Dobrodružství Toma Sawyera/XII

Údaje o textu
Titulek: XI
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Tom byl odhodlán. Byl zasmušilý a zoufalý. Vždyť byl opuštěným chlapcem, bez přátel, jak v duchu si říkal; nikdo ho nemiloval; až poznají, k čemu ho dohnali, snad budou litovati; chtěl dělati dobrotu a prospívati v učení, oni však ho nenechali; chtěli se ho zbaviti, buďsi tedy; ať mu vytýkají následky jeho jednání — co z toho? jakým právem si může naříkati opuštěný? Ano, konečně ho k tomu dohnali: povede tedy zločinný život. Nemohl jinak. Zatím pokročil daleko do lučin, a zvuk školního zvonku zahajující vyučování slabě doléhal k jeho sluchu. I zavzlykal při myšlénce, že nikdy již starý, milý ten zvuk mu nezavzní bylo to velice kruté, byl však k tomu dohnán; když ho vyhnali do nelítostného světa, musí se podrobiti — odpustil jim. I zaštkal hlasitě a prudce.

V tom shlédl věrného svého kamaráda Pepíka Harpera — byl rozhorlen a choval patrně velký a neblahý záměr v svém nitru. Byla tu vlastně »jediná myšlénka ve dvou hlavách« — Tom otíraje si rukávem oči, začal cosi bláboliti, že se rozhodl z domova prchnouti pro kruté s ním nakládání a nedostatek lásky, že bude blouditi širým světem a nikdy se domů nevrátí; zakončil nadějí, že Pepík nikdy na něj nazapomene.

Tu však vyšlo na jevo, že se právě Pepík chystal tuto žádost Tomovi přednésti, a že ho právě proto vyhledal. Matka mu totiž vypráskala za to, že prý jí vypil smetanu, jíž Pepík ani neokusil, o níž ani nevěděl; z toho je patrno, že ji obtěžuje a že by se ho ráda zbavila; mají-li se takto věci, nezbývá mu, než se podrobiti její vůli; přál jí, aby byla šťastna a nikdy nelitovala, že vyhnala ubohého svého syna do nelítostného světa, aby se tam trápil a posléze zhynul.

Oba hoši šli smutně spolu, slibujíce sobě, že si budou jako bratři vzájemně pomáhati a že se neodloučí od sebe, dokud smrt sama je nezbaví jejich žalů. Pak začali osnovati plány do budoucnosti. Pepík byl by rád býval poustevníkem, jenž se živí kořínky lesními v odlehlé jeskyni a jenž opuštěn umírá mrazem, bídou a žalem; když však vyslechl Toma, doznal, že zločinný život má mnoho znamenitých předností, i přistoupil tedy na návrh, aby se stali piráty.

Ve vzdálenosti tří mil pod St. Petersburgem, v místech, kde je řeka Mississipi přes míli široká, táhne se dlouhý, úzký, zalesněný ostrůvek s nízkým pobřežím na jednom konci; byl jako stvořen pro jejich schůzky. Nebyl obydlen; vždyť na protějším břehu se prostíral hustý a skoro naprosto neobydlený hvozd. Rozhodli se tedy pro ostrov Jacksonův. Ani nepomyslili, na kom tu budou provozovati lupičské své řemeslo. Pak vyhledali Frantíka Finna, jenž se k nim ihned připojil; neboť jemu přišlo každé zaměstnání vhod; nevybíral příliš. Potom se rozešli, davše si dostaveníčko na osamělém místě na břehu řeky v oblíbenou hodinu, totiž o půlnoci. Zde se nalézal malý vor, který hodlali uloupiti. Každý z nich měl přinésti udice a vlasce, a potřeby, jež se daly skrytě a tajně odciziti — jako praví psanci; a než minulo odpoledne, byli již v té míře připraveni na cestu, že mohli s potěšením šířiti mezi dětmi sladkou zprávu, že osada brzy »o něčem uslyší«. Všichni, jimž se dostalo tohoto temného upozornění, musili dáti záruku, že »budou čekat jako pěna«.

As o půlnoci přišel Tom, nesa vařenou šunku a několik drobností, a stanul v hustém mlází na malém výběžku, přehlížeje místo jejich schůzky. Hvězdy svítily; bylo úplné ticho. Mohutná řeka odpočívala, jak ocean v tichu. Tom naslouchal chvilku; žádný zvuk nerušil klid noci. Dlouze a zřetelně zahvizdl. Zpod výběžku zalehla k němu odpověď. Tom hvizdl podruhé a stejná odpověď. Pak zaslechl stlumený hlas:

»Kdo zde?«

»Tom Sawyer, Černý mstitel Španělské vlády. Vaše jména?«

»Frantík Finn, Rudá Ruka, a Pepík Harper, Postrach oceanu.« Tom pro ně vyhledal tato jména v oblíbené své literatuře.

»Dobrá! Heslo!«

Dva chraptivé hlasy současně šepotem sdělily tiché noci strašlivé slovo: »KREV!«

Tom hodil s výběžku šunku, a sám se za ní pustil, napínaje v nejvyšší míře při tomto slézání svou kůži i šaty. Vedla sice rovná, pohodlná cesta kol výběžku, ta však postrádala naprosto překážek a nebezpečenství, po nichž tolik piráti baží.

»Postrach oceanu« přivlekl párek slaniny, a tíže tohoto břemene skoro nadobro vyčerpala jeho síly. Finn »Rudá Ruka« ukradl hrnec, množství ne zcela připraveného listového tabáku, a přinesl také několik vodnic, aby z nich nadělal dýmek. Však kromě něho z pirátů žádný ani nekouřil ani »nežvýkal«. Černý mstitel Španělské vlády mínil, že to bez ohně nepůjde. To byla moudrá myšlénka; sirky sotva byly známy v oněch dnech. As ve vzdálenosti jednoho sta kroků uzřeli oheň doutnající na velkém voru, i odebrali se tam ihned a opatřili si oharek. Z této výpravy udělali velké dobrodužství, volajíce: »pst!« každou chvilku a s prstem na rtech se zastavujíce; rukama sahali po vymyšlených dýkách; a jeden druhému nakazoval neblahým šeptáním, aby, až se »ničema« hne, dýku mu »vrazil až po jilec«, poněvadž prý mrtvý nic nezradí«. Věděli ovšem, že se plavci v osadě po zásobách shánějí se ve skladištích anebo hodují, to však jim ještě nikterak nedovolovalo, by se chovali jinak, než jak se sluší na piráty.

I odrazili od břehu; Tom velel, Frantík stál u zadního vesla a Pepík u předního. Tom stál uprostřed voru se zasmušilou tváří a s rukama přes prsa složenýma, a stlumeným, přísným hlasem šeptal rozkazy:

»Plachty po větru!«

»Stane se, pane!«

»Rovně! Rovně!«

»Pluje rovně, pane!«

»Trochu stranou!«

»Pluje stranou, pane!«

Poněvadž hoši ustavičně, týmž směrem se plavili ke středu proudu, není pochyby, že tyto rozkazy dávány jen tak »na oko«, a že neměly mít zvláštního významu.

»Které plachty jsou zdviženy?«

»Nejnižší plachty, nejvyšší a stěžňové, pane!«

»Postavte vrchní plachty bramové! Šest plavců nechť zdvihne plachty na předním stežni! Rychle!«

»Stane se, pane!«

»Hlavní plachtu dolů! Lana plachtovní a podplachtovní! Rychle, junáci!«

»Stane se, pane!«

»Po větru, — hodně v levo! — Pozor abyste se uhnuli! V levo — v levo! Teď! Ruče! Rovně, rovněl«

»Pluje rovně, pane!«

Vor přeplul již polovinu řeky; hoši z příma narovnali předek a nalehli na vesla. Řeka nebyla prudká, i hnal tudíž proud vor jen asi rychlostí dvou neb tří mil. Po tři čtvrti hodiny hoši spolu skoro ani slova nepromluvili. Nyní plul vor mimo vzdálenou osadu. Dvě neb tři blikající světla prozrazovala místo, kde leží, v klidném spánku, za mlhavou, širou prostorou hvězdami posázené hladiny vodní, nevědouc ani o strašlivé události, jež se připravovala. Černý mstitel stál ustavičně s rukama složenýma, dívaje se naposledy v ona místa, na nichž si dříve hrával i později strádal, a přál si, kéž by ho ona takto spatřila uprostřed širých nebezpečných vod, jak neohroženě vstříc kráčí nebezpečí a smrti, a jak s trpkým úsměvem podniká své výpravy. Vzrušené jeho obraznosti ovšem bylo hračkou vzdáliti ostrov Jacksonův z dohledu osady, i díval se zdrcen a přec spokojen »naposledy« v ta místa. Ostatní piráti pohlíželi tam také naposledy, i zahleděli se tak, že by byli proudem hnáni málem minuli ostrov. Zpozorovali však ještě v čas hrozící jim nebezpečenství a hleděli je odvrátiti. Kol druhé hodiny ranní přistal vor k pobřeží ve vzdálenosti dvou set kroků od špičky ostrova, a hoši brodíce se sem a tem vodou, přenesli na ostrov své zásoby. Mezi jiným nalézala se na voru také stará plachta, kterou hoši ve křoví nad jakýmsi loubím na způsob stanu rozprostřeli, aby takto chránili své zásoby; sami však při dobré pohodě hodlali spáti pod širým nebem jako praví vypovězenci.

Hoši rozdělali oheň u velkého kmene ve vzdálenosti dvaceti neb třiceti kroků od břehu v temné hloubi lesa, a na něm upekli v pekáči kus vepřové k večeři a snědli půl párku slaniny, již si přinesli. Byl to rozkošný požitek takto divoce, volně hodovati v panenském hvozdě na neprozkoumaném a neobydleném ostrově, daleko od lidí, i rozhodli hoši, že se nikdy již nevrátí mezi civilisované lidi. Šlehající plameny ozařovaly velmi pěkně jejich tváře a vrhaly rudé paprsky na kmeny, pilíře to lesního jejich velechrámu, i na ztemnělé listoví a vinoucí se révoví. Když poslední kousíček vepřové zmizel a poslední skývka byla pohlcena, hoši se natáhli do trávy, plně uspokojení. Byli by jistě nalezli pro sebe chladnější místo, nemohli si však odepříti žár romanticky sálajícího ohně.

»Co tomu říkáte?« pravil Pepík.

»Znamenité,« odvětil Tom.

»Co by asi kluci řekli, kdyby nás takhle viděli?«

»Co by řekli? Ti by za to dali nevím co, viď, Frantíku?«

»To si myslím,« pravil Frantík; »mně se to takhle líbí. Nepřeju si lépe být živ. Nikdy se řádně nenajím — a zde aspoň nemůže každý mě řezat a mně nadávat.«

»Tohle je přec život pro mne,« pravil Tom. »Člověk nemusí časně ráno vstávati, nemusí jíti do školy, nemusí se mýti a dělati podobné prožluklé hlouposti.«

»Vidíš, Pepíku, pirát, není-li právě na moři, nedělá nic, kdežto poustevník musí se hodně modlit a nemá žádných zábav, stále jen sám a sám —«

»Ano, máš pravdu,« pravil Pepík, »poslechni, já jsem o tom ani tuze neuvažoval. Nyní, když to znám, budu ovšem daleko raději pirátem.« 

»Víte asi sami,« pravil Tom, »že dnešního dne lidé nevěnují poustevnictví mnoho pozornosti, jako to bývalo za starých časů, kdežto pirát je vždycky mužem váženým.

Poustevník musí spát na nejtvrdší skále, kterou nalezne, v pytlovinu se odívat, popel na hlavu sypat, v dešti venku stát a — —-«

»A proč nosí pytlovinu a popel na hlavě?« ptal se Frantík,

»Holečku! já to nevím, Musí to nositi, všichni poustevníci. Kdybys byl poustevníkem, nosil bys to taky.«

»To bych se na to podíval,« pravil Frantík.

»A co bys tedy dělal?«

»Nevím, ale to bych na sobě nenosil.«

»Musil bys, Frantíku. Co bys si tedy počal?«

»To bych nesnesl. Utek’ bych.«

»On by utek’! No, ty bys byl povedený poustevník. Ty bys to proved’.«

Pirát »Rudá Ruka* neodpovídal, byl zabrán do své práce. Právě totiž vydlabal vodnici a k hlavičce této připojil lodyhu ze silné trávy; hlavičku nacpal tabákem, přiložil uhlík a vypustil kotouč vonného dýmu; dokonalá rozkoš zírala z jeho tváří. Ostatní piráti záviděli inu velebnou tuto neřest, a rozhodli se v duchu, že si ji také v brzku musí osvojiti.

V tom pravil Frantík:

»A čím se piráti zabývají?«

Tom odpověděl:

»Ach, což pak ti mají blahé časy — přepadají koráby, pálí je, vezmou peníze, a zakopají je někde na ostrově na strašlivých místech, kde je duchové a podobné bytosti hlídají, a pobijí všechny muže na lodích — pošlou je na prkénko«.[1]

»A ženy unesou na ostrov,« dodal Pepík; »nezabíjejí ženy.«

»Ovšem, že ne,« přisvědčil Tom, »ženu nezavraždí pirát, — neboť je příliš šlechetný. A pak, všechny ženy jsou hezké.«

»A v jaké šaty se oblékají! V samé zlato, stříbro a diamanty,« pravil Pepík s nadšením.

»Kdo?« tázal se Frantík.

»Inu, piráti.« 

Frantík změřil zoufalým pohledem svoje šaty.

»Zdá se mi, že nejsem oděn po lupičsku,« pravil, a lítost ozvala se v jeho hlase; jiných šatů však nemám.«

Ale hoši ho ujistili, že si pěkné šaty brzy zaopatří, jakmile jen svá dobrodružství zahájí. Vyložili mu, že roztrhané jeho hadry pro začátek stačí, ačkoli obyčejně zámožní piráti v krásných šatech začínají lupičskou svou dráhu.

Hovor jejich znenáhla utuchal, a ospalost snášela se na oční víčka malých poběhlíků. Rudá Ruka pustila dýmku a usnula spánkem bezstarostného a znaveného chodce. Však »Postrach oceánu« a Černý mstitel Španělské vlády« neusnuli tak lehce. Odříkali své modlitby v duchu a ležíce, ježto tu nebylo nikoho, kdo by je nutil k tomu, by je říkali klečíce a nahlas; ovšem byli v pokušení nemodliti se vůbec, sami však se lekli dalekosáhlé této myšlénky, obávajíce se, že je náhlý, zvláštní blesk seslaný s nebes schvátí za jejich bezbožnost. Konečně se zdařilo jejich úsilí; již již klesali v náruč spánku — v tom však zjevil se jim zákeřník, jenž se nedal odbýti. Bylo to svědomí. Neurčitý jakýsi strach je skličoval při myšlénce, že se hříchu dopustili svým útěkem; pak si vzpomněli na ukradené pokrmy, a to byla teprve opravdová trýzeň. I hleděli se ospravedlniti ze svého hříchu tím, že svědomí své upozorňovali na mlsky a jablka, jež dříve častokráte odcizili; tak bláhovými doklady však se nedalo svědomí ukonejšiti. Konečně se jim zdálo, že nijak nelze potříti tu skalopevnou pravdu, že pamlsky pokaždé toliko »štípli«, kdežto nyní šunku, slaninu a podobné předměty prostě, rovnou ukradli — a krádež je přec zločin proti příkazu bible. I umínili si v duchu, že pokud zůstanou v tomto svém povolání, jako piráti nikdy již zločinem krádeže neposkvrní své ruce. Svědomí povolilo jim příměří, a tito tak ku podivu málo důslední piráti upadli rázem v pokojný spánek.


  1. Na palubě nad vodu položí se prkno a zajatci se zavázanýma očima po něm se ženou. Pozn. překl.