Dobrodružství Toma Sawyera/XXXIV

Údaje o textu
Titulek: XXXIV
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Tu pravil Frantík:

»Tome, mohli bychom se odtud dolů spustit, najdeme-li nějaký provaz. Okno není tuze vysoko.«

»Hlouposti! ale proč pak bys odtud utíkal?«

»Inu, nebaví mne taková společnost. Nevydržím tu. Tome, já k nim tam dolů nepůjdu.«

»Ale, blázne! Vždyť to nic není. To mne ani nerozčilí. Mlč, vezmu si tě na starost.«

V tom přišel Sid.

»Tome,« pravil, »tetička na tě celé odpoledne čekala. Marie ti připravila nedělní šaty, a všichni se na tebe hněvali, že tak dlouho nejdeš. A kde jsi si tolik zablátil a lojem ze svíčky pokapal šaty? Či to není bláto a lůj?«

»Do toho vám, pane Sidáčku, nic není. Ale poslechni, co se to zde děje?«

»Vdova pořádá dnes, jako obyčejně, zábavný večírek. Tentokráte na počest Walesana a jeho synů, kteří ji onehdy zachránili. — Ale poslyš — chceš-li, něco ti povím.«

»Nu, a co?

»Inu, starý pan Jones chystá dneska večer společnosti překvapení, zaslechl jsem ho, když své tajemství dnes tetičce vypravoval — ostatně to teď již není žádné tajemství. Každý je zná — a vdova taky; nedovede se přetvařovati. Panu Jonesovi tu však stále chyběl ještě Frantík — to víš, bez něho se nemohl vytasiti s velkým svým tajemstvím! «

»S jakým tajemstvím, Side?« 

»Inu, že Frantík tenkráte ony lupiče ke vdovinu statku stopoval. Pan Jones si asi zakládá na tom svém velkém tajemství, ale mně se zdá, že tím nikoho tuze nepřekvapí.«

Sid se rozchechtal smíchem plným blahé spokojenosti.

»Side, ty’s to roznesl?«

»Na tom nezáleží, kdo to roznesl. Někdo to prozradil, a to snad postačí.«

»Kromě tebe, Side, není v celé naší osadě hanebníka, jenž by provedl takovou ničemnost. Kdybys ty byl na Frantíkově místě, za to ti ručím, že bys uklouz’ domů a o loupežnících nikomu ani necek’. Tropíš jen samé ničemnosti a vykoná-li druhý něco dobrého, hned mu pochvalu závídíš. Tady máš — neděkuj, milý hochu, neděkuj, jak paní vdova říká.« A dal mu několik za uši a několika ranami ho ze dveří vystrčil. »Můžeš to na mne tetičce žalovat, chceš-li, ale těš se na zítřek!«

Několik minut na to seděli hosté u večeře, a asi dvanáct dětí usazeno bylo kol malých postranních stolků v témž pokoji se nalézajících, jak to bylo tehdy v té krajině modou. Vyčkav vhodné chvíle, pronesl pan Jones krátkou svou řeč, v níž vdově děkoval za poctu, jež se stala jemu i jeho synům, podotkl však, že vlastně kdosi jiný pro svojí skromnost — —«

A tak to šlo dál a dále. Nesmírně jemnými obraty dramatickými, jež znamenitě ovládal, vyzradil tajemné účastenství Frantíkovo v dobrodružné oné příhodě, avšak překvapení jeho řečí vyvolané bylo z valné části jen líčené, a nebylo tak tuze hlučné a mocné, jak by se dalo čekati za okolností příznivějších. Ostatně vdova projevila náramně povedený úžas, a zahrnula Frantíka tolika projevy zdvořilosti a srdečnosti, že tento v naprosto nesnesitelných rozpacích, v nichž se ocitl, když se stal středem všeobecné pozornosti a všeobecné chvály, skoro zapomněl na rovněž nesnesitelné rozpaky, jež cítil v nových svých šatech.

Vdova pravila, že hodlá Frantíkovi v domě svém přístřeší poskytnouti a zde ho vychovati, a bude-li jí štěstí přáti, že se postará o jeho budoucnost. Tu nastal vhodný okamžik pro Toma. I pravil:

»Frantík toho nepotřebuje. Frantík je dneska boháčem!«

Jen dobrým mravům přísně vychované té společnosti jest děkovati, že nebyl rozkošný ten vtip odměněn nelíčeným a upřímným, pochvalným smíchem. Mlčení však stávalo se trapným. I přerušil je Tom:

»Frantík má dnes peníze. Snad tomu nevěříte, má jich hromadu. Jen se nesmějte; půjdu pro ně. Jsem tu v okamžiku.«

Tom vyletěl ze dveří. Přítomní dívali se překvapeni jeden na druhého, a tázavé pohledy upírali na Frantíka, jenž tu stál jako zařezán.

»Side, co zas Tom tropí?« pravila teta Márinka. »To je — z toho chlapce nikdo nic už nevytluče. — Nikdy — —«

Tom vkročil do pokoje, klesaje pod tíhou pytlů; teta Márinka leknutím ani větu nedořekla. Tom vysypal hromadu zlaťáků na stůl a pravil:

»No tak — neřekl jsem to? Polovička patří Frantíkovi, a polovička mně!«

Dech se všem zatajil při pohledu na toto bohatství. Všichni se jen na ně dívali, chvíli nikdo ani slova nepromluvil. Potom volali všichni najednou po objasnění. Tom pravil, že může podat objasnění a vskutku je také podal. S neumdlévajícím zájmem sledovala společnost dlouhé jeho vypravování. Úchvatný proud jeho líčení nikým nebyl přerušen. Když domluvil, pravil pan Jones:

»Tak jsem si myslil, že jsem vás dnes trochu překvapil svým tajemstvím, ale teď vidím, že to vlastně nic nebylo. — Musím říci, že se vedle tohoto překvapení moje tajemství náramně sevrklo.«

Spočítali peníze. Bylo jich něco přes dvanáct tisíc dolarů. Tolik peněz pohromadě jaktěživ neviděl nikdo z přítomných, ač tu bylo několik osob, jichž majetek mnohem více obnášel.