Dobrodružná nájemnice

Údaje o textu
Titulek:	Dobrodružná nájemnice
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 27, č. 125. s. 5 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	07. 05. 1887
Licence:	PD old 70

Před čtyřčlenný soud, jemuž předsedal rada z. s. p. Müller, předvedena byla včera Marie M., 26letá švadlena bez zaměstnání a bydliště, příslušná do Jičína, trestaná rozsudkem trest. soudu v Brně ze dne 1. června 1885 pro podvod dvouměsíčním žalářem. Tentokráte octla se před soudem pro nové podvody a také pro přestupek zpronevěření.

Marie M. je dívka sličné tváře, ztepilé postavy, a ani dvouměsíční téměř vazba vyšetřovací nesetřela svěžest její líce a ruměnec. Úměrná hlava její zdobena jest hustým plavým vlasem, jistý tah v obličeji rozestírá po tváři její výraz stálé veselosti a skoro úsměvu. Ruce její jsou malé, zachované, neznetvářené hrubou prací. Tím hůře pro ni, že přes všecky své přednosti tělesné, přes příjemný zjev svůj octla se na tomto místě. Vydává to svědectví, že se štítí poctivé práce, již by zajisté nalezla a jíž by uhájila život. Sedí na židli pro obžalované zcela klidně, bezstarostně, jako by byla přišla do zábavy. A žaloba viní ji z celé řady nepěkných, dobrodružných kousků, které trestní zákoník nazývá podvody. Naslouchá, jako by se jí věc netýkala, jakoby se to mluvilo o někom jiném, jenž má teprve přijíti.

Po novém roce 1883 přišla k manželům Kraslovým neznámá dívka — naše Marie M. — se žádostí, aby ji nechali u sebe několik dní, že nemá bytu. Pan Krasl přivolil a Marie noclehovala tu asi třikráte. Po třech dnech odešla, vrátila se však zase brzy, vyprávěla, že jest přijata za vychovatelku, že však hned nenastoupí a že by u Kraslů ještě nějaký den zůstala. Vzali ji tedy znova do bytu, stravovali ji, ba půjčovali jí i menší obnosy, neboť Marie ujišťovala, že otec za ni všecko zaplatí. V tomto mínění utvrdila Kraslovy, když dne 28. dubna 1883 došlo z Jičína psaní s podpisem její otce, v němž ujišťovali rodiče její, že vše zaplatí. Pobyla u Kraslů as měsíc, povinnost její za stravu a byt obnášela již 20 zl. 80 kr., i žádali manželé K., aby zaplatila. Slečna Marie však uprchla tajně z bytu a nevrátila se více. Pan Krasl psal nyní otci do Jičína, upomínaje ho na daný v dopise slib, avšak otec Mariin odpověděl, že žádného dopisu nezaslal, že neslíbil zaplatiti za dceru a že platit nebude. I viděl K., že jest slečnou napálen nejen lstivým předstíráním, ale i nepravým, podvrženým dopisem.

Žaloba uvádí nyní ještě dva, tři případy, zcela podobné prvnímu, kterých tedy neuvádíme.

Počátkem roku 1886 ubytovala se Marie u soukromnice paní Heleny Šichové, slibujíc, že milenec její — jistý studující — zaplatí za ni byt a stravu. Přítel její dostavil se skutečně a zaplatil za jeden měsíc, nezavázal se však k ničemu jinému. Marie pobyla ještě měsíc a když byla paní Šichovou upomínána o placení, prchla tajně, zůstavši dlužna 8 zl. za byt, 6 zl. za stravu a hotové dva zlaté, které si vypůjčila od nebožky dcery paní Šichové.

Ve květnu 1886 navštívila hokynářku Marii Landovou, vydávala se za učitelku, vyprávěla, že propadla, že musí studovat a žádala hokynářku, aby jí poskytla byt. Landová divila se, že tak nobl slečna přichází právě k ní a odmítala ji v nesnázích, uvádějíc, že sama v bytě sotva se hne. Než Marie prosila, aby jí ustlala třeba pod stolem a vyprávěla, že má milence, kterýž ji pojme za ženu.

Landová dala se pohnouti a přijala ji konečně. Hned vypůjčila si slečna nějakou zlatku, aby prý mohla vyplatiti máslo a vejce, kteréž jí z domu dráhou posýlají. Máslo a vejce byly vějičkou pro hokynářku, kteráž takové věci může potřebovat. Ale slečna zmizela později a Landová nespatřila více ani ji, ani máslo a vejce.

Od důvěrného přítele svého zvěděla Marie, že je znám s majitelkou domu ve Velvarech, paní P. Co učinila? Vyjela si dne 26. února letošního roku do Velvar, navštívila paní P., mluvila o svém milenci, předstírala, že má v jakési továrně strýce skladníkem, že dostává od něho laciné zboží, že mnoho paniček od ní kupuje atd. Paní P. dala se oblomiti, svěřila Marii na rozličné věci 6 zl. a darovala jí desítku. Slečna se rozloučila, vrátila se však velmi brzy, naříkajíc, že ztratila retúrku do Prahy a vylákala na paní P. dalších 1 zl. 40 kr. Rozumí se, že svěřených 6 zlatých utratila a nekoupila pro paní P. žádného zboží, čímž se dopustila zpronevěření. Ale jako od přítele svého zvěděla o paní P., tak zase v hovoru s paní P. vyzvěděla jména nových obětí. Dověděla se, že rodina P. zná praktikanta městské spořitelny Ferdinanda K. a právníka Frant. B. — i navštivila oba pány, počátkem března, uvedla se jako známá rodiny P. a vylákala od Ferd. K. pětku na cestu do Velvar, od Fr. B. 10 zl. na věci, „které prý má pro paní P. obstarat.“

Ovšem že do Velvar vícekráte nejela a nesplatila peníze pánům, jejichž „adresy“ vyzvěděla. (Mravné naučení: nemluvme před každým o svých stycích a známostech.)

Žaloba uvádí ještě několik podobných případů, avšak během líčení odvolal substitut státního zástupce rytíř Košín v některých případech žalobu.

Obžalovaná připouštěla, že jest tomu onomu tolik a tolik dlužna, popírala však, že by byla užívala lsti, aby přístřeší a půjček dosáhla. Když povstává, aby mluvila, zjeví se jistý nesoulad v celém jejím zjevu: ta hezká postava sličné tváře má velice neženský, nelibozvučný, ba jaksi drzý hlas. Když promluví, cítíme, že před námi nestojí nic ušlechtilého, anobrž smělý dobrodruh v sukních.

Líčení trvalo až do večera, neboť bylo předvoláno as patnáct svědků.

Obviněnou hájil dr. Ferd. Tonder, po jehož vřelém hájení vynesen rozsudek, jímž Marie M. odsuzuje se k mírnému trestu čtrnácti dnů. Vchází podruhé do vězení. Zdaž se navrátí polepšena?