Dobrodružství Gyuly Kákonye
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dobrodružství Gyuly Kákonye |
| Podtitulek: | Humoreska |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 43, č. 175. str. 10 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 28. 06. 1903 |
| Licence: |  PD old 70 |
Mladý Gyula Kákonyi[1] vyšel si k večeru na procházku. (část chybí?) mezi nevysokými břehy, bylo možno vidět z dálky.
Díval se chvíli na její prudký tok, na široké řečiště obroubené po obou stranách hlinitými, narudlými břehy a šel klidně dále podél břehu dolů, naslouchaje klení pasáků, kteří v brodu nepájeli umazaný dobytek.
Chodil dlouhou chvíli rozmýšleje se má-li dále jíti, až pasáci se stádem odešli, hulákajíce za práskání bičů k vesnici.
Počínalo býti již dosti temno. Mlha, která se snášela, znemožňovala dobrý přehled okolí a cesta podél břehu nezdála se býti při hukotu řeky příliš vábivou.
Gyula Kákonyi však přece vydal se na cestu. Šel po toku řeky k chatrčím cikánů.
Cselésházští cikáni nežili přiliš romanticky, naopak byli zcela dobrými občany.
Nekradli, neloupili, ale živili se poctivě domácím hospodářstvím a hrou na housle.
V neděli a ve svátek hráli v cselésházské krčmě a sedláci platili zuřivě za jejich výkony, které sice nebvly žádným uměním, ale zvláště proto, že mezi cikány hrála pěkná cikánka Joka, která i při nejmizernější melodii dovedla uchvátiti svým zjevemtak, že sedláci plácali se přes nohy s výrazem obdivu a křičeli jeden přes druhého: „Eljen! eljen!“
Když ve svých chatrčích cikánští muzikanti počítali vybrané peníze po svém návratu, šeptali si: „Ej Joka, to je zlato!“
Sem tedy, k těmto chatrčím ubíral se Kákonyi Gyula.
V přední chatrči bylo světlo.
„Svítí,“ šeptal si klopýtaje přes chumáče okousané od stáda trávy. „Rád bych, hm, pravda rád bych mluvil s Jokou, ale jak to navléci? Vstoupím a optám se. Zaklepu,“ hovořil dále oprašuje si černé kalhoty, neboť byl upadl v nastalé tmě, „pochválím jejich výkony, zejména Joky, ale co dále? Cikáni jsou cikáni. Východní krev. No, uvidíme!“
Za samomluvy došel k osvětlené chatrči. Zaklepal po druhé. Opět nic. Chtěl již odejít, když z chatrče ozvaly se housle, Rakocsiův pochod.
Otevřel dvéře a vstoupil.
Dech se v něm zarazil, neboť při světle malé učouzené petrolejové lampy spatřil Joku stojící uprostřed s houslemi v rukou. Kromě ní nebylo v chatrči nikoho.
Joka, pěkná, vysokého vzrůstu, s lesklými penízky kolem hrdla, ptala se, čeho si pán přeje?
„Přišel jsem,“ koktal rozpačitě Kákonyi, „poděkovat se za krásnou zábavu, kterou mně způsobila vaše hra předešlou neděli v obecním hostinci. Byl jsem uchvácen, neboť věřte mi, slečno, nic takového jsem v Pešti neslyšel. Váš celý zjev mne uchvátil…“
„Mále pěknou jehlici,“ odpověděla Joka, vytahujíc ji z Kákonyovy kravaty.
„Tu jsem přinesl darem vám, za vaše výkony v pravdě umělecké, zakoktal v rozpacích překvapen jsa tímto nenadálým obratem a pak tím, že Joka tvářila se a usmívala na něho tak přívětivě, že by jí byl hned daroval ne jednu, ale dvacet takových jehlic.
„Raději byste mi mohl dáti tento prsten, jehlici dám bratrovi,“ usmála se opět Joka; „já kravaly nenosím“ a dotkla se svou rukou ruky Kákonyiovy.
„Ten prsten jsem přinesl jako zvláštní odměnu pro vás,“ lhal Gyula, „pravda, jehlici jsem mínil dát vašemu bratrovi“ a již snímal s prstu prsten.
„Slečno,“ pokračoval upíraje na pěknou cikánku zamilované oči, „váš zjev mne upoutal, jenom bych chtěl, aby vy jste i mně věnovala trochu náklonnosti…“
„Milý pane,“ odvětila pěkná cikánka, „moje rodina mohla by co nejdříve přijít a s ní též můj ženich cikán Roko. Nevím, co by vám řekl, ale přijďte zejtra v tuto dobu do starého lodního mlýna na řece Nitře. Tam vás budu očekávat.“
Nežli se Kákonyi vzpamatoval, šetrně se octl před dveřmi chatrče a na cestu do noci za ním zazvučoly housle v rychlém tempu Rakocsiův pochod.
Klopýtal přes louky po šedé cestě k vesnici do zámečku svého strýce.
„Má ženicha, ale je po čertech hezká“ myslil si, „to se mohu odvážiti již lecčeho.“
V zámečku měli již o něho strach.
Strýc ho uvítal s velkou radostí, že je živ, ale při večeři se ukázalo, že mu schází v kravatě jehlice a na ruce prsten.
„Koupal jsem se, odvětil Kákonyi a spadly mně do vody.“
„To jsi se tedy koupal s kravatou?“ otázal se nedůvěřivě strýc.
„Ne, při svlékání. Uslyším žbluňk a kravata, totiž chtěl jsem říci prsten, ne chci řici jehlice, byla pryč a prsten jsem ztratil ve vodě, když jsem vylézal. Voda byla dnes studená, myslím však, že se oteplí,“ zamlouval řeč, vida, že ho strýc sleduje pátravými pohledy, „možná, že bude pršet.“
„Po koupání šel jsi se projít, viď?“ optal se po chvíli strýc.
„Ano, šel jsem se projít, to víš, že je to zdravé. Šel jsem trochu podél řeky, ani jsem nepozoroval, že se vzdaluji od vesnice.“
„No, to se stává,“ odvětil strýc, „já jsem se ptal jedině proto, že tě kočí viděl nedaleko chatrčí cikánských. Šel z města, pozdravil tě, a ty jsi se ho ani nevšiml. Pravda, byla tma. Ty prý jsi jen pořád néco pro sebe bručel a klopýtal přes louku, víš co povídal?“ Strýc se dal do smíchu.
Ted to přijde, myslil si Kákonyi kousaje kůru od melounu.
„On povídal, že mu připadalo, jakoby mladý milostpán byl někde se napil trochu více vína a nemůže trefit domů. He he!“
Kákonyi si oddychl.
„Abychom mluvili vážně,“ pokračoval strýc, „dnes odpoledne, když jsi byl pryč, přišlo psaní od tvého otce. Zejtra večer přijede. Psal, že se přijede přesvědčit, zdali jsi už nabyl rozumu a mohl se odebrat do Pešti. Psal, že už jsi jistě zapomněl na tu chansonelku, tak že tě může snad nyní bezpečně oženit, aniž by se obával, že budeš se za ní bláznit.“
„Strýčku, nikdy mně nic podobného nenapadlo,“ dojemným hlasem ozval se Gyula, „vy mne znale snad dobře, neboť už jsem zde čtyři neděle a viděl jste, že jsem se choval vůči všem slečnám zdrželivě. S tou chansonetkou to bylo jen tak.“
A Kákonyi Gyula patrně dojat, odešel do ložnice.
Pět neděl před tímto dnem udál se pohoršlivý výjev v pisárně firmy Kákonyi János et Comp. v Pešti.
Mladý Gyula Kákonyi seděl na kancelářském stole a naproti němu stál jeho otec, zarudlý v obličeji.
„Olgu si vezmeš co nejdříve a sice ještě než bude valná hromada naší společnosti na výrobu cementu! Pamatuj, že otec slečny Olgy má v ruce 780 akcií, které ty dostaneš s ní věnem. Připočteme-li 220 akcií, které ty máš, budeš majitelem 1000 akcií, které ti odkoupím za nominální cenu po 200 korunách. Ale musí to být před valnou hromadou, neboť při valné hromadě srazil by si čisté procento ze zisku. To vlastně není, co jsem ti chtěl říci. Tys ženich, viď? A víš, že ty, jako ženich, máš na sebe hledět, že nemáš zlehčovat rod Kákonyů. Ty, který’s obdržel tak dobré vychování, jako ženich vozíš v kočáře chansonetku z reduty, tančíš s ní a jsi slepý, hluchý. Nevíš, že otec tvé nevěsty tě vidí? Tys osel! Pamatuj si, že jde o 780 akcií. Zkrátka, musíš ven na čtyři neděle, abys zapomněl na tu chansonetku. Ty bys se dopustil ještě náramných hloupostí. Zejtra jedeš k strýci do Cselésházy. Vlak jede o ½8. ráno ze severního nádraží. Svoluješ?“
„Ano!“
Starý Kákonyi přistoupil k telefonu, dal se spojit s číslem 238 a pravil v přístroj: „Milý příteli! Gyula odjíždí zejtra na venek, myslím, že bude vše dobře!“
Tak asi podobně přemýšlel o minulosti Gyula následujícího dne, chodě po březích Nitry.
Chansonetka byla hezká, ale k Joce se nedá přirovnat. Kde pak! Ten rozdíl! Tam ta má černé oči a plavé vlasy, tato má černé oči a černé vlasy, pravý orientální typ.
Před obědem šel ješlě obhlédnout starý lodní mlýn.
Byl to jeden z mlýnů, jakých jest hojnost na řekách nedaleko jejich vtoku do Dunaje.
Dvě lodi vedle sebe spojeny jsou primitivním roubením a uprostřed nich nachází se vodní kolo, které jest poháněno proudem řeky.
Lodi bývají přivázány ke břehu provazy. Dle libosti mohou plouti po řece a obyvatelé vesnic kolem řeky přinášejí obilí, které se zde semele.
Přístup na lodní mlýn děje se po dřevěné lávce z břehu.
Takový mlýn ustanoven tedy za místo dostaveníčka.
Nemlelo se v něm již dlouho, neboť bylo vodní kolo poroucháno.
Přiblížil se večer.
Kákonyi řekl, že jde svému otci naproti do města, a zatím šel do starého lodního mlýna.
Pod střechou bylo tma.
Kákonyi usedl na pažení, zapálil si cigaretu a čekal.
Nedaleko bučela stáda a kleli pasáci.
Řeka šuměla, jak její proudy se tříštily o boky lodního mlýna.
Bučeni dobytka se vzdalovalo, až se vzdálilo úplně.
Lodní mlýn se počal trochu kymácet.
„Snad teď přijde,“ těšil se Gyula, „nechtěla přijít dokud zde byli na blízku pasáci. Kolik pak je hodin?“
Rozškrtl sirku a podíval se na hodinky.
„Půl deváté, to přijde otec,“ myslil si, „nu řeknu, že jsem zabloudil.“
Mlýn se počal jaksi otřásat a řeka šuměla víc a více.
„Nechtěl bych zde sedět dlouho,“ bručel Gyula čekaje již hodinu. „Mohla by už přijít, patrně ji doma něco zdrželo. Nu, jen když přijde. Škoda, že není v Pešti.“
Náhle se mlýn zatočil, div Gyula nepadl s pažení, na kterém seděl.
„Hrome, co se to děje, vyjdu raději ven,“ zašeptal rozžehaje malou kapesní lucerničku.
Šel po několika stupních nahoru k dvířkám, kudy se vcházelo na můstek.
Světlo lucerničky octlo se v prudkém nárazu vzduchu a Kákonyi Gyula zpozoroval k nemalému leknutí, že kolem něho nachází se voda, samá voda, a že stromy a keře na březích ubíhají na zad.
Kákonyi Gyula jel po proudu řeky Nitry…
Dal se do křiku, ale hukot vody přerušoval jeho zoufalé výkřiky o pomoc…
Druhého dne vyskytla se v časopisech tato zpráva:
„Zvláštní dobrodružství na řece. Pana Gyulu Kákonye stihla za jeho pobytu v Csélesháze nehoda, která může vzbuditi dosti velkou sensaci, neboť pan Gyula Kákonyi jest známým ve všech kruzích pešťské společnosti. Vydal se totiž včera na prohlídku starého lodního mlýna a nepozoroval při prohlídce, že z neznámých dosud příčin přetrhlo se lano, spojující mlýn s břehem. Teprve když byl mlýn již dosti vzdálen od Cselésházy zpozoroval pan Gyula Kákonyi, že mlýn pluje po proudu. Veškeré jeho volání bylo marné. Dnes o 6. hodině ranní byl mlýn teprve zadržen blízko vtoku řeky Nitry do Dunaje a pan Kákonyi ze své nepříjemné situace vyproštěn. V tom svém vězení urazil dráhu 45 kilometrů.“
Zda-li tuto zprávu četl ženich krásné Joky, cikán Roko, nemohu říci, také nejsem s to povědět, proč nemohla Joka hrát po dva týdny a měla zavázanou tvář.
Ani nemohu tvrdit, že by byl někdo viděl cikána Roku přeřezávat lano u starého lodního mlýna, nebo že by byl někdo ho viděl den před tím poslouchat u chatrče, když v ni byl Gyula Kákonyi s cikánkou samoten.
Buď jak buď, Roko se, kdykoli šel kolem řeky Nitry a viděl lodní mlýn, potutelně usmíval.
- ↑ Čti Ďula (Julius) Kákoňi.