Dobrý český film (Falešná kočička; Schulz)

Údaje o textu
Titulek:	Dobrý český film [red 1]
Autor:	Karel Schulz (jako Schz)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 34, č. 294, s. 4 Archiv Lidových novin
Vydáno:	11. června 1926
Licence:	PD old 70

České filmové produkci se nastavělo v cestu tolik zaviněných i nezaviněných překážek, že leckdo přes všechna optimistická tvrzení, se už vzdával naděje. Ti, kteří měli příležitost sledovati vývoj českého filmu, měli oprávněnou obavu, že za tohoto stavu naše domácí produkce úplně zahyne umělecky, ač obchodně prý (a budiž nám dovoleno toto nedůvěřivé prý) se mu otevíraly nové konjunktury. Český film se stával něčím, co bylo trpěno, čemu bylo dáváno mlčenlivé rozhřešení a co bylo od publika velmi benevolentně přijímáno a dokonce každá nepříznivá kritika byla od filmařů rozhořčeně odmítána jako útok do zad nebo zrada. Často jen přídavek »český« měl býti ochrannou známkou těchto pokusů a nezdarů, byť by se i oficiálně nazývaly klenoty a perlami. Příčiny této krise byly detailně probrány jak v Lidových Novinách, tak i v tisku odborném, jenž souhlasně reagoval na články Lidových Novin.

Falešná kočička (Ocean-film) za režie Fr. Innemanna opravdu překvapila. Bylo vidět, že Innemann dobře pochopil, co je špatného v českém filmu a co je na něm dobrého a využil těchto zkušeností. Film jest sice adaptací, ale zde z divadelního libreta se stal opravdu film a to jak zásluhou pečlivé a vkusné režie, tak zásluhou herců a z nich hlavně Vlasty Buriana, v němž nám vyrostl groteskní filmový komik světové úrovně. Režijně poněkud chybné byly pouze scény lyrické a milostné, které se vymkly ruce režisérově a to proto, že u nás snad pro křehkou lyriku obrazových básní nemáme ještě dosti nejen zkušeností, ale i invence, kolik je třeba k fotografickému a hereckému znázornění českého citového vnitřního života, jakousi lyrickou zkušenost, kterou Francouzi mají v krvi, Němci naučenou a kterou Američané nahrazují sentimentalitou. Dále byl by zde na místě větší a lepší dozor na architekta, jehož bytové zařízení bylo tak nemožně nevkusné, jako byty poválečných zbohatlíků a tak věci, které mají ve filmu hrát jako lidé, byly zde ztrnulé, chladné, neúčastné. Jak dokonale v jiných scénách hrál takový roh ulice, schody, domy, jen ta nešťastná bytová zařízení v českých filmech! Za to velikou předností režie byla pečlivost a starostlivost, s jakou byly vybrány pražské fotogenické snímky, režie nikde neplýtvala zbytečnými pohledy na Prahu a Karlovy Vary, vždy dovedla místem, dobře voleným, orámovat detailní děj. Dále byla to volba herců; nejen Kavková, Nedošínská, Burian, Hašler byli postaveni na svá nejlepší místa, ale i episodní role (Struna, Dreman) byly dokonale propracovány. A některé, režijně velmi obtížné scény, na příklad komický poplach, způsobený pochodem Vltavanů Prahou, byly tak dobře rozřešeny a tak životně podány, že při předvádění před tiskem a zájemci, uvyklými všelijakým scénám ze zahraničních filmů, ozval se prudký a upřímný potlesk mezi hrou. Taková jedna scéna už sama znamená veliké plus pro český film. Tolik o Innemannovi jako režiséru. Svůj herecký talent pak dokázal sehráním drobné úlohy studenta domácího učitele přímo neodolatelně.

Popisovati výtečnou hru Vlasty Buriana znamenalo by popsati od scény k scéně celý film. Byl dokonalý, úžasný a jeho okamžitá intuice jest ohromná. On to byl, který zachránil nejzdlouhavější místa filmu a on vlastně v některých partiích vytvořil první českou filmovou grotesku ve scénách, které by mohly konkurovat se světovými komiky a v nichž nám zobrazil úplně nový český filmový humor, poněkud sice brutální, ale zahraniční konkurence schopný, protože zcela originální. Na paní Kavkové bylo viděti veliký herecký pokrok, jaký učinila od prvních svých filmů. Dovedla býti přirozeně živá, veselá, smutná. Toliko v lyrických místech upomínala poněkud na Osvaldovou (i úborem), ale bez její sentimentality a snobismu. Poznala vždy hranice souhry a při velmi omezených titulcích vyhrávala i místa hodně obtížná. Výborná byla Nedošínská, herečka vysokých kvalit. Kdo trochu vadil, byl však pan Hašler, který propracoval svoji roli přece jen divadelně a dělal dojem více zlobivého profesora než lékaře, plného ilusí. Neměl jediné krásné a tišivé gesto, pro lékaře tak charakteristické, podle něhož je vždy poznáte a které jest pečetí jejich zaměstnání, jeho pohyby byly strohé, prudké, velmi neklidné. Dobrý byl tam, kde mohl uplatniti komickou stránku své úlohy v závěru filmu. Fotografie pana Hellera jako vždy prvotřídní.

A tak v celku viděli jsme posléze a konečně dobrý český film, schopný zahraničního obchodu, film pražský hrou i prostředím a který snad znamená, že zdar českého filmu spočívá ne v románech a tragických hrách, ale v dobrých veselohrách a v původní grotesce. Neboť pro ni máme herce i režiséra.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Ze světa filmů.