Dobrodružství Toma Sawyera/XI

Údaje o textu
Titulek: XI
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

O polednách pobouřily strašlivé zprávy celou osadu. O telegrafu se tenkráte ještě nikomu ani nezdálo, a přec ta novina letěla od muže k muži, od skupiny ke skupině, od domu k domu — skoro jako po telegrafu. Pan učitel musil ovšem dáti dětem na odpoledne prázdno; divně by se naň osada dívala, kdyby toho byl neučinil. U zavražděného muže nalezen byl zakrvácený muž a kdosi v něm poznal nůž, Potterův — tak zněla novina. A opozdilý jistý občan napadl prý Pottera, jak se myl v »louži« as v jednu neb ve dvě hodiny v noci, a pak náhle prchl — podezřelá to zajisté věc, zvláště pokud se týká onoho mytí, jež Potter neměl ve zvyku. Po celé osadě hledali tohoto »vraha« (jedná-li se o vyšetření záležitosti a vynesení rozsudku, bývají lidé brzy hotovi), nemohli ho však nalézti. Jezdci rozjeli se na všecky strany, a šerif pevně doufal, že bude vrah do večera lapen.

Celá osada se hrnula ke hřbitovu. Žal opustil Tomovo nitro; hoch přidružil se také k průvodu, nikoli snad proto, že by byl nešel tisíckráte raději jinam, nýbrž proto, že ho hrůzné tajemné kouzlo vábilo v ta místa. Když došli k strašlivému hrobu, prodral zástupem své tílko a uzřel neblahý ten obraz. Zdálo se mu, že celý věk uplynul od doby, co naposled stál na těchto místech. Kdosi ho štípl do ruky. Obrátil se a zrak jeho spočinul na — Frantikovi. Pak se oba najednou odvrátili stranou, pozorujíce, zda nikdo nevyčetl ničeho z jejich vzájemného pohledu. Lidé hovořili vespolek a napjatě se dívali na truchlivý ten obraz.

»Chuďas!« »Chuďas mladý?« »Z toho ať si naučení vezmou lupiči hrobů!« »Potter jistě bude oběšen, až ho dopadnou!« Podobného druhu poznámky hrnuly se ze všech stran a kněz pravil: »Bůh tak usoudil, byla v tom ruka Páně.«

V tom se Tom zachvěl na celém těle; oko jeho spočinulo na strnulé tváři Rudého Józy. V tom to začalo v davu vříti a bouřiti a zavzněly hlasy: »To je on! Hle! Sám přichází!«

»Kdo? Kdo?« ozvalo se z dvaceti hrdel.

»Potter!«

»Hle! teď stojí! Hleďte, už se obrací! Nepusťte ho!«

Ti, kdož se nalézali na větvích stromů nad Tomovou hlavou, volali, že se nepokouší o útěk, že jest tak rozčilen a zmaten —

»Strašně drzý to chlap!« pravil kdosi; »chtěl se klidně podívati na své dílo — nečekal, že se tu s námi setká.«

Náhle se dav rozestoupil; šerif prošel okázale zástupem, veda Pottera za rameno. Tvář chuďasova byla zděšena; strach mu zíral z očí. Když stanul před zavražděným, zavrávoral jako mrtvicí raněn, rukama zastřel si obličej a propukl v pláč.

»Já to neudělal, přátelé ,« zaštkal; »na mou čest, na mou duši jsem to neudělal.«

»Kdo pak vás obviňuje?« zvolal kdosi.

Tento hlas rozhodl. Potter pozvedl očí a beznadějně se rozhlédl. Uzřel »Rudého Józu« a zvolal:

»Ach, Rudý Józo, ty jsi mi přec slíbil, že nikdy — —«

»Je to váš nůž?« a šerif mu jej dal k očím.

Potter byl by klesl, kdyby ho byli nezadrželi; i posadili ho na zem. Pak pravil:

»Tušil jsem, že nevrátím-li se a budu-li — —«  Zachvěl se hrůzou, pak máchl mdle bezvládnou rukou a zvolal: »Pověz jim, Józo, pověz, vše — všecko již je marné.«

Frantík a Tom stáli tu jako ochromeni, s vytřeštěnýma očima a slyšeli, jak nelítostný lhář rozvíjí na pohled jasné vylíčení celé události, čekajíce každou chvíli, že Tvůrce sešle z modrojasného nebe blesky své na jeho hlavu, a divíce se, proč tak dlouho odkládá smrtící ránu. A když domluvil a živ i zdráv před nimi stál, tu kolísající jich úmysl zrušiti svou přísahu a zachrániti život nešťastnému, zrazenému zajatci, utuchl a zmizel docela, neboť zlosyn ten patrně se zapsal samému ďáblu, a začíti sobě něco s tak mocným pánem, jako je satan, mohlo by se hochům státi osudným.

»Proč jste neprchl? Proč jste se sem vracel?« zvolal kdosi ze zástupu.

»Nemohl jsem si pomoci — nemohl jsem si pomoci,« zastenal Potter. »Chtěl jsem utéci, ale nemohl jsem se dostati jinam než sem.« A začal zase naříkati.

Rudý Józa opakoval své údaje, právě s takovým klidem po několika minutách při vyšetřování, ač vypovídal pod přísahou; a hoši, vidouce, že se blesky nedostavují, byli utvrzeni v svém mínění, že se Józa zaprodal ďáblu. Nyní v něm viděli muže, který je poutal svým neštěstím, jako nikdo před tím, a nespouštěli téměř očarovaných svých očí s jeho tváře. I odhodlali se v duchu, že ho budou stopovati v noci, až se naskytne k tomu příležitost, doufajíce, že se se jim takto podaří shlédnouti hrozného jeho vládce.

Rudý Józa pomohl zvednouti tělo zavražděného muže a naložiti je do připraveného vozu; zděšeným davem šířila se šepotem zpráva, že rána poněkud zakrvácela! Chlapci doufali, že okolnost tato podezření pravým směrem obrátí; jaké však bylo jejich zděšení, když několik osadníků poznamenalo:

»To proto, že stál Potter ve vzdálenosti tří kroků od zabitého.«

Hrozné tajemství Tomovo a hlodající jeho svědomí zahánělo dobrý týden spánek s jeho očí; jednou z rána při snídaní prohodil Sid:

»Tome, ty sebou v noci vrtíš a takové řeči vedeš, že celé noci nemohu usnouti.«

Tom zbledl a sklopil oči.

»To je špatné znamení, « pravila vážně teta Márinka. »A jaké to myšlénky ti brání ve spaní?«

»Ale žádné. Nevím o ničem « Však hochova ruka se chvěla, že až svou kávu po stole rozlil.

»A mluvíš o takových divných věcech,« pravil Sid. »Tak na příklad posledně jsi volal: „To je krev, ano krev! krev!“ několikráte jsi to slovo opakoval. A pak jsi pravil: „Netrapte mne tolik — povím všecko. A co? Co povíš?«

Tomovi dělaly se mžitky před očima. Těžko říci, co by bylo dále následovalo; na štěstí zmizel však nepokoj z tetiny tváře; sama mimoděk přišla na pomoc nesnázím Toma. Pravila totiž:

»To je děsné! To bude jistě ta strašlivá vražda. Mně se o ní také zdá skoro každou noc. Časem myslím ve snu, že jsem sama tu vraždu spáchala.«

Marie se přiznala, že mívá také podobné sny. Sid, jak se zdálo, byl spokojen. Tom vzdálil se, jak jen mohl nejrychleji, a naříkal si potom po celý týden na bolení zubů, a pokaždé si na noc ovazoval tváře. Nevšiml si, že Sid v noci ho pozoruje, a často sňal obvaz; dlouho opřen o loket pozorně naslouchal a pak zase obvaz v dřívější polohu navlékal. Tomův žal pomalu utuchal; bolení zubů se mu zprotivilo; brzy od něho upustil úplně. Sid skutečně snad pochytil mnoho z ne souvislého blabolení Tomova, ničeho z toho však nevyzradil. K Tomově nelibosti sháněli se jeho kamarádi i na dále po scíplých kočkách a udržovali takto Tomovi v čerstvé paměti jeho neštěstí. Sid pozoroval, že Tom nebral účastenství v jejich výpravách, ačkoli bylo jeho zvykem, říditi všecky nové podniky; všiml si také, že Tom ani svědkem nebýval — a to bylo opravdu zvláštní; ani ta okolnost mu neušla, že Tom choval zjevnou nepřízeň k jejich pátrání, a že se, pokud možná, vždy jeho stranil. Sid se tomu divil, nic však neříkal. Konečně i tyto výpravy dětí vyšly z obliby, a přestaly mučiti Tomovo svědomí.

V tuto strastiplnou dobu Tom denně neb ob den, vyčkav vhodné příležitosti, odebral se k zamřížovanému okénku vězení a prostrčil tajně »vrahovi« různé drobnosti, jež se mu podařilo sehnati. — Žalářem byla nepatrná, zděná klec nalézající se v bařině na konci vesnice; nebylo tu hlídek; vždyť zřídka kdy hostila vězně. Tyto dary značnou měrou tišily Tomovo svědomí. Osadníci byli by velice rádi zlynčovali »Rudého Józu« a na tyč posadili pro krádež mrtvoly, zjev jeho budil však takovou hrůzu, že se nenalezl nikdo, jenž by chtěl první ruku na něj vložit, i upustili tudíž od svého úmyslu. Při svých údajích chytře začal líčiti rvačku, zamlčev krádež, jež jí předcházela; zdálo se jim tudíž nejmoudřejším prozatím na soudě ani s tou věcí nezačínati.