož rozumí srdci mateřskému, aby mu chtěl klásti mez, kam až má milovat? A při děcku chorém jest to vždy otec, jenž od něho se odvrací jaksi rozumem počítaje, kdož tedy jiný má zůstati při něm, je chrániti, je zachovati, než právě matka? Ta pak, jakoby mu chtěla nahraditi ústrky přírody — v tom ona sama považuje se za vinnou — obětuje se pro ně celá, žije a hyne ve svém dítěti. —

Po celé dny musila Makovičková do úpadu pracovati, aby uhájila živobytí. To, co vydělal muž, daleko nestačilo, neb to strávil skoro sám — rád hrál v karty a v kořalně dovedl vyseděti od rána do večera. »Je to tvý,« odbyl ji vždy hrubě, jestli někdy zažehrala, že hoch toho neb onoho postrádá a on ničím nepřispívá; o svých potřebách a přá- ních se nikdy nezmínila. »Ano, je to mý,« - praví- vala zaníceně, »a dovedu si ho ošetřiti.« —

Pro hocha a pro ni musil tedy vydělati stav. V létě sedla k dílu, jakmile se rozednilo. V zimě pak začínala při olejovém kahánci, ve světnici nevytopené — byloť ještě záhy na připravení snídaně —, v salup zahalena a přes to mrznouc. Při témže čadivém kahánci, jednotvárně a smutně na drátě se klátícím, prádlem jako plstí pokryta a za téže pronikavé zimy ve světnici, vydržela pak třebas byla půlnoc a bylo-li zle, lkávala někdy celé noci.

Jen tak byla s to zdělati jeden kalmuk za tři, čtyři dny, za nějž dostala pak okolo 80 krejcarů. Při takové mzdě třeba úzkostlivě počítati, každý krejcar má své místo již dávno napřed určeno a pořád na všechno se nedostává. Zvlášť ty zimy byly trudné; v létě bylo poněkud lépe. Tu vybylo jí po práci za stavem vždy ještě něco chvil na skopání záhonu políčka a na ošetření jedné kozy s vemenem až na zem a s franclaty pod krkem. Tato věrná, skromná pomocnice chudých zásobila ji za to mlékem a sýrem a jednou do roka kůzlaty. Jaká to již úleva a radost pro chuďasa!

Při práci sedával hošík na překlance podle ní. Po celé hodiny se díval na rychlý přemet člunku a zase schoulen na zemi u nohy stavu hrál si s barevnými pasmicemi anebo zahloubal se v měniivý proklad podnůžek. Mladá žena zabloudila k němu zrakem každé chvíle, takořka ho s očí ani nespouštějíc. A při každém pohledu úsměv se protáhl na jejích povadlých rtech a s novou chutí pokračovala pak v práci. Jindy zahleděla se naň jako ztrnulá, při tom hloubily se, státi zůstávaly její oči, jakýs široký lesk utkvěl na nich, její líce začaly se rdíti, prsa prudce oddychovati a volněji a volněji hýbala ruka bidly, až docela je zastavila a člunek zarazil se kdes uprostřed osnovy. Tak vytrvala někdy velmi dlouho. Pak slezši najednou s překlanky, sklonila se prudce k hošíkovi a jala se ho líbati se zbouřenou, neukojenou vášní. Až jakoby se znenáhla vzpamatovala ve svém vzrušena vrátila se s povzdechem ku své práci. Stav pak jen třískal, aby dohonil, co zmeškal.

Podobně za časných jiter a pozdních večerů, kdy hošík ještě vyspával aneb na noc již dávno ulehl, nedalo jí to a každé chvíle vyvstala od stavu přihlédnout s kahancem v ruce k jeho postýlce, kdež ve tvrdém spánku choulil se pod hubenou peřinku. Jaký to pohled a jaký cit v tom pohledu! A vynadívavši se, pokaždé měla co upraviti, pokaždé nachýlila obličej nad jeho čílko ke vzdušnému polibku, pokaždé vstoupily jí slzy do očí…

Že byla ke všemu sama, an muž celý týden domů nepřicházel, jsa za prací v lese, musila i sama s dílem, když zdělala. Tu brávala hocha obyčejně s sebou; nebyla by ho nikomu svěřila. Buď ho vodívala za ruku, buď ho uložila do nůše na kalmuk anebo ho vezla na trakaři, po případě na sáňkách.

V domě faktora v městě posadila ho někam do koutka v síni, s prosbou mu přikazujíc, aby se s místa nehýbal, co se bude přijímati. Byla by ho nejraději vzala s sebou do vnitř, avšak bála se, protože faktor na to bručíval. Leč vybíhala z přijímárny, jak jen mohla, dohlédnouti naň, jenž tu způsobně sedával jako nějaká soška, s týmže pohledem na jedno místo upřeným, s touž nehybností, s týmž němým údivem; a vracela se, když již s křikem se po ní sháněli.

Když pak skončila všechny svoje záležitosti, to jest trpělivě vyslechla všechny příkazy faktorovy i vyhrůžky srážkou, nebude-li zboží v pořádku, když pak vydána jí byla »forota« a vyplacena mzda, stavěla se s dítětem u nejbližšího kupce v městečku. Koupila nejdřív nejnutnější zásoby pro domácnost a pak ze všech tam vyložených pokladů, pamlsků a cukrovinek ve sklenicích za pultem mohl si hošík vybrati, co jeho srdéčko ráčilo — a pokud stačil krejcárek vždy na to ze mzdy určený. Bylo toho málo i dosti.

Při zimních nepohodách, při mrazu a vánici musila konečně hocha přece nechati doma. Svěřila ho nejbližší sousedce. S jakými prosbami a naléháním to učinila a jen s pevnými sliby se strany sousedky šla bez něho. Znaly jí sousedky již v tomto ohledu a trpělivě jí vyhověly. Spěšně hnávala se zpátky z městečka. A cestou steré domněnky nepřestávaly ji sužovati, dokud zas nespatřila svého Toníčka. Tu počínala si jako psík, jenž nalezl ztraceného pána, a na pamlsky za ten krejcárek, rozumí se, že nezapomněla, bez nich by se byla nevrátila. Podivná to věru láska u takové chudé tkalčinky. — — —

Tak žila ode dne ke dni. Pořád sama jen se svým Toníčkem. Jen v sobotu, málo kdy v týdnu, pozdě v noci vracel se domů její muž. Těch sobot se bála. Skončily málo kdy bez ohyzdných výtržností se strany mužovy. Přicházíval s klením a hrozbami. Ani se neozvala ubohá žena úpíc na lůžku. Jal se ji pak obyčejně bíti, z jakési záliby, ze zvyku, proklínaje ji a celý svět. Ona se nebránila, jen vstavši zašla někam do kouta a do rukou si hořce zaplakala. Jestliže muž počínal si příliš divoce, bála se jen, aby hoch se neprobudil; znala již, jak pak chudas vyskočí z lůžka a za pronikavého stkáni zavěsí se opilci za nohy, křičí o maminku a upadá pak v jakýs křečový záchvat. Prosívala tu, spínajíc ruce k mužovi: »Mne třebas zab, na místě zab, jen přestaň řáditi a hocha ušetři.« Byl-li však muž příliš napilý, nic nepomohly zoufalé její prosby. »To ti neudělám, abych tě zabil najednou — řemenů z tebe nařezám, pomalu tě ubiju — i s tím zmetkem — však já vás už oba spravím —« jal se pak ještě více zuřiti. Musila pak často, hocha s těží uchvátivši, utéci se k sousedce, dokud se surový manžel nevzpamatoval. Ano, o sebe se nebála, vše by byla snesla, ale šlo jí jen o dítě. Byly to často hrůzné, spustlé výstupy; jako mučennice trpěla, leč nikomu si nikdy nestěžovala. Bývala proto raději i s hochem vzhůru do té doby, až přišel. Za světla, vida je bdící, neodvážil se tak daleko. Pak obyčejně vrhl se zrovna na lůžko a ihned usínal.

Bylo v létě.

Pod Lezínem v letních měsících práhne neobyčejně. Snad proto, že mají slunci blíže než v údolí, jak sami si chválívají. Bývá mdlo za dne, stráň je rozžhavena, vedro po ní takořka stéká a ani ve stínu nebývá chladu.

Překrásné však bývají večery. Lidé tu vycházejí před své domky, vesměs do údolí obrácené, a dlouho do noci vytrvají na zápraží. Jest to jediná chvilka klidu za celý den. I jejich prosté duše poutají se obrazem uspané přírody, i v nich vyznívá něco, čeho sic nevystihují, čím však dávají se ublažiti, popřávají volnosti rozpínavým citům a rádi zapomínají na trudný, těžký život svůj. Sedí tak tiši, zaujati a jen šeptem si vyprávějí.

Byl takový večer.

Také Makovičková vyšla si s hochem na záhrobeň. Posadila se na dřevěný práh, lokty se vzepřela na kolena, hoch posadil se vedle, hlavou se k ní tiskna. Tak dívají se před sebe …

Kraj se splynulým obzorem hloubí se pod nimi; zdá se téměř, jakoby se propadal ve ztemnělou prostoru. Jako něžný příboj vzdušných vln zaléhá sem z dola vlaho neviditelné, objímavé a s vrcholu Lezína sesouvá se mírný chlad s opojnou vuní modřínových lesů. Tiché páry, které volně po stráních se šinou, vyšeřují mléčným přísvitem. Skupiny chmurných jív, jež v předhoň nejraději se sázejí, zdánlivě přikvačily k samé vsi: nastavěly se těsně do kola a jakoby jen zpola vyvstávaly nad zčernalou zem; vyvstavše totiž, jakoby zase zpátky byly zvábeny v temné lůžko své. Tajuplně z meze vyhledá hromada kamení; vozová cesta, široce proběhnuvši středem vsi, odplazila se náhlým obloukem do polí a tam zmizela; a pole sama, širá a pustá v noční tmě, tím matným zábleskem, jenž dosud na nejzazším kraji na nich utkvívá, jaksi se do zadu ohlížejíce, zdají se kvapem, do nekonečna ubíhati oku v ně se nořícímu. Zíta, všady po nich rozběhlá, ten boží vezdejší náš chléb, splynula nyní v nepřehledný táhlý chomáč, již zrajou, ve dne v noci zrajou, jak hlásá zvláštní vůně i nevystihlý šum z jejich útrob. Blízka jest sem obloha s hvězdným útajem, na dosah plynou šeré obláčky. Jsou to večery nevýslovné, tajemné. Kdybyste pobyli pod Ležmém v takové chvíli, naslouchajíce volání chřástalúv, oddávajíce se přesladkým steskům pěnic, jež bdí tou dobou celou noc, nazírajíce pak v daleký údol na bludice světel, jež se ztrácejí a nově vynořují, majíce konečně v tomto kousku pod samým nebem ke komu se přituliti — pochopili byste již, co že může člověka upoutati také sem…

Pozdě šli spát. Nejprv uložila hocha; s jakou péčí a láskou to učinila ubohá žena! Poznamenala ho křížky na čelo, pod hlavou mu urovnala podušku, slabounké nohy mu peřinou obložila a dýchala mu pak na prsíčka, až se jí zdálo, že hoch již spí. Postála po té ještě chvíli nad ním a požehnavši ho, začala se sama připravovati ke spaní Pokleknuvši konečně před hrubý, začmouděný kříž podle stavu — práce a zbožnost tu sousedí — oddala se noční modlitbě, tomu úpění chudých, jež z nejhlubšího nitra vycházejíc, neobmezeně, z plna, se všemi strastmi, jichž jest tolik, a se vším blahem, jehož je tak málo, vkládá se ve vůli svrchovanou. Mají chudí lidé zač se modliti. —

Po vykonané pobožnosti plížila se po špičkách znovu k dětské postýlce, aby tam naposled na- hlédla a se pokochala. Ale ještě neodešla, když ozval se proti ní hošík s hlavou z peřinek vztyčenou: »Co jsi to dělala, maminko ?« — Udivena pohledla naň: »Modlila jsem se, Toníčku,« odvětila nejistě. — »A co je to modlila, maminko ?« — Stala se rozpačitou. »Je to prositi Pánaboha,« odvětila za chvíli, »za všechno dobré; když je člověku zle, vzývati ho za přispění, a je-li mu dobře děkovati mu za to … ale jen už spi, Toníčku !« — Hodí se zamyslel, hlavu do peřin neuloživ. »Proč jsi mě teda nenaučila modlit?« tázal se za chvilku s dětskou výčitkou. Bodlo ji k srdci. Připomněla si, jak již samy sousedky jí mnohokráte vyčítaly, proč že hocha dosud nenaučila modliti se: že jest to hřích a při nejmenším zkoušení Pánaboha, jenž najednou, račiž to vsak odvrátiti, může si hocha povolati, a co čeká naň pak, když nepoznal ani svého Pána — jak soudily ve své přísné zbožnosti. Tehdáž vždy to omlouvala jeho churavostí, zdálo se jí, že by tím hoch nějak trpěl, a stále to ještě odkládala. — Tu on se o to domlouvá sám. Připadlo jí to jako věštný pokyn. S chvatem, s nímž v úzkostech slibujeme nápravu všeho, z čeho nás právě svědomí kárá, učinila slib, že již zítřkem svůj velký hřích napraví: »Naučím tě, naučím, hochu můj!« vzkřikla vášnivě a pozvedla oči vzhůru. Zdálo se, jakoby ta slova neplatila za slib hochovi, nýbrž samým nebesům. »A budeme se spolu modlit—« zašeptal hošík snem již zaváděn.

Tu noc měla velmi nepokojnou. Probuzená jednou vina vzrůstala. S prodléváním na věcech, jež ji nejvíce děsily, shrnovalo se jí znovu na mysl všechno, co sousedky ve své pověrčivosti jí o té záležitosti namlouvaly. Zvláště ta možnost smrti — ubožák je tak slabý a chorý — jako příšera postavila se jí před oči. Takto štvána, slezla s postele a vztáhla chvějící se ruce nad dítě jako na ochranu; zadívavši se na spící obličej, zkoumala v něm každý rys, každý pokyn života. Spal sladce, klidné. Pokojnější vrátila se na lůžko a s novými sliby, že naučí dítě modlitbě, usínala… Tu se vzchopila. Ticlié zašimrání sluchu, jakýs noční zvuk ji probudil. Spěchala ven. Snad je to její muž, jenž někdy z nenadání přichází. Muž to nebyl, nebyl to nikdo Jen bílá mlha jako liliová chmýř zasahovala již k samé záhrobní a najednou vykřikli chřástalové sborem z luk. Třásla se, zmocnila se jí hrůza. —

A nepokoje, nejrůznější hnutí neodstoupily již od ní celou noc.

Ráno začala záhy pracovati. Byla klidná, jako by ani nebylo bývalo včerejších nepokojů, a jen její tvář jevila cosi tajemného, na něco pevně odhodlaného a již probojovaného. Při práci počínala si s neobyčejným spěchem; před polednem ještě stáhla se stavu. Šla pak s dílem. Poněvadž musila si hodně přispíšiti, aby ještě do poledne byla v městečku — odpoledne se nepřijímalo — poněvadž mimo to měla zdělaný vál, jejž musila vzíti s sebou, a zpátky bylo jí zas nésti plný vál, nemohla hocha vésti do městečka a zanechala ho dohledu sousedky. Byl jaksi teskliv a pořád chtěl jíti s ní. Nebylo možno a smuten poslechl. »Mlč, Toníčku, vrátím se brzo, něco ti přinesu, víš — a co jen přijdu zpátky, začneme hned s modlitbou —« do- šeptala snivě již na cestě a po něm se ohlédajíc — —

Den byl nesnesitelně parný. Slunce melo zvláštní rudý lesk, jímž bolavá, skoro sivá obloha zdála se jako promáčena a týmž pichlavým rozptýleným leskem prášilo se po šedých kamenitých stráních. A zvlášť sem, do úbočí Lezína, takořka stékal pronikavý znoj. Takové počasí bývá v horách kolem července. Lidé po polích starostlivě vzhlíželi k obloze. —

Sousedka Kocourková, ustaraná a vzdychavá stařena s bílými chloupky po obličeji, vyžínala mez a Toník Makovičkův, v ochranu jí svěřený, posadil se nedaleko pod bohatě kvetoucí šípkoví. Jiné děti trhaly si tu smolničky, lepíce si je do vlasů; mihl-li se tudy motýl, rozehnaly se po něm anebo honily zelenou ještěrku, jíž se tady nebojí jako slečinky.

Stařena byla nucena připraviti něco k obědu; zanechala žatí a zašla do nejbližší chalupy. Po chvilkách vycházela na práh ohlédnouti se po dě- tech. »Neštvete tak, kluci!« volala na ně pokaždé sípavým, mrzutým hlasem, ale spíš ze zvyku než z potřeby. Děti si toho ani nevšimly. Spatřivše zatím smýknoutí se slepáka, daly se za ním a chvíli jej pronásledovaly, až se octly na jiné mezi. Toník zůstal sám; nějaký zelený brouček ho docela zaujal. Stařena, nevidouc děti, volala na ně do dlaní. »Jsme tady!« ozvaly se jí zdáli, což jí dostačilo, aby šla zase upokojena po svých, co zatím děti za svou zábavou vylézaly po stráni výš a o Toníka se již nestaraly. —

Ten pořád měl ještě co činiti se svým broučkem ; pak to bylo něco jiného, co ho upoutalo, leč také to ho omrzelo a vběhl si do uličky mezi zralá žita, jež docela ho ukryla. Dostal se na výslunný palouk, zarostlý jestřábníkem. Zahrabal se do hromady třpytných křemenů, z nichž nejpěknější kousky nastrkal si do kapes. Pak uchýlil se do blízkého lesa. Hlasitý zpěv ptačí, vrchoviště vonných konvalinek, sladké jahody neustále lákaly ho hloub do lesa. Poskakoval si radostně, chorou nožičku vleká za sebou. Po chvíli takového bloudění po způsobu pohorských dětí, které vydrží beze všeho cíle probíhati lesy celý den, zůstal náhle státi a rozhlížel se dokola. Místo bylo mu neznámé. Tenkým hláskem zavolal jméno jednoho z dětí. Ale jen bázlivý típot sýkory se mu ozval. Na to postál ještě chvíli, ale když v odpověď jen vrána zavřeštěla, položil se na zem, skryl hlavu do mechu a plakal, Tím způsobem pláčou děti z přírody; jako by se to matce zemi chtěly vyplakati a pláčou skrytě, tiše, snad aby nikoho na sebe neupozornily; není toho třeba: pláčouť jen pro sebe, jak pláče opravdový, neumělkovaný žal. Děcko však brzo zapomíná, co ještě před chvilkou srdéčko mu svíralo. I hošík, jakoby byl zapomněl, že nemá u sebe maminky, že zbloudil a je sám, již bez pláče se posadil, protřel si uslzená očka, ruce položil podle sebe a plný údivu zíral před sebe. —- Nevyzpytatelná je dětská duše ve svém přemítání.

Lesní ticho, ústrašné a tajuplné, takořka zaléhalo v tyto končiny. Zelenavý, nehybný soumrak vznášel se mezi kmeny, ty splývaly do dáli v neprůzračnou, světla prostou stěnu, — známku to hlubokého lesa, a jen s dalekých vrcholů shledala denní obloha jako luzný vodní třpyt mezi rákosím. Zpěv ptačí zněl sem pouhým vzdáleným šumem, a jediné hlas kosův vynesl se někdy z blízka, ale sotva že zahlaholil, již zase zanikal, jakoby zpěvák se tu bál a na veselejší místa byl zaletěl. Však jakési temné dunění, jakýs tlumený šepot neznámých rtů či šelest mávajících perutí, zvuky nezbadáno a smyslům sotva k vystižení, jichž zdál se plný les, jež vyplývaly z útrob kmenů, ze země i s hůry — jediné tato lesní mluva neustala, provázela ticho a pronikala do duše …

Bez pohnutí, jako strnulý, vytrval zde hoch mnohé chvíle, z dojmů té ponuré tišiny vybrati se nemoha. Leč polehounku vracel se opět k sobě. Ruce zachruly se neklidně na zemi, jemňoučké rysy v obličeji začaly se chvěti, po očích kmital se trhavý lesk; pak hned zastřela je vláha jako rosa květný kalíšek a proudy slz vylily se bezmeškání. Se zaúpěním hrůzy před tou cizí mocí kolem, hošík prudce vyskočil a dal se lesem do běhu. Jeho úpěnlivé volání po matce zasmušile se neslo od kmene ku kmeni, z daleka přibíhala ozvěna, a podivný neklid, který lesem najednou se pozvedl, zdál se sdíleti dětský nářek. Pták mu skočil přes cestu, křoví se před ním těžce rozkývalo, se stromů sletělo několik plodů najednou. Jako psík, jenž ztrativ pána, po všem se ohledá, pořád čumák k zemi přikládá a nestihnuv stopy, s kňučením pádí dál, tak hošík, v pláči tona, pořád se zastavuje, vším se upozorňuje a shledav, že vše mu cizo, s novým nářkem vždy se odvrací jinam hledat maminku.

Dostal se tak na bahnitou mýtinu. Močál s černou hnijící vodou slil se do prostřed. Po krajích plaví se sliz, z hlubiny slídí směl, posupná vraní oka, jakoby vše napjatě pozorující, rozestavěla se při lesní straně a nad všechna suchá místa vynesla se krvavá okruží vrbek. Suché jehličí se topí v zející hlubině a nabubřený mrtvý hmyz plaví se zvolna od stonku k stonku. Bez vyrušení spí tu močál, mrtvo je v něm, říš to rozkladu. —

Hoch přestal křičeti a volati. S bázní zahleděl se v strašidelný kout a pak mimoděk začal před tím místem na zad ustupovati, s očí je však ne- spouštěje, protože se bál.

Tu nad samou zemí, jako zlý úsměv na lících, utkvělo ostré světlo a hned na to z hluboká zahřmělo.

Bylo se již dávno k bouři schylovalo. Avšak prve v lese, v těch místech jinakých dějů, jiných zvuků, světel a stínů, než ve světě ostatním, nebylo pozorovati ničeho. Plamenné vedro dolů nesestoupilo, zlověstný útvar nebes až sem neshledl, nic se sem z venčí nedostalo z těch zvěstí vzrušené přírody.

Z mýtiny se jeví všechno jinak. Zdá se, že hrozí bouře těžká, zlá. Z pod mraků v celých chomáčích vyplývá a tříští se žlutý, pichlavý lesk. Při samém obzoru, rozervaném lesním hřebenem, svítí ještě jalový, jako ze skla nastavěný mrak, ale kvapem ho ubývá. Bzukot skrytého hmyzu rozplynul se v dutý nářek a náhle, nějak na poplach, zavřeštěla sojka nad hlavou. Pod nohama suchý, sivý čilimník, na stranu se uchyluje, takořka syčí. A jakkoliv odnikud vichr nezavál, rozkývaly se šmahem lesní vrcholy.

Po prvním projevu bouře nastala chvíle hlubokého, mrtvého ticha. Byla to chvíle plná strachu a znepokojení, co se díti bude dál. Zmámen stál hošík před močálem po nenadálém tom výblesku a zahřmění. Zraky měl široce vytřeštěné, jakoby hleděl ve tvář příšeře.

Tu vyvalil se z lesa těžký, táhlý hukot, nikoliv opět zadunění hromu, spíš jakýs ústrašný výdech poděšeného vůkolí a lesní těleso, jako eben zčernalé, mohutně se zatřáslo. Pak vyblesklo hned po druhé a tak žhavě, oslnivě, jakoby žířila každá částečka vzduchu. Avšak nezahřmělo. Bouře je dosud daleko.

Hoch sebou škubnul, vykřikl. Zároveň z jakési zoufalé obrany mrštil po tam tom hrstí křemenů, jež měl v kapsách nastrkány, a již jako postrašené zvíře začal divě prchati. Směru nehledal; na vše zapomněv, jen tomu chtěl uniknouti, co hrozilo bezprostředně. Smekal se, klopýtal, trní i sučí chytilo jej za oděv. A stále ohledal se za sebe, jestli ono světlo a onen strašidelný kout nejsou mu snad v zápětí. Dlouho vydržel tak běžeti, jakoby jeho slabé tělíčko neznalo únavy …

Pojednou se strany zalétly k jeho sluchu dunivé rány seker. A také lidské hlasy daly se zcela zřetelně slyšeti. Hoch zůstal státi, a zvuky ty vzbudily v něm takovou útěchu, že vší bázně zapomněl a jeho srdéčko zaplesalo. Dal se zrovna k nim, tam najde jistě ochranu. —

Bylo to nedaleko, při vysokém, příkrém svahu. Les byl hluboký, v jakém dosud nepobyl; všechno zdálo se stopeno chmurnou, velebnou houštinou. Po svahu rozptýleno pracovalo několik mužů. Poráželi. Ten, který byl nejníže, osekával padlý kmen, výš podřezávali obrovskou jedlí a ještě dále jiný dobýval pařez. Půda byla rozervána, zdupána, všady se válely pohozené nástroje, na stromech visely části oděvu. Všichni byli zaujati tak svou prací, že si nevšímali ničeho jiného; nedbali hrozící bouře, jež zde v rokli byla dosud málo zjevná, ozývajíc se jen vzdáleným rachotem; pouze někdy do vrcholů zašeřilo, níže bleák dosud neprorážel. Ostatně trochu bouře takové lesní duchy příliš nevyrušuje; tím méně postřehli hošíka, pod svahem stranou stojícího. Jakkoliv radoval se před chvilkou při stopě života v té děsivé samotě, nyní při pohledu na neznámé muže úžilo se zas jeho srdéčko. Bázliv a nerozhodnut díval se zdola na všechno. Muže klestícího kmen, k němuž měl nejblíže, zvlášť se jaksi bál; i že mu byl nejblíže i pro jeho nevlídný zjev. Režná látka se záplatami o velikých švech halila shrbené tělo vysedlých kostí, kolem jeho krku byl ovinut žlutý pestrý šátek, jejž v horách nikdy nesnímají, a s nepokryté hlavy — klobouk odhozen byl nedaleko — čněly přes týl ježaté mokré vlasy. S třeskem odletovaly tříšťky od jeho pádné sekery … a při každé ráně přivíraly se oči chlapcovy. — Podobných zjevů, stejně oděni, stejně drsni byli ostatní, a jejich zamlklá činnost skoro příšerně -zračila se v této samotě. —

Povstal jakýsi ruch. »Padá« houkl v tom jeden hlas a na svahu muži se rozskočili. S velebou skácel se lesní velikán, ještě to praští, šumí vzduchem, ještě zem se chvěje… S úžasem hledí na to hoch, — hle! jak vytryskla vzhůru vlhká prsť, jak se ještě hýbe mocné dřevo, haluze zoufale vzpínajíc do vzduchu — a nyní dvé ptáčat s křikem úzkostlivým jalo se kroužiti nad slehlým vrchem! Jeden z dřevařů, se sekerami kmen obcházejících, mrštil po nich čepicí; ptáčata vzlétla s žalostným zatíkáním, až se hošík zachvěl. Muž pod svahem ledva ie sebou hnul při pádu stromu. Kradmo, v práci nezůstávaje, zkoumal okem položení, kmene, na čem dřevaři mnoho záleží, a se zálibou zabručel: »Má dost.«

Jednotvárná činnost začala znovu s dřívější zamlklostí. Lesem zatím se setmělo, vrcholy s přilehlými mračny splývaly v jedno tmavé těleso. Hodí se zahleděl před sebe v jakémsi otupení a ztuhnutí.

Tu mihl se mu do oka u samých jeho nohou pohozený klobouk dřevařů. Škublo mu tělem; opanovaly ho jeho směšné choutky, i za těch mimořádných okolností. Téměř jako automat shýbl se rychle po klobouku a šoural se s ním obezřele k nejbližšímu suku, při tom drvoštěpa s očí nespouštěje. Činil tak s vášnivou zálibou, jakou jeví choromyslní při svých zamilovaných hříčkách, ale zároveň se zřejmou bázní.

Najednou se drvoštěp prudce obrátil. Zalekl se, uzřev z nenadání neznámého hocha, o jehož příchodu neměl ani zdání; uskočil do zadu a pak rozezlen právě tím, že se tolik polekal, obořil se na hocha:

»Co tu čmejráš?!« Ten se jaksi vzpamatoval, schoval klobouk spěšně za záda a zmateně zůstal hleděti na drvoštěpa. Tomu byl ten upřený pohled nepříjemným. »Táhneš!« houkl znova na hocha, který se však s místa nehnul, pořád jako prve upřeně pohlížeje na drvoštěpa. »Potáhneš-li!« již opravdu rozlícen osopil se tento a dupnul hrozivě jednou nohou. Leč hošík pořád ještě se s místa nehýbal jako zmámené ptáče před hadíma očima a drvoštěp byl by si teď už jistě na zarytce dokročil, kdyby v tom okamžiku lesní temnotou nebyl šlehl blesk a zatřeskl hromový rachot. Rozezlená tvář mužova vzala na se pokorný výraz a on se poznamenal křížem. Zároveň spadly první těžké, roztříštěné krůpěje. Muž se ohledal po svém klobouku. »Přece jsem si ho sem položil —« zahučel si nevrle a pořád jej nenacházeje, pojal náhlé podezření proti hochovi. Zuřivě se na něho obrátil; za jeho zády něco postřehl. Ale také hošík, s drvoštěpa zraku nespustiv, dovtípil se, co hledá. Jindy za podobné příležitosti, když něčí jím zanesený klobouk nebyl k nalezení, tajuplně se usmíval a chorými posuňky dával na jevo, že něco ví.

Ale nyní nepočínal si tak. Jako psík, postižený při nedovoleném počínání, pro něž byl již druhdy trestán, schoulil se, skrčil ramínka a začal se třásti na celém těle Zároveň chvějící se ručkou podával muži klobouk. Ten, snad proto, že přestalo hřmíti, nabyl předešlé odvahy. Jeho šedé oči, nevlídně se zajiskřily. »Tedy krást jsi přišel ?« vzkřikl, domnívaje se skutečně, že má před sebou zloděje. Bez meškání se po něm rozehnal. Hošík pustil klobouk a vztáhnuv jako na obranu obě ruce před sebe, poděšen uskočil, nejdřív po zpátku a pak přímo utíkal, kam ho oči vedly.

Pod svahem byla jáma, jarními vodami vymletá a dále v rozervaný příkop prodloužená. Ji si drvoštěpové upravili a uložili sem různé svoje nářadí; měli tu zásoby jídla, láhev s kořalkou, oděv, dýmky, plecháč rudé barvy k označení dříví. a jiné harampádí pro své účely. — Hošík byl by se v ní možná octnul i při volné chůzi následkem té smyslové vady pro posouzení rozměrů; nyní poděšen, pronásledován, spadl do ní střemhlav, mezi ty zásoby, kořalku, dýmku i rudou tekutinu… Jako každý, jenž padnuv, bezděky se ohledá, vzhlédl nad sebe s očima plnýma zděšení a rychle, pevně je pak zavřel, jakoby zcela podával se osudu. Zapadl ještě trochu níž do povolivší vzepřené směsi.

Supaje přiběhl sem za ním drvoštěp. S úžasem hleděl dolů na učiněnou spoustu, pak no popadl vztek. Zrudnul v obličeji, sevřel pěstě, zaskřípěl zuby; a obrátiv se ke svahu, přiložil dlaně k ústům:

»He, pojďte sem, hoši, hleďte!« volal na ostatní, již zvědavě patřící dolů, a vkročiv sám do jámy, vytáhl z ní hocha, podávajícího se jako kus nu", ve hmoty. Nahoře jím zacloumal a drže ho pevně za kabátek, zpola ho vleká, šel jako naproti ostatním, ale zase v rozčilení se vrátiv, dovlekl hocha zpátky k jámě. »Podívej se… ty!« chraptěl, vztyčuje ho, aby viděl, co učinil. Pak znovu s ním šel proti svahu, nedočkav svých druhů. Hoch se nevzpíral a s očima stále zavřenýma chvěl se v surové ruce jako osykový list.

Muži jeden po druhém zatím se svahu scházeli dolů. »Co pak to máš?« zeptal se zvolna, jaksi nerad, muž nejdříve sem přišlý, s převislými víčky, což mu dodávalo divokého vzezření, jež ale tlumil líný výraz ostatní tváře. Jeho druh mlčky ukázal do jámy.

»A přišel krást —« dodal. Muž s převislými víčky podíval se na chlapce a zamlaskal. Prozkoumav mžiknutím šťákloví v jámě, vyňal odtud roztlučenou svou dýmku. Troubel byl přeražen a z malované hlavičky zůstaly střepy. Mrštil obojím na zem. »No, co s ním chceš?« zabručel. »Dej mu pár a ať jde —! Budeme mít nadělení,« dodal s obavou vzhlédnuv do výše. A o chlapce se dále nestaraje, spěchal do nedalekého houští skrýti se před bouří.

Starci, jenž zatím sem došel, náležel zánovní kabát, rozlitou barvou zcela zkažený. Žilnaté ruce mu klesly, vysedlá brada spadla mu na prsa při tom pohledu i dal se do bědování. Pak rozestřel si kabát před očima, mechem zas jej utíral, na všechny strany jej obracel a poznav, že z kabátu již nic nepojde, s novým nářkem popadl hošíka. aby se mu vymstil za nenahraditelnou škodu: nejdřív jím prudce zatřepal, a pak začal ho bíti, čím dál tím více při tom povykuje. Bylť to mstivý, žvavý stařec. Ani tu hoch nespět], zůstav němým a beze všeho zdánlivého pohnutí; oči měl pořád zamčené.

»To je ňáký zaryta —« prohodil nový příchozí, protáhlé, ohyzdné tváře, a zatím co stařec, výrokem tím znova popuzen, se slovy: »Však já mu —« ještě hocha bil, začal drvoštěp se žlutým šátkem okolo krku široce vykládati, jak hocha stihl při krádeži a jak se mělo všechno ostatní. A na novo se všichni rozlítili na ubohé dítě, jeden pro klobouk, druhý pro zkažený kabát, třetí pro zmařené jídlo, jež v hrnečku měl schováno.

»Teda zloděj ke všemu — ne, zloději se nesmí nic odpustiti horlil ohyzdný muž nejpozději přišlý a svým dílem přispěl také k týrání hocha.

Byli tak zaujati chlapcem, vlastně vzbouřenými chtíči surových svých duší, že zjevy bouře, čím dále hrozivější, zůstaly jimi téměř nepovšimnuty.

»Ale Makovička tu není —« prohodili náhle všichni skoro najednou. »Hej! ty tam!« křičeli z plných plic na muže, jenž vysoko na svahu, plně zabrán do tvrdé práce, dobýval pařez. »Ten se zasměje — švízu má pryč!« pravil stařec a všichni dívali se na stráň, až půjde Makovička.

Dolů sešel velký mladý člověk, stíraje si hojný pot s čela. »Jde nám příval!« prohodil nejdřív, ještě nevěda, co mu chtějí.

»Pospěš tedy —« volali mu netrpělivě vstříc. »Všechno je pryč, všechno je zkaženo, kořalka vylitá — a krást přišel,« vysvětloval stařec nedočkavě ještě z dáli; sám pak začal znova bědovati pro svůj kabát a hocha dosud pevně držel.

Z několika slov zvěděl příchozí ostatní, podíval se zběžně do jámy a se zlostným, tvrdým výrazem otočil se po hochovi. Stařec hocha pustil a ten ihned poklesl. Zároveň otevřela se jeho očka, naplněná slzami a strhaným leskem hrůzy. »Ta- tínku !« zaúpěl, vztáhnuv ručky k vysokému muži.

Stařec něco zabreptal, všichni s úžasem na sebe se podívali a zmateni ustoupili stranou. Bili tedy dítě svého kamaráda. Ten zamračil se ještě víc a hryza si rty v rozpacích ohlížel se na strany. Pohledům hošíka a soudruhů se vyhýbal. Ti, postihnuvše jeho rozpaky, nabyli tím smělosti a zvědavě ho pozorovali, nikoli bez jakési škodolibosti.

Věděl to Makovička, cítil ty pohledy na své tváři. Nechtěl se zdáti slab. »Co tu děláš ?« zahřměl na hocha, popadnuv ho za ruku. Hoch neodvětil, jen očka semkl zas a hlava poklesla mu na stranu. »Vzdoruje,« jedním sborem připomněli diváci, jimž výjev patrně se začal líbiti, co poznali, že kamarád proti nim se hocha neujal.

»Tak tedy nepovíš?« obořil se Makovička znova na dítě a nedočkav odpovědi, pádně je udeřil. Bez hlesu se zapotácelo a schýlilo hlavu ještě níž jako podťatá květinka.

»Vzdoruje, vzdoruje,« opětoval stařec zpěvným hlasem.

»Však já mu vyvzdoruju — má to po mámě!« křičel Makovička.

»Maminko!« zaúpěl hošík při té zmínce, ale té, jíž se dovolával a která jediná ho mohla ochrániti před tvrdými srdci, zde nebylo.

»Tu máš mámu!« zařval Makovička. A teprv teď připomněním ženy jaksi povinna se cítě obhájiti svou čest před těmito lidmi, ale nejvíce snad vznícen nastřádanou za léta nenávistí proti dítěti, již mu bylo zdržovati, aniž věděl proč, — vrhl se na hocha se zlořečením a ranami. Krutěji než prve všichni ti lidé cizí za poškozené své zájmy, zacházel s ním jeho vlastní otec. — — —

Najednou lesem docela stmělým proniklo mocné světlo. Slehavou září blesku vzplály kmeny od shora dolů a v sled rozlehl se zvuk, jenž syčel vzduchem a dolom burácel, jakoby zem se propadala, A strašný ten projev zvuku a světla vytrvával v nezměněné síle, takořka z lesa nemoha nalézti východu. Bouře, konečně se provalivši nad samým lesem, začala řáditi mocí neskonalou.

Tento hlas hněvů božích zadržel zlobu lidskou. Muž rázem pustil hocha, diváci se rozskočili a všichni horlivě se bili v nachýlené trupy.

Ale zároveň zvuk jiný, nepovědomý této samotě, ano samé přírodě cizí, vynikl z blízka, sotva jen řádění hromu trochu poutuchlo. Tam byl to hlas nebes, zde křičela zoufale žena, prostovlasá a s rukama vztýčenýma pádící po svahu ke skupině mužů. Vykřikla, sotva shlédla s hůry, jak muž ještě hocha bil, a blížíc se křičela čím dále divočeji. Muži vyjeveni hleděli jí vstříc.

Mezi tím hošík již zmizel. Sotva se byl prve volným ucítil, ozval se v něm pud sebezáchrany a jako štvaného hnal jej odtud …

Zatím již také žena byla dole. Popadla za ramena muže, jejž viděla, jak hocha bil — její muž a její hodí to byli — a silou šílence jím zatřásla. Byla by ho zdrtila, rozsápala, kdyby byla měla času, ale teď musila za hochem. »Ty — netvore jeden!« zaječela mu do uší s výrazem zdrcující kletby, odstrčila ho od sebe a pádila za svým dítětem »Toníčku!« začala volati. A nevidouc hocha nikde, na krátko se zastavila, zalomila rukama a letěla bez rozmyslu dál. Konečně ho zahlídla daleko před sebou. »Toníčku!« zvolala znova, s přízvukem sladkým, vábivým, jak jen mohla nejlépe. Avšak hodí jí neposlouchal, stále hnal se ku předu, někam za ochranou před bouří a lidmi. Jeho zděšená mysl byla v onom stavu, kdy všechno, zlé i dobré, nahání jí strach, kdy v šíleném zmatku hrůzy již ničeho nedovede rozeznati, ničeho se zachytiti ; a proto, čím zřetelněji za ním zněl mateřský hias, tím usilovněji prchal před ním, neznal ho již, pokládal ho za stejně nepřátelský živel jako vše ostatní. A vidouc žena, jak před ní samou prchá, za běhu zaplakala a ještě více síly napjala. »Toníčku, já jsem to, tvoje matička« — m!uvila za ním v zajíkání, ale on nedbal. »Toníčku, já jdu pro tebe, budu tě chránit před zlými lidmi — jen se nebojí Ale hoch běžel pořád rychleji. »Toníčku, synáčku! Cukroví ti nesu, vidíš, mám to s sebou a koupím ti ještě víc. Počkej… počkej…-: Všechno bylo marné; přesvědčila se, že dítěte se takto nedovolá. »Muj Bože, pomoz!« úpěla. Věděla sice, že ho snadno, za okamžik dostihne, ale šlo jí o to, aby na té hrozné cestě, plné nástrah a nebezpečí, nepřišel zatím k úrazu. A jí síly již také začaly ochabovati. — —

Byla to pravá bouře všech živlů, světla, zvuků, deště a tmy, která kolem zuřila. A ten útěk slabého tvora uprostřed rozkacené přírody, v řevu lesa, pod dešťovým přívalem, po rozervané, vyšplychující pláni, mezi těmi živly ze všad naň doráže]ícími, limiž byl sápán, k zemi srážen, — ten útěk nebohého hošíka před rozezlením přírody a lidí byl pravým zpodobením osudů člověka v bouřích života…

Jak dlouho tak běžel a matka za ním, kdož to ví. Hrůza času nezná! Tajná, úžasná zpruha života poháněla ho stále dál, jakoby byl větrem unášen. Dostal se na pokra] lesa. A již paměť a síly začaly jej opouštěti. Matka ho doháněla. — Rudá stráň zorané země příkře vybíhala od jejich nohou a širý, v dešti tonoucí údol před nima vypadal jako rozvlněné jezero, šeré a bezedné. Tady klesl hodí. Závrať ho schválila, jakoby to jezero pod ním ho s sebou bralo. Rozprostřev ručky, snažil se za něco se zachytiti. A slábnoucí dušinku zahalovala neproniklá tma. Jako motýl hyna v trávě kolísá, pohnul sebou hošík ještě několikrát na změklé kopanině. Pak ještě jakýsi známý hlas, jakési něžné objetí, něco tak útěšného a sladkého jako hvězdný svit, ale vše odkudsi z nedozírna, postilily smysly dítěte. Rty jeho zachvěly se šep- tem: »Maminko!« Poznal ji. Stihnuvši ho tady, ukryla jej na ňadrech a do úpadu spěchala s ním domů — pořád ještě za bouře a lijáku …

Bylo po bouři. Slunce zapadlo. Rudé jícny do samé noci zely za ním do nebeských propastí.

Pěkně si ho vypravila na poslední cestu. Rakvičku obložila břečtanem, jejž prokladla polními květy. Kde jaký měla obrázek, pokryla jím hošíka a do ručičky mu vložila snítku božího dřevce. Vedle na židli stál kalíšek se svěcenou vodou. Víko s plechovým křížem leželo na postýlce, kde nedávno naposled se vyspal. Světnička byla čistě vydrhnuta, prach vysmýčen, všechno se lesklo —

Sousedky se již shromáždily, hojně skrápějíce svěcenou vodou zamodralý obličej dítěte a důvěrně si šeptaly. Muži ve svátečních oblecích horlivě šňupajíce stáli před okny. Zvlášť pak dětí sehnalo se mnoho, tlačily se do světničky a okny nahlodaly, chtivý neobyčejné podívané, jež asi divně musí dojímati jejich dětské rozumy; některé docela záviděly Toníčkovi jeho slávu, aspoň se chlubily, že ony to budou míti ještě lepší, až umrou.

Bylo. vše takové jako na výkropu u lidí chudých.

Podivně, proti všemu očekávání počínala si Makovičková. Stojíc u hlavy dítěte neplakala. Skoro lhostejná mohla se zdáti těm, kteří zvykli souditi podlé zevnějšku. Tu a tam opravila něco na mrtvolce, urovnala hlavinku, snad pošinutou na stranu neohrabaným křížem, a novým příchozím kynula s dorozumívajícím se úsměvem. Ale zapomněvši chvílemi na známé a ničeho si nevšímajíc, zahleděla se ke stropu, zvolna klonila se do zadu, oči jí vzrůstaly a do svých dutin se zvracely, jako za nějakou vidinou, její bílé zuby nezvykle se od- halovaly a ruce mladé ženy najednou se sepjaly… avšak již se vzpamatovala a s týmž všedním úsměvem jako dříve vítala nějakého stařečka. Ani když zavírala se rakvička, nepoužila té příležitosti ku projevení svého žalu a nedělala »kusy«, jak očekávaly sousedky. Beze vzlyku sevřela dětský obličej svými dlouhými, prsty s obou stran a dlouho dívala se do sevřených oček ode ví ech odvrácena. Tudíž nikdo nezahlédl toho pohledu, jakkoliv nejbližší dosti se o to snažili, nastupujíce na špičky. Pak přitiskla rty na studené čílko a přiklonivši se ku zvadlému oušku, něco sem šeptala, avšak ani z toho nikdo slůvka nezaslechl. Podobně nad hrobem docela si nepočínala tak, jak se lidé nadali, a ty úslužné sousedky, jež se umluvily, že jí vezmou mezi sebe, až počne řáditi, neměly nic na práci a skoro se v duchu mrzely. Neřádila, nechtěla za hochem, nevolala do hrobu, neomdlela. Když začaly hroudy padati na rakvičku, poklekla jen na pokraj hrobu a uklonivši se co nejhlouběji, hleděla dolu. Lidé ji nechali, přestávše házeti hroudy. Po chvíli rychle vstala, šla přímo k mužovi a požádala ho s odvrácenými zraky, aby až bude po všem, sám se známými došel k židovi na nějakou tu sklínku kořalky, ona že s nimi nepůjde, protože je jí trochu nevolno, a raději půjde domů. Na to se vytratila ze hřbitova směrem k Podlezínu. — —

Přišedši domu, zůstala státi v prázdné světničce. Bylo tu ticho. Stav mlčel, za okny mlčela pěnice, která jindy štěbetala celý den, náves byla němá, a ten hošík, který tu ještě nedávno byl, již se víc neozve. Zbyla po něm jen prázdná postýlka. A v její duši, v jejím životě také jakoby vše mlčelo a bylo se zastavilo. —

Šeřilo se již za okny a ona dosud tak stála. Nezaplakala. A celou noc probděla, aniž jedinou slzu mohla uroniti.

Jitro se hlásilo. Bílé páry pohnuly se za okny, zazněl jemný hlásek ranního ptáčka a růžové, právě probudilé světlo jako pavučinky roznášelo se po světničce. Den vstupoval nesmělým ševelem svitu a zvuku …

Trvala pořád ve své ztrnulosti.

Jitra přibývalo. Venku se zřejmě světlilo, slunce pozvedalo se k obzoru; zasršel odtud z jedněch míst, právě proti oknům, skvoucí poprach ranní záře a za nedlouho lesk velkolepý vznášel se nade vším. Se světlem tím věrně sdružena, stejně nadějná a právě tak neúnavná, vyzněla píseň skřivánčí, rovněž nade vším hlaholíc. A zvonek ku klekání jasným, perlivým hláskem, témuž lesku jitra ne nepodobným, zazněl zároveň a vyzval ku vzpomínce na Toho, jenž vysílá světlo a probouzí život…

Při známých zvucích, jež druhdy mladou ženu zastihly již za stavem a nevyzněly, aby její zbožná mysl k nim nepřipojila vroucí modlitbu, zalomila rukama: »Můj Bože! Jaká jsem to byla, ani modlitbě jsem ho nenaučila, a umřel, umřel, Pána Boha nepoznal.« Pak zaplakala. Byl to první pláč od smrti hošíkovy.

Po několik dní nic s ní nebylo. Doma se zavřela; přišel-li kdo, nevpustila ho a jestliže nahlédl do vnitř oknem s ledajakou řečí, slůvka neodvětila a jen dívala se před sebe. Stavu se nedotkla a nejedla.

Po těch dnech vzchopila se jednoho rána a vlezla za stav. Jala se horečně pracovati; chatrč se jen třásla a chmýř z bavlny naplnila celou světničku. Po zdělání poprosila sousedku, aby za ni odvedla, že jí samé nechce se jaksi na svět. Přinesenou zásobu zpracovala zas v čase nepoměrně krátkém. Beztoho jí faktor v městě vzkázal, že »byl již náramně zlý s protože s tím kalmukem dlouho dělala; ženské sic řekly proč, ale on je okřikl, že mají vždycky nějakou výmluvu. Jen se pousmála na ty vzkazy. —

Stejně rychle zdělala pak ještě jiný vál. Byla to činnost neobyčejná; při práci se nezastavila a někdy celou noc vyseděla za stavem. Tu zvlášť počínala si jako divá a pochmurně znělo za těch nocí třískání stavu. Sousedky ji varovaly a mezi sebou, ne bez jakési kyselosti říkaly, že je jako čerchmant na výdělek. Faktor však chválil.

Ale ne k vůli pochvale, ne k vůli výdělku si takto počínala. V lomozu práce snažila se ztlumiti zžíravý vír muk a zmořením svých sil chtěla v sobě udusiti paměť. —

Muž její od onoho dne, kdy po pohřbu odešel se sousedy do kořalny, ještě se nevrátil, nebylo po něm smahu, podle výroku Podlezínem běžného. Někteří tvrdili, že šel na dráhu někam daleko na jih. Zena ho nepostrádala, nepátrala po něm, nečekala ho. Vůbec myšlénkou o něho nezavadila, chránila se zmínky o něm, docela ho vyhladila ze své paměti. Slůvkem však naň nepřenesla, že on byl také spoluvinen tím, co přivedlo její dítě do hrobu. Když se lidé ptali, co vlastně se stalo, a žádali vysvětlení toho, co jim bylo pochybné, říkala jen, že hošík zbloudil, že ho přepadla bouřka, a že si uhnal smrt. To bylo ostatně přirozené; podivnější připadalo jim to s mužem: »A co pak že ten váš muž tak najednou se vám ztratil?« vyzvídali. »I ten! To víte, doma se nikdy nezdržel a že jsem po tom hochovi taková divná, omrzelo ho to snad docela; jakživ neměl člověka rád, to přec víte. Povídal něco, že půjde na šreku, dají se tam prý ještě peníze vydělat…« vymlouvala se Makovičková. A více o té věci nepromluvila. Čím jí teď bylo všechno a zvlášť on! První čas hleděla si jen svého stavu, o nic se nestarala, do vsi nechodila, ba i kozy s franclaty pod krkem a s vemenem až po zem začala si nehleděti. —

Jednoho odpůldne zůstala najednou nečinná za stavem seděti. Síly jí ochably v tu chvíli, nepřemožitelná nechuť popadla ji ke všemu. Proseděla tak několik hodin. Její obličej byl tuhý, žlutý, skelné oči hleděly jaksi dovniř. Ale brzo se vytrhla ze svého omráčení a rozhlížela se po světnici. Patrný úžas se jevil v jejím pohledu, jako by nechápala své vůkolí a nevěděla, kde je. Vše na ni hledělo tak pochmurně a vyzývavě. Táž tupá nepřemožitelná nechuť popadla ji jako prve …

Pociťujíc se nemocnou, odešla záhy spát. S příšernou váhavostí padala noc. Dlouho neusnula, zmítajíc se na posteli; pak jen tělo zdřevěnělo a mysl bděla, pracovala. Vzpomínky se jí hrnuly, s chorobnou jistotou stavěla se jí minulost před oči. Čím jiným by bděla, ne-li představarni o něm? Leč nebylo to snění matky upokojené, oddávající se a utěšené nadějí, že její zemřelý miláček stal se andělíčkem, nýbrž jal se ji drásati těžký chumel trýznivých pocitů. Všechny okolnosti onoho osudného dne: jak při svém návratu z města hocha nikde nenašla, jak s výkřikem k rozpačité sousedce: »Sousedko, co jste mi to učinila!« odběhla sháněti se po něm, jak v bouři a lijáku probíhala polem i lesem, jak konečně ho zastihla v rukou těch mužů až do onoho okamžiku, kdy nad úpadem polomrtvého ho dohonila a po zápasu jediné noci očka mu zatlačila, — rozpřádaly se před ní do nejmenších podrobností a všady, ve všem stavěly se proti ní. »Měla jsi takto jednati, nebylo by se všechno toto přihodilo —« vykřikovalo v ní svědomí a ona se nevzpírala, přejímajíc ze všeho ochotně a jaksi hltavě vinu jenom na sebe. Ale před nejtěžší výčitkou: »Proč jsi ho modlitbě nenaučila!«, zachví- vala se do nejhlubších útrob; tu zavinila něco, co nedochází odpuštění, co nedá se vymluviti ani napraviti. Přišlo všechno tak náhle, neočekávaně, zbožné úmysly, jimiž chtěla vinu napraviti, rázem se zmařily a jen velká strašná vina zůstala. Zdaž bylo všechno tedy náhodné, ona bouře náhodná, náhodou, že padl hošík do rukou toho, vše jen že spojilo se náhodou? Nikoliv, vyšší řízení to bylo, na její potrestání…

Se slzou na žhavých lících probudila se. Posadila se na lůžku, sepjala ruce a do prázdna se zadívala. »Ano, proč jsem ho nenaučila Tebe vzývati, můj Bože!« šeptala. Pak vstala a šla si pro útěchu pod zčernalý kříž. Ale ty prosby neplatily vlastnímu klidu — což jí na sobě záleželo! — ale nesly se k nebesům pro tu dětskou duši, jíž svou vinou zabránila přístupu do ráje.

Jitřní červánky zastihly ji ještě na kolenou pod křížem.

Po té noci cítila se velmi ochablou. Snažila se zprvu vlézti za stav, ale měla sotva sílu, aby sešlápla podnůžky. Zanechala práce a dopoledne polehovala.

Po poledni svátečně se ustrojila a vydala se přes pole na hřbitov. Bylo to poprvé, co ho šla sem navštíviti. Byla to těžká chůze. Sotva nohy vlekla a ke hřbitovu se blížila jako odsouzenec. Před hřbitovními vraty nerozhodna zůstala státi. Bála se do vnitř a než vkročila, dlouho se mo- dlila, dlouho prodávala. Prošla pak hřbitovem rychle, s vynucenou pozorností všady se ohledala a jen místu, kde on byl pochován, se vyhýbala. Tam se bála, jako zlosyna děsí místo jeho skutku.

Až naposled si vyhledala jeho hrobeček. Byl stranou, ještě neslehlý, beze vší ozdoby. Zůstala opodál nerozhodna státi, rty se jí třásly, modraly, očima se zarývala v sypkou hlínu. Pak najednou vrhla se na hrob s křikem raněné labutě. Líbala a objímala rozpukanou zvýšeninu. Nikdo zde nebyl, kdož by se jí vysmál a ji vyrušoval. Prodlela na hřbitově až do večera. —

Domů si útěchy nepřinesla pražádné. Vešedši do světničky, zastavila se uprostřed jako tehdáž, když vrátila se z pohřbu. Ale dnes bylo to zcela jinak, žal byl probuzen. — Teď jí teprv chyběl… míti ho chtěla! Zdálo se jí, že to nelze již snésti, steskem pukalo jí srdce. Dala se v takový nářek, že se to návsí rozléhalo. Na dětskou postýlku se vrhla, v pozůstalých po něm šatečkách se probírala, jeho jméno při tom stále volala, jakoby tím vším postihnouti chtěla něco z drahé bytosti.

V noci blouznila. A síleným chumlem děsivých představ neustále jako zvonění hran duněl jeden hlas: Proč jsi ho nenaučila modlitbě …

S hrůzou se probudila, zmáčena po celém těle studeným potem; podušky pod hlavou byly schumlány. Noc ostatní probděla na modlitbách.

To byly počátky dlouhých muk. Zápas mladé ženy, vzněcován chorobou, vzrůstal každým dnem, připravil ji o veškerý klid a nikde nemohla nalézti útěchy ani naděje. Láska a víra — ta láska, jež jedinou bývá slastí života chudých, ta víra, jíž nade všechny zájmy proniká se chudá duše, tam nalézajíc jedinou podporu a zastání — s ní zápasily, neboť proti těm zanedbala nejsvětějších povinností. Její veliké, nezištné, obětovné srdce mateřské jí namlouvalo: Proto, že jsi ho modlitbě nenaučila, Bůh tě potrestal. Kdybys ho byla tomu naučila, Bůh by ti ho byl ochránil anebo odejma učinil andělíčkem. A takto—jaká jsi to byla matka, jaká křesťanka!

Jedné chvíle přišla ji navštíviti sousedka. Myslela ji trochu potěšiti a v maličkosti posloužiti. Zůstala jako zkamenělá na prahu, sotva že shlédla Makovičkovou. — To že je ona, kde je tělo, barva, oči, hlas, dech? Připadlo sousedce, že se mladá žena před očima takřka ztrácí, a proto se tak zděsila. Makovičková pozvedla ruku nad peřinu, i v úsměv se vnutila a pravila: »A co pak, sousedko, že se tak podivně na mne díváte ?« — »I nic, nic,« odvětila rychle sousedka, popocházejíc k ní blíž, a snažila se dodati hlasu bezstarostného výrazu. »Jen mně připadlo, že jste trochu přepadlá.-: Makovičková se podivně usmála a řekla: »To jsem.« Na to se zamyslila, i sousedka zůstala chvíli ticha. Pak jala se mluviti o všeličems a obratně zavedla hovor na tkalcovinu; měla pro ni patrně nějaký vzkaz. »I,« řekla náhle, jakoby si právě byla vzpomněla a ostatně nic na tom nezáleželo, »taky se faktor vyptával, kdy že zděláte. Řekly jsme mu, že jste churavá. Povídal teda, že bychom to mohly některá zatím zdělat, aby forota zbytečně neležela. Jestli byste byla teda při tom —« To Makovičkovou popudilo. »Co pak jsem už tak na tom?« vskočila jí prudce do řeči a pak trpce dodala: »Však já mu to s sebou nevezmu.« Sousedka začala jí to vymlouvati a jinam hovor zatočila, nechtějíc nemocnou pobouřiti. Ale ta jí neodpovídala, hluboce o něčem přemítajíc. Pak popadnuvši sousedku vřele za ruku, promluvila: »Kmotřinko, za něco bych vás tuze prosila. Vidíte, jsem špatná a hned to se mnou lip nepůjde. Dnes už jsem nemohla ani ven, včera jsem byla naposled v chlívku u kozy. Říkala jste onehdy, že vám koza nedojí a že si k ní koupíte ještě jednu. Kupte teda ode mne, naše je dobrá dojnice, ještě včera mně dala, co stojí tamhle na polici. Už ji sama nemohu ošetřit, co tedy s ní já. Dejte mně za ni, co můžete, však smlouvat nebudeme. Sousedce vstoupily slzy do očí a musila se odvrátiti, aby je setřela. Bez otálení svolila. — »Děkuju vám, kmotřinko, děkuju a dejte, co je vám možno — nechci vaši škodu. Já to ale nepotřebuju. A tu bych vás ještě za něco prosila. Zajděte s tím do města — dejte, co chcete, já se ani po tom neptám — na faře se stavte a poproste za čtení mší svatých, dokud peníze stačí. Ty mše svaté dejte čísti za —« Tu prodlela a dodala zvýšeným hlasem: »Za duši Toníčka Makovičky.« Zas se zamyslila a po chvíli pokračovala pochmurným, vzrušeným hlasem: »A povězte tam, jaká jsem to byla služebnice Páně a jaká matka, že jsem ho ani modlitbě nenaučila … aby při těch mších svatých ohled na to vzali.« Svěsila hlavu nízko na prsa a pak ztrnule s otevřenými rty zůstala hleděti před sebe, zatím co jen prsty na svrchnici cuká ve se rozvíraly. Když jí potom sousedka v mocném pohnutí slíbila, že vše jí ráda obstará, usmála se tak spokojeně a truchlivě zároveň, že úsměv ten znovu dojal sousedku až k slzám. »Teda kmotřinko, abyste si ji raději hned odvedla; nedostala chuděra ještě dnes ani hrstičky. Prosím vás a Pánbůh vám zaplatí vaši ochotu … víc jste si Ho všímala než já nehodná.« Při tom se zahloubala, ale pak se otřásla dodavši: »Je to dobrá koza, budete spokojena.«

Za chvíli vyváděla si sousedka kozu; zdráhala se a žalostně mekala. Za zahrádkou zas se vzepjala a předníma nohama se vzepřela. Pak, nevidouc jaksi pomoci, zatočila žluté hranaté zřítelnice k oknům svého bydliště, zamečela táhle, sklonila hlavu a již povolně dala se vésti sousedkou. Ta s násilím si nepočínala, šetřila stesku zvířete a jen lichotnými slovy a hlazením po hřbetě ji vyzývala, nepřestávši si při tom utírati oči zástěrou.

A z oken světničky, těžce se k nim došouravši, dívala se nemocná, jak jí odcházela věrná kozička. Hrdlo se jí svíralo, třásla se pohnutím při tom pohledu. A když se to němé zvíře ohledalo, zakryla si obličej a zpět se potácela na lůžko. Tu hořce zaplakala, jako tehdáž po pohřbu dítěte k ránu při zvucích klekání. Již i tebe jsem ztratila a nemám nikoho … pravil ten pláč její.

Spokojila se trochu, když podvečer sousedka jí přišla oznámiti, jak pochodila na faře. Pan farář byl ochotný, udělal to lacině, mnoho mší bude za její kozu a slíbil vzíti ohled na to, čeho si přála. To však zamlčela, že musila smlouvati a že farář zle hubácel na lidskou lehkomyslnost ku věcem nebeským a na takové provinění že dávno nestačí těch několik zlatých; ostatně že za to udělá, co bude moci. —

Tu noc poněkud se jí ulevilo, snad u vědomí zajištěné přímluvy víry. Za to hůře udělalo se jí na zítřek. Sotva ráno vstala, nechtějíc zůstati na lůžku, jala ji prudká závrať. Padla na zem a zranila se při tom o hranu postele. S těží dostala se zpátky do peřin, avšak závratný onen pocit ani na lůžku ji neopustil. A při tom zmocňovaly se jí i jiné trapné pocity, že z ní něco nepřetržitě uniká, až nejednou v příšerném přeludu ruce vztáhla po tom unikajícím a zas křečovitě si je tiskla na život. —

Podivná to choroba. Při hynoucím těle, jež bez úlevy a pozastavení žene se vstříc své zkáze, chřadnouc a vytrácejíc se téměř před očima, duch jakoby vzrůstal, jakoby v některých chvílích, uvolněn z otěží těla, rozpínal se k netušeným dálkám. A vzruch ten zase hloub zašlapává chorobné tělo, rychle a jistě je stravuje. Podivná to nemoc, při níž život a smrt tak zjevně si ruce podávají a takořka se změtují: Brzo ze stavícího se oka, z tváře jako mramor vybledlé, ze ztrnulého vzhledu organismu, vyhledá již sama smrt; brzo zase život, okrášliv tytéž líce nejkrasším nachem, oko rozplameniv, krev roznítiv, zaplává z nenadání jakýmsi divokým výbuchem. Tu krokem obra, tu ploužením se červa, prodlévajíc a jako zpět se uchylujíc, však pořád neodvratně v před, spěje tato dvojice, až dojde jako namátkou míst, kdy život podléhá a smrt vítězí…

Tak asi stonala mladá žena. Tělo hynulo, duch zápasil.

Ráno, co se jí tak přitížilo, začalo venku pršeti Mračna se rozprostřela v nekonečný šedý chumel a tlačila se na samou zem. Déšť truchlivě šplýchal po oknech a chvílemi vzedmul se v mocný hučící příval. Bylo šero, neutěšeno, beznadějné ve světničce nemocné.

Po poledni sešly se sem sousedky. Jak tomu byla dnes ráda! Domluvily se, že její zle, a přišly tedy na povinnou návštěvu. Přinesly s sebou také nějaké koření pro odehnání můry a pro pocení. A ona chuďas z vysilujících potů takřka ani nevycházela. Byla však i tomu velmi ráda. Vůbec chtělo se jí někoho viděti, poslouchati. Svěřila se jim, jakou to má pořád v krku protivnou chuť, že jí cítí jako v celém těle. Jedna hned jí uvařila hořký nápoj z bodláku, jejž si velmi libovala. Také se jí po něm ulehčilo. I postěžovala si mezi jiným dále, že již nadlouho nemohla upřímně sednouti za stav, a nebyla již proti tomu, aby některá z nich za ni zdála. »Musíme býti našemu pánovi po vůli, byl nám taky vždycky tolik přejný —« pravila k tomu s trpkým, ale nevyčítavým úsměvem. Potom se zamyslila, zapomněla na faktora, na všechny přítomné. Zamrazilo ji, zachvěla se na celém těle. A vzepřevši ruce za sebe, posadila se na lůžku. Po všech se pak dívajíc zrakem tak vyzvídavým, až se zalekly, zabodovala: »Ach, kmotřinky, proč jsem vás jen neposlechla, když jste mě upozorňovaly — A ruce vzpínajíc, mluvila dál více pro sebe: ';Ani modlitbě jsem ho nenaučila … Jeho dušička v očistci se trápí a přece byl tak hodný, brouček můj. To já mu připravila … já … já!« Stkala prudce. Zaryvši se pak do podušky, šeptala blouznivě: »Přijdu za tebou, Toníčku, a všecko tvá maminka vezme na sebe.«

Sousedky významně pohledly na sebe, potom o závod jaly seji těšiti a vymlouvati její smyšlenky. Každá měla jiný důvod, znaly vhodná přirovnání, mluvily z citlivých srdcí, z pohnutí. Poslouchala je žádostivě, jakoby se oblažovala možností, že mají pravdu, ale na konec mdle opět zavrtěla hlavou.

Pak se jí nabídly, že jedna z nich zůstane u ní. S úsměvem radostné vděčnosti odnytla: »Děkuju vám, kmotřičky, ale já nic nepotřebuji, samy to vidíte. Vy však máte dětičky, musíte za stav.« Na delší dobu se zamlčela a z ústraní zkoumavě pohlížela na sousedky. Měla něco v úmyslu a pozorovala, co asi tomu řeknou. »Kmotřinky, že mně ho přivedete ?« pravila náhle s tajemnou .významností. Pochopily hned, koho myslí. »Potřeba toho sic u vás ještě není, ale s Pánembohem smířiti se nikdy neuškodi! odvětila jedna a bylo znáti, jak snažila se pověděti to co možná lhostejně, jako něco, co nemá žádné důležitostí. »Tak tak!« libo- vala si nemocná. »Nerada bych odešla jako on!« — »Ale, co vás napadá, sousedko!«

Brzo odešly, zanechaly ji samotnu. —

Přiléhavě šustil venku déšť, vichr hlučel. Pršelo celé půldne, k večeru však se začalo jasniti. Z šedých chmur prohledla obloha, slunce zapadalo jasné, veliké, s nesmírným rudým zásvitem na nebesích.

Tichý večer připravoval se po deštivém dnu. Ten večer přinesl jí úlevu překvapující. Udělalo se jí neobyčejně lehko na těle i na duši. Se zanícením patřila v pěkný večer. Pohled šeřících se nebes, plných ještě záře, bílá zeď protějšího stavení, stínem přeťatá, míhání se postav sousedů kolem plotu, pokřik dětí a bzučení hmyzu, převislá na okně snět, plná nezralého ovoce, vonný výdech z osvěžené přírody, kokrhání kohoutův, tleskot padajících krůpějí, všechno to, co upomínalo na svět a bylo životem, připadalo jí jako záludné kouzlo, někde mimo ni se odehrávající. A poutajíc se k tomu láskou druhdy nepocítěnou, s nezvyklou péčí a příchylností, jaksi nalité zrozenou za toho uvolnění nenadálého, div že nade vším náruč nerozpjala; a jakoby vším tím vládla, žila v oněch zjevích, v záludný ten zpěv se rozplývala. Samá slastná naděje, smír a roztoužení vstupovaly jí do duše, opojovaly ji, všechno v ní spělo v před, do výše, pominuly výčitky, po útrapách nebylo stopy. Plynula jakýms velebným neznámým proudem, jenž ze samých nebes vycházel. Až tomu ani nemohla rozuměti, jen sladce, sladce jí při tom bylo nevýslovně. Pořád zřela ven očarována, opojena sama sebou. S nocí pak vysvítil měsíc, jenž blížil se k úplňku. Právě svým tichým zkumným okem hleděl do jejích oken. Dosud není číst, ještě mráčky se do kola rozplývají zachmuřujíce jej, avšak v dál rozpíná se jediná hloubná tůň čisté zelenavé oblohy s jednotlivými hvězdami. Brzo se zcela vyjasnil, rozohnil. Veliké a přec tak jemné jeho světlo zalehlo v okénka. V jakési liliové prázdno, rázem zprůhledněno, měnilo se všechno, kudy přelilo se to výmluvné, neobyčejné světlo. Také světnička se jím naplnila a zračila se jako bílá skvoucí výheň, prochvělá lehkými nárysy haluzí a tabul okenních. — Jak jí bylo čím dále nepochopitelněji, naděje ji unášela, rozkoš vzdýmala jí hruď, a sobě jakoby víc nenáležela. Tu zachtělo se jí čehosi, zvuku, pohledu, doteku, čím by se mohla vysloviti a uvolniti své nesmírné rozkoši. I vztáhla ruce před sebe, po měsíčné záři, vzhledla do prázdna, šepot ze rtu jí zašuměl. — Tu přešel přes okno řídký stín, za ním jiný, vyplynula celá řada a každý se trochu zastavil na okénku, jakoby do vnitř vzhledal anebo kynul dalším stínům za sebou. Spěly to obláčky přes měsíc a soumrakem jej zastřely. — Vzchopila se. Co to, zdaž to nevolalo a jí nekynulo? Jalo ji vidinné obluzení, jeho uzřela. Poznala ho, on to pokynul, on to zavolal! Hnána silou posledně se vzpjavší pružiny života, již hynoucího života, vyběhla na zápraží za tajuplným pokynem. Byl to on! Ještě se jí tamo mihl a ze soumraku vyplynuv shlédl na ni s nadpozemských výšin. Pak pokynul jí významně, vzhůru ukázal a rozplynul se zas v nebeský ether. Příval světla, prost mráčků a stínu, zaslnil na novo vzdušné výšiny. Byl to on a porozuměla! Provázejíc mroucím zrakem do prázdna… do hvězdná… do nebes zjev svého dítěte, napájela se rajskou úlevou. Porozuměla. Byl to smír odpuštěné víny, co její mroucí duši, do nedávná plné trýzně, hlásal pokyn nebeský. »Toníčku můj! jdu za tebou …« vyšeptla v nadpozemském blahu a nezemská tma ji obestřela.

Ráno tonulo zase všechno v dešti. Sotva se mohlo rozedníti. Již za tmy přiběhly některé ženské z Podlezína do městečka k faktoroví s odvodem a když zde své záležitosti vyřídily, stavěly se na faře a na odpoledne vyprosily kněze k truchlivému obřadu; dřív že to vymejou a spořádají k důstojnému přijetí. Když přicházely k domovu, zaslechly z podlezínské zvonice na lípě zvuky umíráčku. Zvonilo se mladé Makovičkové, již ráno v dešti nalezli mrtvou na zápraží. I musil se hned vypraviti posel do města na faru, že již je pozdě. Ale ač umřela bez rozhřešení a posledního pomazání, pravily o ní přece sousedky mezi sebou, že to byla svatá žena.